Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Pomalu mi táhne na sedmnáct
datum / id17.03.2018 / 486145Vytisknout |
autorsmall but big
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno224x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tento text jsem napsala zhruba před půl rokem. Očekávala bych, že bude braný s nadsázkou, s nadhledem.

Pomalu mi táhne na sedmnáct

Jo, zní to vtipně (sama se tu nad tím ušklíbám), protože to není nijak extra vysoký věk, ale každé číslo navíc na vaše narozeniny je podle mě jakýsi pomyslný krok vpřed nebo vzad. To už záleží na člověku, kam se rozhodl jít, protože je to jen naše volba, jaký směr zvolíme. A každý občas nepoučitelně couvá a zároveň kráčí vpřed. Jsme nevypočitatelní, jsme lidé.

Aktuálně mám dovolenou a hrozně moc jsem chtěla psát, protože když jsem v práci není na to psaní tolik času. Chtěla jsem psát o tom, co se stalo a co se děje, ale jako by mi došla slova. Slova, která mě napadala nevystihovala to, co jsem tím vším vlastně chtěla říct, a tak mi v sešitě zbyl jen proškrtaný papír. Nemohla jsem v sobě najít to správné rozpoložení na to, abych mohla psát. Psát to, na co jsem zvyklá, psát to, jak se cítím a co mi obyčejně jde samo. Dnes mám to správné rozpoložení na psaní, a tak jsem se rozhodla toho využít místo čtení knih, díky kterým unikám reálnému světu, protože tímhle způsobem uniknu mnohem snadněji a účinněji. Jen mezi námi, každý přece máme něco, díky čemu unikneme realitě, když nám už vážně leze na nervy. Pro někoho to je hudba ať už v podobě zpěvu nebo tance, pro někoho sport a nejlepší osobní výsledky a pro někoho prosté posezení v kavárně ať už o samotě nebo s někým blízkým.

A tak píšu, poslouchám přitom cvrkání cvrčků, do toho mi potichu hraje pomalá, klidná hudba a koukám na les. Existuje lepší místo na psaní? Dle mého jich moc není!

 

Co si budeme povídat, každý má dobré a špatné dny nebo týdny, jak chcete. A občas jeden den nebo týden vyjadřuje to dobré i špatné, jako u mě. A tak se vracím k první větě: Pomalu mi táhne na sedmnáct. Je to zvláštní pocit, že přede mnou už bude jen rok, kdy nebudu dospělá. A vlastně se skoro nic nezmění, jen číslo mého věku, ale vlastně se toho změní hodně, až moc. A je přirozené mít strach.

 

Ale o ničem z toho, co jsem doposud napsala jsem vlastně vůbec neměla v plánu psát, mluvit. Chtěla jsem mluvit o tom, že mi pomalu táhne na sedmnáct a já jsem si až teď uvědomila tolik věcí. Začala jsem mít svou hlavu a věci si řešit po svém, začala jsem žít. A ptám se sama sebe: je to dobré nebo špatné?  Jsem si naprosto jistá tím, že pokud tohle čte i někdo starší, směje se nebo alespoň pousmívá, jak tahle holka musí být naivní. Ano, naivita patří k věku. Začít žit v sedmnácti, co to je za hloupost, že. A víte co? Každý začne žít jindy. Někdo po dvacítce, někdo po třicítce, někdo déle a někdo nikdy. Já radši budu ten případ, který začne dřív než nikdy. Neříkám, že jsem neomylná, že se cítím dospělá ani že jsem vyhrála v loterii všechnu moudrost světa. Jen si chci tohle přečíst za pár let a sama nad sebou si jistě řeknu, jak jsem byla naivní, ale v něčem je ta naivita a nevědomost krásná.
Já… začala jsem pracovat. A ano, poprvé. Ale mám dobrý pocit, řekla bych že mě to dost naučilo. A to hlavně v osobním životě. Už se tolik nebojím lidí, naučila jsem se s lidmi lépe komunikovat a zjistila o sobě spoustu nového. Nyní už si nebudu tolik stěžovat na práci ve škole, protože jsou i horší místa (haha, stejně to dělám). Taky jsem poznala nové lidi, některé mám tak blízko u srdíčka, jak je to jen možné a jiné zas ne. A možná tenhle článek ani nezveřejním a nechám si ho čistě pro sebe, co já vím. A možná zveřejním jen některé části a bude to až za měsíc.

Táhne mi na sedmnáct a já přemýšlím, co bude dál. Co mi poskytnou následující léta života. Co jednou budu dělat a v čem tkví ten pomyslný kámen spokojenosti a klíč k truhle se štěstím.

A tak vím, že miluju psaní. Ráda pomáhám lidem a „dostávám se jim do hlavy“ a mám ráda svůj obor, který studuji. A tak kdo ví. Možná jednou budu majitelka nebo provozní hotelu či penzionu, možná budu cestovat a psát o tom a možná si zařídím vlastní ordinaci a budu psycholožkou, a nakonec se těch lidských problémů zblázním. Kdo ví. A možná skončím úplně jinde a jinak. To je ve hvězdách.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.03.2018 00:49:09Kočkodan
Mně je tvůj text hodně sympatický.
To hlavní jsem napsal, tak zase táhnu… ;-)
18.03.2018 12:27:26Zdenda

Klíč k truhle se štěstím - to ti prozradím rovnou, možná už jsi to tušila: jsou to prachy.

17.03.2018 23:21:46oran

Libi se mi to. ceka te zarna budoucnost. budes hledat.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.