Cesta do Jabkenic

Ze života Bedřicha Smetany (2. 3. 1824 - 12. 5. 1884).

První část (Hodiny) jsem již publikoval samostatně v dubnu 2017 na SASPI.

(Hodiny)

 

v pět hodin ráno ten nejdrtivější zvuk:

ticho

 

ta, jež nás všude předchází

už tě nikdy nepředejde

 

zůstala jsi vpředu sama, hrdá a krásná

a mé kroky zní jen v dálce

v cizí dálce těch, kdo se za tebou opozdili

 

hodiny, jež tvá bílá nemódní ruka pianistky

už nikdy nenatáhne

 

(Cesta do Jabkenic)

 

naposledy ve vzpomínce objal jsem tvůj hlas

byla jsi sladká, mohla jsi mě hřát tak dlouho

a pak jsem na tebe zase zapomněl

to ticho však nikdy nepřestanu slyšet

 

pozoruji ptáky, flákají se a Bůh je živí pro jejich krásný zpěv

vrány nad strništěm však nejspíš nikam nedoletí

ptáci neznají směr a nepotřebují odůvodnění pro svůj let

ale já jsem v hledání doufal nalézt Jeho part

 

se znamením na těle kráčím na jabloňový sad

už nevzruší mě krásných dívek smích

jen hučení v uších i v mysli ještě – snad – slyším

a ticho – a ticho poslední nechce odeznít

 

bílý kůň přikluše šílený a mrtvý k břehům mé Vltavy

svatý Martin s Horymírem hodují na vyšehradské skále

můj rozum, Kateřino, můj rozum s Violou se ztratil

jak klubko nití v labyrintu ženských kentaurů

 

zanechal jsem za sebou svou mysl a kráčím dál

kráčím dál a nevnímám ty, kdo kamenují proroky

odhodil jsem daleko vše, co lidem dává smysl

a ještě rád budu hledat cestu zpět do Jabkenic

---