Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SMARAGDOVÁ CESTA 11.Karkulka a Šalamounova hvězda

26. 03. 2018
0
0
375
Autor
Hugo Ramon

11. kapitola

Karkulka a Šalamounova hvězda                                                            10:00 / Praha, CZ středa 2016 A.D.

 

Geraldina, navzdory husté dopravě a vzdálenosti, viděla velmi dobře.
U kamenného koně, se svatým Václavem v sedle, se proplétaly štrůdly návštěvníků české metropole.
Frantíkova bordeauxská temně rudá se zeleným kropením svítila do všech stran.
Jakmile se přiblížila od magistrály ke vstupu metra Muzeum, na levém horním konci Václavského náměstí, všiml si jí zrakově hůře vybavený Jean.
Zpod kulatých brejliček vyštěkl :
„Gi! Má lásko. Už tu tvrdnu dvacet minut.“
„Ještě vydrž, princi, a neklesej – ani na mysli.“
„Haha. Vtipny.“
„Kde máš Žolíka?“
„hmm. Ty teda sršíš humorem.“
„Kde je Jola? Suchare.“
„Dvacet metrů za tebou. Právě přijela podzemkou.“
„Ahóóój.“
„Čau vespolek.“
„Čekající tě zdraví Jolo,“ přidal šklebící se Jean.
„Takže, kam mládeži?“
„Kavárna Arco,“ zavelela Jola.


Secesní kavárna přivítala trojici dobrodruhů zašlou vzpomínkou na slavné časy z počátku 20.století, kdy se zde střetávali čeští vynikající výtvarní umělci – Emil Filla,  Bohumil Kubišta
a německy mluvící pražští literáti – Franz Kafka, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel a další.
Usedli do dřevěných tyrkysově polstrovaných křesílek, Jean objednal kávu a čaj s mlékem a Geraldina se pomalu ujala vyprávění.

 


„Dnes vás překvapím. Na netu jsem brkla o starou čínskou báseň z roku 142. Jejím autorem je  učenec  C`an-tong-čchi. A mrkejte na drát, jak pasuje do našeho panoptika výroby zlata :

Cituju : Zlato je od přírody nezničitelné.
Také je ze všech věcí tím nejdrahocennějším.
Pojme-li jej Umělec do své životosprávy,
Dosáhne jeho život věčného trvání.
Pronikne-li zlatý prach do jeho pěti vnitřností.
Rozptýlí se mlha jako deštivý mrak, rozptýlený větrem.
Bílé vlasy opět zčernají.
Vypadané zuby znovu vyrostou na svém místě.
Ochablý stařec je opět mladíkem, naplněn touhou.
Vetchá stařenka je zas mladým děvčetem.
Ten, jehož postava se změní, a který unikl životním nebezpečím,
nese označení Pravý člověk.
 

To jen tak na okraj...“
„Počkej děvče. Čína tedy znala aurum potabile, neboli tekuté zlato a elixír života.
Dobře.“
„Neboli?“přispěchala s dotazem Jola.
„Co neboli?“
„Vysvětli ten elixír.“
 

 

„Aha. Tekutý zlato je lék, po jehož požití získáš odolnost proti všem nemocem a elixír života omlazuje tělo a prodlužuje život. Vše pomocí alchymickýho kamene mudrců neboli Lapis philosophorum. No a v tý čínský poezii to mají dva v jednom.“
„Gi nás posvětila.“
„Posvětila? Jolo?“
„Myslím dostala z Evropy až do daleký Asie. Už breptám.“


„Ani ne. Sémantika je mrcha. Význam a původ slov je občas zarážející. Někdy se dá vytušit,
že zvlášť církevní dogmata buď nemají uváděné stáří nebo, a to je častý, jsou naroubovaný
na zdravý pohanský významy.“
„Asi jako komunistickej pozdrav – Soudruhu. Byl ukradenej předválečnejm sociálním demokratům a komouši ho klidně vydávali za svůj,“ přidal Jean.
„Nebo naše spartakiády, který měly trumfnout sokolský slety.“
„Jolo, a nebo naopak bojovníci za svobodu jako rudý brigády a dneska teroristi!“
„Ty vole Jeane, neser,“ naštvala se Geraldina.
„Klídek Gi.“
„Přestaň se do mě navážet.“
„Nojo, seš hrozně háklivá.“
„Nediv se. Beru tyhle věci osobně. Znáš Palermo.“


„Já jsem taky něco našla. V šestnáctém a počátkem sedmnáctého století žilo v Čechách několik vzdělaných šlechticů, kteří celé jmění věnovali na oltář poznání a alchymie. Mezi jinými Pan Bavor Mladší z Hustiřan, asi čtyřicet kilometrů od Jičína, a Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Pan Bavor přeložil do češtiny Smaragdovou desku, asi nejdůležitější spis hermetiků i alchymistů od Herma Trismegista. Můžu?“
„Sakra, skočili jsme do toho rovnýma nohama. Smaragdovou desku jsme si zběžně četli, ale výskyt místního překladu tak významnýho textu pár let, vlastně za života Albrechta
z Valdštejna a především Baševiho, znásobuje pravděpodobnost mý hypotézy.“
 

 

„Jakože chytíme chudáka Jacoba za rukáv, jak ještě teď někde louhuje zlato? A vyfotíš ho a budeš slavnej?“
„To sou kecy, Gi. Stačí najít výrobky. Zlato by mělo být mnohem čistší a kvalitnější než běžně vytěžený. Ale to je fakt asi chiméra. I když … nikdy neříkej nikdy.“
„Já jsem zvědavá, jestli se nám vážně potvrdí zlatá stezka Egypt – Evropa.“
„Jolo, perfektní termín. Zlatá stezka. Zní jak hedvábná.
Akorát bych rozšířil destinace. Egypt – Blízký východ (nevím jestli židi při útěku nebo pozdějc arabové) -             Templáři – Francie a Anglie.“
 


„A …a …“
„A co?“
„No Itálie? Vatikán nebo Řím?“
„Gi, s tím náckovstvím už seš fakt vadná.
Itálie nebyla. A papež asi utřel nos. Vymohl si pro církev několik vítězství ve Svatý zemi,
kde nakonec křižáci vykrváceli.
Pusu mu templáři zaplácli šutrama od Kristova hrobu a nejspíš i ostatkama svatých. Ale moc jich nebylo, tak začala církev vyrábět nový svatý. V posledních letech už svatořečení probíhá masově. Trapárna. Ale abych moc neodbočil.
Výrobu zlata si kluci mazaný ponechali.
A protože nejvíc rytířů a především velitelů pocházelo z Francie a Anglie – je jasný, kde se alchymisti objevili, jak pokropený svěcenou vodou.“
„A kdovíco bylo před tím, Jeane.“
„Asi Atlantida, né?“vyjekla Gi.

„Jolo spusť. Jsem napjatej.“
„Jo, v poho, dej desku. Pak se vrátím ke Karkulce.“

 

„V Řečech filozofických z roku 1591 zapsal slova smaragdové desky pan Bavor Mladší Radovský z Hustiřan: »Jistě bez klamu, jistotně a pravdivě, co jest zespod, jest jako to, co jest nahoře, a co jest nahoře, jest jako to, co jest dole k činění divův jedné věci. A jakož všechny věci byly od jednoho, tak všechny věci byly narozeny od této jedné věci spojením. Otec jeho jest Slunce, matka Měsíc. Nesl to vítr v břiše svém. Země jest krmiče její.
Otec všeho tajemství jest tento. Mocnost jeho jest dokonalá, bude-li obrácena do Země, oddělíš Zemi od vohně, subtylné od hrubého, lehounce s velikým vtipem.
Stupuje od Země do nebes a zase dolů sestupuje do Země. Obejmeš moc svrchních i spodních věcí. Tak budeš míti slávu všeho světa. Protož odejdi od tebe všeliké zatemnění, teďky jest vší síly síla silná, nebo přemůže každú věc subtylnú a každú tvrdú pronikne.
Tak svět stvořen jest.
Tuť budou přípravy rozličné, jichžto spůsob teď jest, protož nazván sem Hermes Trismegistos, majíc tři částky filosofie všeho světa.“
 

„Až potud je to všechno úplně jasný. Víme bezpečně, že tomu textu nikdo z nás vůbec nerozumí. Kapišto?“
„Gi, děláš z nás trotlíky.“
„Realita. Re-a-li-ta, kámo.“
„Já bych zatím fakt neřešila, co jsme schopni vysvětlit a časem nám buď svitne nebo najdeme souvislosti.“
„Chytrá řeč, Jolo.
Miláčku – máš volný pole s Karkulkou.“

 


„Přečtu nejdřív celej text :

Červená Karkulka se vydala přes černý les za svou bělovlasou babičkou. V košíku jí nesla spoustu dobrot. Tři sklenice bezové marmelády, dvě popletené vánočky od Carly, půl tuctu lahviček se sirupem proti žluté zimnici a jeden a půl tuctu domácích vajec. Na lesní mýtině potkala červená Karkulka hladového vlka. Chvíli se přetahovali o plný košík, až se jim povedlo všechno rozbít. Všude ležela žlutá vajíčka míchaná s Carlynou vánočkou, bezem a sirupem. Vlk se náramně lekl a Karkulka vida tu spoušť, strachy zezelenala.

Předpokládala jsem, že tvůj zelenej mužík – pokud hádanku vytvořil – nás povede k alchymii.“
„Grünstein?“

„Jo, Grünstein … Greenstone … ty vole, to se poserete. Já se s tím pachtím a odpověď ležela celou dobu před námi!“
„Gi, nenapínej nás. Co se děje?“
„Jolo, tomu neuvěříš. Mý drazí, nejprve má analýza.
Usoudila jsem, jestli pohádka fakt reflektuje na transmutaci kovů, srovnej výrobní postup kamene s Karkulkou. A co byste řekli? Všude plno barev a ty sakra sedí. Kámen projde  během procesu výroby čtveřici barev.
A tuto čtveřici barev Velkého Díla uvádí už Marie Alchymistka (tak i tady je ženská) a na týhle čtveřici se shodujou i pozdější pokračovatelé tradice.

1) Zčernání (řecky melanosis, latinsky nigredo)

2) Zbělení (řecky  leukosis, latinsky albedo)

3) Zežloutnutí (řecky xanthosis, latinsky citrinitas)

4) Zčervenání (řecky iosis, latinsky rubedo)

To jsou ty barvy na mapce světovejch energetickejch center.“
 


„Nejdřív červená Karkulka? Není na konci?“
„Jeane, na první pohled máš pravdu, ale … co čas? Ten přece u alchymistů nehraje roli žádnou a přitom věčnou. Viděls Tarantina? Retrospektiva, pomíchaný dějový linie, flashback.
Černá – červená - bílá – žlutá.
Červená – černá – bílá – žlutá.“
„Co je dole, to je nahoře a naopak. Průhledná přesmyčka,“přidala Jola.
„A co čísla? Tři sklenice, dvě vánočky … nejde o recept?“
„Správně Jolo. Nejde. Musela jsem oddělit zrní od plev a vyšlo najevo, že mezi barvami transmutačního cyklu se povaluje vzorec jednoho důležitýho drahokamu, viď Jeane.“
 

 

„Zlata těžko, to je kov, ne drahokam.“
„OK. Pomohl mi kámoš – chemik. Poslala jsem mu text : tři sklenice bezovky jsou tři atomy  berylia ...
„Geraldino, nejsi blázen? Takhle to vyzvoníš každýmu nenažranýmu troubovi a zanedlouho budem nahraný. Jako ten Američan. Kdoví, jak to dopadne s ním a jeho mafií.“
„Napsala jsem mu, že jde o hádanku od tebe, Jeane. K zasnoubení. Muhehe.“
„Cože? Ty mě vyrážíš dech. Potvůrko.“
„Krátce a jasně – 3x bezovka = Be? / 2x Carlyna vánočka = (Al,Cr)? / půltucet sirupů proti žlutý zimnici = Si? / 1,5 tuctu vajec = O??. Dohromady vše zezelená a před námi leží smaragd. Chemický vzorec Be3(Al,Cr)2Si6O18 . Napadá někoho něco?“
„Zelenej kámen. Grünstein!“
„Právě tak. Odpověď ležela napsaná na čele velkým písmem. Pro oči nevidíme.“
„To mě podrž. Tys to Jolo věděla?“

„Šílíš. Nedocvaklo mi to stejně jako tobě. Ale ani bych se nedivila, kdyby smaragdy měly co do činění s rejnokem.“
„S rejnokem?“
 


„Grünsteinův čtyřúhelník. Smaragdovej.“
„Albe cross. Albe může bejt svítání.“
„A cross je kříž.“
„Jolo, Gi. Máme vyluštíno!“
„Co blbneš?“
„Nevidíš, že Jola měla pravdu? Rejnok Albe cross je přece kříž za svítání, nebo bílej kříž nebo kříž za starých časů – rozbřesk civilizace apod.“
„Jean tady vyřvává Hosana, ale má dedukce taky není k zahození. Podívejte se na chemický složení smaragdu : Berylium, hliník, křemík, kyslík + špetka chromu, kvůli zabarvení. Albe cross. Malá záměna a máme tady Al+Be a Cr+O+Si. Teď valte bulvy, vážení kolegáčci.“
Jola se vzpamatovala první.
„Takže naším dalším vodítkem je zelený drahokam a na mapě světa budeme  hledat smaragdová pole. Přibližně ve slepých lokacích rejnoka. OK?“
„Jo, to sedí. Chápete, že jsme o pořádnej kus dál? Víme o smaragdech i cestě.
Smaragdová cesta.“
„Ano Jeane. Půjdeme po Smaragdový cestě pro Kámen mudrců a kýbl zlata. Možná víc kýblů, než uneseme.“
„Tak GI. A netrop si legrajdu z odhalování tajemství!
Krystaly smaragdu … jak píšou v mineralogii … jsou obvykle poměrně jednoduché, představují je šestiboké hranoly, jen ojediněle zakončené nejen výraznou plochou spodovou ale i malými plochami pyramidálními.“
„To zní jako pohádka. Z Jičína do světa. Pyramidy a kdoví kam dál. To bude drahý.“
„Jolo, abys neuletěla na brčálovejch křídlech. Neměli byste milánci zapomenout, že skutečným cílem Velkýho díla není transmutace kovu ve zlato, ale především přeměna samotnýho alchymisty.
Podřadnej neušlechtilej kov má symbolizovat bezcenný já, zatímco zlato se svou nezničitelnou podstatou vyjadřuje osvícený duchovní já. Takže nadšení OK, ale musíme si ujasnit, o co nám jde. Už se trošku ztrácím.“


 


„Proč tedy skrývali ducha a předhazovali světu hmotu? Zlato a vlastně mamon?“
„Můžu Jole odpovědět za tebe?“ozval se Jean.
„Ale jistě.“
„Symbolika alchymický transmutace maskovala to, co všemocná středověká církev považovala za kacířství. A to víru, že jednotlivec se může zvednout ke spáse bez pomoci berliček kněžourů a dokonce i bez laskavýho chomoutu náboženství.“
„Chápu, i žebráci ducha se schovávali za instituci církve? Nedokážu si ty středověké siločáry života představit. Do toho inkvizice s bdělým okem dravce. Jsme po většinu životů otroci tupé moci. A to asi bolí nejvíc.“ zasnila se Jola.
„Tak. Člověk se musí osvobodit. Ale sám. Ne pomocí slepý dogmatický víry.
Nietsche říká v Zarathustrovi : Člověk musí být překonán.“
A Jean přidal :
„A fašouni usoudili, že věk novýho člověka nastal právě v Německu po prohraný světový válce. Stačí prostě bezmezně věřit osvícenýmu vůdci. Všechno blbost.“
„Grünstein mi taky vyprávěl příběh o dlouhé strastiplné cestě za přijetím člověka.
Každý musí největší bitvu svýho života vybojovat sám. Sám se sebou. Jinak bude trčet v kruhu.“

„Tvůj mistr je asi moudrej chlapík. A jak to tak vypadá, podobnej boj budeme sledovat v přímym přenosu.“
„Souhlas, ty můj navoněnej frantíku.“
„Držtičko. Holky vrhnem se na …...“
„Ježíši, to je zas trapná pomlka. Teď přemejšlíš zas vocasem?“
„Gi podívej, jak se Jean směje. Skočilas mu na návnadu,“ přisadila si Jola.
„… na Šalamounovu hvězdu, čakry a Jolina rejnoka,“ rozesmál se Jean.
„Termíny : sahasrara + 7 + muladhara, jsou fakt čakry. Už jsem je trošku proklepla.“
„Co žes je? Proklepla?“ kroutila hlavou Geraldina.
„Jo. Prověřila. Jsou to energetická centra v lidském těle.
Devět bran bytí je devět čaker a z toho sedm hlavních, jedna nad druhou – v centrální linii trupu.“


 


„Ty alchymistovy informace jsou snad na talířích – kruzích, který se prolínají.
A asi nejen ve 3D. Devět čaker v lidskym těle a devět planet ve sluneční soustavě.“
„A k tomu Slunce a Měsíc nebo taky muž a žena, co říkáš Gi?“
„Mikro a makro jedno jsou. Co je dole, je i nahoře ... Možná náš úchylnej svět není tak úplně nesmyslně uspořádanej. Hlupáci honí papírky, vaří touhy a plní břicha. A těch pár jinejch?
To se uvidí.“

Jola pokračovala.
„Čakry se otáčejí, vibrují. U muže doprava a u ženy doleva a každá další opačně. Proudí jimi životní energie a když jsou blokovány – strachem, šokem a tak podobně – je potřeba je uvolnit a harmonizovat.“
Jean neudržel zvědavost na uzdě :
„Sedm čaker plus sahasrára a muladhara?“
„Ano. Muladhara je první, základní nebo kořenová čakra. Dává sílu prosadit se a vytrvat. Spojuje nás s fyzickým světem a je pramenem vitální síly pro vyšší čakry.
Měla by být v rovnováze s korunní čakrou - sahasrárou, která leží na vrcholku hlavy.
Nazývá se taky lotosem s tisíci okvětními plátky, které symbolizuje úplné rozšíření vědomí.
Je branou k Bohu, sídlem Šivy, nevyššího já.
Vyzařuje světlo jako slunce a uvolňuje i ostatní čakry.
Všechny čakry se tady sjednocují. Sahasrára je zaslíbenou zemí, kterou člověk dostal darem. Probuzení této čakry znamená zjevení boží záře. Její mantrou je prapůvodní zvuk ÓM.
Mizí nevědomost, stejně jako bledne noc při východu slunce.
Stáváme se duchovní bytostí, plně rozvinutým člověkem na úrovni vývoje, kdy už nepodléhá hře ega a superega.
Jsme svobodní.“
„Na čakry by přišel po nápovědě každý, ale bez souvislosti s dalšími symboly, by pro hledače zůstaly vztahy mezi energy centry na Zemi a naše Sluneční soustava autonomní.
Myslím, že je čas na Šalamounovu pečeť,“ rozhodla Geraldina.
„Jak tohle propojíme? Bůh ví. Valdštejn – kámen mudrců – čakry – smaragdy - Šalamouna a centra energií?“
 


„Jeane nezoufej. Zažijeme velký dobrodružství.“
„Ta česká buchta umí povzbudit.“
„Jdem na to, komplimentáři?“
„Můžeme, slečno vedoucí.“
„Ty si zralej na zabití.


Šalamounova pečeť je nejvyšší moudrost a vede k osvícení. Je základním hermetickým symbolem, představuje řád světa a propojení ducha se hmotou.
Trojúhelník s vrcholem nahoru je oheň, mužská energie a ten druhej je voda, princip ženy. Pečeť má šest vrcholů, které značí šest dní, ve kterých Bůh stvořil svět, a sedmý neviditelný představuje spirituální proměnu.
Zajímavá je taky info, že Šalamoun znamená Sluneční muž.
Šestiúhelník, nebo též hexagram, je symbolem Slunce a základem hmoty.
Diamant, lidská kůže, medový plástve i lidský buňky jsou tvořeny na tomhle principu.“

„Tady čtu, že podle Platóna je šestistěn symbolem elementu země.
Je dvourozměrnou podobou krychle a také představuje materiální svět.
Symboliku krychle můžeme najít ve starověkých stavbách i v božské geometrii středověkých katedrál,“skočila jí Jola do řeči.
„Vidíš. V helénský kultuře, takže i u nás doma, plnil hexagram funkci ochránce proti démonům a žhářství.
Objevuje se i u Mayů.
V Indii jí říkají Hvězda Lakšmí - bohyně štěstí a blahobytu – a její kresba před domem zaháněla nepřátelský duchy mrtvých.
U židů je i  Davidovou hvězdou.“
 

 

 


„Koukejte, koukejte, co jsem našla na netu.
Sedm hlavních čaker se rozděluje na tři spodní – pod bránicí – kořenová, sakrální a solar plexu, tvoří energetický trojúhelník.
Čtvrtá srdeční je duchovní spojnicí, středobodem mezi tělem a duchem.
Horní tři  - krční, třetí oko a korunní – tvoří vyšší trojúhelník.
Pokud se člověk povznese ve svém duchovním vývoji a dojde k plnému uvědomění si vyššího Já, oba trojúhelníky se vzájemně propojí a vytvoří šesticípou hvězdu.
V jejím centru sídlí láska a léčivá energie odpuštění. Srdce je Šalamounova pečeť,“ významně se zatvářila Jola.
„Dívky. Fakt dobrý, ale praskne mi z vašeho vodopádu slov, hlava.
Dá si někdo něco ostřejšího? Navrhuju třikrát Morgana.“
„Po ránu?“ lekla se Jola.
„Je jedenáct! Na pobřeží Atlantiku nalejvá v tuhle dobu šenkýř první pastis a rozhodně ne  izolovanýmu pijákovi.“
„Dáme s limetkou a trošku vody na zapití.“
„Gi, vždy jsem obdivoval tvůj více než pozitivní vztah k nasávání alkoholu.
Pane vrchní, prosím objednám si třikrát Morgana ...“

„Zas nám vyskočily nový propojení mezi domky, který se zdály postavený v různých vesnicích a rozličným způsobem a v různých dobách. Je tak?“
„Seznamuješ nás s novou francouzskou poezií?“
„Ó, nikoli sličná komteso.“
„Jsem asi sucharka, ale vrátila bych se k rejnokovi. Vzhledem k novým informacím, by mohl získat jasnější obrysy.“
„Jolo, vrhnem se na ...“
„Do týhle udičky se nikdo nezakousne,“pousmála se Geraldina.
 


„Začnu u tvýho zelenýho objevu – smaragdu. Pro perský učence byl kamenem věčnýho života. V sanskrtu smaragd znamená marakata, to je překonavatel obtíží. A konečně pro starověký myslitele obecně byl kamenem moudrosti, prosperity, logiky i obchodní zdatnosti.
Nepřipomíná vám ta poslední charakteristika nějakou historickou osobu?“
„Herma Trismegista?“
„Přesně tak, Jolo. Herma Trismegista. Egypt klepe na dveře. Ale pojďme dál.
Rejnok je opravdu slepou mapkou. Zkusil jsem ho nejdřív naaranžovat středem v Praze,
ale  poměry stran rejnočího těla mě ženou mimo historický osídlení. Grónsko a severní polární kruh asi nebudou předmětem našeho bádání. Náčrtek Stonehenge mě ukazuje pomyslný vrcholek ledovce a přikládám mapku na obraz světa ve směru hodinových ručiček.“
„Nejsi na univerzitě. Nemusíš mluvit spisovně.“
„Nezměrná úcta mě nutí vychutnat tuto historickou chvíli a nechovat se jako šašek. Pokračuju.
Deset tisíc let nazpět bylo známo několik různých velkých sídel a tím i několik energetických center. Mapka se nám hezky dokresluje. Severní bod je anglické Stonehenge, jižní křídlo by mohlo patřit Madagaskaru, na východě leží Tibet a na západě jihoamerická Bolívie,
kde se rozkládalo starobylé Tiahuanaco.
Když spojíš mezní body, vznikne rejnok nebo podle mě papírovej drak.
Kříž, kterej vytvoří propojení cípů draka, označuje pravděpodobně nejdůležitější místo na Zemi. Naše bramborová planeta ovšem není placka. Amatérsky jsem počítal se zakřivením spojnic mezi centry a výsledek? Střed je v Egyptě, někde poblíž Káhiry.“
„Ty jo Jeane, plní se ti zlatej sen.“
„To není zdaleka vše. Vzpomeňte na zelený kamení.“
„Smaragdy,“ vyjekla Jola.
„Jo. Jedny z největších nalezišť zelených drahokamů jsou v Brazílii, Kolumbii,
na Madagaskaru, v Indii, ve střední Evropě a v Egyptě.“
„A co Británie?“
„Veškerý zásoby nerostných surovin ani ropy ještě objeveny nebyly.“
 


„Si děláš srandu z plastelíny?
„Gi, víš jak se říká Irsku? Zelený nebo Smaragdový ostrov. Nemohlo se tak říkat celým britským ostrovům?“ bránil se Jean.

Jola brouzdala na netu.
„Je tu něco o podzemní říši v Tibetu a Mongolsku z roku 2005, od českého záhadologa Ivana Mackerleho. Prý tam stále žije neznámá vyspělá civilizace. Zemská kůra je děravá jak ementál. Protínají ji tisíce kilometrů dlouhé tunely vedoucí do nám neznámého podzemního světa obydleného inteligentními bytostmi.
Legenda o podzemní říši Aghartě říká, že se jedná o obrovský systém podzemních chodeb a tunelů. Není tam absolutní tma - podzemní prostory jsou osvětleny zvláštním nazelenalým světlem, které vyzařuje přímo ze stěn a stropů jeskyní. Lze tam tedy žít bez instalace umělého osvětlení a můžou tam dokonce růst i rostliny.
Původ tohoto světla nebyl zatím objasněn, říká se však o něm, že ovlivňuje tok času. Obyvatelé Agharty jsou podle některých badatelů potomci velice staré civilizace, která se stáhla do podzemí po obrovské katastrofě, jež v dávných dobách postihla Zemi.
Někteří tvrdí, že jde o potomky civilizace zničené Atlantidy či Lemurie. Další jsou přesvědčeni, že šlo o návštěvníky z vesmíru, kteří se uchýlili pod zemský povrch před mnoha tisíci lety. Všichni se shodují v tom, že neznámá rasa má obrovské znalosti a ovládá tajné síly. Proto jsou vchody do podzemí pečlivě zakryty a střeženy, aby se sem nikdo nepovolaný nedostal. Agharťané dokážou uvolnit vnitřní sílu vril ukrytou v každém člověku.
Tou jsou poháněny létající stroje vimanas, v nichž v podzemí cestují. Občas se prý objeví i na obloze - udržují tak kontakty s lidmi na povrchu Země. Létající talíře, které vzrušují veřejnost, k nám tedy možná nepřilétají z vesmíru, nýbrž z hlubin naší Země.
Česká expedice hledala vstup do podzemí u pověstného tajemného kláštera Čojrin (Tuerin). Nedaleko objevili uprostřed nekonečné mongolské pouště jeskyni Cagan Delyn Aguj ústící
na dno skalnaté propasti. Podle legendy vede právě odtud chodba do obrovského podzemního labyrintu pod celou Gobi. Cituji :
 


Byli jsme ještě kluci a svítili jsme si tam jenom svíčkou, vyprávěl jim jeden Mongol.
Šli jsme hodně daleko, ale pak jsme se začali bát a raději se vrátili. Ležely tam podivné kostry s velkými dlouhými lebkami.
Čeští výzkumníci se ke kostrám nedostali. Prošli ledovým úsekem, minuli průzračné jezírko, ale nakonec byla chodba beznadějně zavalena. Stěny jeskyně však pokrývaly nádherné fialové a tmavě zelené krystaly fluoritu, jenž ve tmě září.“

„Prej na tom dělá i CIA přes  Holow Earth Society.
Vytvořili mapu s více než padesáti vchody do hlubin Země.
Jsou ve všech dílech světa,“ přidala Gi něco z exkluzivních informací od Daniho Rena.
„Potěš nás Pán.“
Jola pokračovala :
„Legendy o Aghartě okouzlily a zcela pohltily významného mystika Nicholase Konstantina Roericha. Na výpravě do Altajského Himaláje - v roce 1930 – píše :

Legendy kolující ve Střední Asii vypráví o tajemném národu žijícím v podzemí - v říši Agharta. Připomeňme na tomto místě ruskou legendu o záhadném národu Čudů, který utekl do podzemí před pronásledováním silami zla.
O tomto utajovaném místě také hovoří legenda o podzemní říši Kitege.
Mnoho pramenů hovoří o životě v podzemí v oblasti Lhasy, a další o dalajlamově paláci v Potále, kde existují tajemné skryté místnosti.
V Lamajuru se setkal s burjatským lamou, který mu přes značnou zdrženlivost prozradil, že se v centru Agharty nachází velké město nazývané Šambhala a k tomuto zakázanému místu že vede několik cest skrze podzemní chodby.
Ty jsou ale místy tak úzké, že se jimi lze jen stěží protáhnout.“

Jola se napila.


„Ca-rinpočhe dal Roerichovi v roce 1928 odpovědi na nejpalčivější otázky.
Řekl mu:
Víme o velikosti Šambhaly a víme, že tato říše existuje.
Ale také víme o existenci pozemské Šambhaly.
Její obyvatelé jsou nespočetní, a pro lidstvo jsou zde připraveny velkolepé věci a nepoznané síly. Na povrchu působí mnoho pomocníků a poslů Šambhaly, kteří chrání vstupy.
V Turfanu a Turkestánu jsou jeskyně s dlouhými chodbami a těmi čas od času lidé ze Šambhaly vstupují do našeho světa a zde se setkávají s pozemskými pomocníky.
Mnozí se pokoušeli proniknout až k Šambhale, ač nebyli pozváni.
Někteří zmizeli navždy. Jen málokteří dosáhli posvátného místa, když se jejich karma naplnila.“
Geraldina jí skočila do řeči.
„Trochu plavem ve věcech, který nás přesahujou o dvacet tři parníků. Nezdá se vám?“
„Bojíš se?
„Jeanečku, prdýlko. Mafiánky před problémem necouvnou. Prostě ho vyřeší po svým. Muhehe.“
„Co je horší? Ztratit se v poušti nebo se nechat oddělat Snakem?“
„Jestli pojedeme na výlet, přátelé, vezmu si do batohu nějaké specialitky po dědovi.“
„Aha. Po dědečkovi.“
„V jižní Americe jsou ty tunely taky. Americký přírodovědec Carl Huni, strávil několik let v oblasti Mato Grossa a v knize Záhadné tunely a podzemní města Jižní Ameriky z roku šedesát píše :

Ústí chodeb je hlídáno divokými Indiány Murcego - Netopýřími Indiány.
Tmavými lidmi malého vzrůstu, oplývajících velikou fyzickou silou. I když vám dovolí vejít do jeskyní, hlídají své tajemství velmi obezřetně a nemusí vám již dovolit odejít.
Netopýří Indiáni žijí v jeskyních a jen v noci vycházejí do okolí džungle.
Tento podzemní národ žije ve své vlastní velmi početné komunitě.
 


Největší jeskyně jsou v Brazílii a existují na třech různých úrovních.
V malé knížečce nazvané Agartha, publikované v Bostonu v roce 1951, tvrdí autor Robert Ernst Dickhoff, buddhistický mnich, že mu tibetští lamové řekli následující :
Tyto jeskyně jsou osvětleny zeleným luminescenčním zářením, které podporuje růst podzemních rostlin a prodlužuje lidský život.“
„Počkat holky. Šiklo by se vnést do našem bádání trochu disciplíny.
Pracovně kroužkuju na východě Tibet/Agharta.
Na západě máme bolivijskej La Paz ...“
„Neříkal jsi Tiahuanaco?“
„Říkal, ovšem metropole Bolívie - La Paz je jen asi sedmdesát kilometrů od Tiwanaku,
jak se v současnosti oblast, která nás zajímá, jmenuje.“
Jean pokračoval v přednášce :
„Pár interesantních informací jsem našel.
Před patnácti tisíci let, zde prý byl dokonce přístav – po potopě světa.
Báchorky plus legendy rovná se živná půda naší vznikající expedice.
Podle andských legend se v Tiahuanacu opět zjevil velký Viracocha – místní božstvo - po velké potopě a stvořil život. Zde byl předkům Inků svěřen zlatý prut, pomocí kterého založili svou civilizaci v Andách.
Slyšíte dobře! Zlatý prut. Proč asi. Inkové oplývali zlatem a těžili ho?
Nebo že by zasadili na zahrádce jeden zlatej prut a sklízeli zlatý šišky? Co říkáte?
Nenaučil Viracocha, což mohl být klidně mimozemskej cestovatel, domorodce transmutaci kovů? Metalurgii, kalendář, astronomii?
A nepředal Che Guevarovým předkům pytel dalších vědomostí? Možná sledovali nebo ještě sledujou, co si s dary počneme.“
„Jo, to se mohlo stát. Jenže člověk je debil a místo aby makal na sobě, mění jenom svět kolem sebe. Tím nejubožejším živočišným způsobem. Aby mu sloužil.
Či spíš, aby ta nejskvělejší část vesmíru – živej svět – ležel jak zvíře v kleci ZOO u nohou línýho nevědomýho Homo Trapakus.
 


A protože zůstal stejným nenasytným chlívákem jako při předání darů, chová se jako rozmazlenej spratek se skutečným kalašnikovem v ruce. Ať ty tupý sráči chcípnou,“
proklela lidskou hloupost nadívanou pýchou Geraldina.
„I v pohádkách se mluví o slepici, co nosí zlatá vejce. Co když to souvisí s výrobou zlata.“
„Jolo, výtečná poznámka. Gi, nebuď nasraná. Kanibalové se vždycky nakonec požrali mezi sebou.
Jedu dál :
Nejvýznamnější přínos v objevování Tiahuanaca patří Arthurovi Poznańskemu -
rakousko-uherskému staviteli, který se počátkem 20. století přestěhoval do Bolívie,
aby provádět průzkumy Tiahuanaca a následně zasvětil celý život odkrývání jeho tajemství. Jeho výzkumy ho vedly k vytvoření nejkontroverznější teorie času vzniku Tiahuanaco — období 15 000 let př.n. l. K tomuto časovému období dospěl po vyhodnocení původní astronomické orientace chrámu Kalasasaya a vzhledem k její astronomické orientaci v současnosti. Na základě současných údajů ze satelitů upřesnil toto datum americký archeoastronom Neil Steede přibližně na dobu dvanáct tisíc let. Tvrzením, že Tiahuanaco je nejstarším městem světa, které bylo vybudováno před potopou světa si proti sobě postavil většinu vědecké archeologické obce.
Od 16. století bylo Tiahuanaco systematicky likvidováno. V rámci katolické zuřivé kampaně, jejímž účelem bylo vyhladit v Andách modlářství, bylo zničeno velké množství skulptur a jiné achitektonické paměti země...“

„Katolíci byli jak islámskej stát dneska. Byli jen prvním dílem rozpustilý krvavý hry foukání do větru, nazývaný Boj o spásu duše. Další kokoti,“ přidala Geraldina.
„Ty máš po panáku nabroušenou. Nerad bych to odnesl za půl světa.
 V tomto období vykopali hledači pokladů hluboký kráter do vrcholu pyramidy Akapana.
V 19. století si ze starobylých megalitů města udělali lom inženýři při stavbě železničního náspu. Kamenné bloky z Tiahuanaca se běžně odvážely, rozbíjely a používaly jako stavební materiál až do začátku 20. století a to i na staveništích tak vzdálených jako je La Paz.
 


To, co z trosek zbylo, odnášeli vesničané na stavbu svých domků a jeho ruiny také vykrádali bezohlední lovci kuriozit a lupiči, kteří ukradli všechno, co se dalo zpeněžit, a do toho, co se nedalo odnést alespoň vyryli své iniciály.
V Tiahuanacu zůstaly z původních soch pouze tři:
největší umístěná v interiéru muzea a dvě v chrámu Kalasasaya ohrazeny ostnatým drátem.
Současná archeologická lokalita Tiahuanaco se skládá ze čtyř hlavních celků:

1) polopodzemního chrámu 26 x 28 metrů. Stojí v něm dvě stély, na jedné z nich je vytesána postava vousatého muže, která nemá podobu domorodých Američanů. Obvodové stěny jsou lemovány desítkami hlav s vyvalenýma očima

2) chrámu Kalasasaya, obdélníková oplocená plocha, od východu k západu měří 130 m a ze severu na jih 120 m. Je orientován k hlavním světovým stranám. Zdi postavené z červených pískovcových megalitů obklopují vyvýšenou plošinu, na které se nacházejí dvě tiahuanacké sochy. V severozápadním rohu plošiny se nachází slavná Sluneční brána, což je 3 m vysoký,
4 m široký monolit z andezitu o hmotnosti 10 tun, na kterém je vyobrazen velký Viracocha

3) pyramidy Akapana je orientována stejně jako Kalasasaya k hlavním světovým stranám, je to archetypální posvátná hora velmi složitého tvaru. Má pyramidový půdorys o ploše větší než 200 m², v podobě třístupňové pyramidy se základnou směrem k východu a vrcholem k západu. Z tohoto půdorysu se zvedá sedm stupňů do výšky 18 m
 
4) Puma punku (Lví brána), která leží jihozápadně od hlavní rozsáhlé lokality a sestává z přikrčené stupňovité pyramidy se základnou zhruba 60 x 50 m, kde se nachází kamenný kvádr, jehož váha byla vypočtena na 447 tun. Mnoho dalších kamenných kvádrů váží od 100 do 200 tun.

Hlavní lomy andezitu, z nichž bylo Tiahuanaco postaveno se nacházejí ve vzdálenosti 60 km, lomy, z nichž pochází červený pískovec jsou ve vzdálenosti patnácti km.


Další zajímavostí je, že jednotlivé andezitové několikatunové monolity byly spojovány kovovými svorkami, které byly vyrobeny z neobvyklé slitiny obsahující asi dvě procenta arzénu, devadesát pět procent mědi, půl procenta železa, necelé procento křemíku a skoro dvě procenta niklu, přičemž zdroj niklu se nikde v Bolívii nenachází. Zajímavé je, že teplota tavení této slitiny je poměrně vysoká.
„Nějak jste ztichly. Vás ty zákruty neoficiálních dějin neberou.“
„Ale jo, ale  mám pocit, že letíme ve vozíku na horský dráze.“
„Jeane, mám nacpanou šišku. Chce to lomcováka nebo čerstvej vzduch.“
„Můžeme se projít. Prašnou branou na Starý Město a přes náměstí, Pařížskou až na Malou Stranu. S kámošema jsem chodila na pivo ke Kocourovi a nahoru kolem hradu k Loretě do hostince U Černýho vola.“
„Jolo, ty jsi v Praze doma. Mě přitahujou už ty názvy hospod. A český pivo je cool.“
„Hlavně, že seš IN, ty maistreame.“
„Gi, klid. Něco tě trápí. A určitě nejde o nějakou hloupost.
Natolik tě znám. Nechceš se nám svěřit?“
„Až venku.“
„Pane vrchní, platím.“
„Vybralas místní banku Jolo?“
„U nás, když člověk maká, dostane za práci i zaplaceno. No a, když cítím ten balík zlata … Haha. Napadlo mě, nemáte náhodou koupenou tu zážitkovou akci?“ smála se.
„Stalo se v pondělí. Únik z tajemný místnosti. Blbost na entou. Viď, drahý.“
„Ten vožralej bezďák měl pravdu.“
„Třeba to ani bezdomovec nebyl.  Jsme v tý tajemný místnosti teď a tady na Zemi.“
„Na to že si Češka, máš pěkně otevřený okna, Žolíku.“
„Gi, malej národ ještě neznamená národ blbců.
Naopak při podobnym průměru pitomců na stát je v absolutních číslech víc idiotů v Itálii
a ve Francii, než v Česku. Ještě máme výhodu v tom, že většina našich blbců je doma za pecí nebo v Bibione. Kdežto nadržený Taliáni honěj holky po celičký Evropě.“

 

„Taliáni. Máš pravdu, kámo.“
„Copak Gi? Žádná odvetná invektiva?
Tvoje zbraně hromadnýho ničení chrápou na sluníčku v Bibione?“
„Jo, mám k tomu dost dobrej důvod.“
„A …“
„Venku. Řeknu vám všechno.
Už nemůžu. Nejsem otrok kapitalistů. Já jsem taková hloupá kráva“
„Čeká nás zpověď ztracený dcery, Geraldino?“
„Jo, a pojďte už ven nebo se do prdele rozbrečim.“

„Vidíte Prašnou bránu, ta secesní barevná budova je Obecní dům.“
„Podplatil mě Snake.“
V tu chvíli vybouchl v Celetné ulici granát.
„Kontaktoval mě separé a nabídl mi milion dolarů za všechny informace vedoucí
k Valdštejnovi, Baševimu a především Kameni mudrců.“
„Tý vole. To je darda. Takže jdeme po živý stopě.“
„Když Jola mluví sprostě, už o něco vážně jde,“ snažil se Jean snížit hladinu napětí mezi členy pátracího týmu.
„Vyměnili jsme si pár mejlů.
Trochu mě vydíral, tak jsem mu poslala  některý obrázky z Grünsteinova dopisu,
mimo Smaragdový Karkulky a kamene mudrců. Tvrdí, že ví hodně a píše knihu o Albim.
Já tomu nevěřím. Takovou fůru prachů by nedal jen kvůli knize a informacím.“
„Souhlasím s tebou. Ten syčák chce něco hmatatelnýho. Tomu jde o zlato,“ přitakal Jean.
„Já si to myslím též. Chce recept, postup výroby.
Věří, že je transmutace reálně proveditelná a čuchá nepředstavitelný bohatství.
My máme být jeho pracovní nástroje. Jeho nenápadný komando, určený k únosu tajemství.“
„Užitečný idioti.“
 


„Až tak hrozný to nebude, Gi. Nyní víme, co on netuší. Je nutný se proti němu spojit.“
„Jolo, může to předpokládat,“ přidal Jean.
„Ano, mohl. Ale tutově věří, že moc peněz na nás působí stejně jako na něho.
Že nás zcela oslepila a zotročila. A v tom se patrně plete, hošan.“
„Ty můžeš rovnou nastoupit na pražskou kriminálku,“ usmál se Jean.
„Je to asi blbý, ale ještě mě k tý Karkulce teď napadla jedna šílenost.“
„Ven s ní.“
„ALBE CROSS. Na mysli mi vytanul i jinej význam.
ALBE jako Albi = Albrecht a CROSS je přes. Přes Valdštejna.“
„Myslíš Gi ukazatel směru? Jděte doleva a pak překročíte Valdštejna?“
„Z Valdštejna se asi dá vytěžit hlavní penzum informací potřebných pro další cestu za tím šutrem stošutrem. Mohlo by jít o data tajný a zásadní.“
Jola pozorně vyslechla rozmluvu.
„Vidím to podobně. Gi může mít pravdu.“


„A poslal mi po svým poskokovi, pravděpodobně alchymistovi teoretikovi nebo kutači zlata
z kapes důvěřivých ovcí, dvacet hadrů USD v hotovosti. Mám je v u sebe v batohu.
Krátká schůzka proběhla dnes ráno.“
„Nemůže nás sledovat?
Bavme se nenuceně o kravinách, ať nejsme nápadný.
Směj se trochu Gi. Jsi tlustá jako prase ...“
„Ty rošťáku! Já ti zmaluju hřbet,“ křičela rozveselená Geraldina na celou ulici.
Tlak povolil.
„Vítám tě zpět do Zelený trojky. Využijem tvého kontaktu a budem mu posílat info po neškodných kapkách,“ rozhodla Jola.
„Zelená trojka? Jolo, ty se nezdáš. Jak to myslíš? Jsi snad profesionální konspirátorka?“ šprýmoval Jean.
„Jak to říkám. Sexuální dvojsmysly nehledej.“
„Ta tě utřela, bejvalej bohatýre.“

 


Malá Strana.
Nerudova ulice.
U Kocoura.

„Zelená trojka si dá echt Plzeňský pivo. Za  třicet sedm Káčé.“
„Vítáme vás. Jako chcete  jedno?“
„Ten cameriere je úplně blbej nebo naspídovanej?“
„Ani jedno Gi. Ten číšník tě svlíká pohledem a teď se přilepil na tvý vytuněný trojky.“
„Doost dobrý, frajere. Jdu ho vyškolit…“
„Neblbni Geraldino. Kvůli tomu zoufalci tady nejsme.“
„Hmm. Ani bouchnou si nemůžu. Jednu bych mu přišila. Tak vybal noťas.“
„Pivečko je tady. Paráda. Český pivo je fakt nejlepší.“
„Kolikpak jsi jich vypil, Jeane?“
„Dost na to, abych věděl, že je kvalitní. Lepší než maj bošové. Jolo, mrkni na Stonehenge.“
Jola se nenchala pobízet a žhavila virtuální dálnici.

„Stonehenge je komplex menhirů a kamenných kruhů, nacházející se  třináct kilometrů severně od městečka Salisbury v Jižní Anglii. Název „Stonehenge“ pochází ze staré angličtiny, ale není známo, co přesně znamená. Existují dvě hlavní teorie, které se liší pouze v druhé polovině názvu. Obě teorie tvrdí, že první polovina názvu „Stone“ (ve staroangličtině „st?n“) znamená „kámen“. První z těchto teorií však říká, že druhá polovina názvu, staroanglické slovo „hencg“, znamená „henge“, tedy v překladu „šibenice“. Druhá tvrdí, že toto slovo (tentokrát „hinge“) znamená „zavěšený“. Není tedy jasné, jestli je pravým názvem „Kamenná šibenice“ nebo „Zavěšený kámen“.
Nejstarší je kruh o průměru sto deset metrů z vnější strany tvořený příkopem a z vnitřní strany valem; byl vybudován okolo roku 3100 př.n.l.
Kolem roku 2500 před Kristem byly vztyčeny kamenné bloky. Jedná se zejména o kruh o průměru třiatřicet metrů. V době svého vzniku byl patrně tvořen třiceti svislými „sloupy“, na kterých spočívalo třicet vodorovných překladů. Uvnitř tohoto kruhu bylo patrně pět trilitonů (dva svislé kameny jako sloupy, na kterých spočívá jeden vodorovný jako překlad)


rozestavěných do tvaru podkovy, která se otevírala na severovýchod. Tato podkova měla asi čtrnáct metrů v průměru a jednotlivé kameny, kterými jsou trilitony tvořeny, váží každý okolo padesáti tun.
Stonehenge je největším britským monumentem a nejznámějším pozůstatkem doby bronzové. Léta byl považován za chrám Slunce, astronomický kalendář nebo za svatyni mrtvých předků. Podle vědců je smysluplnější předpokládat, že spíš než místo pro uctívání, pozorování přírodních úkazů či léčení neduhů měl tento monument sloužit jako stavba pro setkávání lidí. Radiokarbonové datování vyloučilo, že se stavbou mají něco společného druidové, protože Keltové přišli o více než tisíc let později.“
„Jakýkoli jev nebo historická událost, které se nevejdou do tvrdošíjných šablon a zarezlých tabulek – vysvětlujou vědci bez statečných pochybností jako běžnou rýmu a kněží bez milosti krve jako herezi bez budoucnosti.“
„Odkud to máš, Jolo?“
„Učitelova slova z bajky o dřevorubci a jabloňovým sadu.“
„To neznám.“
„Jeane, troufám si říct, že víc věci neznáme než známe,“ ozvala se Gi.
„Můžu? Doleritové kameny byly dopraveny z Carn Menyn, kde se již v té době nacházel "zázračný" léčivý pramen. Protože lidé tehdy přičítali léčivou moc vody okolním zvláštním dioritovým skalám, vůdci nebo šamani kmene žijícího v oblasti Stonehenge se rozhodli část kamenů přemístit na významné místo svého kmene, které možná již dříve sloužilo rituálním duchovním nebo léčebným účelům. Vykopávky s vysokou pravděpodobností ukazují, že tehdejší pacienti si kousky doleritu brali také s sebou domů jako talisman.“
„Učili jsme se, o objevu vesnice poblíž Stonehenge. Tento objev vyvolal spekulace o tom, že Stonehenge mohlo sloužit jako pohřebiště pro tuto vesnici. Bylo vykopáno asi deset domů, z předpokládaných cca pětadvaceti.“
„A ty tomu věříš? Cožpak ves o pětadvaceti barácích si postaví monumentální stavbu a maká na ní několik stovek let? K smíchu,“ poznamenala Gi.
„Nevěřím stejně jako ty. Některým pseudovědátorům stačí pár čísel nebo informací a hned je začnou míchat jak pokerový karty.“


„Činí tak bez ohledu na živou tkáň vesmíru. Roubují domněnky na mrtvý, ale ohmataný kmen. Člověk, který nezvítězí, jako Jakub, sám nad sebou – nemůže tvrdit, že je duchovní bytost, myslitel ani vidoucí člověk. Ovšemže duchovní poznání se nedosahuje, nýbrž přijímá. Tolik mistr Grünstein.“
„Už německej průmyslník Krupp napsal, že pokud by před ním stál úkol zničit konkurenci,
pak by jim prostě poskytl co nejvíc vysoce kvalifikovanejch odborníků. Protože ti nezačnou pracovat, dokud nedostanou a nezpracují sto procent informací.
Takže když se konečně dostanou k řešení, které se od nich vyžaduje, nebývá již aktuální.
Tolik slečna Taliánka.“
„V jednoduchosti a pokoře je síla, komplikovanost skrývá darmojedy.
Tolik holka od Vltavy.“
„V jednoduchosti je síla.
V Anglii se objevují kruhy a obrazce v obilí už od sedmnáctýho století.
Asi dvacet kilometrů od kamenných šibenic začaly vyrůstat zejména v posledních letech.
V roce 2010 kdosi vytvořil kruh o průměru devadesát dva metrů v metr a půl vysoký řepce.
Prý ukrývá binární kód. A dalších sto padesát kruhů vytváří obraz o velikosti 315 x 150m. Říkám to jen pro zpestření.“
„Na sestřelení podobnejch záhad nemáme broky. Jestli teda nelítaj po poli party nadšenců
s několikametrovými prkny,“ poznamenala Geraldina.

„A kdo poletí na největší africkej ostrov?“
„Madagaskar?“ vykřikly obě současně.
„Letěla bych hned,“ téměř zašeptala Jola.
Jean pokračoval :

„Ostrov Madagaskar se od africký pevniny oddělil v průběhu druhohor, asi před 90 miliony let) a stále se vzdaluje jihovýchodním směrem, téměř o dva cm za rok.
První obyvatelé Madagaskaru se na ostrov přeplavili na dvojitých kánoích přes Indii a východní Afriku z Indonésie asi před dvěma tisíci lety.


Lidé z vnitrozemí Afriky se tu usadili později a dnešní obyvatelé - Malgaši - mají smíšený původ.
Fauna je většinou endemická, s dvaceti druhů lemurů a absencí tradičních dravých šelem ...“
„To je luxusní infíčko. Hrouda země, větší než Francie, se odloupla od prsů Afriky a devadesát miliónů let nepoznala klasickej potravní řetězec ani člověka? Nechce se mi uvěřit.“
„Patrně chybí záznamy o osídlení v archaickým období před Kristem,“ dodala Jola.
 

„Ale pozor! Afrika je kolébkou člověka, málem se však stala i jeho hrobem.
Před sedmdesáti tisíci lety nastalo v Africe rozsáhlé sucho. Lidé tehdy žili pouze na tomto kontinentě a kruté podmínky je téměř vyhubily. Z početné populace předchůdců moderního člověka zbylo jen několik izolovaných skupinek, celkem asi dva tisíce lidí.
Skupinky prvých lidí se však spojily a člověk nejen přežil ale začal postupně obsazovat další kontinenty.“
„A na madagaskarský pláně se netrefil ...“štiplavě dodala Gi.
„Se starobylou civilizací tady asi nehnem. Přesto můžem kroužkovat Madagaskar v našem seznamu. Těží se zde zlato a drahokamy. A mezi nimi smaragdy.“
„No Jeane. To je napůl dobrý,“ oponovala Jola.
„Nic lepšího zatím nemáme a dračí, nebo jak ty říkáš rejnočí jižní pařátek, je lokalizován právě zde.“
„Vaříme z vody, Romeo.“

„Musíme jít dál, bez ohledu na zdánlivou nesmyslnost počínání, přesně jako alchymisti starých věků.“
„Jolo, co se děje. Dneska hážeš moudry jako když krmíš slepice zrním. Tajíš snad něco před námi?“
„Ráno mi volal Grünstein. Věděl o tvém selhání, Geraldino.
Proto jsem nebyla moc překvapená. Krátce jsem mu naznačila, jak jsme pokročili
s hádankami a naše plány. Nabádal mě ke klidu a odpuštění. Prý jsme jak argonauti před  výpravou za Zlatým rounem.


Spousta plánů a informací, a nakonec se budeme strachovat o soudržnost naší Zelené trojky. Nikdo z nás nesmí fatálně selhat. Jinak nás Snake rozpráší. Kladl důraz na Albrechta a Baševiho. Ještě máme trochu zapátrat a odhalit spojení mezi nimi – kamenem mudrců a Orientem. Bude nutný projít ještě jednou náčrtky.“
„Není špatný cítit, že na tebe dohlíží duchovní mistr. Je vážně alchymistou?
Ale proč nezjistí sám, jak se věci mají?“ optal se Jean.
„On už nepotřebuje nic dalšího objevovat. Výprava má hluboký smysl pro nás.
Nemám pravdu Jolo?“
„Máš, Gi. Stal se součástí provazu bez uzlu.“

„Něco mi tady nehraje. Ty centra energie vyrostly jen tak a bez kontaktu mezi sebou? Nebo jsou světový dějiny zkreslený?“
„Jeane, světový dějiny chápu jako lidský dějiny či lépe dějiny naší civilizace.
A to asi bude kámen úrazu.
Bavme se raději o historii planety,“ poznamenala Jola a napila se piva.
„Máš pěnový fousy, Jolo,“ smál se Jean.
„S pivem se vždycky trochu peru.“



                                               (malá kresba ?)

(obr.Ibise=Hermův znak srdce a pochopení)


Geraldina se ponořila do hlubiny netu.
„Tohle zní zajímavě :
Před 27-18 tisíci lety vládlo velmi studené a suché období, kdy pevninské ledovce postoupily hodně k jihu a zasáhly životní prostředí zejména v Evropě.
Před asi 14 700 lety došlo k prudkému oteplení až o 6 stupňů průměrné teploty během pouhých desítek let. Během padesáti let teplota na severní polokouli vzrostla o 12 °C.
Dochází k tání ledovců a zvyšování hladiny moří.
Okolo r. 10800 př.n.l. na zemi dopadly fragmenty Cloviské komety s epicentrem v Severní Americe. Prudké tání severoamerického ledového štítu.
Katastrofické záplavy, lijáky, zvýšení hladiny moří, silné ochlazení severní polokoule. Nestabilní klima na severní polokouli - především v Americe a Evropě - přineslo mrazy,
které trvají asi 1200 let.
Asi do roku 9600 před Kristem.
Pak nastalo prudké oteplení, tání ledovců, záplavy.
Zániká tak  indiánská kultura Clovis.“

„O Cloviský kultuře jsem sice neslyšela, ale věřím, že na planetě Zemi existovalo, za 40 milionů let po dinosaurech, několik  civilizací. A možná i vyspělejších než je ta naše.
Otázka je, jestli někdo či něco řídí tuto revoluční evoluci druhů zvnějšku nebo příroda sama experimentuje s člověkem jako s obilným klasem.“
„Na každý pád jsme jen malým soukolím v řetězu života,“ dodala Gi.
„Tradiční teorie berou dnes a zítra postupně za své a pomaličku vítězí i v pohledu na historii velkorysejší pojetí nad zkostnatělým lpěním na neudržitelných dogmatech.
Jedna z neoficiálních hypotéz hovoří o mořský civilizaci po potopě světa, která může souviset s prudkým oteplením před patnácti tisíci lety.
Voda stoupla po roztání ledovců v Americe a Evropě o několik desítek možná i nějakou stovku metrů a tím se zásadně změnil charakter vnitrozemských sídel Tiahuanako i Tibet.
Stejně na tom mohl být Madagaskar i Stonehenge. A Egypt.


Pomalu se rozvíjející lidské společenství dostalo zásadní impulzy pro urychlení růstu. Teplo, velké úrody, oceány plný ryb. Vyspělá civilizace měla čas po změně klimatu cca dva půl tisíce let. Možná je předobrazem Atlantidy, kde údajně technika úzce navazovala na rozvoj vědomí. Následně přišla kosmická katastrofa. Zastínění Slunce, tma, mrazy a zánik civilizace. Poslední doba ledová poslala do věčných lovišť i velký savci mírnýho pásma.“
„Debata o zrodu naší civilizace mi zvedá tlak, ale ...“
„...ale nejsou to žádný tutovky. Jen trochu zapálenejch loučí v mlhách. Chtělas to tak říct?“ dokončil větu Jean.
„Přesně tak. Malý světýlka v mlze.“
„Jolo těžko tě přesvědčím, ovšem jedna paralela by k mání byla.
Tradiční teorie předpokládala pomalé a postupné zaplavování prolákliny, kde dnes leží Černý moře.
Během globálního oteplování tály ledovce a hladina moří postupně stoupla o více než sto metrů, ve Středomoří dokonce skoro o sto padesát.
Před 9000 lety začaly vody světovýho oceánu pronikat do černomořský prolákliny. Přelévaly se přes do té doby suchou bosporskou šíji a postupně vytvářely Černé moře.
Jenže!
Dneska řada vědců potvrzuje, že události měly dramatický spád, voda do prolákliny začala pronikat později a velice rychle.
Cirka před sedmi tisíci lety došlo k protržení bosporský šíje v důsledku tektonickýho pohybu geologických vrstev a voda zaplavila asi  sto padesát tisíc kilometrů čtverečních suchý země.
Poslední pravá potopa známýho světa.
Otevři si Starej zákon, najdi Noea u hory Ararat a čas přibližně čtyři a půl tisíce let před Kristem a plus mínus už bude kormidlovat svoji Archu do bezpečí.“
V roce 2007 byly na dně šelfu, v hloubce sto a více metrů, nalezeny a potvrzeny stopy osídlení.“
„Čumim, jak seš nabušenej, miláčku.
Od zaplavení černomořský díry ještě byly extrémní klimatický změny?
Co řecký Santorini? Výbuch sopky?“
 


„Kolem roku 2300 před Kristem zaznamenáváme velký období sucha na Blízkým a Středním východě. Vlivem hladomorů a rozšíření pouští na Sinaji a v Negevu padla Stará říše v Egyptě i akkadská v Mezopotámii. Erupce sopky na Santorini, severně od Kréty se datuje kolem roku tisíc šest set před naším letopočtem.“

„A co devátá planeta Nibiru? Anunnakové prej kontrolovali pokrok lidstva jednou za 3600 let.“přidala Geraldina.
„Nibiru je i pro mě tenkej led.
Zatím bych na týhle teorii moc nastavěl. Neříkám, že je úplně nesmyslná.
Sumerové mohli být kontaktovaný z vesmíru. Je doloženo mnoho maleb, který by nejen
Erich von Däniken vyhodnotil jako kosmický lodě a astronauty. Otázka zní, kde končí pravda
a kde začíná vymodlená fikce. V období pádu komety na Zemi se údajně tato vyšší civilizace pohybovala blízko naší planety. Proč nezabránili zániku, podle svitků egyptských kněží
i Platóna, naší mírumilovný společnosti? Další otazník visí nad termínem vyspělá civilizace vůbec.“ pokračoval Jean.
„To je fakt. Technika za tisíce let změnila zcela tvář planety a vše se ještě urychluje. Ale co vědomí člověka? Změnilo se přiměřeně i lidstvo?“
„Myslím, že nikoli. Člověk je stejnej parchant jako před pěti tisíci lety.
Stejně hamižnej i sebestřednej.
Člověk je stále otrok svých pudů. Stal se líp oblíkaným zvířetem, závislým na technických pomůckách. Bez kreditky a akčních slev v supermarketu by už nepřežil.“
„Jolo, kde je tvá distinguovaná mluva?“ smál se Jean.
„Nejsem šablona. Vím co je metamorfóza.
Mozaika se nám hezky doplňuje a rozšiřuje.
Já včera podumala nad slovy učitele a zapátrala ještě jednou v našich obrázcích.
Jacob, a samo sebou i Albi, nejen znali, ale i potajmu střežili kult egyptské bohyně Eset nebo řecky Isis.
 


Eset s manželem Usirem, řecky Osirisem, vládli Egyptu spravedlivě v dobách velmi příznivých,  po dlouhém období strachu. Pak zradil Usira jeho (a mimochodem i Esetin) bratr Sutech
a zabil ho.
Usire byl rozsekán na čtrnáct kusů a jeho ostatky nechal Sutech rozházet po celé Zemi.
Eset se soužila jeho smrtí, ale pomohl jí  Džehutij neboli Thovt neboli Hermes Trismegistos. Zakladatel alchymických tajných nauk, bůh moudrosti a tak dále.
Eset s Thovtem našli třináct kusů těla a oživili Usira.
Chyběl jen falus, protože ho sežral nilský krokodýl.
Thovt jej vymodeloval ze zlata a Usire oplodnil Eset a pak se odebral vládnout podsvětní říši mrtvých. Narodil se bůh Horus, kterému se po vleklém a vyčerpávajícím boji podařilo zdolat Sutecha a stal se vládcem Egypta.“
„Nějak tak to snad bylo. Ve Staré říši, kolem roku 2500 před Kristem se poprvé, co víme, objevuje symbol svaté trojice a syna božího. Eset je zobrazována jako matka boží a byla uctívána stejně jako Panna Maria, ovšem o tisíce let před ní.“
„Jestli Jole dobře rozumím, hledáme spojitost mezi Eset a její družinou švarných chlapíků
a naší vypečenou dvojkou z aféry Dlouhá mince.
Trismegistos naučil své vyvolené alchymii a přenechal věkům budoucím Smaragdovou desku s jednoduchým textem, ve kterém je veškerá dosažitelná moudrost našeho světa. Relikvie a poznání kdosi objevil a přivezl do Evropy.
Je to tak?“
„Bingo Gi. Opět si nezklamala. Siciliáni mají úžasný schopnosti dedukce. Trochu mě irituje přívlastek : našeho světa. “ pootevřel další dveře Jean.
„Templáři?“
„Tipoval bych taky, Jolo. Nebo první křesťani migrující s Máří do Francie.
V Šifře mistra Leonarda píše Dan Brown o Máří Magdaleně a královské krvi,
ale ve skutečnosti šlo Templářům spíše o egyptskou Eset.
Máří i Eset dávaly lásku, ale Eset disponovala nadhodnotou.
Nevysychajícím zdrojem zdraví, života a … zlata.


Řádovou ochránkyní byla Panna Maria.
Ale jejím živým předobrazem byla bohyně Eset.
Znáš-li stav věcí, půjdeš za originálem nebo odrazem v zrcadle. Je namístě zmínit
i ne zcela nesmyslnou variantu, kdy zrcadlové odrazy matky a lásky prostupují historií člověka jako sloup mnoha tváří, o který je možno se umdlévajíc opřít.
Po takový exkurzi mám vždy dobrý důvod hledat boha v sobě a ne v obrazu.
Se vší skromností.
Bafomet alias Mohamed je blábol nenávistných inkvizitorů.
Jsou profese, kam se přesně nejlíp hodí jednosměrně přemýšlející tupec.
Bachař, vymahač peněz, inkvizitor, podomní obchodník a podobně.
Templáři, kteří se zachránili v Portugalsku a Skotsku přešli do ilegality a střeží svá tajemství dál. Nejsem vyznavač konspiračních teorií.
Ale tento svět není řízen z Washingtonu nebo Moskvy.
Asi 80 procent veškerýho bohatství a majetku Země patří jednomu procentu obyvatel planety. Mají v úmyslu se svý hegemonie vzdát? Nikoli. Naopak.“
„Jasně, že ne. Předháněj se, kdo sežere větší hambáč a kdyby to šlo budou žrát perly
v silikonovym aspiku v přímým přenosu.
Čeká nás totální válka o zdroje nebo velká katastrofa planetárních rozměrů.“ sršela ohněm Geraldina.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru