Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zabitá sobota

15. 03. 2018
0
1
518

Když mi cestu vlakem obzvláštnil ukecaný stařík, rozhodl jsem se zbytek dne sledovat drobnohledem vnitřního monologu. 

Jsem mocný?

Proč by ne, můžu začít vypravovat odkudkoliv a předstírat jako by se před tím nic nestalo. Račím se tedy vhodit nazpět do mé ladné chůze skrze dveřní otvor vedoucí k prvnímu brněnskému nástupišti. Dostatečně vyspaný bych ještě lenivě ležel v posteli, ale musím babičce darovat obraz s omluvou, že jsem nedorazil dostatečně včas na oběd. Než přijedu, laškovně se mi změní na večeři. Pokud ovšem úspěšně doputuji až k němu.

Doprovází mě Magdalénka až dokonce k vagónu. Okno v uličce mi směle vzdoruje při otevření, a jakmile je škvíra dostatečná nechávám ho odpočinout a sunu hlavu skrze něj na vzduch. I s papírovým kloboučkem ve tvaru jehlanu, co jsem našel cestou ze včerejší oslavy narozenin Lucie. Překvapil jsem ji plakátem dodatečně upraveným koláží s fotografiemi jejího profilu a jejího přítele umístěné na hlavy filmových hrdinů. Úspěšnost darovaného plakátu se zaměněnými hlavami hrdinů hodnotím za parádní nápad, což mi potvrdilo chování Lucie. Nově příchozímu kamarádovi ukazovala ze svých dárků jako první zrovna onen.

Náhoda?

Nevěřím.

Mávám, odměňuji Magdalénku smíchem a sunu hlavu zpátky s tělem až do kupé za slečnou sedící ledabyle u okna. Ještě přisedne kulhající dědula a jízda nám pomalu začíná.

Hned následuje kontrola jízdenek, prosím. Po odchodu průvodčí mi dojde, že mi všechny povinnosti končí. Co teď? Potí se mi ruce a nejsem si jistý, co tím vším chci říct. Nořím se proto do novin - bezplatného potěšení ze školní knihovny. Pobaven velkým formátem, který jsem dlouho nedržel v rukou, mě ovšem zaujme jen dvoustrana zmiňující pětadvacetileté výročí vynálezu esemesky. První vyslaná textovka zněla „Merry Christmas“. Zajímavostí by pro dnešek stačilo a zaměřuji pohled na zasněžená pole volající po vyfocení a následného upravení do černobílé. Vyslyší je kdokoliv? Zapadající slunce naprosto bravurně harmonizuje odlesky stěn domů objevujících se vesnic do stydlivé oranžové. Vklouznu na chodbičku, ale má vysněná polní fotografie mi mezitím odjela a pro mě je přichystáno jen nahnědlé křovisko za sebou nenabízející nic zajímavého. Aspoň pro zapamatování pocitu fotím z otevřeného okna, které jsem zapomněl po loučení zavřít. A šupito presto nazpět.

Má sedačka je z obou stran obklopena volnými místy a milé dvě duše sedí šikmo naproti mně. Přemítám, koho z nich bych jako pěšec na šachovnici odrovnal dříve. Lehká deformace od šachů posedlých spolubydlících.

Na naše pódium vstupuje nová postava. Postava nabízející osvěžení těla, což je ideální volba pro dědulu. Nabízí pouze rozpustnou kávu, která neurazí. Vidím při jeho čekání nutkání se rozmluvit. Horký brambor myšlenek stále neodhazuje.

„Nechte si chutnat.“ zmíním po zmizení obsluhy.

„Ale hlavně, že velkým firmám účtenkami nehlídají.“ odkazuje na své odmítnutí stvrzenky o zaplacení.

„A co to čtete zajímavýho? Doporučil byste mi to?“

„To ani ne. Víte, já jsem zajel do Brna, abych si koupil nové pohledy. Sbírám, ale jenom ty se znakem města.“

„A jak dlouho je sbíráte?“

„Už třicet let. Už jich mám přes tisícovku. Dříve jich tolik vesnic ani nemělo, a tak se mi stávalo mnohem méně často, že bych si nějaký koupil dvakrát.“

„To si je všechny necháváte?“

„Jo.“

A hned má jeho život cenu třicetiletého sběratelství papírových suvenýrů.

„Víte, každá doba měla své plusy i mínusy. U mě to začalo vystudováním stavební školy v Lipníku nad Bečvou.“

„No to je paráda, to tu máte se mnou sraz bývalých studentů. A jaký obor?“

Po chvíli vzpomínání odpoví: „Stavebnictví.“

Fandil jsem škole s trochou větší nabídkou zaměření. Věty ze sebe souká v odmlkách, že si je snad musí několikrát v duchu formulovat.

„Máme odkoupený byt v Ostravě. Dříve patřil městu, a ještě před tím podniku. Teď mám z toho lepší pocit.“

No jasny, všechno se točí kolem pocitů a dojmů.

„Celou rodinu mám odtud. A to jsem si je dokonce hledal až do šestnáctého století.“

Shodneme se na jejich ohleduplnosti, že netrajdali po Evropě.

„Na internetu vám vyhledají předky za vás za sedm tisíc, jsem si všiml,“ radím pro příští ušetření času.

Stařík touto nabídkou není nadšený a jen mlčí.

(Zrovna všechno sepisuji ve vlaku směrem do Brna a přisedl jsem si k chlapíkovi s esencí švejkovsky dobráckého pohledu na svět a možná i jeho naivitou. Vysedá v Kojetíně na osobák do Němčic. Přes dva měsíce ležel v nemocnici někde v levém severním cípu republiky se zlomeninou. I když jako nemocnice se mu to moc nezdálo, protože tam kromě něj byli samí důchodci, jen jeden doktor a mladší sestřičky, kterým ze slušnosti vykal. V pokoji měl ještě dva nocležníky, jednoho slepého a druhého němého a velkou televizi. Vazy mu zpřetrhaly v koleni spadlé tyče kvůli jednomu, s prominutím, blbci, který se neobtěžoval s kotvením lešení. Průvodčímu ukazoval autobusovou jízdenku s bezelstným tvrzením, že mu ji fakt vydali v Přerově. A fakt mu to prošlo! Kdyby kromě nás seděl i někdo další v kupé, měl by beztak více obdivovatelů. Čtrnáct let pracoval v Anglii, kde vypomáhal rekonstruovat koupelny a kuchyně, a to přitom při příjezdu do ciziny neuměl ani kváknout v minulém čase. Díky pozornému poslechu mu docházely významy slov a psát se naučil o dost později. Přesvědčuje mě, že se slovo dneska zapisuje anglicky té en ef ká. Jeho vyčerpávající cesta ho krapet popletla. Při průjezdu kolem řeky Bečvy vzpomíná na lov štiky dlouhé jak polovina mého těla. Ani vlasec tenkrát nevydržel a museli s bratrem aspoň koupit kapra. Rybářskou příhodou se se mnou Švejk vděčně loučí.)

„Jak je dlouhá řada vašich naskládaných pohledů?“

„Ideální velikostí jsou krabice od bot, ale mám ještě panoramatické pohledy a ty se tam nevejdou.“

Nejspíš je nikdy neměl vyskládané a odpovídá mi přátelsky aspoň na jinou otázku. Hradba mlčení se po pár vět zvětšuje víc a víc, až ji zboří má přestupní zastávka v Přerově.

„Tak se mějte hezky a vzpomínejte na mě v dobrém,“ loučím se s osazenstvem.

Hádám, že jsem pobavil jen sebe. Zavírám a vyskakuji s hřejivým pocitem, že jsem stále blíž. Zbylých dvacet sedm minut přečkám v supermarketu. Čekám ovšem jen u pokladen, vystačuji si pohledem na prodavačky, které nadřízený otravuje s podepsáním lejstra o výhře v loterii či co.

„Ahojky třeba právě mě,“ mi přeje muž čtyřicet devět let hledající príma kamarádku nekuřačku do šedesáti let třeba už i na Vánoce a příští rok na dovolenou. Pokud mě toto zaujalo, mám poslat sms na 721 433 606. A je to jasný, stanu se hlásnou troubou inzertní tabule a předám vzkaz jedné osamělé lipenské překladatelce.

Aby mě nezavřeli pro potulku, mizím na vzduch k autobusovému nádraží. Mou bezpečnost hlídají opile procházející preventisté kriminality s hrdým nápisem na zádech. Nejbližší autobus jede do Předmostí, že bych si vhodil do neznámé mapy?

Poslušně však nasedám do spoje směr Kozlovice. Místa moc není a jedno nabízím paní v další zastávce. Ta odmítá, děkuje, ale na můj prosebný výraz, aby začala vyprávět o svém životě nereaguje. Ostatně proč by nemohly autobusy být jezdícími sešlosti lidí vzpomínajících na své zážitky a radící ostatním s nesnázemi? Každý by si připadal o to bezpečněji, když by věděl, že ho v každém čeká otevřená náruč porozumění, jak u táboráku. Kozlovice mě vítají společně se strachem o mobil poškrábaný v kapsy o vrácené drobné. Doprovázen autobusem dorazím k odemknutým dveřím a v babiččině kuchyni se s ní konečně vítám. Setkávám se s ní v rodinném domku pracně po generace stavěném. Zde babička sídlí v horním patře a kvůli svým bolestem v kloubech zůstává po většinu týdne ve svém pokoji.

Odložím obraz. Vzápětí, jak velká voda mi dveře za zády zavře mama a hubuje, jak to, že jsem se neozval babičce dřív? Do dvou minut mizí k dědovi v Přerově se o něj postarat při přípravě jídla a návštěvě manikérce, kterou k němu veze. Ohřívám v remosce omáčku k rýži a nedočkavě rozbaluji připravený obraz z folie. Při příležitosti tisknutých tatových pláten jsem dostal možnost nechat si taky jedno natištěno. Ztvárnil jsem množstvím tahů štětce v Photoshopu vodní hladinu a růžovým akrylovým fixem až o několik měsíců později připsal psacím text loďka. Na tento nápis reaguje babička otázkou, kde že ta loďka vlastně je?

„Ale jestli je to dělaný v počítači není to umění, je ti to jasný?“ ujišťuje mě.

Před tvrdými pravidly zřejmě neuteču ani do Kozlovic.

„A co je podle tebe, babi, umění?“

Jednoduchá otázka, kterou mě baví předhazovat všem, na koho narazím a čekat, jak se jí zhostí.

„Kdo je postižený uměním má pro co žít. No postižení je špatný slovo, kdo pozná umění má pro co žít.“

Večeře ve mně zmizí natolik rychle, že se pro svoje uspokojení tážu, jakou tato krmě měla minulost.

„Vepřové plecko od řezníka si nakrájíš na hrubší kostky. Opereš, osušíš utěrkou, že?“

„Jasně, pokračuj.“

„Kostky masa si dáš do mísy. Přidáš tři hrstky mletého pepře, kmínu, tři zrnka nového koření a malou pálivou papričku bez zrnek. Ty zrnka tam nemůžeš dávat, protože je to s nimi hrozně ostrý. Promícháš to všecko spolu a teď to dáš do sáčku. Zabalíš, dáš do lednice a až to budeš potřebovat, hned si to můžeš vzít. Záleží, kdy si to chceš dělat. A teď ten recept.“

Z očekávání kulinářské jízdy se uvelebím bezpečně na válendu, zaostřím pozornost a zapisuji.

„Do většího kastrolu dáš olej, středně velkou cibuli nakrájenou na kostky. Nasmažíš do růžova. Ani moc, ani málo, tak středně. Pak tu cibuli opatrně vyjmeš lžící do misky. Do kastrolu nasypeš maso na olej, který tam zůstal. A hlavně s tím nesmíš hýbat. Na mírným ohni to pomalu opíkáš. Jak je vše opečený vrátíš cibuli.“

Mobil se mi v kapse připomíná zvoněním a já volajícího tatu ujišťuju, že brzo přijedu do Lipníku. Babička mezitím využila chvilky a umývá nádobí.

„Babi, můžeš pokračovat.“

Žádná reakce.

„Babi, už klidně pokračuj!“

Opět nic.

Vstávám a připomínám se u dřezu, že stále čekám na dokončení. Tentokrát úspěšně.

„Jak ti maso pustí šťávu, naleješ horkou vodu v čtvrt litrovým hrnku a dusíš to pomaloučku do měkka se vším kořením. Té vody tam nemusí být hodně, jen tolik aby se nepřipálilo. Musíš to hlídat, jinak z toho nic nebude. A pak tam dáš lečo. Víš, co to je lečo? Zelenina, trochu papriky, rajčata. Já to mám hotový v ledničce. Můžeš tam přidat zelí a cuketu, ale to zelí před lečem. A pak to jenom zaleješ zakyslou smetanou a pět minut to ještě vaříš. Musí to být do měkka a to je všechno. Stačí ti to tak? Umíš vůbec vařit? Máš na to trpělivost?“


1 názor

Fruhling
17. 03. 2018
Dát tip
Chlapce, nevim, proc se ti babicka zmeni na veceri, ale ten jakoze pitvorivy styl ti moc nejde. Vlastne je to kvuli nemu dost necitelny text.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru