Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Na kopečku - Pohádková babička
datum / id27.03.2018 / 486461Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno143x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

   „Chápeš to?“ ptala se mě učarovaná uklízečka. Chtěl jsem jí odpovědět, že rozhodně ne, ale strčila mi svou voňavou dlaň od Propperu před ústa v obavě, že bych mohl tento okamžik vyplašit. Opřené koště se jí pomalu svezlo po stěně na zem, kde do ní hlasitě kleplo.

Na kopečku - Pohádková babička

   Na kopečku je domeček a ten je plný koleček. Ta kolečka jsou různě rozvrzaná, ojetá a mnohá čekají, až je někdo vymění za ta, která se ještě nikdy ani neotočila. Ta čekají ve skladu, v temnotě. Čekají, až přijde Lojza a vytáhne je z krabic. Ale Lojza se k tomu nemá, protože jeho zájem o problém se rovná pouze výši jeho platu. Mnohá kolečka už ale stejně zaměnit za nová nejde. Jsou poškozená fatálně, protože jela celý život na plné obrátky a teď jsou poškozená zcela nenávratně. A s tím nenadělá nic ani Alois, ani nikdo jiný. Bohužel.

 

POHÁDKOVÁ BABIČKA

 

   Včera jsem si koupil nový boty.   

   Ty fasovaný bílý sandály už mi lezly krkem. Věčně mi na ponožkách něco přistávalo a ulpívalo a mně už to fakt dost vadilo. Ať už to byly kousky jídel z krmení motoricky vyřazených staroušků nebo cákance z chemických čistidel, které pak pálily mezi prsty či ukápnuté čaje z termosek, které vymyslel blb. Z termosek z kterých prostě nešlo cokoliv nalít tak, abyste kus nelili úplně bokem nebo si necvrkli aspoň deci do bot. No, a jelikož je další blb nakoupil ve velkém, tak jsme po celý den chodili s  přilepenými prsty k sobě a sandály k podlaze.

   „Ten čaj je sladkej!“ řekla naštvaně paní Hajná, když jsem jí v dobré vůli dolil do sklenky.

   „Možná vás to překvapí, ale taky dost horkej,“ konstatoval jsem a zadíval se na bílé ponožky, které chytily barvu růžovou, neboť čaj byl univerzálně ovocný. Jaké však obsahoval „ovoce“, to bylo záhadou asi i pro výrobce.

   „Hned vám donesu novej,“ nabídl jsem jí, neboť se svou cukrovkou už byla zvyklá na čaje bez chuti.

   „Doneste,“ a zdálo se, že okamžitě usnula.

   Včera jsem si koupil nové bílé boty s bílou podrážkou. U Vietnamce. Za dvě kila. Byla to jakási napodobenina kecek neznámé firmy. Byly však příjemné na chození a velice lehké. Občas si sice zahvízdly na linoleu, ale to sportovní boty dělávají. A nebyl jsem sám. Občas zahvízdly i z jiného pokoje. Byly chvíle, kdy to po pokojích, pokud se sešli ti správní keckaři, hvízdalo jak na palubovce při finále NBA.

   Tyhle botky byly tak lehké, že si člověk chvílemi myslel, že si je zapomněl na šatně. Příčina byla zjevná. Byly totiž z papírového kartonu potřeného jakousi „gumovou“ barvou. Prostě takový kecky do rakve. Dával jsem jim životnost asi dva měsíce. Překvapily. Zahazoval jsem je až po čtyřech.

   Když jsem se vrátil s novou dávkou čaje, paní Hajná si četla SPY a usmívala se. Nalil jsem jí novou várku.

   „Ach ti mladí. Co všechno na sebe nenavlíknou,“ pronesla s údivem nad zlatou mládeží a napila se, „ten čaj je sladkej!“

   „Paní Hajná,“ zahrozil jsem žertovně, „ vy zlobíte.“

   Ochutnal jsem. Byl sladkej.

   Já tu Naďu snad zabiju.

   „No co, jsme jenom lidi,“ bránila se, když vařila čistou várku. Cukr okamžitě pro jistotu schovala do skříně. Poletovala mezi varnými termosy a talíři připravenými na oběd jako neposedný motýl. Stejně jako ti její, vytetovaní po celé délce její pravé paže.

   „Tady to máš a už se nevracej!“ podala mi termosku.

   Zazvonil zvonek. Ze dvora se usmíval Tonda „obědář“, obklopen várnicemi se samými dobrotami. Naďa přitančila ke dveřím a rozehrála přes sklo jakousi němou etudu s třepotáním rukou. Zabouchl jsem za sebou dveře a vydal se znovu do druhého patra. 

   *        *         *       

   Na oběd přišla jako první paní Drobná. Příjemně se na své okolí usmívala a každého zdravila. Někomu při procházení jen tak položila ruku na loket nebo se jen letmo dotkla hřbetu ruky. Jen Irena měla jakési privilegium. Byla to cvičitelka, která staroušky pravidelně udržovala v kondici, aby jejich vetché svaly zcela nezakrněly. Tu pravidelně hladila po tváři. Irenka to brala jako velké vyznamenání a pohlazení téměř jako od maminky si náležitě užívala. Toho dne ale Irenka nebyla k mání.

   „Kdepak je má holčička,“ zeptala se nervózně před jídelnou. 

   „Tady jsem, paní Drobná,“ vyběhla z kuchyně, kde pomáhala Naděždě nandávat obědy na vozíky. Rychle přicupitala a způsobně se uklonila. Dostala pohlazení, které tentokrát trvalo o něco déle. Tím bylo učiněno pravidelnosti zadost a mohlo se jít ke stolu. Občas jsem měl pocit, že vídám v Irenčiných očích podivnou vlhkost, když se po tomto obřadu vracela ke své práci.

   Paní Drobná byla moc krásná babička. Stříbrné vlasy měla spletené do malého drdůlku a na nose malé brýličky. V obličeji měla vepsány jemné rysy, které měly tu moc, že vás dokázaly neuvěřitelně zklidnit a dostat vás do naprosté pohody. Při pohledu do něj jste se najednou cítili uvolněně a v bezpečí. Měla laskavé a výrazné modré oči, které dokázaly pohladit a uměly vás dostat do nějakého jiného, lepšího světa. Okolo nich se již dávno vytvořily husté vějířky vrásek podporované každodenním úsměvem. Uměla naslouchat a rozdávat drobné rady. Občas vás chytila za ruku a pronesla něco vlídného. Byla jako opravdová pohádková babička.

   Také o sobě tvrdila, že skládá básně. Nikdy jsem však žádnou neviděl a nikdo z nás. Nikde je nevykládala ani nepublikovala. Asi si je skládala jen v duchu pro sebe a pro svou radost. Pouze jednou jsem ji překvapil, když něco psala na papírek u své postele. Usmála se, když uviděla, jak jsem se zarazil při vstupu na pokoj. Jistě spatřila mou bezradnou zvědavost a tak mi ho podala a tam bylo napsáno:

Až si pro mne přijde smrt,

tak jí podám ruku a zbude po mně prd!

 

   A v tom jsme se začali oba smát opravdu nahlas. Úplně nás to oba odbouralo. A byla to moc hezká chvíle a dodnes na ni vzpomínám a směju se. No vidíte… už to zase dělám.

   Toho dne byla na jídelním rozvrhu napsána HUTNÁ BRAMBOROVÁ POLÉVKA.

  Paní Drobná ji snědla, způsobně si utřela ústa ve stojánku nabídnutým ubrouskem a s pohledem zamilované děvy se zasnila. Seděla tak asi dvě minuty. Seděla zcela bez hnutí, zatímco kolem ní dál běžel čas a skoro snad ani nedýchala. Vzduchem se neslo cinkání vidliček a nožů, smrkání do připravených ubrousků a věčné kašlání pana Hulána.  Koukala kamsi z okna na zahradu a na stole jí stydla křenová omáčka s knedlíkem, u kterého se smál kus pěkně libové uzené flákoty. Seděla netečně a přemýšlela. Pak vstala a šouravě si došla pro knihu připomínek.

   Položila ji pomalu na stůl, rozvážně uchopila tužku koh-i-nor číslo 1 a do knihy napsala:

   „Polévka byla hutná, nikoliv však chutná“ 

   Pak tužku do sešitu přivřela a zase ji šouravým krokem odnesla ke dveřím. Konečně došlo na omáčku. Labužnicky ukrajovala z knedlíků i z uzeného. Obřadně vše namáčena do omáčky a něco si pobrukovala. Jemným zamáváním vidličkou, z které jí ukápla omáčka na stůl, naznačila Naděždě civící z okénka, že by si dala ještě jeden knedlík. K její velké spokojenosti jí byl dopřán. Posledním kouskem knedlíku pak vytřela zbytek omáčky, mlaskla a odložila příbor. Pak se podívala nenápadně kolem sebe a ukazovákem vytřela zapomenutý kousek omáčky z kraje talíře i ten na stole a s přivřenýma očima, plnýma rozkoše, jej olízla. To nebyl oběd, to byl koncert.

   Pak pomalu vstala, přihrbeně skládala své kroky do opatrné chůze a u dveří do knihy připsala: „Omáčka dobrá!

   Paní Drobná byla pohyblivá a soběstačná. Byla to stařenka, která vám nepřidělávala žádnou práci. Bydlela na pokoji sama a dokonale si ho udržovala v čistotě. Měla tam svůj skromný starý nábytek, který si dovezla s sebou při nástupu do Domova. Pečovala o svých pět gloxínií na oknech a ty se jí za to odměňovaly bohatými květy. Květiny byly jako její děti, se kterýma si povídala a hladila je něžně po květech i po listech.

   Kdykoliv se udělalo venku hezky, tak chodila na zahradu a starala se tam o květinové záhony. Páteř měla mírně nahrbenou, ale jinak pohyblivější než já. Spolehlivě se ohýbala a nehrozilo, že bychom si pro ni museli dojít a v ohnuté pozici odnést na pokoj jako tomu bylo u jiných. Pod jejíma rukama květiny jen vzkvétaly, ale i spokojeně uvadaly po úspěšně prokvetlém životě. Okopávala je, zalévala malou konvičkou, s kterou musela nesčetněkrát zajít pro vodu. Pak sedávala na lavičce obklopená „svou“ květenou a s přivřenýma očima si užívala sluníčko, které ji spolehlivě nabíjelo na sto procent. U toho se mile usmívala a díky skvělému sluchu věděla o kdejakém šustnutí kolem sebe a tak jste ji nikdy nepřekvapili nepřipravenou. Jednou, a to mě na to upozornila Alenka, která v němém úžasu ukazovala jejím směrem na zahradu svým dlouhým prstem, jí dokonce na rameni přistál velký motýl Emanuel. Totiž Otakárek. Seděl a úplně si hověl na jejím přehozeném vlastnoručně upleteném žlutém plédu. Pomalu svá křídla svíral a hned na to je zase pozvolna rozvíral. I z té dálky bylo vidět, že se mu sosáček spokojeně natahuje a zase pomalu roluje zpět.

   „Chápeš to?“ ptala se mě učarovaná uklízečka. Chtěl jsem jí odpovědět, že rozhodně ne, ale strčila mi svou voňavou dlaň od Propperu před ústa v obavě, že bych mohl tento okamžik vyplašit. Opřené koště se jí pomalu svezlo po stěně na zem, kde do ní hlasitě kleplo. „Šššš…“ obořila se na něj a sjela ho spalujícím pohledem se stejnou obavou.

   „To je jak v pohádce,“ hlesla a mně  nezbylo, než s ní souhlasit. A tak si tam ti dva spokojeně seděli a vyhřívali se v ranním slunci. Svět se pomalu ubíral kolem nich a za nimi, za oknem, stáli dva čumílci s otevřenýma pusama.

   „Víte paní Drobná,“ povídám jí, když se vracela ze zahrady, „že vám…“

   „Že mi na rameni seděl motýl? To vím. Jen jsem se bála, že mi ho někdo z vás vyplaší bezduchým upozorněním,“ řekla tichým rozvážným hlasem. Pak mě zase jemně chytla za ruku a s jejím modrým pohledem odpověděla za mě, „ale to vy byste nedopustil, že?“ a já v tu chvíli věděl, že určitě ne.

   Paní Drobná původně pocházela z Plzně. Prožila tam dětství i válku. Když její město osvobodili američtí vojáci, pracovala jako sestra v lazaretu a bylo jí devatenáct. Uměla dostatečně anglicky na to, aby se mohla starat o zraněné americké vojáky. Tam se jí pod ruce dostal Cliff. Pohledný mladík z Georgie, který byl těsně před příjezdem do města zraněn. Měl prostřelené obě nohy a oči jen pro ni. Při ošetřování se choval velmi statečně a ona si ho zanesla hluboko do svého srdce. Ještě necelý rok po té prý zůstal po nějaké dohodě s armádou v Plzni a tak bylo dost času, aby se sbližovali stále pevněji. On chtěl ji a ona zase jeho. Když se pak rozhodl odjet domů, vzal ji pevně za ruku a už ji nepustil. Až v Douglasu, kde bydlel, jak nadneseně vyprávěla s vlhkýma očima. Ona se tomu nebránila. Její rodiče zahynuli při spojeneckém náletu a bratr byl už dávno ženatý někde v Táboře. Nic ji tady nedrželo. Naopak, chtěla zapomenout po boku někoho milovaného a Cliff to dokázal. Když pak po šesti letech zahynul při automobilovém neštěstí, zhroutil se jí svět podruhé. Vrátila se. Její návrat do vlasti byl ale protkán tajemstvím. Nikdy o něm nemluvila. Byla to pro mě záhada, ale ani rafinovanými otázkami jsem tu záhadu nerozlouskl. Usmívala se a tvrdila, že se to tak nějak přihodilo.

   Ostražitý vrátný Alešek sice prohlašoval, že byla dvojitým agentem, ale jinak o tom věděl velký kulový.

   Občas podlehla melancholii a u ní pak pletla. Pletla automaticky a vypadalo to, že může plést i ve spánku. Její prsty ani v pokročilém věku nevykazovaly žádné degenerativní změny a tak pletla s neuvěřitelnou lehkostí. Seděla netečně a cinkala jehlicemi. Možná u toho vzpomínala, možná přemýšlela a šály jen přibývaly. Pletla totiž šály, to jsem zapomněl říct. Zpočátku pletla i ponožky, ale pak jí nějak nevycházely naměřené velikosti a tak se dala na šály. Pletla takové ty dlouhé, kterými jste se celí obalili. Pletla krátké, jen takové na překřížení, ale i zcela maličké. Když ty maličké, úzké sešila dohromady, vytvořila tím čelenky. Ty byly také oblíbené. Uměla u šál stvořit jemné vzory, ale i hrubé ba i síťované, obzvlášť elegantní, které získaly oblibu hlavně mezi děvčaty ze směn. Dokázala splést dohromady i jakési bambulky a dát jim tvar módní šály, která nejen krásně hřála, ale i velice efektně vypadala. Ošálovala celý důchoďák i přilehlé členy rodin. Obdarovala všechny, co měli s tímto zařízením něco do činění. Řidiče dodávek z čistírny, vodoinstalací, sanitek i pohřebního vozu. Doktory sem jezdící, návštěvy klientů ba i popeláře. Dokonce i kněz dostal jednu. A pak ještě jednu a ještě jednu, protože v kostele je prý občas pěkná zima.

   Říkala, že nemůže umřít, dokud neuplete „krční omotání““ každému v Domově. A vzhledem ke stále novým a novým příchozím měla vlastně o nesmrtelnost postaráno.

   Upletla dokonce jednu v barvách Sparty pro Aleše z vrátnice. Alešek pak chodil po patrech s rukama rozpaženýma, třímajíc v nich barevnou šálu s pokřikem „Sparta! Sparta!“

   Pan Hulán k tomu s oblibou dodával: „Buzerantů parta“, a pak se tomu z vozejku smál, až se díky uvolněnému hlenu intenzivně rozkašlal. Pak si odplivl na zem, za což okamžitě dostal vyhubováno od Alenky baskeťačky a málem i hadrem, ale nemohla ho najít, protože jsem jí ho z vozíku sebral já, abych s ním utřel rozlitý čaj z konvice.

    Á propos, víte, že jsem si koupil včera nové boty?

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.03.2018 14:21:40Oskar Koblížek

Krásně "acháš", Agáto. :-)) Moc mě to těší a tetelím se blahem. ;o) Dík.

29.03.2018 09:34:28agáta5

ách, to jsem si krásně početla...

29.03.2018 07:21:34Oskar Koblížek

Zdravím tě, milá Goro. Čárky jsou mým prokletím. Mohu říci s jistotou, že to ještě u mě zjistíš několikrát.  :o)) I různé gramatické „hlídací“ programy, které se snaží mé rozličné dis "úchylky" eliminovat na minimum, jsou na mě občas krátké. Nicméně jsou již opraveny. Děkuji.

Očarovat či učarovat – tady je to složitější. Měl jsem na mysli, že jí daná situace učarovala. Tady bych to asi nechal. No pokud je to blbě, tak halt budu chvíli mezi lidem za blbce. Jsem ostatně zvyklý :o))) Hezký den a děkuji za pečlivé čtení.

29.03.2018 06:15:10Oskar Koblížek

Ty mi děláš, Kočkodane, jen radost. :-) Při časném ránku je to obzvlášť povzbudivá událost. Ovčí babička mi také naskočila, kdykoliv jsem ji viděl křížit jehlice. Hezký den a děkuji.

29.03.2018 00:53:49Kočkodan
Můj sosáček se při čtení spokojeně natahoval a zase pomalu roloval zpět. Šup s tebou, hochu, mezi oblíbené!

Ano, paní drobná je vskutku jako pohádková babička. A tím pletením šál se dost podobá té ovčí. ;-)
28.03.2018 22:29:11Gora
redaktor poezie a prózy

Oskare, nemohla jsem si na dobrou noc lépe vybrat. Tvé povídání mne laskavostí ukolébalo, nesmírnou lidskostí potěšilo, a já nemohu než chválit. Nějaká ta čárka u tebe nehraje roli, vzhledem ke znalosti prostředí oceňuji z lepší stránky podanou pravdivost příběhu. To je na tom asi nejobtížnější!

Navíc, s termoskami máš pravdu, ty vymyslel nějaký chytrák:-):

Z termosek, z kterých prostě nešlo cokoliv nalít

 

ptala se mě učarovaná uklízečka. - očarovaná - je to tam 2x

příchozím, měla vlastně o nesmrtelnost - čárku bych odstranila


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.