Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Když slunce v Manitobě začne hřát...
datum / id15.03.2018 / 486116Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno412x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Když slunce v Manitobě začne hřát...

     Tuareg přišel k Regině, když už parta seděla u obvyklého stolu blízko výčepu. Karel a jakási nová dívka mu hned udělali místo mezi sebou na lavici v jeho rohu. Sedl si a kytaru i klarinet odložil v pouzdrech vedle sebe.
     „Dáš si tuarega?“ objevila se Regina. „Že se ptám, viď.“
     „Dej mi dneska maté,“ řekl.
     Regina zvedla obočí, ale bez řečí odešla vyřídit jeho objednávku.
     „Co je to maté?“ zajímala se dívka. „Jsem, když tak, Adéla,“ usmála se.
     „To je nápoj, vlastně čaj z cesmíny paraguayské,“ vysvětlil Tuareg.
     „Myslíš, že ho v téhle knajpě budou mít?“ 
     „Slíbil jsem Regině, že tady budu hrát, jedině když bude mít tuarega a taky maté.“
     „Kvůli tomu, že to piješ, ti říkají Tuareg?“ 
     „Jasně. On tyhle břečky chlastá pořád,“ odpověděl za něj Karel. „Nejvíc ale tuarega.“
     „Proč si nedáš pivo?“ ptala se Adéla a upila ze svého půllitru.
     „Nepiju alkohol.“ 
     „Vážně?“ divila se Adéla.
     Regina přinesla maté v kalabase, z níž trčela kovová bombilla. Tradiční jihoamerický nápoj servírovaný navíc ve stylové nádobě se speciálním brčkem působil nepatřičně v téhle hospodě, kam chodili i chlapi v montérkách. U Tuarega to ale všichni tolerovali.
     „Slíbil jsi Regině, že tady budeš hrát. Tak už začni?“ pobízel ho netrpělivě Karel.
     „Nech ho napít,“ okřikla ho Adéla.
     „A jakou bys chtěl slyšet?“ zeptal se Tuareg a vyndal kytaru z koženkového obalu.
     „No Panenku.“ 
     „Znáš taky něco jinýho, Karle?“ 
     „Teď něco uslyšíš, Adélo,“ oznámil dívce naproti sedící Ondra.
     „Na Panence toho moc neuslyší,“ namítl Tuareg.
     Pak ale spustil „Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal…“ a hospoda ztichla. Tuareg hrál na kytaru a zpíval tak, že se na něj brzy začaly sypat žádosti, aby dal tohle a támhleto a on hrál a hrál, bylo to skvělé, znal každou melodii a slova všech písní. Adéla na něm mohla nechat oči. Sama se učila na kytaru a myslela si, že už jí to docela jde. Jak ale slyšela Tuarega, nechápala, že se zahazuje v takové putyce a propadala beznaději, že ona se to nikdy pořádně nenaučí.
     Hospoda, kterou všichni nazývali U Reginy, se mezitím naplnila k prasknutí, jako vždy, když tady Tuareg hrál. Právě proto si ho majitelka platila a dávala mu zadarmo jeho čaje, které se naučila dělat. Ve skutečnosti se hospodská nejmenovala Regina, ale říkala si tak podle města v kanadské provincii Saskatchewan, kde dříve žila v emigraci, ale po roce 1989 se vrátila a koupila si a provozovala tuhle lidovou hospodu.
     „Zahraj West Virginii,“ žadonil Vendelín od jejich stolu.
     „To se jmenuje Take Me Home, Country Roads,“ opravil ho kytarista. „Regino, dej mi tuarega,“ zavolal pak na hospodskou. 
     Vzápětí zazněla píseň, kterou měl v repertoáru už kdekdo a Tuareg ji hrál a zpíval jako John Denver, možná ještě lépe a zároveň trochu jinak. Jak skončil, dal si chvíli pauzu a pil svůj oblíbený nápoj.
     „Co je tohle za čaj,“ zeptala se Adéla.
     „Ten vynalezli afričtí nomádi Tuaregové na Sahaře, je to vlastně zelený čaj s marockou mátou a je hodně oslazený. Letáky uvádějí, že v zimě zahřeje a v létě ochladí celé tělo a já to můžu potvrdit. Navíc povzbuzuje a dodává energii,“ objasnil. „Chceš ochutnat?“
     Adéla se váhavě napila, ale vypadalo to, že jí čaj příliš nenadchl. Zato muž s kytarou ji velmi přitahoval. Chytila ho rukou v podpaží a z boku se k němu přitiskla.
     „Měl jsem dojem, že tady jsi s Karlem,“ řekl překvapeně.
     „Přivedl mě sem, ale s Karlem jsme jen kamarádi,“ tvrdila Adéla. „Tuaregu…“
     „Ano.“
     „Jsi fajn chlap,“ 
     „Jak to víš?“
     „Vlastně to nevím. Ale líbíš se mi. A hraješ úžasně na kytaru, z takových chlapů jsem hotová. Ty jsi ale úplně nejlepší. Nikdy jsem nic takovýho neslyšela.“
     „Když slunce v Manitobě začne hřát, vylézají hadi po stovkách, po tisících z děr a pokoušejí se pářit,“ odpověděl.
     „Co to je? Proč to říkáš!?“ zlobila se Adéla.
     „Ty jsi byl v Manitobě, Tuaregu?“ zeptala se Regina, která to zaslechla.
     „To ne. Četl jsem kdysi nějakou přírodopisnou reportáž a tam byla tahle věta a já jsem si ji zapamatoval.“
     „Podle mě jsi takový magor, že sis zapamatoval celou reportáž,“ uchechtla se Regina.
     „On mi tím ale teď řekl, že jsem nadržená samice,“ zlobila se Adéla.
     „A nejsi, panenko?“ usmála se Regina, sebrala ze stolu půllitry a rychle zmizela.
     „Ty si to o mně vážně myslíš?“ obrátila se Adéla k Tuaregovi.
     „Je to přece přirozený lidský pud,“ řekl.
     Snad aby zabránil dalším debatám na tohle téma, vyndal z pouzdra klarinet a začal hrát Ramblin´ Rose. Nejdřív se jeho tóny ztrácely v hospodském kraválu, hosté ale postupně utichali a za chvíli poslouchali skoro nábožně. Přidal Autumn Leaves, La Paloma, a nakonec Stranger On The Shore. To už ale mělo osazenstvo lokálu dost těch cajdáků, protože se tu a tam polohlasně bavilo a všelijak hlučelo. Zahrál ještě Creole Jazz a dal si opět přestávku.
     „To bylo krásný,“ vydechla mu Adéla skoro do ucha. „Co to bylo?“
     „Všechny ty skladby měl v repertoáru Mr. Acker Bilk,“ prozradil Tuareg.
     „Toho neznám.“ 
     „Byl to anglický jazzový klarinetista. Světoznámý. Myslím, že byl nejlepší.“
     „Nevím, jak hrál on, ale ty jsi byl skvělej. Jen se to sem moc nehodilo,“ řekla Adéla.
     Koukala na něj obdivně a zamilovaně a on si toho nemohl nevšimnout.
     „Hraju líp než Bilk. Jsem lepší než všichni muzikanti, ať hrají na cokoli,“ řekl Tuareg.
     „To jako fakt?“ vytřeštila Adéla oči. „Hraješ fantasticky, ale tohle je moc. Nemusíš se kvůli mně takhle vytahovat.“ 
     „Nevytahuju se. Jen konstatuju skutečnost.“ 
     „Házíš perly sviním,“ zašklebila se na něj Regina, když Adéla zmizela na dámy.
     „O kom to mluvíš?“ 
     „No o těch ožungrech, co tady sedí. O Adéle ne,“ uklidnila ho Regina.
     „Myslíš, že jsem tu kočku přivedl tobě, Tuaregu?“ využil Karel Adéliny nepřítomnosti.
     „To asi ne.“
     „No tak mi ji nech. Ty si na to svý hraní ulovíš bez problémů jinou.“
     „Já ale nikoho nelovím.“
     „Ne? A co to bylo – jsem lepší než všichni muzikanti?“
     „Říkám, jak to je,“ trval na svém Tuareg.
     „To si jako fakt myslíš, že jsi nejlepší muzikant ze všech?“ žasl Karel.
     „Jsem.“
     „A proč hraješ po hospodách?“
     Tuareg mlčel.
     „No tak vidíš,“ podotkl Karel vítězně.
     „Tuaregu,“ vrátila se Adéla, „ty si vážně myslíš, že jsi nejlepší muzikant na světě?“
     „Nemyslím, vím to.“ 
     „Proč tedy hraješ tady, a hlavně country a folk. Proč nekoncertuješ a nejsi slavnej?“
     „Já nesmím, Adélo,“ řekl smutně a ohlédl se po Karlovi, který je poslouchal. 
     „Kdo ti to zakázal?“ nechápala Adéla.
     „Nechci se o tom bavit,“ odsekl.
     Vtom se na druhé straně hospody do sebe pustili dva chlapi kvůli sázce. Drželi se pod krky a pak prudce vstali a srazili dva půllitry, po zemi se rozstříklo pivo a rozletěly střepy.
     „Já ti říkám, že mi ty prachy dáš, ty hajzle! Vyhrál jsem! Měl jsem pravdu!“
     „Co kecáš, já jsem měl pravdu!“
     „Tys tvrdil, že naši prohráli v sedmdesátým na mistrovství s Brazílií 3:1, a já, že prohráli 4:1! Takže jsem měl pravdu já!“
     „Ale já myslel mistrovství v Chile ve dvaašedesátým, a tam to bylo 3:1!“
     „O Chile jsme se vůbec nebavili! Naval prachy.“
     „Právě že bavili! Tak to smažeme a jsme si kvit!“
     „Nejsme, ty zmrde! Dlužíš mi dva litry!“
     Hádající se chlapi sebou navzájem cloumali, ale rvát se zatím nezačali. Najednou uslyšeli opět kytaru a Tuareg do melodie táhle zpěvně recitoval mantru.
     „Kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, kéž jsou šťastny všechny bytosti, subham astu sarvadžagatam, subham astu sarvadžagatam,“ deklamoval a rázem byla hospoda plná těch podivných zvuků. 
     Přiopilí hosté se po něm překvapeně otáčeli. Najednou bylo ticho a prostorou se šířila nehmotná energie.
     „Ptáš se, Tuaregu, jak mi můžeš pomoci, abych byla šťastná?“ tázala se Adéla.
     Karel a Ondra to zaslechli a zprvu na ni civěli a nerozuměli, co říká, protože slyšeli stále jen tu mantru kéž jsou šťastny všechny bytosti. Potom se ale začali usmívat, jako by pochopili. V hospodě byl klid jako na Štědrý den večer. Hosté platili a odcházeli domů. Zůstali jen Karel, Ondra, Vendelín, Adéla a Tuareg. Regina přinesla flašku whisky, muzikantovi ještě jeho oblíbený čaj a přisedla si k nim.
     „Co to bylo?“ zeptala se Tuarega.
     „Napadlo mě, že by to mohlo zabrat, aby se uklidnili,“ řekl.
     „Povedlo se,“ kývl hlavou Vendelín. „Cos to ale hrál?“
     „To je mantra z védské jógy.“
     „Kdes to ale vzal?“ zajímal se Ondra. „Bylo to hrozně zvláštní a silný.“
     Tuareg se jen usmál.
     „Co ses ho ptala, Adélko?“ staral se Karel.
     „Ale nic,“ odbyla ho dívka.
     „Říkala jsi něco, že to pomáhá, abys byla šťastná.“ 
     „Tomu bys nerozuměl, Karlíčku.“
     „Já bych tomu nerozuměl a ty jó? Hele, půjdem radši domů, Adélo,“ navrhl Karel.
     „Víš, co, Karlíčku, běž sám, jestli chceš, ale já budu ještě poslouchat kytaru a pak půjdu s ním,“ rozhodla se dívka. „A ty, Tuaregu, hraj něco jinýho než country.“
     „A co třeba?“
     „Klidně třeba nějakou vážnou hudbu, jestli teda umíš,“ provokovala Adéla.
     „Bez obav, ale na tuhle kytaru to nebude vono.“
     „Jenom se vymlouváš.“
     „Kdepak, Adélko. Musím ale přeladit.“
     Za chvíli se už jeho prsty rozpohybovaly po strunách, napřed střihl Vivaldiho, potom Bacha, Mozarta a znovu Vivaldiho.
     „O tomhle jsi tvrdil, že to nebude vono?“ smála se Regina.
     Smála se i později, když už Tuareg a Adéla spolu odcházeli, zatímco Karel jen schlíple seděl se skloněnou hlavou.

     „Pořád nechápu, Tuaregu, jak můžeš tvrdit, že jsi nejlepší hudebník na světě,“ dotírala Adéla cestou k němu domů.
     „Protože to vím.“
     „Jak to můžeš vědět?“
     „Řekl mi to ten děda, který mi dal tenhle dar.“
     „Jakej dar?“
     „Před třemi lety jsem mu pomohl, když ho přepadli dva kluci a on mi řekl, že mi splní to, co si přeju nejvíc. A já jsem si přál, abych uměl hrát na všechny nástroje a znal všechny písničky a skladby. No a on mi to splnil, a navíc, že budu prý nejlepší muzikant na světě.“
     „Proboha! Ty ses zbláznil nebo co? Jsi zhulenej? Vyprávíš mi tady nějakou pohádku.“
     „Proto jsem o tom nechtěl mluvit. Věděl jsem, že mi nebudeš věřit.“
     „Věřit? A co? Že jsi potkal kouzelnýho dědečka? Nechytil jsi i zlatou rybku?“ 
     „Víš co, radši půjdeme každý po svém,“ řekl dotčeně.
     „Ne, počkej. Já to tak nemyslela. A není jedno, jak jsi se naučil takhle hrát a jestli jsi nejlepší na světě? Jenom nechápu, proč to předvádíš v hospodě, a ne na koncertech?“
     „To právě nesmím. Ten děda mě varoval, že nesmím hrát pro slávu, jinak schopnost ztratím. Mám pomocí muziky hledat štěstí.“
     „Neblbni. Ty po mně fakt chceš, abych tohle brala jako normální?“
     Neodpověděl a zbytek cesty už mlčeli, ale když vstoupili do Tuaregova bytu, Adéle spadla brada. Tolik nástrojů pohromadě viděla jen v orchestru. Pianino, housle, příčná flétna, saxofon, viola, trombón, trubka, hoboj, violoncello, lesní roh, keyboard, několik kytar, banjo a k tomu další nástroje, které neznala.
     „Na tohle všechno umíš?“ 
     „Jo.“ 
     „A všechno je zásluha toho dědy?“
     „Co ti na to mám říct.“ 
     „Kde máš koupelnu? Potřebuju se dát trochu dohromady,“ vysvobodila ho z rozpaků.
     Když osaměl, vzal saxofon a chtěl zahrát pár tónů, ale místo nich vyšly z nástroje jen pazvuky. Vyděšeně popadl hoboj, ale to, co z něj vyloudil, bylo hrozně falešné. Chtěl zkusit ještě hornu, jak se ale v jejím zlatém plechu zaleskl asi odraz světla z lustru, hlavou mu proběhla dávná slova toho dědy. V tom okamžiku mu to došlo. 
     Už nic neumím, řekl si. Tak Adéla má být mým štěstím? Co budu dělat bez hudby? Ale snad jsem se něco naučil sám. S nadějí chňapl po kytaře a spustil „Co skrýváš za víčky a plameny svíčky, snad houf bílých holubic nebo jen žal, tak odplul ten prvý den zmáčený krví, ani pouťovou panenku nezanechal…“ Neznělo to sice jako dřív, ale úplně špatné to zase nebylo. Jde o to, jestli tohle budou chtít poslouchat u Reginy, pomyslel si.

     Z koupelny přiběhla Adéla přilákaná jeho zpěvem. Tvář se jí rozzářila a zdálo se, že rozdíl v jeho hře vůbec nepostřehla.
     „Myslím, že slunce v Manitobě začalo hřát, a já jsem had, vylezla jsem z díry a teď se chci pářit,“ řekla.
     Vypadala něžně a svítila a sálala jako slunce v Manitobě, kde Tuareg nikdy nebyl.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.03.2018 09:07:26kvaj
redaktor prózy

To je fakt. S tím přemýšlením máš pravdu.

19.03.2018 08:54:30Ozzozorba
... a dobře jsi udělal. Jakmile začínáme přemýšlet,už to není ono.
18.03.2018 18:37:49kvaj
redaktor prózy

Váhal jsem nad tím, jak to vyzní, ale pak jsem to tam právě pro tu jistou dvojsmyslnost nechal. :-) 

18.03.2018 07:26:53Ozzozorba
Had vylezl z )krytu a chce se pářit. Dobrý
16.03.2018 17:13:55kvaj
redaktor prózy

Tak to potom ano.

16.03.2018 17:12:04Zdenda

Samozřejmě.

16.03.2018 17:07:26kvaj
redaktor prózy

Správně by bylo, že tobě se to líbí víc než většina toho, co jsi ode mě četl.

16.03.2018 16:43:48Zdenda

no, je to lepší než většina toho, co jsem od tebe četl

ale v popisech je to strašlivě vágní, samé obecné výroky - zpíval krásně, hrál úžasně, vypadala úchvatně,...

16.03.2018 09:23:51kvaj
redaktor prózy

Díky, Irenko. Opravil jsem.

16.03.2018 08:53:46Gora
redaktor poezie a prózy

Už jsem to našla - až dole -u Reginy, strachoval se v zápětí.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.