Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Tři setkání ve větru
datum / id10.04.2018 / 486849Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno608x
počet tipů12
v oblíbených1x
do výběru zařadilLakrov,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Přemýšlel jsem o připomínkách, které mi různí diskutující poskytli a rizhodl se povídku předělat. Původní verzi nechávám, jak je, pod ní ale připojuji druhou verzi,

Tři setkání ve větru

     Z podchodu pod nástupišti se vynořil hubený blonďák s velkým nosem a zamířil rovnou k Honzovi, který už chvíli postával na peróně a třásl se zimou.
     „Přijede sem vlak z Olomouce?“ zeptal se blonďák.
     „Nevím. Čekám na vlak z Pardubic.“
     „To je ten samý.“
     „Vidíte, to mě ani nenapadlo. Mám z toho studenýho větru ztuhlý mozek.“
     „Fakt, protahuje to tady jako blázen,“ souhlasil nosáč.
     Stáli pak vedle sebe, každý ponořen do svých myšlenek.
     „Čekám tu na starou,“ prolomil nosáč mlčení.
     „A jak je stará?“
     „Cože?“
     „Kolik je jí let?“
     „Aha. Třiadvacet. Proč se ptáte?“
     „Jen tak.“
     „Na koho čekáte vy?“
     „Na kamaráda. Léta jsme se neviděli.“
     „Léta?“
     „Ano, dvě.“
     „Ale už by to mělo jet,“ ušklíbl se blonďák tomu pokusu o vtip.
     „Tenhle vlak má vždycky zpoždění.“
     „Aspoň by to měli ohlásit, abysme věděli, jak dlouho tady budeme trčet.“
     „Proč to chcete vědět?“ nechápal Honza.
     „Abych měl jistotu.“
     „Jistotu, že musíte beztak počkat, až to přijede? Tu přece máte i tak.“
     „Zavolám jí, jestli jim nehlásili zpoždění ve vlaku,“ řekl nosáč, místo aby polemizoval o Honzových námitkách. „Nebere mi to, asi schválně,“ oznámil potom. 
     „To určitě ne,“ mínil Honza.
     „Vy ji neznáte.“
     „Nemůžete se jí dočkat, že.“
     „Těším se na ni.“
     „Je hezká?“ 
     „Je.“
     „Škoda.“
     „Proč škoda?“ divil se nosáč.
     „Že ji neznám.“
     „Nemusíte litovat. Je hezká, ale poslední dobou mě prudí.“
     „Copak?“
     „Ále...,“ povzdechl si blonďák.
     V nádražním rozhlase to zachrčelo a Honza i jeho společník nastražili uši. Zklamaně pak slyšeli, jak sonorní ženský hlas vydal pokyn výpravčímu ze čtvrtého nástupiště, že se má dostavit do jakési kanceláře.
     „Je strašně žárlivá,“ vrátil se nosáč k tématu.
     „Má důvod?“
     „Jak se to veme.“
     „A jak to berete vy?“
     „Žárlí na mé kamarády. Prý jsem s nimi častěji než s ní. Jenže když jsem s ní, tak si ani nevydechnu. To je furt, Mojmírku sem, Mojmírku tam. Na co myslíš, Mojmírku? Hrozný!"
     „Ale máte ji rád, ne?“
     „Poslední dobou si tím už nejsem tak jistý,“ odporoval Mojmír.
     „Už jede vlak,“ poznamenal Honza.
     Vzápětí oznámil nádražní rozhlas příjezd rychlíku z Bohumína na druhé nástupiště. Vlak zastavil a peron se rychle plnil proudy cestujících.
     „Támhle je můj kamarád,“ řekl Honza. „Mějte se a pozdravujte tu svou.“
     „Nashle,“ odvětil nosatý Mojmír.
     Honza sestoupil po schodech do podchodu. V hale se pak připojil k dívce v klobouku, která vlekla ohromnou cestovní brašnu. Vzal jí tašku z ruky a za chůze se políbili.
     „Nezahlídl jsi náhodou mýho kluka?“ zeptala se.
     „Nevím. Neznám ho.“
     „Tys ho nikdy neviděl? Vážně jsem ti ho ještě neukázala?“ divila se.
     Honza jen zavrtěl hlavou.
     „Určitě tu na mě čekal. Doufám, že jsem mu proklouzla.“
     „Proč jsi mu vůbec říkala, že přijedeš, když ses s ním nechtěla vidět?“
     „Musela jsem. V jednom kuse otravoval, kdy přijedu.“
     „No já nevím, jestli to bylo rozumný. Teď asi bude zase otravovat, proč jsi nepřijela?“
     „Řeknu, že mi do toho něco vlezlo. Něco si už vymyslím. Děsně mi leze na nervy.“
     „Proč?“ vyzvídal Honza.
     „Pořád mě z něčeho podezírá a žárlí.“
     Má důvod, pomyslel si Honza.
     „Proč se s ním nerozejdeš?“ zeptal se nahlas.
     Vyšli z nádražní haly a náraz větru strhl dívce klobouk z hlavy. Honza praštil s její kabelou a hnal se za ním. Nakonec klobouk chytil, i když si s ním vítr hrál a několikrát nechal Honzu dojít až téměř k němu, aby ho vzápětí odfoukl o kousek dál.
     „Nerozejdu se s ním. Chci si ho naopak vzít,“ oznámila dívka, když se k ní Honza vrátil.
     „Proč si nevezmeš mě, když jsi teď chtěla být se mnou a on tě štve?“
     „S tebou je zábava, je to s tebou hezký, ale chlap pro život nejsi.“
     „Jak se to pozná, Ilono?“
     „Například tak, že jsi schopen se mnou spát, i když víš, že mám vážnou známost.“
     Než stačil Honza užasnout nad její neprůstřelnou logikou, vítr urval z hlavy čepici teď jemu. Podruhé v krátké době pustil na zem Iloninu tašku a prchal za čepicí. Jak si ji znovu narážel na hlavu, napadlo ho, že pokud by nebyla k mání Ilona, neměl by problém najít si jinou ženskou, ale že o tu čepici by nerad přišel. Pořídil si ji loni v létě v Cagliari, přišla ho na deset eur a navíc se v ní seznámil s Laurou. Tehdy vála od moře příjemná bríza, ne jako tenhle ledový vichr, a Lauřiny dlouhé vlasy v něm vzrušivě vlály. Byl to úžasně erotický obrázek a Honza na tu chvíli i na krásnou Lauru stále rád vzpomínal.
     „Jak se vůbec jmenuje ta tvoje vážná známost?“ zeptal se, když už byl zpátky u Ilony.
     „Mojmír,“ odvětila.
     „A není takový hubený, blonďatý s velkým nosem?“
     „Je. Ty ho snad znáš?“
     „Ne. V životě jsem ho neviděl!“

II. verze

Ve větru

     Z podchodu pod nástupišti se vynořil hubený blonďák a zamířil rovnou k Honzovi, který už chvíli postával na peróně a třásl se jak osika.
     „Přijede sem vlak z Olomouce?“ zeptal se blonďák.
     „Nevím, protože je mi zima z toho větru. Ale vypadá to tak,“ snažil se ho Honza odbýt.
     „Fakt, protahuje to tady.“ 
     Stáli potom vedle sebe a mlčeli.
     „Čekám tu na přítelkyni,“ řekl blonďák, který si chtěl zjevně povídat.
     „Aha.“
     „Na koho čekáte vy?“
     „Na kamaráda.“
     „Ale už by to mělo jet.“ 
     „Tenhle vlak má vždycky zpoždění,“ řekl Honza poněkud přívětivěji.
     „Aspoň by to měli ohlásit, abysme věděli, jak dlouho tady budeme trčet.“
     „Proč to chcete vědět?“ 
     „Abych měl jistotu.“
     „Jistotu, že musíte beztak počkat, až to přijede? Tu přece máte i tak.“
     „Zavolám jí, jestli jim nehlásili zpoždění ve vlaku,“ řekl blonďák. „Nebere mi to, asi schválně,“ oznámil potom. 
     „To určitě ne,“ mínil Honza.
     „Vy ji neznáte.“
     „Nemůžete se jí dočkat, že.“
     „Těším se na ní.“
     „Je hezká?“ 
     „Je.“
     „Škoda.“
     „Proč škoda?“ divil se blonďák.
     „Že ji neznám.“
     „Nemusíte litovat. Je hezká, ale poslední dobou mě prudí.“
     „Copak?“
     „Ále...“ 
     V nádražním rozhlase to zachrčelo a Honza i jeho společník nastražili uši. Zklamaně pak slyšeli, jak sonorní ženský hlas vydal pokyn výpravčímu ze čtvrtého nástupiště, že se má dostavit do jakési kanceláře.
     „Je strašně žárlivá,“ vrátil se blonďák k tématu.
     „Má důvod?“
     „Jak se to veme.“
     „Jak to berete vy?“
     „Žárlí na mé kamarády. Prý jsem s nimi častěji než s ní. Jenže když jsem s ní, tak si ani nevydechnu. To je furt Mojmírku sem, Mojmírku tam, na co myslíš, Mojmírku. Hrozný!"
     „Ale máte ji rád, ne?“
     „Poslední dobou si tím už nejsem tak jistý,“ odporoval blonďatý Mojmír.
     „Už jede vlak,“ poznamenal Honza.
     Vzápětí oznámil nádražní rozhlas příjezd rychlíku z Bohumína. Vlak zastavil a peron se rychle plnil proudy cestujících.
     „Támhle je můj kamarád,“ prohlásil Honza. „Mějte se a pozdravujte tu svou.“
     „Nashle,“ odvětil Mojmír.
     Honza sestoupil po schodech do podchodu. V hale se pak připojil k dívce v klobouku, která vlekla ohromnou cestovní brašnu. Vzal jí tašku z ruky a za chůze se políbili.
     „Nezahlídl jsi náhodou mýho kluka?“ zeptala se.

V této chvíli by příhoda mohla skončit. Pokud by však někdo měl potřebu dozvědět se, jak to pokračovalo, nechť čte dál.

     „Nevím. Neznám ho,“ tvrdil Honza.
     „Nikdy jsem ti ho neukázala?“
     „Nikdy. Nejmenuje se náhodou Mojmír?“
     „Ano. Takže ho znáš? Viděl jsi ho tady?“
     „Neviděl jsem ho ani tady ani jinde.“
     „A jak to že víš, jak se jmenuje?“
     „Nevím to. Jen jsem hádal.“
     „No jasně,“ řekla ironicky, ale dál se tím nezabývala. „Určitě tu na mě čekal. Doufám, že jsem mu proklouzla,“ strachovala se.
     „Proč jsi mu vůbec říkala, že přijedeš, když ses s ním nechtěla vidět?“
     „Musela jsem. V jednom kuse otravoval, kdy přijedu.“
     „No já nevím, jestli to bylo rozumný. Teď asi bude zase otravovat, proč jsi nepřijela?“
     „Řeknu, že mi do toho něco vlezlo. Něco si už vymyslím. Děsně mi leze na nervy.“
     „Proč?“ 
     „Pořád mě z něčeho podezírá a žárlí.“
     Má důvod, pomyslel si Honza.
     „Proč se s ním nerozejdeš?“ zeptal se nahlas.
     Vyšli z nádražní haly a náraz větru strhl dívce klobouk z hlavy. Honza praštil její kabelou a hnal se za ním. Nakonec klobouk chytil, i když si s ním vítr hrál a několikrát ho odfoukl Honzovi před rukou.
     „Nerozejdu se s ním. Chci si ho naopak vzít,“ oznámila dívka, když se k ní Honza vrátil.
     „Proč si nevezmeš mě, když jsi teď chtěla být se mnou a on tě štve?“
     „S tebou je zábava, je to s tebou hezký, ale chlap pro život nejsi.“
     „Jak se to pozná, Ilono?“
     „Například tak, že jsi schopen se mnou spát, i když víš, že mám vážnou známost.“
     Než stačil Honza užasnout nad její logikou, vítr urval z hlavy čepici teď zase jemu. Pustil Iloninu tašku podruhé v krátké době na zem a prchal za čepicí. Tentokrát se však vítr nedal porazit tak snadno a smýkal jeho pokrývkou hlavy sem tam a stále dál. Pomyslel si, jestli vítr nemá pravdu, že ho žene od Ilony pryč?
      Ostatně, pokud nebude Ilona, najde se jiná ženská, napadlo ho. O tu čepici bych ale nerad přišel, řekl si, když se mu ji podařilo lapit. Pořídil si ji loni v létě v Cagliari, stála ho deset eur, a navíc se v ní seznámil s Laurou. Tehdy vála od moře příjemná bríza, ne jako tenhle ledový vichr, a Lauřiny dlouhé vlasy v ní vzrušivě vlály. Pak slovo dalo slovo… Honza se usmál nad tou příjemnou vzpomínkou, narazil si čepici a vydal se kamsi do města.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

22.05.2018 18:04:04Zdenda

ok, pocitam s tim

22.05.2018 17:37:26kvaj
redaktor prózy

Můžeme.

22.05.2018 17:07:17Zdenda
Snad ani ne. Co radeji sachy? Dneska v devet?
22.05.2018 16:53:14kvaj
redaktor prózy

Napsal jsem přece, že je to celé legrácka, volovina, chceš-li. O tom jsme se ale už bavili. A fascinující mi to nepřipadá. Kdybys jen tušil, s čím se v souvislosti s touto povídkou potýkáš, asi by ses divil.

Zjevně nesprávného? To je nesmysl. Pokud jde o psaní povídek (nechci použít slova literatura nebo beletrie), neexistuje nic správného nebo nesprávného. Povídka můžeš hodnotit z hlediska její kvality, může tedy být špatná, mizerná..., může to být sračka, grafomanský průjem, a naopak dobrá, výborná, skvělá... Ale nesprávná? To ne.

Pokud jde o tvou otázku - myslím, že je v textu zřejmé, že ten, kterého označuješ za kluka 2, pochopil, že oba čekají na stejnou holku, mohl ji zahlédnout atd. Každopádně na tom nesejde. Tahle povídka zkrátka nestojí za takovou pitvu. Kdybys chtěl, mohu ti napsat do zprávy, o co jde.

22.05.2018 15:51:52Zdenda
Volovina je cela tvoje povidka, kvaji. Vubec nic na ni nedava smysl. Je to tak pomatene, az je to zabavne, asi jako teorie o ploche zemi, ano, presne k nim bych tvoji prozu prirovnal, neco zcela vysinuteho, zjevne nespravneho, a presto fascinujiciho.

Proc treba kluk 2 ceka na nastupisti a pripojuje se k divce az v hale, kdyz o klukovi 1 vubec nevedel?
22.05.2018 15:33:20kvaj
redaktor prózy

Ty bláho, Zdendo, už jsi o této mé povídce napsal víc, než je její rozsah. Před časem mi tady nějaký expert radil, že nemám rozebírat každou volovinu. Neznáš ho náhodou? Mohl by ses s ním domluvit a třeba by ti něco takového taky poradil.

22.05.2018 15:00:57Zdenda

Reko, protože jsem expertem na lidi vůbec a na lidi v kvajovych textech především, snadno ti to vysvětlím: Dívka byla současně vystavena dvěma tlakům. Jednak musela klukovi sdělit, kdy přijede, a zároveň ho nechtěla vidět. Nejlepší řešení bývá často to nejpřekvapivější, proto se dívka rozhodla sdělit příteli skutečný čas příjezdu, aby mu pak musela unikat. Zřejmě jí to tak připadalo férovější - kdyby ho nechala čekat naprázdno u špatného vlaku, bylo by to od ní ošklivé. Možná jí to připadalo zábavné... a alespoň měla jistotu, že ho nepotká zcela nečekaně někde jinde. Takzvaně si ho ukotvila.

Domluvit si pak na stejné místo a čas schůzku se svým druhým přítelem se už jeví jako téměř samozřejmé. Zvlášť proto, že kluk 2 má vyvinuté pozorovací schopnosti, zatímco kluk 1 je mimořádně tupý, takže úspěšně ještě stojí na nástupišti, zatímco kluk 2 už dívce v hale pomáhá s kufrem, s nímž dívka sama před chvílí nenápadně proklouzla kolem kluka 1 na nástupišti. Třeba použila známý westernový trik a vystoupila na druhé straně.

22.05.2018 12:37:59kvaj
redaktor prózy

Z diskuze se dá dovodit, reko, že jsem druhou verzi  vytvořil v jejím průběhu. Pokud jde o premisu,Ilona v textu vysvětluje, proč to tak udělala. Já naopak moc nerozumím tomu, proč o tom tímto způsobem hloubáš.

22.05.2018 12:06:36reka
redaktor prózy

Nepochopil jsem, proč tam byly dvě verze, a tápal jsem nad tou základní premisou. Dívka se nechce se svým klukem vidět, a proto mu řekne, kterým přijede vlakem? Dalo by se to asi omluvit naprostou absencí uvažování z dívčiny strany, ale problém je, že ty tenhle logický laps akutně potřebuješ, aby se mohli na peróně potkat první a druhý milenec. To pak spíš působí jako logický laps/lenost ze strany spisovatele.

09.05.2018 11:17:15kvaj
redaktor prózy

Však to také nebylo až tak těžké. Ovšem předvídatelnost pointy je pouze jedním hlediskem. V povídce přece v mnohém záleží na tom, jak se k té pointě autor dobere. V pohádce také předvídáš, že dobro zvítězí nad zlem, a přesto mohou mít poutavý děj a vůbec být krásné.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.