Potácivý pták

Je půl šesté ráno, svítá a venku zpívá opilec. Potácivý pták, co za sebou uzavírá noc. Třese stojanem jízdních řádů a jeho mručivý hlas tak doprovází plechové tremolo. O čem zpívá, to není snadno rozpoznat, snad velebí kořalku, jaro a život sám. Pak kouří; zaklání hlavu, zvedá ramena jako loutka na nitkách alkoholu, s žízní dítěte saje kouř. A pak zase zpívá. Za oknem ho pozoruje kočka. Být větší..

Profesorova páteční káva

V italském bufetu popíjel kávu profesor trestního práva. Byl pátek odpoledne. Vešel jsem ve chvíli jeho soustředěného flirtu: skrze své profesorské brýle sepisoval holce za pultem svou milostnou obžalobu. A já, jeho dávný student, do toho vpadl jak překážka v řízení. Možná si holka oddechla, a možná že chtěla dokázat svou nevinu.

Mužný klid pana Botegy

"Jste křehoučká jako rohlíček," naklonil se pan Botega k dívce. Ta sebou cukla a zamrkala jako dětská panna. Přesně to se panu Botegovi líbilo, a tak pokračoval: "Potkal jsem vás tuhle ve spánku ještě příliš nesmělém a na jistých místech cítil se docela ztuhle." Dívka propukla v smích, a jak se její ústa měnila v zářivou širočinu kokosových zubů, pan Botega zapomínal sebe, svět; upadal v mužný klid.

Za nocí starých..

Za nocí starých jak háje plavuní otevíráme své soukromé historie. Události v tichu příliš krátké paměti na chvíli zas viditelné ve světle měsíce nahodilosti. Vydáni krátkým dotekům minulého, po nichž ráno nezůstane ani stopa, usínáme. Ani po nás nezůstanou stopy, krátké textové zprávy budou smazány, příbytky zbourány, fotky vyblednou. Jako vzpomínky ztratíme se. Jen noci budou dál stárnout jak háje plavuní.