Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Strýček Věrek - Věrek
datum / id09.04.2018 / 486810Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno340x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

 Cítil, že je většinou nepochopen a končil slovy: „Holky, vy víte prdlajs“Pak pomalu odcházel na zahradu odplivnout si na hnůj.

Strýček Věrek - Věrek

   Můj strýček Věroslav se narodil dvanáct let před válkou a dva roky před svým bratrem. Mým tatínkem. Přišel do rodiny, která již měla na kontě pět dcer, starostlivou a obětavou maminku a otce žijícího s pocitem, že selhal. Proto byla zpráva o narození prvorozeného syna tak nečekaná, že se můj budoucí dědeček radostí zhroutil. Tři dny potom plakal a jeden den pil od rána do večera jako duha. Počkejte, možná to bylo i naopak.

   Když se mu pak o dva roky později narodil můj taťka, počaly ve vesnici žít svým vlastním životem pochybovačně zaručené zprávy, že musel určitě zaintervenovat do rodiny někdo „zvenčí“. Báby s rozevlátými šátky na hlavách se těsně dotýkaly nosy a roznášely po vísce klepy dokonaleji než krysy mor.

   „To přeci není možný, teta, že? Samá baba a najednou dva chlapci. No, řekněte?“

   „Inu, však my víme svoje, ne?“

   Babička to tušila, ale nedbala. I když už měla vyhlídnuté dvě oběti, kterým v nutném případě provede akupunkturu, třemi nebo čtyřmi vpichy. Podle toho, které vidle jí padnou do ruky jako první.

   „Ani bych je neotřela od hnoje,“ říkala.

   Až o několik let později bylo pomlouvačným pochybovačům jasné, že šlápli vedle a i takovéto věci se stávají. Přehodnotili zažité nesmysly, které jim byly podsouvány jejich předky. Oba synové totiž, jako by dědečkovi z oka vypadli. Jako když vyprdneš kuličku. Na omluvy však už bylo pozdě a babička s nimi do smrti nepromluvila ani zbla. Prostě se to tak schumelilo. Už se to nedalo vydržet a tak ty „babské“ spermie naznaly, že je na čase pustit dopředu pár těch mužných bojovníků a z povzdálí pak sledovat, jak si ti magoři rozbijou hlavy za usilovného boje o vítězství nad hmotou.

   Můj strýc, císař Věroslav, byl vytažen na svět tiše. Protože se panu doktorovi zdály srdeční odezvy příliš slabé a nepravidelné, rozhodl se přemluvit babičku k odjezdu do nemocnice a následně jí byl proveden císařský řez. Babička byla samozřejmě strachy bez sebe, protože tyto zákroky nebyly až tak běžné a komplikace po nich tak časté. Strýc však přišel na svět bez problému. Jen jedna zvláštnost udělala ze zákroku trochu pikantní. Strýček měl přes obličej jakousi blanku, která mu bránila v prvním nádechu. Až se porodní personál zalekl, co že to vlastně vytáhli. Vypadal asi trochu jako fialový mimozemšťan. Jen o nich tenkrát ještě nikdo nemluvil. Jakmile mu ale byla sundána, vykřičel do světa z plných plic „Tak, tady mě mááááš vesmíííréé!“ a to mu už zůstalo po celý jeho plodný život. Možná právě proto se mu „marťani“ stali mlčenlivými průvodci životem a zájem o kosmos životním stylem.

   Později se babička dozvěděla, od místní porodní báby, že pokud má dítě po porodu na obličeji plodovou blánu, říká jakási legenda (možná indiánská – ví Bůh), že takové dítě je přímo předurčeno stát se vizionářem. A to on byl!

   Strýc Věrek to odmalička neměl příliš lehké. V rodině s pěti sestrami měl sice jednu jistotu a to, že se o něj vždycky některá z nich postará, ale jinak to prý stálo za prd. Již od prvních krůčků musel nosit jejich obnošené věci. Byl totiž postavy útlé a oblečení mu padlo dokonale. Ostatně na jiné ani nebylo. Byl však často, díky jemným rysům v obličeji, za holku i považován, což mu v předškolním věku začalo docela vadit Ne, že by hned trpěl nějakými traumaty a musel vyhledat dětského psychologa. Tenkrát to stejně ještě nebylo moderní.

   Nejhorší životní rána přišla v den, kdy mu sestry začaly říkat Věro. Zvlášť, když už měly toho spratka, po věčném hlídání, plný zuby. Vždycky se totiž musela minimálně jedna obětovat, aby ostatní mohly poletovat po návsi zmítající se v dětských radovánkách nebo se olizovat ve „vrbičkách“ s mládenci. Ostatně těm to v pozdějších letech vracel tím, že na ně doma práskal babičce, nebo je psychicky vydíral a inkasoval od nich různé laskominy či přísliby lepších zítřků. A ty nakonec přišly, protože babička hadříky po děvčatech přeci jen začala přešívat a dávat jim chlapecké tvary.

   Moje tety se po letech překvapivě všechny vdaly a jak strýc říkal, popadly svá košťata a vylétly do světa. Obsadily různé, převážně vzdálené kouty republiky a já se s nimi vlastně ani pořádně nepotkal. Jen občas jsem na některé narazil, když od babičky přijaly pozvání na posvícení a na šťavnaté husičky. To víte, tenkrát bylo ve světě ještě mnoho hladu. No, a já se jich stejně většinou styděl, posedával někde v koutku a dělal mrtvýho brouka. V lepším případě jsem pobíhal kolem chalupy, abych byl co nejdál od jejich všetečných otázek. Jako  ... jestlipak už mám ve škole vyhlídlou nějakou holku..., případně rádoby vtipné ... ty si ale vyrostl. Jestlipak už se holíš?... Obě otázky byly doprovázené hurónským smíchem, zvláště tetičky Kamily. Měla nejen velký hlas, podpořený velkýma rukama i nohama, ale i velké „oči“ a to mne, v mých telecích letech, nevím proč, nenechávalo chladným. Zvlášť u těch červených šatů s volánky a výstřihem do tvaru velkého „ U “. U této mimořádně obdařené ženy zvlášť hrozilo, že pokud mě pohladí po hlavě, budu mít nadosmrti plochý nohy.

   Strýček tohoto nebezpečí nedbal a vše podporoval nadšeným naléváním slivovičky do stopek a vyprávěl přisprostlé vtipy. Těm se všichni smáli a mě, poslouchajícímu tajně pod oknem, se taky líbily. Tetičky plácaly Věryse rozkošnicky do ramene a dělaly, jak jsou cudné a že on je strašný nemravník a hned nato přidaly vtip jiný, kolikrát ještě peprnější. Strýček byl rád, že je středem pozornosti a celý potěšený jen zářil. Byl  prostě takový lidový bavič a nejvíc ho nabíjelo, když měl kolem sebe bandu řehtajících se lidí. Pokud možno žen. Knedlíky se zelím mizely a omastek stříkal na všechny strany. Husičky se měnily ve změť dočista ohlodaných kostí a babička byla ráda, jak všem chutná a že má aspoň částečně rodinu zase pohromadě. Seděla v koutku s rukama v klíně, mlčela, jen všechny sledovala a šťastně se usmívala. Oči jí zářily, kochala se a byla krásná.

   V pozdějších letech pak strýček pikantní frky omezoval. Zato začínal vyprávět o vesmíru a mimozemšťanech, v které celou duší věřil. Přesvědčoval ostatní, udával jim pádné důvody, poukazoval na ověřené případy setkání se záhadnými mužíky či na pozorování zvláštních jevů na obloze. Pokuřoval cigárko, mával u toho divoce rukama a vytvářel tak s nimi nenápadný průvan. Sklízel opět smích a uznalé plácání do ramene, ale tentokrát ho to zas tak moc netěšilo. Cítil, že je většinou nepochopen a končil slovy: „Holky, vy víte prdlajs“.

   Pak pomalu odcházel na zahradu odplivnout si na hnůj. I já plival na hnůj, ale nešlo mi to tak dobře jako jemu. Často mi slina ulpěla pevně na bradě a strýc se tomu smál, až se zakuckal kouřem z cigarety. On byl prostě v plivání přeborník a já mu byl pořád v patách a poslouchal ho s otevřenou pusou. Byl pro mě hrdinou, který se „marťanů“ nebál a klidně by s nimi odletěl, i kdyby to mělo být do pekla. Vždycky jsem si říkal, že bych hned letěl s ním, ale pak jsem se podíval na maminku, která se na mě usmívala, a věděl jsem, že bych jí to nemohl udělat....

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.08.2018 15:46:40Oskar Koblížek

Sláva každému takovému strýčkovi! 

19.08.2018 15:33:31Diana

Milé. Já měla dva strýčky: Slavomíra a Miroslava. Miroslav byl Věroslavovi dos podobný. Byl pro každou legraci :-)))***

10.04.2018 07:15:28Oskar Koblížek

Příjemný úsměv takhle při úterku.

10.04.2018 06:50:38agáta5

** :)

09.04.2018 20:44:08Oskar Koblížek

Upřímně ti děkuji, Karle. Nic mě nemohlo potěšit víc.

09.04.2018 20:31:13Lerak12

Parádní dílko!

09.04.2018 16:18:55Oskar Koblížek

:o)))

No hlavně, že si při "mém" čtení, čas od času, neodplivneš na koberec. Kdyby tomu tak náhodou bylo, jsem ochoten ti přispět na plivátko. Ještě toho totiž pár bude. ;-)) 

09.04.2018 16:03:52Kočkodan
Měl jsem sto chutí napsat, že kdyby byl nablízku hnůj, tak si tam půjdu po dočtení tvého dílka odplivnout. Ale vím, že ti to nemůžu udělat. ;-)

Gorou vyďobnutá věta je i mým favoritem.
09.04.2018 13:57:38Oskar Koblížek

No starostí jistě měli plnej pytel, o to se nemohu přít, ale vyprávěnky babiččiny byly těchto strostí prosty. Díky moc.

No a tos fakt neviděla Kakamilu... :-))

09.04.2018 12:54:02Gora
redaktor poezie a prózy

Zase milé vyprávění, Oskare, s velmi vtipnými momenty - z doby, která nebyla tak bezstarostná, jak se ti daří ji vylíčit

pokud mě pohladí po hlavě, budu mít nadosmrti plochý nohy.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.