Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
na pracák nebo k Japoncům?
datum / id14.03.2018 / 486084Vytisknout |
autoragáta5
kategorieJen tak pro radost
upřesnění kategoriea trošku k zamyšlení
zobrazeno447x
počet tipů20
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
na pracák nebo k Japoncům?

„Jsem člověk a ne otrok…,“ říká sotva dvacetiletej hošík a jeho mladičká přítelkyně mu horlivě přikyvuje. 
„Ať jim makaj v tom děsu roboti, Japoncům,“ a zamíří ruku v ruce na pracák.


Skoro mě to posadilo na zadek. Ne, že bych se hroutila, když jde někdo na pracák, ale shodou okolností přišel nedávno z práce sousedův syn s podobnými slovy jako ten hošík. Tomáš pracuje v díře na šachtě, a když dostal do ruky výplatní pásku s patnácti tisíci málem mu vypadly oči. Dal výpověď v záuční době a jde dělat k Japoncům za víc… jaká ironie. Ale zpět k tomu pracáku.

V tu chvíli jsem se jen tak usmála do límce, protože pracák za našich mladých let nebyl. Ti by nás hnali, soudruzi, že bychom se zastavili až někde u měsíce. Heslo znělo „Drž hubu a makej“. Kdo vystřídal víc jak tři práce, byl fluktuant. Byla jsem fluktuant, vystřídala pět prací, než jsem se usadila u uhlobarona na dlouhých třícet šest let a jestli se mu nepodaří firmu do tří let zruinovat, tak snad vydržím do důchodu. A řeknu vám, daří se mu, klukovi. Teď poslal penízky do Oxfordu. Nejdřív ohrnovali nosy, že jeho peníze smrdí, ale nakonec asi nesmrdí, brzy jim tam bude vyučovat kdosi češtinu. Jsme prostě světoví.  Tohle sdělení není sice k věci, o které budu psát, ale nějak jsem si to nemohla odpustit, vyhrkly mi totiž samým štěstím slzy. 

Vzpomínám si na svý mládí, na práci v pekárně, kde jsem za noční směnu upekla dvanáct tisíc koblih, naplnila je marmeládou z plničky, pocukrovala, rychle, ale opatrně nakladla do přepravek po čtyřiceti a přikryla bílým papírem. Vzpomínám na popálený prsty, přepálenej tuk a bolesti zad…  a taky na pocit vítězství, když jsem skončila o deset minut dřív. Dodnes umím dělat koblihy i bochánky jednou rukou a nikdy mi neprasknou. Umím otočit na velký pánvi osmdesát koblih během půl minuty.
Vzpomínám na to, že mě tahle otrocká práce bavila a ještě jsem sama se sebou soutěžila, kolik jich udělám za noc nejvíc. Za patnáct stovek za noční směny. To byly nějaký peníze tenkrát. Tři stovky nájem, tři stovky spoření a zbytek na docela dobrej život.


Pamatuju si žatecký Bonex, kde jsem pracovala jako šička a šila celý dny légy na trika. Umím je jako profík a díky socialistickým normám se dalo i u nich soutěžit. Musím se dneska smát, když si vzpomenu na první měsíc, to jsem plnila na 90%, žádná sláva, ale druhej měsíc jsem už jela jako fretka. Soudruzi ze mě měli radost. Než jsem opustila tuto otrockou továrnu, uměla jsem šít jako pravá švadlena a normu plnila na 150%. Taky jsem obšila celou rodinu, chodili ke mně i sousedky se svými manžely a dětmi.  V ulici se všichni producírovali  v mých mikinách, bundách a kalhotách. Byla to éra dřiny za malej peníz, ale mládí mi teklo i ušima a všechno nový mě děsně bavilo.


Pak jsem fyzickou práci vyměnila za duševní. Účetní. O má dáti dal bych mohla vyprávět hodiny a jak určitě tušíte, zase mě to baví. Účetnictví je můj koníček i láska. Nebojte, nebudu vás nudit touhle pro ostatní šedivou prací.


Ale proto to nepíšu, píšu o energii, kterou lidský tělo má, o chuti, která je nutná proto, aby člověk vůbec vytáhl nohy z baráku, radost ze života, z toho, že nic není jen černý nebo bílý, že jsou věci, u kterých si dokážeme, že to dokážeme…

Dneska jsem už bába a určitě ty mladý neodsuzuju. Jen mi je jich někdy líto, jak ztrácejí víru, jak je všechno okolo málo placený a nedobrý, jak je všichni chtějí vykořisťovat… jsou flustrovaní a nešťastní. Ne všichni, ale je jich hodně. Věčně nespokojený mládí. Na druhý straně je to podobný – věčně nespokojený stáří.
Abych byla věčně spokojená, připravuju se na důchod už asi deset let. Začalo to pletením košíků, malováním a nakonec jsem zakotvila u keramiky. To je můj starobní osud. Matlat se v hlíně a tvořit krásný věci. Nekupuju dárky, obdarovávám keramikou, košíky a obrázky. A protože jsem docela přesvědčivá, mý nejbližší se rozpohybovali taky. Jeden tetuje, druhý se hrabe v motorkách a snacha je kreativní víc jak já. Malej Ondra už vyrábí sošky. Jen ten nejmenší bude nejspíš fotbalista a všechny nás bude jednou živit a já si konečně splním největší přání a pojedu do Bechyně na keramickou školu a zapíšu se na denní studium.


My prostě ty roboty nepotřebujeme, i když jednoho ten nejmladší má – na baterky.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.03.2018 10:39:12Yan73

Líbí, ahoj Y.

19.03.2018 20:31:20agáta5

už se těším \.)

19.03.2018 19:21:01Lnice

no, chtěla jsem napsat něco o těch svých , ale nějak nestíhám, zatím to mám jen v hlavě, třeba někdy přejdou na papír.-)

19.03.2018 06:08:10agáta5

Milanko, ahoj, ty věčnej optimisto :)) máš pravdu, ale já psala o tý chuti, kterou by člověk měl v jakýkoli době odkudsi vyšťourat a nedat se bez ohledu na politickou situaci, jinak ho to semele a bude jen nakrklej :)

díky za zastavení a čtení :) a že pozdravuju

19.03.2018 06:05:44agáta5

Jituš až se kousnu, tak ti něco pošlu do emailu, mám někde stránky, ale asi zablokovaný, jsem hrozný lenoch... ale letos si fakt dávám závazek, že nějaký stránky už fakt udělám :)

lnice, tak to jsem ráda, když bavilo a ještě raději když inspirovalo.. to jako fakt? :))

dodola... jj, souzním s tebou

Petře, jasně, že to dám, to bych jinak ani nebyla já... ale prdele dělat nebudu!!! :)))

pedvo, jj, nejlíp se píše ze života, díky

vigan, ZDAR!!!

19.03.2018 06:05:36upupa

Dnešní mladí nemôžu byť optimisti, lebo ideológia ich k tomu nevedie. A za komunistov boli predsa plné noviny ponúk - na prácu, na školu, na kariéru... Moji rodičia splatili nový dom na kľúč za 12 rokov, ostatní podobne a v paneláku to bolo zadarmo, takže optimizmus na rozdávanie. A že sa makalo? To áno, veď sa aj čosi vybudovalo. Zlodejom-privatizérom trvalo 20 rokov, než to rozkradli.

18.03.2018 08:51:27Vigan

zdar..:-)

15.03.2018 20:39:43pedvo

Zaplať pámbu za ty hochy neotroky. Inspirovali tě k pěknému povídání.

15.03.2018 20:01:18Petr333

Rád jsem prošel  tvým životem s plejádou nejrůznějších povolání a bavil se představou čím vším se dá více méně živit. Představuju si tě v keramický dílně, jaká byla v Pupendu s Bolkem a Holubovou. Jo, ty to dáš Jani.

15.03.2018 18:54:29Dodola

Já se na druhou stranu těm mladým nedivím. To dnešní "snižování nákladů" na úkor zaměstnanců - nechodím k automatickým pokladnám v supermarketech, prodavačky se pak zlobí. Prý jim to nebere práci, protože "oni víc lidí stejně nepřidají". České dráhy a.s. propustily kvanta zaměstnanců, šéfové berou třista tisíc měsíčně. Přibývá lidí s psychickými a psychosomatickými potížemi kvůli pracovnímu přetížení. Stejně jde jen o nadprodukci, nadspotřebu a nadprodukci odpadů. Začarovaný kruh.

Ti mladí ale kritizují, přitom nemají smysluplnou alternativu. Únik k mnohahodinovému vysedávání u počítače bohužel není alternativa. 

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.