Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Když při mně stál I.
datum / id27.03.2018 / 486458Vytisknout |
autorOmněněmě
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieAutobiografický příběh
sbírka, Když při mně stál,
zobrazeno325x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

O tom, jak je těžké, žít ve vztahu s depresí. Jaké je čelit předsudkům, okolí a nepochopení. Otevřeně o tom,  jak je těžké přežít svou vlastní smrt.  Ale také o tom, že nic není nemožné a že i ten nejtmavší tunel má svůj konec. O víře, osudu a vděčnosti. 

Když při mně stál I.

Nezvaný host

Deprese bolí. A to velmi. Až tak, že je to slovy nepopsatelné. Pokud k tomu připojíme fakt, že mozek přirozeně potlačuje negativní zážitky, je pro mě i velmi těžké psát. Chci si vzpomenout jaké to přesně bylo, ale logicky -  nejde to. Jako by to má hlava vše potlačila v nedohledno. Jistě vím jen jedno.

Bylo to peklo na zemi.

Ani nevím, jak to přesně přišlo, ale už to bylo tady.  Tak náhle, tak silné a velké. Bylo to tak nečekané a překvapující. Žádné předchozí indicie. Nic, co by mě varovalo na blížící se šílenství. Přišla bez pozvání. Démon zahalený v černém plášti, pod který vás zahalí, z něhož není úniku. Deprese je jako lavina. Přiřítí se a poničí všechno na čem doposud záleželo. Vše, co jí stojí v cestě. Je to extrém. Těžká deprese je extrém.

Psalo se léto 2016. Všichni se radovali. Máme léto, sluníčko, teplo. Jen ve mně, jako by se něco pošramotilo.

Přicházelo to nenápadně. Neměla jsem radost.

Přitom důvodů, proč se radovat, by se našlo spousty. Dodělala jsem úspěšně a včas vysokou školu, užívala si prázdnin, chodila na brigádu, kde jsem lidi dobře znala a pracovala spíš už tak nějak rutinně. Žádný stres v danou chvíli. Přesto si na mě deprese počkala. Přišla jako nečekaná bouře v parném letním dni. Doslova a do písmene. Dlouho mi věci nedávaly smysl. Deprese? A proč právě teď? Proč právě já? Snad kdybych si všimla dřív, nemuselo to vše dojít tak daleko…

Ráno jsem vstávala s myšlenkou, že jediné, na co se alespoň trochu těším je vrátit se večer znovu do postele.

Ztratila jsem nadšení. Špatně jsem se soustředila. Opouštěla mě motivaci žít. V mé duši zavládl smutek. Nedá se mluvit ani tak o špatné náladě jako spíše o stavu, který je ostatním nepopsatelný. S náladou dobrou, nebo špatnou má deprese jen pramálo společného. Jela jsem na automat. V akutní fázi, kdy už jsem věděla,že se děje něco vážného jsem úplně přestala spát. Spala jsem asi hodinu denně. Jedla jenom z povinnosti. Zhubla jsem. Neměla jsem energii. Dělala chyby v důvěrně známé práci. Nedokázala jsem udržet myšlenku. Zbylo jen pusto a prázdno. Představy i sny odešly.

Zůstala beznaděj bez víry.

Co však bolelo nejvíce byla ztráta citů, emocí. Vždyť to je přeci to, co dělá člověka člověkem. Neexistují dostatečně výstižná slova pro tento stav. Jako bych náhle přestala cítit lásku. Vystydla jsem. Byla jsem tak prázdná a chladná. Planeta bez slunce. Samotnou mě to děsilo.  Bylo zle. Odjížděla jsem z práce a jela domů metrem.

A poprvé mě napadlo – skočím.

Neskočila jsem, ale cítila se příšerně. Obviňovala jsem se za to, že se tolik bojím. Že se bojím překročit čáru u metra. Že se bojím dobrovolně ukončit toto trápení. Že se nechci vzdát. Na druhou stranu jsem věděla jak nelogické a špatné by toto rozhodnutí bylo.

Ztratila jsem samu sebe. Nikdo to neviděl. Nikdo si nevšiml. Všichni viděli zdravou holku, která nevím proč se nesměje. Volala jsem s brekem mamince – ta můj stav nechápala. Nikdo nemohl chápat a nechápal. Tenkrát mi řekla. „Přijeď domů, udělám dobré jídlo, vše bude zase v pořádku.“ 

Chlad, který jsem cítila při pohledu na mé bližní už nikdy nevymažu z hlavy.

Deprese děsí. Mám strach. Má přítomnost je pro mě samotnou nebezpečná. Nepoznávám se. Nerozumím sama sobě. Chci zemřít a přitom žít. Dívám se do zrcadla a v ruce držím nůž.

Ticho. Žádná intuice, žádný skřítek v hlavě. Deka, tma, strach, temnota. Ztratila jsem se. Spojení se přerušilo. Volaný účastník není dostupný. Křičím marně. Brečím zbytečně. Vlastně ne. Nebrečím. Nejde to.

Byla jsem na zhroucení. Nikdo mi nepomůže.

Zbláznila jsem se.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.04.2018 18:21:35R. L.
Všeobecně radost a strast přirovnávám ke kolesovému parníku na Velké řece. Velká řeka je tok našeho života a jednou jsme nahoře, jednou dole. To dole je potřeba pro překonávání překážek, pro zocelení se, avšak ne pro setrvalý stav. To nahoře je potřeba pro nadhled, pro nadechnutí se. Střídá se to. Potud normální stav. Jak to začne vybočovat do neměnnosti a v podstatě do uzavření pozic v neměnnosti být dole, je zle. Zpracování tohoto tématu není lehké již proto, že širokospektrální ano i ne má každý posunuté trochu jinak, trochu víc tak, v jaké vrstvě se narodil, co prožíval, když vyrůstal, kdo ho v čem ovlivňoval. Je těžké i určit v kolika letech přijde zralost zpracovat takové téma, protože opět, každý je zralý, a způsobný tedy na tyhle věci, jindy. Dlouhé spočinutí, nebo spočívání pod krustou nějakého poklopu, bez možnosti nadechnutí, nebo kýženého, očekávaného, zvratu opravdu způsobí asi binec v myšlení, vyhodnocování situací, v úhlech náhledů i soudů o čemkoliv. Nejsem v této věci erudovaně studován na nějaké přímé závěry, zkusil bych selský rozum. Avšak je klidně možné, že na nějaké výchylky, možná i klinické, stačit ani on nebude.
04.04.2018 19:49:15Omněněmě

Děkuji přečtení a za reakci. Vážim si Vaší kritiky. Je mi líto, že příběh zapůsobil povrchním dojmem. Bohužel nelze se zavděčit všem.

 

Zároveň budu ráda za další odezvy. 

04.04.2018 11:49:08Lakrov
redaktor prózy

Dočteno, takže komentuji, jenže pochválit mohu jen námět, nikoli způsob jakým  je zpracován. Není to ani příběh se spádem, ale ani rozbor vlastních myšlenek.  Možná to přijde v dalších kapitolách tušeného seriálu, jehož první díl působí  dost povrchně.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.