Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SMARAGDOVÁ CESTA 8.Valdštejnova Terra Felix

26. 03. 2018
1
2
453
Autor
Hugo Ramon

8. kapitola

Valdštejnova Terra Felix                                                      9:45 / Jičín, CZ středa 2016 A.D.
 

 

 

„Ne, nejedu.“
„Geraldino neblbni. Nedělej fóry. Do Prahy musíme. Je to magický centrum celý starý a možná i současný Evropy.“
„S tím nemám problém. Ale nechci se courat po hřbitovech a židovským městě.“
„Část Starého Města, kde se Židovké město rozkládalo už dávno vypadá jinak.
Vlastně stejně jako Nové Město, Malá Strana ...“
„Jolo, já mám dojem, že nám Gi chce něco říct. Tváří se jak tvrdej antisemita. Nebyl tvůj děda taky fašista?“
„Prostě je nemusím, no. Je to tak těžký pochopit?“
„Moje prababička pocházela z Polska a byla židovka. Nevadí ti teď se mnou spát?“
„To je něco jinýho, Jeane. Šestnáctina se rozplyne jako nic.“
„Mě vomejou. Já, potomek občanů revoluce, křtěný v chrámu svatýho Ondřeje v Bordeaux, chodím s dcerou sicilskejch mafiánů a italskejch fašounů.“
„Můj strejda je na Sicílii váženej občan a ...“
„… bankéř.“
„Jo. A děda mýho táty nebyl fašoun, ale voják italský armády.
Dokonce to dotáhl na plukovníka dělostřelectva.“
„Za Benita Mussoliniho.“
„No a co? Duce byl vůdcem Itálie dvacet let.
To se měl praděda odstěhovat?“
„Nechte starý rány spát. Máme práci.“
„Jasně Jolo, vrhneme se na rány ještě starší.“
„Přestaň ptákovat. Pojedu s vámi do Prahy. Ale na ty judehrobky s krajní nechutí.“
 


„OK, domluveno, vyrazíme pozítří. Mám známý v hostelu v Dejvicích.“
„Jeane, já mám v Praze celou rodinu.
Můžem spát klidně u nás.
Pokoj na víc – pro vás dva – nebude problém.
Brácha žije dlouhodobě v Anglii.“
„Paráda. A co máte dneska?
Kdo má nějakou dost důležitou informaci pro naše pátrání?
Gi, miluju tě a ty Jolo se nemrač, breberky nemáme.  Hehehe.“

„Ale no tak. Myslím na ty pověsti spojený s Albrechtem nebo jeho lidmi kolem něj.“
„A ...“
„Jde o dohad, ale co když nebyl zavražděnej?“
„Smích? Jako myslíš, že tady ještě straší nebo že ujel do Ameriky?“
„Jeane, mysli a pak mluv. Jola přece neříká, že přežil. Třebas šlo o sebevraždu.
Byl nemocnej, před sebou pár měsíců života …“
„Přesně tak. Zkusme rekonstrukci jeho posledních hodin.“
„Spíš posledních minut. Na dlouhý hodiny nebudou dosažitelný relevantní data,“přidala se opět Gi.
„Holky, vy už rušíte vévodovraždu a ještě nemáme pohromadě jeho celkovou anamnézu. Nevěští nám něco pověsti, Jo?“
„Ty jí mršíš jméno, Je!!!“
„Mně to nevadí. Mám pár zajímavých drbů a povídaček.“
„Aréna je tvoje.“
„Jeden příběh z Albrechtova života. A asi bude věrohodný.
Dokládají ho účetní knihy frýdlantského panství.
Vévodovy hospodářské knihy byly  pečlivě vedeny a uvádějí historku na základě výdajů za léčení Albrechtova koně.“


Už v dubnu 1621 obsadila Valdštejnova vojska město a zámek Frýdlant.
Vévoda dostal bláznivý nápad, přeskočit příkrou, kočičími hlavami dlážděnou cestu ke starému Bibersteinskému hradu.
Albrecht byl vynikající jezdec a spoléhal i na svého skvělého ušlechtilého koně s arabskou krví. Cosi mu pošeptal do ucha a popohnal jej do cvalu.
Kůň přesně poslouchal pána, ale dláždění bylo kluzké a jiskry létaly od kopyt.
Valdštejn několikrát jemně poklepal koně a ten vystřelil jako šíp kolem věže,
poté letěl ostrou zatáčkou, skočil přes  můstek vedoucí na horní nádvoří zámku.
Úplně vyčerpaný kůň i jezdec se svalili do trávy.
Vévoda stál vbrzku na nohou, ovšem ušlechtilé zvíře bylo poraněno.
Albrecht jej pohladil a předal do péče vrchnímu štolbovi Juliovi s příkazem, postarat se o jeho zdraví, co možná nejlépe.


„Rád riskoval a štěstěna mu asi šla často na ruku,“ poznamenal Jean.
„Jolíčku, mám chuť na zapeklité povídačky a bajky. Vyprávěj dál,“ přidala se Gi.
„Jolíčku králíčku. Muhehe. Trapný.“
„Jistě pane, jak jinak. Lepší je Jojo.“
„Geraldina je hádavá, mstivá, držkatá a ukecaná. Říkám já, Jean R.“
„U nás v Itálii se říká : kdo tě pomlouvá nebo neprávem napadá, mluví pouze za sebe. Nepřijmeš-li jeho slova, nepatří ti.
Ať tvrdí cokoli.
Špína z jeho úst se Tě nedotkne.
Věčně ožralí Frantíci tato poučení asi neznají.“
„Chacha Geraldina si přečetla přílohu Vogue nebo Elle a seká machry.
Holčičko zbloudilá, tato starověká moudrost vyšla už z úst Buddhových nebo Konfuciových.
A švýcarskej frantík svatej František Saleský řekl, cituji :

Krokodýli uškodí jen tomu, kdo se jich bojí, pomluva uškodí jen tomu, kdo se kvůli ní znepokojuje.“


„Tak jooo. Máš pamatováka a asi taháš za delší konec provazu.“
„Máš pravdu, by stačilo ...“
„Jeane, víš kolikrát byla mistrem světa ve fotbale Itálie?“
„Ne. Sport mě nebere a přeplacený primadony už vůbec.“
„Čtyřikrát. A Francie? Jedinkrát a ještě doma podvodem s Brazílií.“
„To jsou argumenty doktorky filoložky? Jdi se bodnout na kornout od zmrzky, Gi.“
„Vidíš Jolo, macho si bubnoval na prsa pěstičkou a najednou zvadnul, jak po první nevyvedený šukačce. Magistr z kolibříkova. Muhehe.“
„Vy jste pěkně vypečená dvojka. Raději jsem ani nedutala.“
„Co máš dál, Ezopko?“
„Dva příběhy z židovského města. Hodí se, když už tam budeme pátrat. Na klasický mapě ho už nenajdete. Od roku 1850 se této části Starého Města říká Josefov.“
„Řekni rovnou, že tam budeme slídit. Někdo po poznání a jiný po zlatě. Hehe.“
„Nepruď Gi!“
„Vůbec nemusí jít o tebe nebo naši bajkařku, namyšlenče.“
„No tak, poslouchejte.“


V Židovském Městě zmizelo všech šest bran a měnilo se k obrazu historické Prahy.
Jen Staronová synagoga zůstala, jak bývala, nezměněná a s ní mezi domy tichá "zahrada mrtvých". Sešla se tu všechna minulá pokolení starého Židovského Města, od nejdávnějších dob, kdy ještě prý nebylo Prahy, až do času, kdy se v ghettu naposled odbýval "koure" pohřeb a naposled se "kadiš" modlili nad otevřeným hrobem.
Ve stínu bezových stromů i keřů trčí spousta kamenných pomníků, prostých i složitých, ploché desky vztyčené nebo k sobě skloněné v podobě střechy. A na všech různá znamení: hrozen, označující vůbec původ židovský, umyvadlo, oznamující, že tu odpočívá potomek pokolení Levi, ruce, znamení rodu Árónova.
Zde podoba panny, tam podoba lva, vlka, jelena a jiných podle jména nebožtíkova.

 

 


Všude nápisy hebrejským písmem, hlásající jméno i rod, rok úmrtí i zprávy o zesnulém. Jména různá a podivná: hebrejská, německá a ze starší doby.
Za starodávna, kdy se tu ještě pochovávalo, kladli židé na pomníky, ale vždy tajně, různé peníze, milodar chudým, kteří se styděli přihlásiti se o podporu nebo almužnu.
Teď leží na některých pomnících kamínky, tu hojněji, tam u menším počtu, ale všecky jsou tu na znamení úcty.
Kdo z věřících hrob navštíví, položí kamének, a hromádky jich praví, kdo žije v paměti dále a komu se žehná: "Secher Zaddik livrocho."

Všecka pokolení bývalého Židovského Města se tu sešla: chudí, bohatí, zapomenutí i ve svém pokolení slovutní.
Tu odpočívá učený rabbi Abigdor Karo, skladatel žalozpěvu o velikém pobití za krále Václava IV., tu odpočívá Mordechai Maizl, syn Šalumův, veliký dobrodinec svých souvěrců, i slavný Jehuda Löw ben Bezalel a jiní přední mužové židovské obce.


Všichni odpočívají ve stínu vonného křoví a nic neruší jejich spánek.
Ale je tu jeden, jenž nedošel ani v "zahradě mrtvých" lehkého odpočinutí, a zbožné "Šalom alechem" bez účinku vane přes jeho opuštěný hrob.

Ten žid se v mládí odcizil svému rodu.
Přijal křesťanskou víru a stal se i knězem.
Byl kaplanem u Svatého Víta.
Když se blížila jeho poslední hodinka, rozpomněl se na svůj původ a zatoužil odpočinouti v "zahradě mrtvých" na Židovském Městě.

Byla tam také pochována mladá židovská dívka, kterou kdysi za mládí miloval.
I skonal jako žid, a židé ho pochovali, jak si přál, poblíže hrobu milé mu dívky.
Než poklidu, kterého jistě měl zaživa málo, nedošel ani v hrobě.
Každé noci vstal z hrobu a musil k Vltavě, kde na něj čekala lodice i příšerný veslař-kostlivec.


Tmou i za měsíčného svitu, jak byly noci, jezdili na druhý břeh.
Tam zpronevěřilý kněz vystoupil a jeho veslař ho vyprovodil odtud nahoru na hrad, do kostela svatého Víta. Tam žid-kněz usedl k varhanám a hrál; kostlivec měchy šlapal.
Kostelní, prosebné písně, kající žalmy nesly se ztichlou a šerou prostorou chrámovou.
Kněz těmi vroucími zvuky lkal a Boha prosil, aby mu bylo odpuštěno.
Nevyslyšeny však vyznívaly dojemné, žalostné prosby.
Nežli odbila hodina s půlnoci na svatovítské věži, ztichly varhany a smuten se vracel varhaník dolů k řece.

Kostlivec ho zase převezl a kněz vrátil se na hřbitov otců, do svého hrobu, aby  zítra v noci zase vstal a jel za řeku a hrál u Svatého Víta kající žalmy a písně.
 


„Držej se víry, jak Helvíti. Prevíti.“
„Neprobrali jsme to už, Gi?“
„Nojo. Je svoboda slova. Jen názor. Vyslovuju názor demokratický menšiny.
Jolo, četla jsem Meyrinkova Golema. Moc se mi ten román, ze starý Prahy, líbil.
Nemáš něco z doby stvoření?“
„Golem v 19. století? Co to je za blbost?“
„Jeane, Gustav Meyrink byl německy píšíci pražskej spisovatel na přelomu 19. a 20.století. Ale rabbi Löw přece stvořil homunkula v šestnáctym století. Není-liž pravda, Jo?“
„Jojo. Haha. Hezky jste mě v Golemovi vykoupali, dračice.“
„Stačí si román přečíst. Asi dvě stě stran.“
„Druhá legenda od Aloise Jiráska je právě o Golemovi.“

Za panování Rudolfa II. žil v Židovském Městě pražském rabbi Jehuda Löw ben Bezalel, muž vysoce učený a zkušený. Byl vysoké postavy, a proto mu říkali "veliký rabbi".
Vyznal se znamenitě nejen v talmudu a kabale, ale také v matematice a hvězdářství.
Nejedno tajemství přírody, jiným skryté, bylo mu povědomo a dovedl leccos divného, takže lidé žasli nad jeho kouzelnou mocí.

Pověst o něm šla široko daleko a pronikla také nahoru na Pražský hrad, ke dvoru císaře Rudolfa. Jeho dvorní hvězdář Tycho de Brahe vážil si učeného Jehudy Löwa; sám panovník poznal ho podivným způsobem.

Kdysi jel z Hradčan na Staré Město v komorním voze v průvodu jízdných dvořanů. Bylo to zrovna, když vydal rozkaz, aby všichni židé se vystěhovali z Prahy. Rabbi Löw šel tenkrát prosit za souvěrce; ale nepořídil, neboť ho ke králi ani nepustili. Nyní na něj čekal, a to zrovna uprostřed Kamenného mostu, neboť měl bezpečnou zprávu, že tudy pojede.

Když lidé na mostě zhlédli královský nádherný povoz se čtyřmi koňmi v krásném, leskle kovaném řemení a skvělý průvod na koních, volali na rabína, aby se klidil z cesty. Löw však stál, jako by neslyšel, zrovna v cestě královskému kočáru.

Tu se již lidé na učeného muže osopovali a již po něm házeli. Kamení a bláto po něm metali, a kvítí na něj padalo, na jeho plášť, hlavu a k nohám jeho.

Vtom dojížděl královský povoz. Rabín se však ani na krok nehnul z jeho dráhy. A koně ho nezajeli, nýbrž sami se před ním zastavili, ač jich kočí nezarazil.

Tu teprve se hnul rabbi a kráčel s obnaženou hlavou, růžemi a jiným kvítím k vozu, kde pokleknul a prosil krále o milost pro své souvěrce. Král jeho zjevem a tím, co se tu stalo, překvapen, poručil mu, aby přišel na hrad. To byla veliká milost.

Druhé pak dosáhl v královském sídle, kde se svojí prosbou dobře pochodil.

Židé nemuseli do vyhnanství a jejich rabbi Löw byl od té doby nejednou pozván na hrad ke králi, jemuž mnohou chvíli ukrátil svým kouzelnickým uměním. Jednou si přál král Rudolf, aby mu rabbi Bezalel ukázal arciotce Abrahama, Izáka, Jakuba a syny Jakubovy.


Rabbi váhal, posléze však slíbil, že vyplní přání svého panovníka. Jen poprosil, aby se nikdo ani neusmál, až se objeví posvátné postavy patriarchů.

Král a dvořané shromáždění v odlehlé síni slíbili a dychtivě hleděli do hlubokého výklenku u okna, kde v šeru stál vážný, veliký rabbi. Ale již zmizel jakoby v mlze, a z šedého mračna vynořila se vysoká postava starce nadlidské velikosti, v řasném rouše, samojediná, jasně osvětlená. Zjevila se, velebně se nesla před očima všech, až náhle zanikla, jako by zhasla v šedém mraku. To byla podoba Abrahamova.
Za ním zjevil se Izák, pak Jakub a synové jeho, Juda, Ruben, Simeon, Izachar a ostatní, zjevovali se jeden po druhém a král a dvořané tiše a vážně hleděli na předky židovského národa.
Až tu z mraku se vynořil také Jakubův syn Naftalím, muž ryšavý a pihovatý, jenž rychle kol klusal, jako by nechtěl zmeškati, jako by ostatní honil. A tu se král smíchu neubránil. Ale jak se král zasmál, zmizel i mrak a všecko vidění, a již hlučely prostornou síní výkřiky úžasu i hrůzy.

Dvořané vyskakovali ze svých sedadel a všichni hleděli a ukazovali vzhůru k malovanému stropu.
Pohnul se, patrně a klesal víc a více. Vysoký sál byl nižší a nižší. Dvořané na smrt bledí chtěli ke dveřím, ale nemohli z místa.
Byli jako přimrazení. Všichni křičeli na Bezalela, i král na něj volal, ať zastaví strop.
I vystoupil rabbi z výklenku, vztáhl své ruce a říkal cosi.
Nežli doříkal, klenba se zarazila a již se pak nenížila. Král již o další zjevení  nestál. Chvátal ven a za ním všichni dvořané.
Strop se však do své výše nevrátil. Kam se až snížil, tam zůstal.
Král pak už nikdy do té síně nevkročil. Zavřeli její dveře a tak zavřenou zůstala napořád.
Rabbi Löw ben Bezalel neupadl v nemilost pro tuto příhodu.
Stalo se naopak, že i sám král Rudolf ho navštívil v jeho domě.
Takové cti se Židovskému Městu ještě nedostalo.
Ale rabbi Löw byl za ni také vděčen a z vděčnosti způsobil svému králi a pánu nemalé překvapení.

 

Löwův dům vypadal nevzhledně. Byl starý a málo výstavný. Ale jakmile král s dvořany vstoupil nízkými dveřmi do síně, počal žasnouti. To nebyla síň obyčejného domu, to byla uměle klenutá, malovaná a štukem zdobená místnost knížecího paláce. A schody vedoucí na mazhaus, jinde dřevěné, leskly se mramorem, pokud jich nezakrývaly drahé koberce. A nevešli jimi na sousedský mazhaus, ale do nádherné síně, zdobené obrazy a vzácnými čalouny. Postranními pak, otevřenými dveřmi bylo viděti do řad bohatých komnat a jedněmi také na otevřenou galerii vlašského díla.

Rabbi Löw provázeje uctivě krále, uvedl ho s dvořany také do velké komnaty, kde bylo prostřeno, a prosil ho, aby ráčil přijati jeho pohostinství.
I zasedl král ke stolu a rabbi uctil jej a všechny průvodce jeho takovou hostinou, že vyrovnala se tabuli královské. Král zabaven tím čarovným uměním, kterým si Löw svůj nevelký dům rozšířil a tak skvostně vyzdobil, zdržel se tu drahnou dobu a odešel pak velmi spokojen. Přízeň svou a milost dal pak učenému rabínu nejednou najevo. A ten, aby se zachovala památka na návštěvu českého krále, dal na svůj dům vytesati lva vedle svého znamení, vinného hroznu.

Ještě větší však div nežli ty hradčanské zjevy arci otců byl golem, sluha Jehudy Löwa. Mocný rabbi si ho sám utvořil z hlíny; oživil ho pak tím, že mu vložil do úst "šém".

Golem pracoval za dva. Posluhoval, vodu nosil, dříví štípal, zametal a vůbec vykonával všecky hrubší práce. Přitom nejedl, nepil a nepotřeboval odpočinku ani oddechu. Ale pokaždé, když šábes nastával, v pátek podvečer, kdy všeliká práce měla přestati, vzal mu rabbi šém z úst; golem naráz ztuhl, nehnul sebou a stál jako panák v koutě, mrtvá hlína, jež po šábesu ihned oživla, jakmile rabbi vložil do otvoru úst kouzelný šém.

Jednou se Löw ben Bezalel chystal do Staronové synagogy zasvětit šábes, zapomněl na golema a nevyňal mu šém z úst. Ale rabbi jen vešel do modlitebny, jen začal žalm, a již přiběhli za ním lidé z jeho domu i ze sousedství, všichni vyděšení, a s hrůzou, jeden přes druhého oznamovali, vykřikovali, co se stalo. Golem že doma zuří, že nesmí nikdo k němu, že by každého zabil.

 

 


Rabbi okamžik váhal; nastával šábes, žalm již začal. Všeliká práce, každičké, sebemenší namáhání bylo od té chvíle hříchem. Ale žalmu, jímž se sobotní den zasvěcuje, ještě nedoříkal, nenastala ještě pravá chvíle šábesu. – Vstal a chvátal do svého domu.
Ještě nedošel a již slyšel temný hluk, dunivé rány. Když vstoupil, ostatní šli ze strachu kus za ním, spatřil ohavnost zpustošení: rozbité nádobí, rozlámané, převrácené stoly, židle, truhly a lavice, rozmetané knihy. Tu již dílo zkázy golem dokonal. V té chvíli "pracoval" na dvorku, kde ležely již slepice, kuřata, kočka i pes, vše pobito, a kde právě trhal ze země lípu hrubého kmene. Byl všechen rudý a černé kudrny mu lítaly kol čela i tváří, jak vyvracel strom jakoby nějaký v plotě kůl. Rabbi šel přímo k němu; hleděl na něj upřeně a ruce měl vztyčeny. Golemem škublo, vyvalil oči, jak se ho mistr dotkl, a hleděl mu vyjeveně do očí, jakoby přikován mocným jeho zrakem. A vtom mu sáhl rabbi mezi zuby a jedním hmátnutím vytrhl mu z úst čarovný šém.
Golema jako by podťal. Naráz se svalil na zem a ležel bez vlády, již jen jako hliněný panák, mrtvá hmota. Všichni židé kol, staří i mladí, vzkřikli radostně a plni teď odvahy přistoupili k padlému golemu a smáli se a spílali mu. Rabbi však, zhluboka si vydechnul, nepromluvil ani slova a kráčel zase do synagogy, kde za svitu lamp začal znovu říkati žalm a zasvětil šábes.
Posvátný den sobotní minul, ale rabbi Löw ben Bezalel nevložil už golemovi šém do úst. A tak golem nevstal, zůstal hliněným panákem a dostal se na půdu, pod střechu staré synagogy, kde se pak rozpadl na kusy.  Podle jiné pověsti rabi Löw zazdil Golema někde v židovském městečku na pravém břehu řeky Vltavy a nikdo neví kde. Další verze říká, že byl Golem skutečně uložen na půdě Staronové synagogy a zazděn byl pouze magický šém.

„Chudák. Chlapák.“
„A je na tý půdě?“

„Golem měl zůstat navždy na půdě synagogy.  V minulém století hledal pozůstatky českoněmecký novinář Ego Ervín Kisch ve dvacátých letech a nic. V osmdesátých letech
i záhadolog Ivan Mackerle a taky nic. Jen na trámu našli letopočet 1883. Takže na půdě byl někdo před nimi. Na konci 19.století byly v Praze zase pogromy a mohlo se stát cokoli. Prý ostatky s nějakými listinami ukryli židé na hřbitově v neznámém hrobě.“



„Starý židovský hřbitov neboli zahrada mrtvých? Co o ní víme?“

Hřbitov byl založen ve 13. nebo 14. století. Židé sem přenesli kosti svých souvěrců z Újezda
a také z velkého pohřebiště, které se táhlo mezi dnešní ulicí Spálenou a Jungmannovou; kameny z této zahrady mrtvých byly zazděny do hřbitovních zdí a podle pověsti jsou to prý náhrobky sebevrahů anebo lidí, kteří zlořečili svým rodičům, že jim dali život.
Několik kamenů bylo prý použito i při stavbě Karlova mostu.
A ještě jiné pověsti připomínají, že na tomto místě bylo pohřebiště už za knížete Bořivoje či dávno před založením Prahy, ještě dřív, než přišla na Vyšehrad kněžna Libuše; na jednom z náhrobků je letopočet 606, na jiném 941, na dalším 979 a pod jedním kamenem je prý pochována žena, jež zemřela sto let před založením Starého Města; avšak moudří připomínají, že v židovských letopočtech bývala vynechána jedna číslice, anebo že obyvatelé ghetta tak činili z obavy, aby hroby nebyly pustošeny křižáckými vojsky či za časů pogromů, a proto neoznačovali náhrobní kameny pravým letopočtem.
A tak je asi nejstarším náhrobkem pomník Abigdora Kara z dubna roku 1439, slavného básníka, který napsal žalozpěv nad vražděním a loupením v ghettu roku 1389: ,,I hroby byly vyhrabány a kosti dávno zetlelých předků z míst věčného odpočinku vyrvány, náhrobní kameny zničeny a hrobky srovnány se zemí…“

„Jeane, neutíkáme od Valdštejna?“ otázala se Geraldina.
„Nikoli. Musíme odhalit pozadí Valdštejnova pohádkového bohatství a moci. Ani bych se nedivil, kdyby podobně uvažoval milionář ze Seattlu. Protože monsieur Snake je velkokapitalista přiživující se na státních vojenských zakázkách. Koukáte, co?“
Jola si účastně vzdychla.
„Takže ho jen tak nesetřeseme. Padoucha.“
„Víte holky, přečetl jsem si nějaká pojednání o dějinách alchymie i o adeptech samých. Na jednu stranu je jasný, že alchymista musel držet jazyk za zuby. Už jen z ohledu na vlastní bezpečnost. Jeho vlastní přeměna nikoho nezajímala a ani dnes asi nezajímá, ale přeměna kovů ve zlato je jiný kafe.


Dobrá, ticho po pěšině, navíc neexistovala média a informace se šířily nehorázně pomalu. Byly staré už ve chvíli předání poslíčkovi. To vše beru.
Ovšem, kam se poděl kámen mudrců a umění transmutace v době, která alchymii maximálně přála? Za Rudolfa II. v Čechách.
Židé sice byli pracovitý i obchodně zdatný a někteří lichvářsky prohnaný, ale kde vzali tolik majetku v chudém Židovském městě - notabene, když je často stíhaly zákazy obchodu
s cizinou. Přitom byli schopni půjčovat i samotnýmu císaři.
Vrcholem je duo Baševi-Valdštejn, který dodává Ferdinandovi nejen dukáty, ale i vojáky.
A to hned padesát tisíc a zanedlouho až sto tisíc vycvičenejch uniformovanejch chlapů se zbraní.“
„Co ty víš, Jeane. Možná právě Rudolfova hýčkaná doba rozkvětu alchymii je naopak obdobím falešných a žvanivých plagiátorů a pravé královské umění se ukrývalo pod nános lží a hrabivosti. V myslích lidí se za čtyři sta let moc velká změna neudála. U nás Čechů je až magický sklon k závisti, pomluvám a pokrytectví.
Viz Albrechtovo motto : Invita, invidia.  
Nejubožejší je, jak říkal český písničkář Karel Kryl :
Jak je něco čisté, pošpinit to.
Nikoliv jít s někým nahoru, ale stáhnout ho dolů.
Česká malost. V tom Valdštejnovi rozumím.“
„To je zajímavý, Jolo. Ale nemůžeš generalizovat. My taky nejsme všichni Napoleonovi vnuci.“
„Jistěže ne. To bych byla stejně blbá, jak ty, které si beru do pusy.“

„A kde vzalo naše aškenázské společenstvo tolik zlata? Tam kde Valdštejn. Transmutací!“
„Gi, ty víš, co to je aškenázské?“
„To jsou hebrejci, jejichž předkové pocházejí ze střední a východní Evropy.
Přišli z Izraele na starý kontinent a pojmenovali si hned, pro ně novou zemi, podle Bible. Německo, Česko, Rusko atd. – všechno země Aškenáz.“
„Studovalas filologii nebo národopis?“
„To máš provázaný, jak pánský nářadí. Hehe.“
 


„Jeane, ta Italka mě kazí.“
„Jen se vykecejte. Mě zajímají fakta a ne vaše plkačky. Co s tím zlatem?“
Dámy jednohlasně vyhrkly:
„Máš pravdu.“
„No proto. A kdo měl na starosti Červenou Karkulku, Kitty?“
„Nejprve bych přidala pár informací o nadsamcových kámoších.
A s jeho sívíčkem v Jeanově  režii aspoň vytvoříme trochu kompletní obraz objektu zájmu.“
Jola si s otevřenou pusou prohlíží Geraldinu.
„Nadsamec? To jako Valdštejn?“
„Děláš pro policii?“
„Jste se rozpovídali. Ano a ne.“
Jean se usmál a mlčky se vpíjel do zelených očí krátce střižené blondýny.
Pokračovala.

„Za Rudolfa II., který se s židovskými učenci a dalšími osobnostmi stýkal - Mordechaie Maisla učinil svým finančníkem, jim byl sem tam dopřán klid. 
Za třicetileté války se jejich postavení poněkud zlepšilo.
Ferdinand II., jemuž poskytli peněžitou podporu ve válce s českými stavy, je roku 1627 přijal pod ochranu a dovolil jim provozovat obchod i v sousedství svého dvora.
Pokusy přimět židy ke konverzi ale nevyšly, zato pražský žid Jacob Baševi, finančník Ferdinanda II., který se obohatil při podvodných finančních operacích, byl prvním židem povýšeným do šlechtického stavu.
 Za Ferdinanda II. bylo rovněž židovskému etniku povoleno učit se řemeslu, provozovat obchod, kromě se zbraněmi a střelivem, a najímat cla i mýta. Byla jim trpěna i lichva, ale úrok nesměl převyšovat šest procent.
Nyní tu mám reakci kardinála Jeana Armanda du Plessis, kardinála Richelieu, když se dozvěděl o Valdštejnově smrti :
Dobrá nebo špatná pověst závisí na posledním úseku života; dobro i zlo se dostává k potomstvu a lidská zloba dopouští, že je jedno jako druhé.
 


A pak útržky :
Albrecht z Valdštejna se narodil do zchudlé šlechtické rodiny Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické. Oba rodiče brzy zemřou a malého Albrechta se ujme strýc z matčiny strany, Albrecht Slavata z Košumberka.

V roce 1609 se Albrecht z Valdštejna ožení s ovdovělou Lukrécií Nekšovou z Landeka
(1582 – 1614). Tímto svazkem získává Albrecht rozsáhlé statky na východní Moravě – na Vsetínsku. Jejich hodnota byla tehdy odhadována na půl milionu zlatých. Pět let po svatbě Lukrécie zemřela a Valštejn veškerý její majetek zdědil.“

„A nezapomeň, že páni z Landeka měli kdesi ukrytý poklad a Albrecht ho údajně objevil,“ připojil se Jean.
Jola chvilku listovala ve svých poznámkách a na vévodovu obranu vytáhla trumf lásky ke zvířatům :
„Není to pověst, ale traduje se, že miloval koně a zvířata obecně :
Velký vojevůdce měl zásadně pozitivní vztah ke zvířatům a ke koním speciálně. Jeho chovatelská a genetická práce, při níž používal postupy, které se v Evropě staly běžnými
až o dvě stě let později, byla prý obdivuhodná.
Jeho cílem bylo sjednocení chovu a vytvoření velkého chovatelského centra.
Pro tento záměr si našel v jižním cípu svého frýdlantského panství, kterému se přezdívalo terra felix - šťastná země - místo mezi svým sídelním městem Jičínem a Novým Bydžovem.
Kupodivu jako válečník neměl rád hony a je velmi málo zmínek, že by se jich kdy účastnil. Také když musel vyřazovat koně pro zranění nebo stáří, velmi často je daroval a chtěl, aby se o ně hospodáři dobře starali a měli je více pro potěchu a než pro těžkou práci. Pokud se dozvěděl, že ještě jeho staří koně musejí někde tvrdě pracovat, koně hospodářům odebral. Raději koním připravil – jak je v jejich modlitbě – rychlou a milosrdnou smrt.

Nejoblíbenějšího koně ztratil v bitvě u Lützenu. Nechal ho vycpat a měl ho jako přítele
stále na blízku - nyní je umístěn v Muzeu v Chebu.

 

 


Albrecht nádherné koně půjčoval i císaři jako například při svatbě jeho syna Ferdinanda III.
v roce 1631. Průvody, v nichž Valdštejn vjížděl do významných českých i zahraničních měst čítaly stovky koní a desítky nádherných galakaros a povozů.“

„Vidíš Jeane. Nežral děti a miloval zvířátka. Možná recykloval koníky do salámů. Hehe.“
„Geraldino, ty seš koza,“nevydržela Jola.
Ta se jen ušklíbla a pokračovala.
„Obřezaný kluky židovský jsem si nechala na konec.

Jakob Baševi - zvaný Jakub Šmiles - byl Ital, jako já. Narodil se čtyřista let před Leninem a pocházel z Verony. Do Prahy přišel se svým bratrem Samuelem v poslední dekádě 16. století a už r. 1599 získal od Rudolfa II. řadu výsad: právo svobodného obchodování, právo volného pohybu po rakouských a německých zemích bez zvláštního označení, právo být souzeni samotným císařem atd. Netrvalo dlouho a Jakob Baševi se stal bankéřem předních šlechticů a a dokonce tří císařů.“
„Bože před Leninem. To je příměr. A ti tři mocnáři byli Rudolf II, Matyáš i Ferdinand II.?“ podotkla Jola.
„Koho jinýho. Za službu majestátu mu r. 1610 potvrdil Matyáš privilegia udělená Rudolfem II. a povýšil ho na svýho dvorního Žida - Hofjuda.
Ferdinand mu 18. ledna 1622 za finanční podporu udělil dědičný šlechtický titul s přídomkem z Treuenburgu a erb, čímž Jakob Baševi získal všechna privilegia aristokracie.
Roku 1616 byl Jacob zvolen představeným Židovské obce pražské.
V mecenášské, stavitelské a organizační činnosti navázal na svého předchůdce Mordechaje Maisla, ale na rozdíl od něj jeho působení dalece přesahovalo hranice Prahy.
Baševi finančně podporoval španělské, polské a německé Židy a v Českých zemích s pomocí  příznivců z řad místní šlechty chránil Židy před zásahy císařských vojáků.
V Praze nechal postavit lázně, špitál i synagogu a po Bílé hoře díky němu a přímluvě místodržícího Karla z Lichtenštejna získali pražští Židé povolení k nákupu dětatřiceti domů konfiskovaných exulantům, čímž se načas vyřešila tehdejší katastrofální bytová situace.
 


Na druhou stranu rozšíření ghetta vyvolalo velké pobouření křesťanských Pražanů, které přerostlo v nenávist vůči Baševimu zejména po aféře tzv. dlouhé mince.“


„Ferdinand II. jmenoval v roce 1622 konsorcium, které mělo napomoci zbídačené ekonomice po Bílé hoře. Členy konsorcia byli : Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna, Pavel Michna z Vacínova, nizozemský obchodník Hans de Witte, náš filuta Jakob Baševi a dalších deset šlechticů. Měli, mimo jiné, i monopol na ražbu mincí a nákup stříbra v českých zemích a v zahraničí. Ekonomiku země se však oživit nepodařilo a celý císařský plán skončil fiaskem. Došlo k devalvaci měny, ovšem nejprachatější z nich ještě víc zbohatli.
Konsorcium si prostřednictvím Lichtenštejnovým zajistilo, že se ze země nesměla vyvážet hodnotnější mince. Dosavadní mince byla stahována z oběhu postupně, byla skupována za nové peníze prostřednictvím Baševiho překupníků na českém venkově, a nová, „dlouhá“ mince, jak byla posměšně nazývána, byla dávána do nuceného oběhu.
Členové konsorcia se se vzácnou vynalézavostí obohacovali hned několikrát. Především měli monopol na dodávání hodnotnější staré mince (pagamentu) do mincoven — to byl úkol Baševiho.
Pagament prodávali za zvýhodněné ceny sami sobě. Minci pak začali razit v obrovském množství, o to se staral zase de Witte. Hodnota mince byla proti znění smlouvy snížena hned několikrát.
Jednak zvýšením nominální hodnoty mincí, jednak ubíráním stříbra a zvýšením počtu mincí, ražených z jedné hřivny stříbra.“
„Tomu moc nerozumím. Nejsem ekonomka,“přerušila Jola Geraldinu.
„Tak podívej. Mám zde příklad dvouzlaťáků. Vaši mincmistři razili číslice 150 místo 120 krejcarů a podíl drahýho kovu byl snížen zhruba na pětinu.
Skutečná hodnota nebyla tedy 150, nýbrž jenom 24 krejcarů. A to si podvodníci ještě helfli Lichtenštejnovým nařízením, který zlehčilo pražskou hřivnu proti hřivně vídeňský.
Capišto?“
 


„Tyy kráso! Jak dneska v naší banánový republice. Hehe.“
„Jolo, to se děje celý staletí i lepších rodinách. Jenkyové se už bez fixlování ani nemůžou  nacpat fialovou krávou v Mekáči. Muhehe,“přisadil si Jean.

„Pokračuju, když dovolíš detektive.
Ani tím zisky podvodného koncernu nekončily.
Proti znění smlouvy odváděli císařské komoře slíbené částky ve znehodnocené měně.
Částku neodvedli najednou a splátky odváděli opožděně. Nadto si vymohli, že za znehodnocenou minci mohli opravdu za babku kupovat konfiskované statky.
Tím byli ožebračeni ti, jimž byly statky konfiskovány, byla okradena státní pokladna, zato vyrostl miliónový majetek bankéře de Witteho, Baševiho, jakož i rozlehlé državy valdštejnské a lichtenštejnské.“
„V jednom českém filmu o básnících jsem slyšela radu, jak úspěšně podnikat.“
„No a? Sem s ní, tajemnice,“ dorážel Jean.
„Nenech se prosit, Joli.“
„Levně nakoupit, draho prodat a pozdě platit faktury. To je prý cesta k úspěchu
a nezměrnému bohatství.“
„No, a je to venku. Češi jsou průkopníci novodobých mincovních podvodů.
Zde je to sémě dračí. Tady se tetelí, když zlatem platí, jen zde se radují, páč zlato svačí.“
„...jen tady brečí, když zlato tlačí. Hehehe,“ dokončila Gi.
„Siciliánko potřeštěná! Já usiluju o poezii v truchlivý chvíli státního bankrotu a ty se mi vysmíváš. Mimochodem Jolo, to štěstí při svých machinacích potřebovali i ti vaši specialisti
na penězokazectví.“
„Ještě něco málo přečtu :
Kronikář Mikuláš Dačický napsal, že „skrze kteroužto minci a ony nesnáze ta přehrozná
ve všelikých věcech drahota rozmáhati se nepřestávala a nenasycení lakomci jak mohli,
tím nabejvali“.
 


Hospodářský rozvrat a hrozná bída neodradily dvůr, aby konsorciu nenabízel prodloužení smlouvy. Lichtenštejn, de Witte a jejich druzi se k tomu neměli, protože katastrofa se blížila mílovými kroky. Od 1. dubna 1623 převzala proto císařská komora znovu mincovnictví, ale císařské patenty a nařízení, stanovující hodnotu mince a zakazující vývoz potravin ze země
a schovávání zboží nebyly nic platné. Nakonec nezbylo, než „dlouhou minci“ stáhnout a nahradit hodnotnější mincí.
28. prosince 1623 byl vydán patent o mincovní kaládě, tj. státním bankrotu, podle něhož mincí zůstala jedna desetina ražené hodnoty. Již v prosinci 1623 musel císař nařídit snížení nominální hodnoty mince až o 92%. Členové podvodné společnosti postiženi nebyli, protože se včas špatné mince zbavili.“

„Nemůžem se divit, že byl Albrecht vycpanej penězi, jak ten jeho kůň.“
„Pánové vydojili nemocnou státní kasu, jak sprostý loupežníci. Na generální přestavbu vévodství a na pražský paláce to bylo stejně málo. Vždyť investoval do desítek statků, panství a největší armády svý doby. Obrovský částky každý rok. To není možný.“

„A teď se podržte. Baševi prej nebyl podvodník, ale …
Práci v konsorciu musel věnovat všechen čas, takže tam vydělával.
Byl velmi inteligentní, jinak nemohl být ani primasem židů, ani poradcem císaře, natož bankéřem – takže věřitelem tří císařů.“
„Takový člověk nemaká zadarmo.“
„Cui bono. Tunel na kasu prospěl jen členům konsorcia, včetně bývalého primase židovské obce. Dobře, pokračuj,“ nedočkavě naléhal Jean.
„Sám Jacob získal od císaře Ferdinanda II. dva velké domy na Třístudničním plácku,
které nechal spojit a přestavět po vzoru Valdštejnovy malostranské stavby
na pozdně renesanční palác s třípatrovým arkádovým nádvořím, který byl nejokázalejší světskou architekturou ghetta a také jednou z jeho největších ztrát za asanace. Roku 1627 založil svoji Velkodvorskou synagogu.“
 


„Kolem Albrechta, kámoši i vrazi, padali jak švestky,“ připomněla Jola.
„Máš pravdu. Roku 1627 zemřel Karel z Lichtenštejna, hlavní šéf konsorcia a Baševiho nejvyšší ochránce. Krátce nato bylo obnoveno vyšetřování. Nejdřív naháněli dědice Karla
z Lichtenštejna - Karla Eusebia. Soud se protáhl na 80 let a nakonec vyšuměl do nikam.
Zkusili i Hanse de Witte, ale ten se roku 1630 zhroutil a ukončil život skokem do studny
na svém Kacovském zámku. Třetí na řadě byl Jakob Baševi.
Vinen nebyl jen Jacob, který zajišťoval organizaci, ale největší díl viny lpí spíše na tichých společnících, kteří se snažili využít situace ve svůj prospěch. Přesto byl Šmiles roku 1631 zatčen. Po čtyřiceti týdnech žaláře se mu podařilo uprchnout k Valdštejnovi do Jičína.
Zde postupně sehrál klíčovou roli při rozvoji a prosperitě Valdštejnova frýdlantského panství. Spolu se svým strýcem Leonem Baševim  rozjeli nebývalý hospodářský rozmach frýdlantského panství.“

„Cituju vašeho historika Josefa Janáčka : 4. června 1632 obdržel Jakob Baševi od Valdštejna četná privilegia, díky nimž obratem, dokázal rozvinout ohromnou a na jičínské poměry zcela nevídanou iniciativu.“
Náš pružnej ekonomickej náměstek nejenže obstarával dodávky běžnýho zboží pro vévodu
ze zahraničních trhů. Staral se i obchod s vlnou, zprostředkovával odbyt sukna z Liberce,
zřídil sklad plátna ve Frýdlantu, dodával do Prahy mléčné výrobky z frýdlantského panství,
ale knížecí komora mu ukládala i mnoho dalších úkolů, mezi nimiž bylo např. obstarat dopravu obrazů z Itálie, shánět zařízení pro residenci, shánět v cizině řemeslníky, starat se
o věci finanční a snad i mincovní. Prostě pracovitej, vynalézavej talián. Jako já.

V domech čp.63 a 64 v dnešní Palackého ulici byla zřízena nová knížecí mincovna. Sousedila s domy čp. 62 a 61, které roku 1632 Jakob koupil. O významném postavení Albrechtova faktického správce panství svědčí i to, že následujícího roku 1633 přikoupil další domy
na náměstí čp. 60, 59, 58 a 57. Jacob Baševi se svým strýcem Leonem vlastnil skoro
čtvrtinu náměstí.“
 


Jean se usmíval na všechny světové i jiné strany.
„Není co dodat. Vylepšili Caesarovo Veni, vidi, vici o víc než hrubě nekřesťanskej profit,
při zbídačení celý monarchie. Přišli, vycítili a svlíkli z kůže, co se dalo. Takovej bleskovej Meisterstück by jim mohla závidět i církev svatá. A to nikdy nebyli žádní hloupí nazdárkové.
Snad jen dnešní nafouklý národní ekonomiky s našminkovanými řízenými krizemi a pár vykutálenými kejklíři se jim vyrovnají. Stín nechytíš nikdy za pačesy. Děláš mi radost děvče. Muhehe.“
„Ó, děkuji fešný jinochu. A malý dovětek :
Zavraždění Albrechta z Valdštejna v 25. února 1634 znamenalo i konec kariéry Jacoba Baševiho. Komisaři, kteří byli dosazeni císařskou komorou k likvidaci valdštejnského jmění, mocně tlačili, aby přiznal, že obdržel 40 000 zlatých z panských důchodů.
Jacob dluh přiznal
a deset let ho měl splácet se šesti procentním úrokem ročně.
Záhy byl donucen z Jičína odejít do Mladé Boleslavi, kde 2. května roku 1634, ve věku 64 let, zemřel.
Dva měsíce po svém pánovi.
Nebo kumpánovi? Byl pohřben na tamějším židovském hřbitově.“
„Máš ještě nějakej trumfík v ruce, Gi?“ vyzvídal Jean.
„Sí, caro mio . Vévodův „ministr“ diplomacie hrabě Vilém Kinský. Tipla bych, proti národnímu cítění, že byl nepostradatelnej skoro jak Giacobbo.

„Info z netu : třetí syn Jana Vchynského, Wilhelm neboli Vilém narozen roku 1574, muž statečného srdce a vznešeného ducha, vyzbrojený vynikajícím vzděláním a zvláštním talentem pro jemné nuance diplomacie. Byl vůbec prvním, kdo začal užívat příjmení KINSKÝ a taky pilotním hrabětem toho jména. Mládí prožil na studiích jazyků ve Francii. Stejně jako jeho bratři, i Vilém se vyznamenal roku 1611, při vpádu Pasovských do Čech. Předvedl svou neohroženost, když spolu se stavovskými vojáky zajal u Velvar hlavního iniciátora vpádu, vedoucího kanceláře pasovského biskupa Leopolda, Františka Gansneba Tengnagela z Kampu. Jeho státnické schopnosti dokázal ocenit i císař Matyáš, který ho roku 1617 jmenoval nejvyšším lovčím Českého království.

 
Po porážce českých stavů na Bílé hoře, nezbývalo Vilémovi - bývalému členu direktoria -nic jiného, než odejít do saského exilu, do Drážďan a Pirny. O tom, že se v Sasku zabydlel, svědčí i fakt, že v Pirně choval na 25 koní. Nikdy se nezřekl protestantské víry, a dokonce ani po Bílé hoře neuznal Ferdinanda Štýrského legitimním českým králem.
No a pak si vzal hraběnku Betty Trčkovou, stal se příbuzným generála Trčky i Valdy. Poradcem Ferdinanda byl Karel Harrach, jehož dceru si pro změnu uhnal Trčka. Takže rodinka
k pohledání. Albrecht měl takovou moc, že císaři už nevadilo, že je Vilda Kinský rebel z Bílý hory. Dokonce ho povýšil na hraběte a vrátil rodině konfiskáty. Byl to hodnej strejda, ten Habsburk. Kinský stále zastupoval českou emigraci a tu v Čechách nikdo nechtěl. A tak českým vlastencům nezbylo, než jít do holportu s nejzatracovanějším příslušníkem národa.
A Vilém neúnavně vyjednával ve prospěch emigrace, vévody i země. Všude. Se Švédy, Francouzi, Sasy, Bavory, Holanďany … “
„Geraldino, klobouk dolů. Ale mám teď v hlavě pěknej guláš.“
„Guláš nebo smaženici, Joli? Ještě přidám pár dat přímo z vévodova sívíčka i méně známý informace z pod pultu.“
„Ty můj mudrci, můžu spláchnout přednášku rezavou vodou?“
„Ty si dáš pivo? Tak já taky. Jeane objednej nám, prosím, dva půllitrový Staroprameny?“
„Pane vrchní, můžete nám přinést tři pivka? Díky.“

„Přeskočím Valdštejnovo mládí a začátek vojenský kariéry. Jen zmíním onemocnění pakostnicí a  takzvanou uherskou nemocí. Prostě chytil syfilis v Uhrách, v bojích proti Turkům.
Následky ho provázely do konce života. Před smrtí už ztrácel jistotu, rozhodnost a málem se nemohl volně pohybovat.“
„Syfilis je francouzskou nemocí, žádný Uhráky do toho netahej,“pročísla atmošku Geraldina.
„Ha Ha. A nejsou všechny venerický choroby výmysl Francouzů? Já se z ní poseru.“
„Možná za to můžou staří Řekové.  Přeci víš, že Řekové vynalezli sex. Ale až Italové do něho zapojili ženy. Hehehe. A máš to, uheráku.“
„Já bych se nepouštěl do žádných větších akcí a pokračuju na pitvání Albrechtova života i měšce ...“
 


„Jean je básník,“ přidala se rozesmátá Jola.
„Dívky, na pochopení historické látky se musíte soustředit.“
„Amen, pane profesore. Konec smíchu.“

 „Na podzim roku 1620 se vydal Albrecht s částí svých vojáků do severozápadních Čech, aby zde potlačil odpor proti císaři. Dne 4. listopadu 1620 obsadil Louny a vymohl od nejbohatších měšťanů v Lounech, Žatci a Slaném  osmdesát tisíc zlatých a přes tisíc sudů vína.
Zrekvíroval co se dalo, jak pirát Jack Sparow.
Víno pak v Praze prodal se ziskem.
Po bitvě na Bíléý hoře 8. listopadu 1620 byl Albrecht z Valdštejna císařem bohatě odměněn. Získal velký pozemky zkonfiskovaný v Čechách.
Císař Ferdinand II. potřeboval velký množství finančních prostředků. Proto se snažil prostřednictvím císařskýho místodržícího v Čechách, Karla Lichtenštejna, dostat od bohatých českých šlechticů půjčky výměnou za zástavu statků povstalců.
Albrecht z Valdštejna nabídl císaři celý svůj poklad stříbrnýho nádobí uloženýho ve Vídni a hotovost šedesát tisíc zlatých. Výměnou požadoval město Jičín.
Pak nabídl císaři půjčku ve výši padesát tisíc zlatých a jako zástavu požadoval Hrubou Skálu, Semily, Hořice a některý z dalších měst.“

„Jičínek stál padesát tisíc ve zlatě. To mi připomíná jiný chytráky z Ruska.
Romanovci střelili zmrzlou, ale na nerosty a ropu bohatou Aljašku před asi sto padesáti lety Američanům za sedm melounů dolarů.“
„Souhlas Gi. To byl Valdštejn jedinej, kdo viděl, odkud vítr fouká?“ přidala se Jola.

„I další šlechtici, když viděli Albrechtův vzestup - začali císaři nabízet půjčky. Ale Valdštejn  získal další bohatá panství ve Frýdlantu a Liberci. Tím se z budoucího vévody stává největší magnát v Čechách i v celé střední Evropě. Na přelomu let 1622 a 1623 nakoupil Albrecht zkonfiskované statky v ceně asi dvou milionů zlatých. Nezískal pouze majetek, ale taky vojenský a feudální tituly.
 


V roce  1622 byl povýšen na hraběte. Při návštěvě císaře Ferdinanda II. v Praze v květnu roku 1623 udělil císař Albrechtovi z Valdštejna titul knížete z Frýdlantu a povolil mu zřídit vlastní úřední pravomoci, včetně soudní, nad všemi jeho statky.
Pak se zas oženil, tentokrát s Isabelou z Harrachu, dcerou císařova rádce Karla.
V roce 1625 je Albrecht povýšen na vévodu z Frýdlantu a stává se nejvýznamnějším šlechticem v pobělohorské době. Toto povýšení je odměnou za půjčku devadesát tisíc zlatých na šestiprocentní úrok, kterou Albrecht poskytl dvorské komoře.
V roce 1625 začíná třicetiletá válka v podobě tzv. dánské války. Valdštejn se vydal do boje s padesáti tisíci vojáky a tento počet postupně zdvojnásobil, přičemž se z něj stal významný válečný dodavatel.
V roce 1627 podniká slezský tažení a vypuzuje odtud zbytky Mansfeldovy armády, získává vévodství zaháňské a jeho armáda dosahuje pobřeží Baltu.
O rok později získal i titul vévody meklenburskýho a současně říšskýho knížete
Několik měsíců poté je jmenován císařským generálem nad baltským a oceánským loďstvem. Nárůst jeho obrovské moci budí závist a odpor nepřátelských politických kruhů.
Jeho panství, který se rozprostíralo od Frýdlantu na severu Čech až po Jičín na jihu, dále pak od Vrchlabí na východě až po Českou Lípu na západě, obsahovalo několik desítek měst a městeček, se sto osmdesáti vesnicemi. Byl to prakticky „stát ve státě“.

„I když okradli stát a napakovali se na konfiskátech, kde vzali to neuvěřitelný množství peněz nebo zlata? Stále nakupoval, stavěl víc než kde jinde, půjčoval obrovský částky císaři a dvoru, financoval obrovskou armádu, žil v přepychu, podplácel pluky nepřítele … dnes máme taky zbohatlíky, co zneužili díry v zákonech při divoký privatizaci a kupovali podnik za peníze toho samého podniku a podobně. Ale Albrecht se vymyká zdravému rozumu. U něj neplatí 1+1 = 2, ale snad 1+1 = 4.“
„Co jsem říkal. Jola to vystihla přesně. Kde měl schovaný další poklad? Nebo si zlato uměli opatřit jinak? Například výrobou, transmutací? K tomu bylo třeba hodně stříbra.


A co čmajzli za dlouhý mince? Argentum. Co těžili na území vévodství? Především Argentum. Ještě najdem spoustu důkazů.
Generalissimus dokázal ve svůj prospěch využít tehdejší politickou situaci, především válečná tažení během třicetiletý války. Jeho sýpky se naplňují erárním obilím, pod jeho kontrolou se peče i chleba pro armádu. V Liberci, ale i v jiných městech se soustřeďuje vojenské sukno od místních tkalců.
Krejčovské dílny v Jičíně šily uniformy, hamry v Raspenavě a ve Vrchlabí vyráběly zbroj.
Pro armádu vyráběli i další řemeslníci – punčocháři, ševci, výrobci doutnáků, řemenáři. Albrecht se také pustil do těžby stříbra v okolí Vrchlabí, organizoval ražení mincí v Jičíně, pokoušel se chovat bource morušového, ale záměr s výrobou hedvábí mu nevyšel.
Náš vévoda postavil a zaopatřil ze svých zdrojů vojsko o síle sto tisíc mužů. Takový vojenský potenciál si nemohl dovolit žádný z evropských vladařů. Obvykle žoldnéřský vojsko čítalo kolem dvou tisíc mužů, maximálně ale dvacet tisíc vojáků. Jedině Valdštejn byl schopný dodávat svým vojákům výzbroj, výstroj a především žold.
Ve vrchlabských hamrech se rozjela zbrojní výroba, práce v hamrech v Raspenavě se zintenzivněla. Valdštejn chtěl mít veškerou zbrojní výrobu pod kontrolou, jeho hamry vyráběly všecko – od mušket a čepelí až po děla a dělostřeleckou munici. Přesto ještě nakupuje - za své – další zbraně v zahraničí.“
„Ten pán nebyl žádnej troškař, viď Jolo?“
„To fakt ne.“

„Albrecht nechal vystavět v Praze svůj Valdštejnský palác.
Provedl také jeden z nejambicióznějších podniků v Evropě – přes pět set dělníků přestavělo město Jičín, které se tak stalo největším soudobým staveništěm.
Z města vznikla bytelná pevnost s kamennými domy, novým dlážděním, vodárenskou sítí, lázněmi, vznikla zde jatka, nové řemeslné dílny. Založil gymnázium, připravil základy na vybudování mnoha klášterů, plánoval vznik univerzity a biskupství. Zakládal pivovary, mlýny, textilní a zbrojařské manufaktury.
 


Valdštejna je možný považovat za průkopníka procesu zvaného produktivita. Díky organizaci pracovního dne vykazovalo jeho podnikání až třikrát větší výkonnost než cechovní dílny.
Byl i zdatným obchodníkem, do světa se vyvážely výrobky českých pláteníků a soukeníků.

Ražba Valdštejnových mincí byla soustředěna do mincoven v českým Jičíně a ve slezský Zaháni, dnešní Polsko. Nezbytným předpokladem činnosti obou mincoven a jedním z určujících faktorů velikosti jejich produkce bylo zajištění dostatečných zdrojů základní výrobní suroviny mincovních podniků této doby - drahého kovu.
Podobně jako ve vládních mincovnách i v mincovnách Albrechta z Valdštejna byla ražba mince založena na využívání důlního, přímo vytěženého, a pagamentního (přetaveného) kovu - zlata i stříbra. Pro jičínskou mincovnu jej poskytovali jednak známí dodavatelé pagamentu
v pobělohorských Čechách Jan de Witte a Jacob Bassewi z Treuenburka, jednak valdštejnské stříbrné doly, jejichž centrem bylo Vrchlabí.
Pro zaháňskou mincovnu byl drahý kov k ražbě mincí získáván výhradně nákupem pagamentu. Kolik zlata a stříbra se podařilo získat pro každou z nich, nelze vzhledem k nemnoha údajům zachovaných písemných pramenů s určitostí říci. Sjednaná množství dodávek mincí pro ražbu zlaté a stříbrné mince v Jičíně se takřka po celou dobu mincovní činnosti nedařilo zajišťovat v potřebné míře. Přesto, zvláště v závěrečném období činnosti zdejší mincovny, dosáhla obdivuhodné výše.
Kdo to říkal? Je to tady, měl zlato i když neměl natěžíno. To mi už nikdo nevymluví.“
„Uklidni se, Jeane. Poskakuješ, jako bys objevil Ameriku.“
„Jolo, to je zásadní informace! Kdyby byl Valdštejn přiměřeně k věku padesáti let zdravý, třicetiletá válka by dopadla úplně jinak a dějiny střední Evropy bychom dnes nepoznali.
Neváhal by blbě v roce 1633 a využil nabídky Francie a Švédů na přepadení Vídně a vyhnání Habsburků! V Čechách by vládli Valdštejnové a monarchie by padla už v sedmnáctém století.
Moc samostatných kurfiřtů v říšských knížectvích by ztratila váhu a Německo by se patrně sjednocovalo mnohem dříve než pod Pruskem nebo ještě později po napoleonských válkách. To by znamenalo překážku v Napoleonově tažení na východ a kdo ví, jestli by nějaký Adolf z Braunau na Innu vůbec oslovil Němce.“
 


„On by se někdo našel. Skopčáci to mají v povaze. Poslouchat, silný vedení a vlastní aureolu kolem blonďatý hlavy. Asi proto ty vtipy o blonckách. Hehe.“
„Jolo, Jolo. A ze Jeana je prorok.“


„A jak to bylo dál? Něco jsem o vévodovi četla, ale takhle uceleně je to síla. Tolik práce, peněz, moci a všechno mu nakonec proteklo mezi prsty.“
„Nojo, jenže za to může ta nemoc. I jeho generálové ho zradili, protože se báli, co s nima
po jeho skonu bude. Nebo, co pod vlivem syfilidy vymyslí za bejkárnu. Do léta 1633 poslouchali, jak hodinky.“
„Bejkárna, to ses naučila za ty dva roky v Česku?“
„Když učíš študáky italštinu a anglinu, dozvíš se ledacos.“
„Zmínilas obrat ve vztahu špiček Valdštejnova vojska ke svému veliteli.
V létě 33 skutečně hrál dál na všechny strany, s císařskými, Švédy, emigranty i Sasíky.
U Stínavy po dlouhym otálení převálcoval pár nepřátelských pluků a zajal švédské důstojníky, včetně jednoho z předních rebelů - hraběte Jindřicha Matyáše Thurna.
Nevyzpytatelnej Valdštejn Thurna nejdřív zajal jak šerif na divokym západu, a místo aby si dojel k císaři pro odměnu, propustil ho i s dalšími švédskými důstojníky, za příslib vydání všech slezských měst, které drželi Švédové.
Což se sice stalo, ale naštval císaře i protestanty. Nakonec k němu ztratil důvěru i lavírující Sasové. Albi asi věřil, že to smázne, jako vždycky.“
„Hmm, to nebylo moc profi,“zhodnotila Jola.
„Hošanům došla trpělivost a patrně si dokázali představit válečný hry po Evropě
i bez schopnýho vojevůdce z Čech,“ dodala Gi.

 


„K mincování mám ještě pár řádků.
V Čechách té doby fungovalo několik mincoven (ať již vládních, nebo knížecích).
O významu Valdštejnovi mincovny napoví víc srovnání produkce dukátů s největší českou mincovnou tý doby - pražskou. Ta v letech mincování Valdštejnovi mincovny dosahovala přibližně 170 000 dukátů ročně a jičínskou produkcí byla zvyšována o dalších 120 000 dukátů, to je o víc než polovinu. Díky Valdštejnově mincovně lze druhou polovinu 20. a první polovinu 30. let 17. století pokládat při součtu vládní a Valdštejnovy produkce zlaté mince za druhé nejvýznamnější období její ražby v Čechách v 16. až 19. století.
Doly se v panství Albrechta z Valdštejna nacházely :
ve Vrchlabí a Jilemnici - v letech 1626-29 dodaly přes čtyři sta třicet kilo stříbra, poté již  méně ve Stupné, kde se nalézaly čtyři stoupovny zlatodolu
v Hostinném - v jednom centu mědi, jen čtyři loty stříbra
a v Rokytnici nad Jizerou – kde těžili místní horníci měď, stříbro a olovo
Všechno poblíž Jičína.“
 


„V nějakém spisku na netu jsem objevila tuhle charakteristiku Valdštejna :
Nikdo mu také nemůže upřít pracovitost a podnikavost, inteligenci a nápaditost, odvahu a osobní statečnost.
Navíc byl svým přístupem k životu rozeným Evropanem, výborným manažerem i v dnešním slova smyslu, a dále praktickým vojevůdcem i majitelem armády, kterou nikdy zbytečně nehnal do možných prohraných bitev.
Raději chvíli manévroval či dokonce ustupoval, neboť si byl vědom ceny dobře vycvičeného vojáka.
Tak si počínal málokdo i ve 20. století!“ přidala Jola.
„Spousta informací, který je potřeba vstřebat. Doufám, že už taky vidíte zásadní disproporci v v hlavní – asi tajný – účetní knize pana vévody.“
„Teda já se zakecala, mládeži. Musím už jet, mám večer v Praze důležitou schůzku. Sejdem se tam teda příští tejden?“
„OK, Geraldino. Navrhuju zase středu dopoledne – třeba na desátou – pod ocasem?“
„To je ten váš Václav na koni?“
„Vědma Gi. Ta se vyzná v českým rybníku. Nebo spíš mezi těmi ocasy. Haha.“ chechtal se Jean.
„Zoufalci a tragédi holkám závidí kozy. Ale mentolový pubescenty rajcuje ženská inteligence. A ty jsi vylouhovanej trapák.“
„Ale no tak. Nemyslel jsem to zle, miláčku. Lísi lís, kočičko. Budu už jen hodňoučkej  kocourek.“
„Nebuď naštvaná, on to tak fakt nemyslel,“ přimlouvala se Jola.
„Nejsem z cukru, vážení. Ve středu budu na Václavskym náměstí.“
„Domluveno v deset hodin.“
„Jo.“

 


2 názory

Hugo Ramon
29. 05. 2018
Dát tip

nelze než souhlasit :-)))

bestseller to tedy není ;-)


Jeff Logos
24. 05. 2018
Dát tip

neuvěřitelně komplikovaný děj, spoustu postav, takže uchopit toto dílo není snadné, je třeba uvažovat o jednotlivých odstavcích, které jsou plné důležitých myšlenek i vtipu


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru