Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Když při mně stál IV.
datum / id10.04.2018 / 486855Vytisknout |
autorOmněněmě
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieAutobiografický příběh
zobrazeno148x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

O tom, jak je těžké, žít ve vztahu s depresí. Jaké je čelit předsudkům, okolí a nepochopení. Otevřeně o tom,  jak je těžké přežít svou vlastní smrt.  Ale také o tom, že nic není nemožné a že i ten nejtmavší tunel má svůj konec. O víře, osudu a vděčnosti. 

Když při mně stál IV.

Navždy

Doma se střídalo období lepší i horší. Jeden den jsem byla nejšťastnější člověk, co objímal celý svět, druhý den jsem si kopala jámu do země. Něco ve mně bylo až moc jiné. Už jsem to nebyla já. Byla jsem prázdná schránka.

Prázdná schránka, co čeká na dopis, ve kterém najde rozhřešení.

Nechápala jsem tento svět. Nechápala jsem, jak se tohle mohlo stát. Nechápala jsem, proč se můj stav nelepší, když jsem proto sakra udělala všechno. Začala jsem být paranoidní. Vše mi přišlo podezřelé a nasazené. Když na konci července opět přišlo horší období, byla jsem už z nemoci totálně vyčerpaná. A tehdy se poprvé naskytla příležitost. Příležitost utéct.

Uniknout. Jednou. A navždy.

Nikdo na tomto světě mi už nepomůže. Všechny možnosti byly vyčerpány. Žádné prášky, žádné elektrošoky, žádní doktoři, ani mí bližní. Pomoc si musíš vždy sám. Už nemám sílu tu zůstat. Pro všechny to bude lepší. Vnitřně jsem cítila, že je to správné rozhodnutí. Uteču. Z domácího vězení ve mně. Z vězení, kterému čelím už téměř půl roku. Bez možnosti amnestie, milosti.  Deprese není pro slabochy. A já to nezvládla. Tenhle boj jsem prohrála.

Kapitulovala jsem.

Bude to jistá smrt. Myslela jsem si. A na chvíli mi bylo skvěle. Sedím pod ořechem a směju se. Směju se jak blázen. Poslouchám svoji rodinu, jak si povídají. A musím se smát. Ten rozhovor mi vůbec nedává smysl. Každý jako by mluvil o něčem jiném. Přesto se baví. Já už to neumím. Jsem už až moc jinde. Vymýšlím plán vlastní smrti. Znovu propuknu ve smích. Jak absurdní tohle všechno je. Jak absurdně můj život dopadl. Jak problémy, které řeší ostatní jsou absurdní. Když zítra bude všechno jinak.

Jsem zbabělec, co nemyslí na okolí?

Ano sebevrah možná zbaběle věří. Protože mu už nic jiného nezbývá.

Je to jediná cesta úniku, kterou může mít z toho pekla, které zažívá v sobě.

Je to možná zbabělý útěk. Ale je útěk z celodenního pekla zbabělý?

Prosím neodsuzujte.

Nevíte. Nešli jste v botách daného člověka.

Nenesli jste jeho kříž.

Já si například vždy říkala ze srandy, kdybych byla sebevrah určitě bych napsala srdceryvný dopis na rozloučenou. Na památku, jako znamení, jako poslední vzkaz. A teď se jistě ptáte. Jaká byla skutečnost? Podala jsem vysvětlení? Nenapsala jsem nic. Dopis na rozloučenou zůstal ve mně a umřel spolu se mnou.

Dopis na rozloučenou za mě napsal sám život. Sám osud.

Ráno v osudný den jsem byla velmi nervózní. Aby nikdo neviděl můj útěk, abych nikoho nepotkala, aby se se mnou nikdo nebavil. Stěží jsem vstala, oblékla se, koupila si jízdenku a odjela na místo činu. Ve vlaku jsem poslouchala rozhovory dalších cestujících a vše mi přišlo tak šíleně nesmyslné. Nikdo mě nezastavil. Jízdenka byla procvaknuta. Pro nikoho jsem nebyla podezřelá. Přitom jsem musela vypadat jako blázen – neučesaná, vyhublá holka s vystrašeným výrazem, co má ale v sobě zvláštní klid na to, co se chystá udělat.

Teď nebo nikdy. Byla má poslední myšlenka. A pak…

troubení, náraz, vymrštění, dopad…

Letím a připadá mi to nekonečné.

Přicházeli lidé. Někteří křičeli, jiní se smáli, někteří nadávali. Co je to za holku, proč to dělá, skočila nebo jen vypadla? …chvíli jsem se snažila mluvit, ale pak jsem to vzdala.

Minulé dva roky byly opravdu velmi těžké a já jsem si sáhla na životní dno. Bez okolků. To mohu potvrdit. Vždyť kdo by dobrovolně skákal pod vlak, kdyby ho tolik nebolelo na prsou? Pokud při nehodě neztratíte vědomí, jste dezorientovaní a nevíte co máte dělat. Snažit se jako zkrvavený voják odejít, když možná ani chodit nemůžete? Zůstat ležet, být ticho nebo začít křičet? Potkala jsem ho. A on mě ujistil slovy.

„Teď lež, všechno bude zase dobré, jsi v bezpečí.“

Bylo to tak.

Dnes věřím, že ho máme každý, někdo se s ním za život setká jiný ne, ale každý máme tam nahoře svého, který nad námi stojí a hlídá nás.

Dnes totiž vím, že to byl můj Anděl strážný.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.