Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Strašák
datum / id25.03.2018 / 486404Vytisknout |
autorHerpes123
kategoriePovídky
témaHorror
zobrazeno193x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Strašák
        Byl červenec. Slunce vykukovalo skrze tmavá mračna, jenž se linula z poza obzoru, kde je krčící se hvězdy uplácaly a poté uvařily v obrovských, tlakových hrncích. Blížila se bouře. Vzduch byl čerstvý, svěží a hustý jako právě nadojené mléko a příjemnou vlhkostí připomínal zavlaženou zahradu. Místy se v něm povalovaly kousíčky teplých proudů  a žíly všemožných vůní, které s sebou přinesl vítr ze vzdálených končin. Stébla pšenice, žita a lučního kvítí něžně lechtala na rukou a jednomyslně se jako taneční sbor rytmicky nakláněla ze strany na stranu vyzývaje k dětským hrám. Onen oceán žlutě se mihotajících lánů vyplňoval každičkou píď půdy a teprve až v té největší dálce, kam ještě oko dovedlo zaostřit, se roztékal v horkém, zlatavém oparu. Denně se tam bezstarostně proháněla trojice dětí, začaly jim opět prázdniny. Byl to jedenáctiletý Rodley, devítiletý Timy a desetiletá Jane. Někdy se z nich však staly indiáni nebo kovbojové a to potom bojovali, vykrádali banky a proháněli se prérií pronásledujíce tisícihlavá stáda bizonů, jejíchž dusot kopyt rozvibroval i krev v těle. Jindy dobrodruzi, kteří pročesávali nově objevený ostrov plný lidožroutů a doposud neznámých, nebezpečných hadů, okřídlených ještěrů a hrozivých šelem s tesáky z dýk. Nebo jen tak od rána do večera bezcílně pobíhali skrze krajinu, dávajíc volný průchod své bujné fantazii. Především Jane pak často chlapce opustila, sama si při procházkách prozpěvovala oblíbené melodie, lehávala pod stínem staré lípy jako chladící se koláč a pozorovala oblohu, z níž nahlas předčítala všemožné příběhy a pohádky. 
         
        Trávili tento rok několik týdnů u strýce Harrolda a tety Mildred, kteří spolu bydleli v osamoceném, dvoupatrovém domě, jehož zeď byla kolem dokola obložena na bílo natřenými, vodorovnými prkny. Měl překrásně vyřezávaná, dvoukřídlá okna, která dělal strýc sám a byl na ně náležitě hrdý. Na střeše pohlcovali černé šindele sluneční svit jako tekutý písek svou oběť a před vstupními dveřmi se rozkládala zastřešená veranda. Tam měl strýc své houpací křeslo, kde když právě nepracoval, dlouhé hodiny vysedával, odháněl kloboukem mouchy od své sklenice s brandy a s důležitým pohledem pokuřoval dýmku napěchovanou jablečným tabákem. Před domem stála pouze studna a nejbližší terénní nerovností byla majestátní lípa připomínající hlavu medúzy, tyčící se uprostřed nicoty asi třista metrů daleko. Kousek za ní se rozkládala stará a opuštěná Sullivanova farma, kam měli od strýce přísně zakázáno chodit a kolem níž kolovaly děsivé historky a povídačky. Nejbližší lidé bydleli ještě dál. 
 
        Hráli si zrovna na honěnou ve vysokém a nepřehledném bludišti obilí. Rodley a Jane představovali zlé, vesmírné obludy, nahánějící malého Timyho, který se musí dostat co nejrychleji pryč. Když už ho skoro měli, přestal však utíkat, složil si ruce na hruď a zasmušile řekl: "Já už tohle nechci hrát." 
"A proč ne proboha" Opáčil mu Rodley
"Už nechci aby jste mě takhle honili, ta hra se mi nelíbí, je blbá"
"Tady je zase někdo poseroutka." Odpověděl Rodley "Koko dá, koko dá."
"Nejsem poseroutka." Pravil Timy
"Tak se místo toho půjdeme podívat na Sullivanovu farmu co vy na to?" 
Timy se vyděsil a prohrábl si vlasy. "Tam, tam nám strýček ale zakázal chodit." Vykoktal ze sebe
"No právě, bude dobrodružství. Co ty Jane, zůstaneš si tady zase sama co?"
"Já? Já určitě půjdu." řekla sebejistě Jane, uraženě pokrčila nosík a prohrábla si vlasy.
"Jo, tak dobře. A co ty?" Řekl Rodley a podíval se vyzývavě na Timyho.
Ten po chvilce přemítaní se sebezapřením odpověděl: "Já půjdu taky." a hluboce vydechl. "Strýček se to ale nesmí dozvědět."
"Proč by se to měl dozvědět, odsud by nás stejně ani neviděl. Jenom se tam porozhlédneme a zase půjdeme. To mu nemůže vadit, za mnou!" Zavelel Rodley.
 
        Šli menší oklikou kolem úzce vyšlapané cesty, pokryté ošoupaným kamením, aby měli opravdu jistotu, že je nikdo nemůžeme spatřit. Na místě pak před nimi  zpoza chlupatých klasů vyvstala menší, omšelá farma. Dům byl podobný tomu, ve kterém bydleli strýc s tetou, jen o trochu větší a ve zpustošeném stavu. Okna byla vymlácena a volně se povalující střepy oslňovali oči drobnými prasátky. Z obložení se sloupala většina barvy a ta jež zůstala se změnila, zešedla, popraskala a vytvořila dlouze se táhnoucí mapy, podobající se vlajícím pavučinám babího léta. Vedle stála ztrouchnivělá stodola, ve které byl rezavý traktor a jejíž součástí byl i přistavený kurník, salaš a chlév. Studna tam byla také ale vyschlá a pustá. Z pozemku okolo budov vydlážděného drolícími se kostkami a zasypaného nejrůznějším harampádím se draly na povrch husté trsy trávy a plevele. Celý pozemek pak byl obestavěn plotem z dlouhých kulatin, který ale na mnoha místech chyběl.  
 
        Na první pohled je všechny však upoutal strašák, trčící z útrob země kousek před domem. Jako hlava, na níž spočíval slaměný klobouk sloužil plátěný pytel, přetažen nejspíše přes dokulata uváznou otep s vyřízlímy otvory pro oči, jejichž temnotu přerušovala rozpáraná a roztřepená vlákna. Na mnoha místech jí měl obvázanou provázky pro lepší simulaci tvaru lidské lebky a to včetně krku, pod nímž si vítr pohrával s volně vlajícím zbytkem pytle přetaženým jako rouno přes ramena a hruď. Ústa tvořila chaoticky propletená, tlustá, černá nit, která byla silně stažena, čímž pokřivila celou tvář. Ta jakoby se díky tomu zmítala v křečích. Na těle měl černý kabát sahající až k zemi, takže nešlo poznat, zdali se pod ním nachází dřevěný kůl, nebo stehna a lýtka z masa a kostí. Z děr na něm místy trčely kousky slámy a pokrývaly ho ledabyle připevněné záplaty. Kolem pasu bylo lano tlusté jako zápěstí a z rukávů natažených kolmo k tělu místo dlaní vyrůstaly větve roztodivných tvarů.
"Teda." Řekl Rodrey "Ten je hodně děsivej co?"
"Jo, to teda je." Řekla s úšklebkem Jane
"A o co že se ho nepůjdeš dotknout!" Pravil Rodrey
"To teda klidně půjdu." Odpověděla mu Jane. Bezmyšlenkovitě vykročila a vyplašila při tom hejno ptáků, schovávající se v nedalekém keři. Byla již u strašáka, když se na okamžik zarazila. Zdálo se jí totiž, že se jeho hruď pohybuje, že jí jeho oči pozorují a hlava že se mu pomalu sklání dolů na její vystrašený výraz. Představovala si, jak k ní promlouvá, jak se dotkne jejích ramen, zvedne jí do vzduchu a přitahuje si její bezvládně se klepající tělíčko ke svým hrozivým ústům. Nakonec přeci jen přemohla svůj strach, sáhla na šos jeho kabátu a rozeběhla se zpět. 
       
        "A teď ty Timy." řekl Rodrey. "Ale udělej něco lepšího, třeba mu běž sebrat ten klobouk." 
"To ne, to nemůžeme brát cizí věci." Opáčil mu Timy.
"Vždyť tady už roky nikdo nebydlí, na nějaký klobouk všichni kašlou." 
"Ne to nemůžu, ani bych tam na něj nedosáhl." Vymlouval se Timy, civějíc na špičky svých bot.
"Když to neuděláš ty, tak já si ho vezmu. Líbí se mi." 
"Neber ho, strýček s tetou to zjistí a budou se zlobit." Řekla naléhavě Jane.
"Ale houby nikdo se to nedozví." Odpověděl jí Rodrey a rozešel se směrem ke strašákovi. Několikrát se pokusil vyskočit aby dosáhl na klobouk ale marně. Nakonec ho proto srazil dolů kamenem. Zvedl jej ze země a se zájmem si ho prohlížel."
"Hele uplně normální klobouk." Řekl natahujíc ruku s ním k Timymu. Ten udělal několik kroků zpět. "Jdi s ním ode mě, já ho nechci." 
"Ježíš, ty se bojíš klobouku." Zasmál se Rodrey a chtěl si ho nasadit na hlavu, když jej přerušil povědomý hlas.
"Co to tam vy darebáci sakra provádíte?" Byl to strýc Harrold přibližující se po cestě. Ve strništi se mu lesky zachycené krůpěje potu a ve tváři se skvěl rozezlený výraz. Rodrey pohotově klobouk přeložil v půli, strčil si ho zezadu za kalhoty, přetáhl přes něj tričko a odpověděl: "Níc strýčku jen jsme se sem chtěli podívat."
"Nehrejte na mě to divadýlko, moc dobře víte, že máte zakázáno sem chodit." Řekl a začal si podezíravě prohlížet farmu. "Už vás tu nikdy nechci vidět.  Ještě jednou a bude mela. A teď všichni upalujte domů, teta už připravuje večeři. Navíc za malou chvilku začne pršet."  Naposledy se ohlédl po strašákovi. "No šup šup."
"Ano strýčku." Odvětily děti a poslušně jako káčátka zamířily v jeho stínu zpět domů.
 
        Teta Mildrer již na ně se svým typickým, přívětivým úsměvem čekala ve světnici. Na masívním starožitném stole potaženém kopretinově bílým ubrusem byly pečlivě prostřeny talíře a příbory. "Máte všichni umyté ruce?" zeptala se. Děti mlčely a vyměnily si provinilé pohledy. "To jsem si mohla myslet, tak rychle do koupelny, ať už se můžeme pustit do jídla. Máme vývar a strýčkovo oblíbené plněné hovězí." Když se vystřídali u umyvadla, všichni si posedali a začali hodovat. 
Po jídle, mezitím co teta sklízela všechno nádobí a strýc spokojeně mručel a oddychoval plnějíc svojí dýmku vlhkým tabákem, to Rodrey nevydržel a zeptal se: "Proč na tu Sullivanovu farmu nemůžeme chodit? Je to protože je prokletá, jak říkají lidé ve městě?" Při těchto jeho slovech teta Mildred stojící nad dřezem přestala kroužit houbičkou po mastném pekáči, mírně k nim natočila hlavu a poslouchala. "To jsou jen báchorky a babské povídačky." Odpověděl mu klidně strýc a vytáhl z krabičky před sebou jednu zápalku. "Je to tam zkrátka nebezpečné, všude se tam povalují střepy a rezavé hřebíky. Můžete tam do něčeho spadnout nebo spadne něco na vás. Navíc je to stále soukromý pozemek a vy jste se dnes v podstatě dopustili vloupání." vzal krabičku, zručně si jí přetočil v prstech a škrtl sirkou. Místností zavoněla síra. "Prostě tam už nikdy nechoďte, není tam nic k vidění", dodal. Přiložil oheň k dýmce a párkrát zabafal. Ozval se zvuk hořícího tabáku podobný šustění papíru. Blaženě přivíraje oči poté vyfoukl hustý oblak dýmu, který vystoupal vzhůru a zahalil strop do vlnící se, sametové přikrývky. 
 
        "A co se vůbec stalo s tím Sullivanem?" Pokračoval Rodrey. 
"To je asi dvanáct let dozadu. Bydlel tam se svojí ženou. Byli to oba velcí podivíni, někdy několik dní vůbec nevylézali a ve městě je člověk spatřil jen párkrát za život. Jednoho dne si uvařili čaj, ale bohužel pro ně z prudce jedovatých bylin. Nejspíš si to nešťastníci s něčím popletli." Teta natočila hlavu ještě víc a dlouze mrkla. "Jejich těla nalezli až druhý týden, kdy si někdo všiml že se v pokoji celou tu dobu svítí a jsou zatažené závěsy. No a od té doby je ta farma opuštěná a nikdo tam nechodí." 
"To neměli opravdu nikoho, kdo by tam po nich bydlel nebo se o to staral?"
"Ale ano, byli se tu jednou na dům podívat jeho synovci. Strávili tam ale jen pár hodin, po nichž odjeli a už se nikdy nevrátili. Všichni se tam bojí chodit a každému je to lhostejné. A tak farma jen chátrá, drolí se a tleje. Za hodně dlouhou dobu se rozsype na drobný a lehoučký prach i dům, stodola a strašák. Studna se zhroutí do sebe, oplocení ohlodá zub času do poslední třísky a dlažba zaroste pod povrch. Potom tam snad už zase budou lidé procházet a bezstarostně. V naprosté nevědomosti udusají podrážkami poslední zbytky té proklaté farmy. Do té doby se však o to místo už nikdy nezajímejte, nechoďte tam a hlavně odtamtud nic neberte, je to jasné?" Děti přikývli a strýc se spokojeně opřel.
"A teď se jděte umýt, vyčistit si zuby a do postele. Za chvilku tam za vámi přijdu a něco si přečteme." Pravila vlídně teta Mildred a zastavila vodu. Vítr který se plížil po podlaze se vzedmul a jemně rozpohyboval krajkové záclony, za nimiž začínali bušit na okenní tabule kapky deště. "Už jdeme tetičko." Odpověděly děti.
 
        Teta jim ještě asi hodinu četla. Když skončila, zavřela tiše knihu a zeptala se jich.
"Co vy jste tam dneska prosím vás prováděli?" 
"Nic tetičko, jen jsme prostě byli zvědaví." Řekl Rodrey
Teta se ušklíbla. "Vážně, jen jste se dívali? 
"No ano opravdu, jen dívali." Ujistil jí Rodrey, na kterého Jane vrhne naštvaný pohled.
"Jestli jste tam na něco sahali, nebo něco vzali řekněte mi to." Mlčeli. "No dobře." Řekla teta Mildred a povzdechla si. "Tak dobrou noc a přiliš neponocujte. V deset se na vás příjdu podívat a budete spát, jasné?"
"Dobrou tetičko."
Vstala, ohlédla se po nich očima plnými něhy, zhasla a zavřela dveře. 
Rodrey ještě malou chvilku vyčkával. Když už si byl jístý, že teta se nachází na druhé straně domu v pokoji, kde nic nemůže slyšet, vstal a opět rozsvítil. Přistoupil k hromádce svého prádla na židli a vytáhl z pod ní klobouk. 
"Dej to pryč." Zajíkal se smutně Timy. 
"Proč se toho bojíš, je to jen klobouk." Opáčil mu Rodrey a nasadil si ho. "Jsem strašák a jdu si pro tebe Timy." 
"Ne! Nech toho!" Vyjekl Timy
"No dobře, prosímtě nekřič." Řekl Rodrey, sundal si klobouk a začal si ho poprvé pořádně prohlížet. Byl to klasický slaměný klobouk ve zbídačeném stavu. Ušpiněný a plný děr, obvázán úzkou, černou stuhou. 
"Dej ho pryč, vždyť je to hnusný, starý a smrdí." Protestovala Jane
"Ale já jsem nikdy klobouk neměl a tenhle se mi líbí." 
"Jak se ti může líbit? To nechápu." Pravila Jane a sklopila zrak na obrázky v knížce, z níž jim teta četla a kterou si vytáhla zpět z nočního stolku.
"Mně se teda vůbec nelíbí." Řekl Timmy a škaredě se na klobou zamračil. 
"To je mi jasný, že tobě se nelíbí, protože seš posera." Ušklíbl se Rodrey
"To teda nejsem." 
"Ale jseš." 
Timmy na něj vyplázl jazyk a uraženě se v posteli otočil hlavou ke zdi. 
 
        "Hele, prší tam jako z konve." Řekl Rodrey, odložil klobouk na židli a nalepil tvář na okno. Vidím i toho strašá..." Zarazil se. "To je divný, nikdy jsem si nevšiml že jde ten strašák vidět i odsud vy jo?" 
"Nech toho! To teda nejde, nejde odsud vidět." Zamumlal Timy do bílé omítky. 
"Ale jo, jde vidět, pojď sem když mi nevěříš." 
Jane zakroutila očima, položila knihu a vstala. "Ale houby, odsud vidět nejde, vždyť skoro nejde vidět ani ta farma."
"No tak pojď sem. Nelžu." Pokynul jí Rodrey.
Janě přistoupila k oknu. Venku se už se téměř setmělo. Z druhého patra v němž se nacházeli, spatřila obrys střechy Sullivanova domu mezi větvemi lípy. Kousek zdi, část střechy stodoly a opravdu rozostřenou ale jasnou siluetu strašáka. Po zádech jí přejel mráz.
"No vážně, vidím ho. Zvláštní, vždyť jsme si ho nikdy nevšimli."
"Vážně tam je Jane?" Zeptal se Timy.
"No ano, je." Timy vstal a postavil se mezi ně. I on ho viděl. Stál tam, přímo naproti oknu, zřetelně a jasně.
"Zdá se mi to, nebo je někde jinde než byl?"
"Nech toho Jane." Řekl jí Timy a dloubl jí prstem do ruky.
"Ale vážně, zamyslete se. Vždyť byl naproti vstupním dveřím, teď je mnohem dál, skoro u konce toho plotu řekla bych."
"Jo mám dojem že byl trochu jinde." Řekl rozechvělým hlasem Rodrey. "Myslím ale," pokračoval, "že je i dál než byl před chvilkou." 
"Nestraš nás." Řekla Jane.
"Nestraším, podívejte, sledujte ho chvilku." Stály mlčky jako přikováni k oknu a skrze sklo a sítku proti komárům pozorovali tmavou postavu v dálce před nimi. 
"Hooo." Vydechl vystrašeně a překvapeně po několika desítkách sekund Timy. "On, on se zvětšil. Že jo vídíte to taky, Jane vidíš to?"
"Jo vidím." Řekla Jane, udělala několik nejístých krůčků zpět a zbledla jako mramorový oblázek.
"Vždyť on se pohybuje. Pohybuje se." Vyhrkla ze sebe lapajíc po dechu a zachytila se o hranu stolu. 
Timy odběhl se slzami v očích od okna a zahrabal se hluboko do peřin.
"Běž pro Strýčka Rodrey." Rozkázala vyděšeným hlasem Jane.
"Já? Já nikam nejdu." Odpověděl jí. "Počkejte, třeba ho jen nějak unáší vítr. 
"Ne on se pohybuje! Vždyť už je dávno za plotem a míří k nám." 
"Rodrey se na něj ještě chvilku soustředil. "Máš pravdu, hýbe se." Vyrazil ze sebe skrze drkotající zuby. Timy mezitím začal pod peřinou hlasitě brečet. 
"Tetičko, strýčků." Volala Jane. Ti však nic neslyšeli, jelikož se nacházeli za několika tlustými zdmi. "Běž pro ně Rodrey." Rodrey jen mrtvolně hleděl do okna. 
"No tak utíkej, prosím." Nálehala dál Jane se slzami v očích.
"Ne já tam nejdu, vždyť on jde sem. Nejdu tam dolů" 
 
        "Chce ten klobouk." Ozvalo se z pod peřiny. "Přijde si pro něj, vezme si ho a nás sežere." 
Rodrey se znovu zadíval ven. Strašák už byl téměř u staré lípy. Už šlo rozeznat konec jeho kabátu s kterým zběsile cloumal divoký vítr. Ruce neměl upažené ale volně se mu vysejíc podél těla s každým krokem pohupovaly dopředu a zpět. Nebyl pochyb o tom, že žije, dýchá, vidí a míří směrem k nim a činil tak stále rychleji a rychleji. Jane propukla v panický jekot. Timy vystrčil tvář zaplavenou slzami, s námohou ze sebe vydral: "Vyhoď mu ten klobouk ven" a znovu se schoval. Rodrey strnulými pohyby otočil kličkou, zadržel dech a otevřel okno. Studený vítr plný drobných kapek ho švihl přes nos jako kožený bič. Strašák natočil hlavu jeho směrem. Rodrey uskočil zpět přičemž zakopl a spadl na postel. "On se na mě podíval, podíval se na mě."
"Notak, vyhoď ten klobouk ven!" Křičela vyděšeně Jane.
"Nemůžu, je tam ta síťka." 
"Roztrhni jí." 
"To nejde, nemám jak a čím." Zvedl se a znovu přistoupil k oknu. Pokusil se síťku vyvrátit, rozpárat nebo vytrhnout ale marně. Strašák už byl v půli cesty mezi lípou a jejich domem. Probodl Rodreyho svým pustým a zatuchlým pohledem a ten na malou chvíli spatřil světlo z pokoje, odrážející se v bělmu jeho očích. Byl jen pár kroků od verandy.
"Ježiši on už je dole." Řekl a rozbrečel se také. 
"Kde je?" Zeptala se Jane a pohlédla dolů. Vcházel na verandu a stále natáčel hlavu směrem k nim. Všimli si, že nitě které měl místo úst jsou přetrhané a za nimi se nachází jen tmavá díra, z níž se dral odporný, mrtvolný puch až k nim. Zmizel pod střechou verandy. Slyšeli jak otáčí klikou, otevírá dveře a vchází dovnitř. "Je v domě." Vykřikla Jane a schovala se k Timymu, kde oba hystericky brečeli 
"Zamkni dveře." Rodrey otočil mosazným kličem a odstoupil. 
"Pššt." Syknul. Timy s Jane zmlkli a všichni tři pozorně poslouchali. Každý chloupek na tělě měli naplý a v pozoru. Slyšeli, jak praskají dřevěné schody. Jak někdo těžce a stále hlasitěji našlapuje na podlahu a to až do doby, než kroky ustaly před dveřmi do jejich pokoje. Náhle se klika prohla a ozvala se silná rána. Všichni propukli v panický jekot a brek. 
 
        "Co se děje? Odemkněte mi rychle?" Ozvalo se
"To je strýček, otevři." Dostala ze svých rozstřesených úst Jane dívaje se na Rodreyho 
"Co když to není on?"
"Otevři." Řekl Timy. Rodrey otočil klíčem zpět a otevřel dveře za nimiž stál strýček s tetou.
"Co se stalo? Proč jste křičeli?"
Jane spolu s Timym mu padli do náruče a Rodrey zůstal nehnutě stát.
"Rodrey vzal tomu strašákovi odpoledne tam ten klobouk a on si pro něj teďka šel." Strýc se vyděsil, podivně se podíval na tetu a pravil: "Nebojte se, to se vám jen něco zdálo." 
"Nezdálo strýčku, viděli jsme ho všichni tři, byl na verandě a slyšeli jsme jak jde domů. Řekla Jane a zaryla hlavu hluboko do strýcova břicha. "To je jen ta vaše dětská fantazie. Jeden něco uvidí a ostatní to hned vidí taky." Při těchto slovech vyčítavě pohlédl na Rodreyho. Když však spatřil děs v jeho očích, vylekaný výraz se mu vrátil zpět. 
"Opravdu strýčku, viděli jsme ho zřetelně, byl to ten strašák, měl ten samý plášť a pytel na hlavě a je někde tady." 
"Možná zase starej Herbert vyrazil na lov škodné, nebo to byl tulák kdo ví, určitě to ale nemohl být ten strašák. Vždyť je přeci z sena" Řekl a usmál se. "Teta se už o vás postará. Rodrey, dej mi ten klobouk." Rodrey pouze ukázal třesoucím se ukazováčkem na židli. Strýc vzal klobouk a zmizel na chodbě.
     
        Teta Mildred vstoupila dovnitř, zavřela a zamkla za sebou dveře. "No tak děti, pojďte si lehnout." Řekla konejšivě tisknouc si Timiho s Jane k mohutným stehnům. Rodrey mezitím pomalu přistoupil k oknu. Viděl strýce Harrolda jak otevřel venkovní dveře a vyšel před verandu s kloboukem v ruce. Rozhlédl se na všechny strany a pohodil ho pár metrů před sebe. Pak se vrátil zpátky. Klobouk zůstal ležet před domem na mokré zemi. "Pojďte si už lehnout, zůstanu tu s vámi dokud neusnete jo?" Ujistila je teta a pohladila Timyho po štětinatých vlasech. Všichni usnuli rychle. Ráno, ještě než Rodrey rozlepil víčka od sebe, vyběhl k oknu. Klobouk byl pryč. K farmě se už nikdy nepřiblížili, avšak i z té dlouhé vzdálenosti, za níž se neodvážili vstoupit, šel na hlavě strašáka rozpoznat klidně spočívající klobouk. Někdy se zdálo, že k nim stále pomalu natáčí hlavu a výhružně je pozoruje skrze nitě pytloviny.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.05.2018 17:09:10Lakrov
redaktor prózy

Ze začátku miii trochu vadí ty zdlouhavé věty plné přívlastků, které jsou  však možná nutné k tomu, aby navodily ono napětí, které z toho začíná být znát,  takže po chvíli zjišťuji, že mě to baví číst a dočítám souvisle až do konce,  z něhož trochu mrazí. Hezký mysterióznI příběh to je. A ještě pár připomínek  k pravopisu, kde mě něco píchlo do očí:  ...lehávala pod stínem staré lípy... ## VE stínu  ...plnějíc svojí dýmku... ## pl  ...na něco sahali, nebo něco vzali... ## před nebo zde napatří čárka  ...Vždyť je přeci z sena... ## ZE sena  Tip.  

28.03.2018 13:51:16agáta5

jj, napínavý to máš a slušně napsaný taky, četla jsem jedním dechem

28.03.2018 11:11:06elf

Ahoj. Co mi vadí: -naplý - šel na hlavě - a v prvním odstavci docela dost přívlastků.

Ale vtipné.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.