Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Půl roku na cestě aneb Jak jsme zachraňovali lidský život
datum / id11.04.2018 / 486876Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno448x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Something old...

Půl roku na cestě aneb Jak jsme zachraňovali lidský život

           Tak jsem prý kdysi zachránil lidský život... Jednou mě pár minut před půlnocí probudil telefon, volal kamarád, jestli bych s ním nešel na pivo. Rozváděl se. Protože jsem zrovna neměl nic jiného na práci a životy zachraňuju rád, šel jsem. Vyrazili jsme do akce a zůstali půl roku - byli jsme Na cestě.

           Zapadli jsme do nějakého pajzlu, vypadalo to tam jako v západoněmeckém rockovém klubu sedmdesátých let. Nikdy jsem v žádném takovém nebyl, ale myslím, že přesně takhle to tam vypadalo. Celou noc jsme hráli šachy, poslouchali blues a bavili se o knížkách. Dean tehdy koketoval s maoismem, ale odpustil jsem mu to. Když nás nad ránem vyhodili z baru, nechtělo se nám ještě domů a přes náměstí jsme spatřili temnou postavu bloumající spadaným listím. Z dálky to vypadlo, jako by hledala svůj život. Přistoupili jsme blíž, bylo to odporné bezzubé stvoření - kdysi snad žena. Představila se jako Angelika a ztratila prý zlatý řetízek. A protože jsme zrovna neměli nic jiného na práci, hledali jsme s ní. Ono je totiž v podstatě jedno, co člověk hledá.

          Zlatý řetízek jsme sice nenašli, ale naše nová známá nasbírala pěknou hrst vajglů. Na rozloučenou nám nabídla své služby - prý za päťsto - ale náhlý pocit hnusu v nás rýsující se byznys zhatil. „To je dneska doba! Ani fajku už nikto nechce,“ postěžovala si nahlas na poměry ve společnosti. Na revanš jsme jí věnovali jednu lahvovou plzeň a rozloučili se.

Po probuzení Dean prohlásil, že město není nic pro nás a že duševní rovnováha se už odnepaměti hledá vysoko v horách. Rozpočet byl omezený, Skalisté hory až za oceánem, a tak jsme se spokojili s Malou Fatrou. Rozhodl jsem se vzít Deana na moji horu. Našli jsme kemp a chystali se náramně si to tam užít. Brzy jsme ale zjistili, že našimi jedinými společníky v táboře jsou členové Turistického oddielu seniorov z Komjatic nad Žitavou, kteří si však tentokrát do svých batohů mnoho životního entuziasmu nepřibalili.

Ráno nás probudil déšť. Nevím, čím to je, ale na světě jsou místa, kde prší prostě pořád. Na vrchol asi člověk nikdy nevystoupá hřán sluncem. Nám však nezbývalo než vyrazit. Po probdělé noci v kempu připomínalo naše plahočení se hustým deštěm výstup na Golgotu. Jako by ten biblický výjev symbolizoval Deanův dosavadní život. Vždycky žil jenom pro lásku. Celý život čekal na svoji Veroniku, až k němu přistoupí, aby otřela jeho krví zalitou tvář. Všemu, co na světě obdivoval, se vždy toužil bezmezně oddat a v mžiku vše obětovat. To mě na něm fascinovalo a trochu jsem mu jeho bezprostřednost záviděl. „Láska nemůže být smyslem našeho života, protože je pomíjivá,“ snažil jsem se mu oponovat. Jen se ušklíbl a dál ukrajoval metr za metrem.

Před polednem jsme dorazili na vrchol - 1610 metrů nad mořem. Ale pozná vůbec člověk, že je na vrcholu? Déšť ustal a na hřebenech příjemně pofukovalo. Tím vánkem do nás vstupoval život. Hora Prozření. Chtěl jsem udělat společné foto, ale Dean odmítl s tím, že zážitek stejně nevyfotíš.

A tak to šlo den za dnem. Po každé štaci jsme ráno před obchoďákem pokrytecky obdarovali pouliční sběrače dobra, abychom tak co nejdřív zapudili morální kocovinu. Kdysi se nám podařilo omylem přispět i na léčbu ohořelých křídel dravých ptáků, ale když jsme to zjistili, bylo nám pak už hloupé chtít peníze zpět. „Když jsem ti tenkrát v noci zavolal,“ řekl mi jednou Dean, „stál jsem na balkoně a chtěl skočit dolů.“ Chudák ani netušil, že tím, koho jsme půl roku zachraňovali, nebyl on.

Někdy v té době mě zastihl telegram od manželky, jestli prý bych nechtěl založit rodinu. Neměli jsme s Deanem zrovna do čeho píchnout, taky jsem byl už tím věčným hledáním unavenej, a protože děti mám rád, řekl jsem si: Tak jo!

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.05.2018 10:05:49kvaj
redaktor prózy

Těch možností je spousta, máš pravdu. Musel bys ale aspoň jednu možnost v příběhu naznačit, Kerouac to v Na cestě objasňuje, jak a z čeho žili.

12.05.2018 09:55:07Stargazer

A taky Kerouaca celou dobu během toho času dotovala matka, takže jak možnistí, čím se živili tito dva, je bezpočet :-) Díky za Tvůj čas a komentář.

12.05.2018 09:20:19kvaj
redaktor prózy

K inspiraci "Na cestě" se přiznáváš už v úvodu. Hledání řetízku s tou ženou a pak ten odpor - to je dobré. Píšeš ale o omezeném rozpočtu - no půl roku se jen tak flákat a chlastat, to už sakra něco stojí, tedy pokud ti dva celou dobu zůstali jaksi nad věcí, k čemuž odkazuje zejména poslední odstavec. A to prý ještě obdarovávali po každé štaci pouliční sběrače dobra. Nepůsobí to na mě věrohodně (nemám na mysli, zda se to stalo nebo ne, na tom nezáleží, ale takto konstruovanému příběhu nevěřím). Řekl bych, že spíš ti dva by museli být příjemci darů a ne nad věcí. Víš, on  ten Kerouac poměrně přesvědčivě objasňuje, jak život postav v románu Na cestě probíhal. Možná to bude tím, že knížku nenapsal za sedmnáct horečných dní a nocí, jak tvrdil, ale vznikala tři roky v bolestných úpravách.

09.05.2018 16:26:35Stargazer

Lakrov, v pořádku. Děkuji za přečtení.

09.05.2018 15:09:30Lakrov
redaktor prózy

Působí to dost spontánně a zároveň se to dobře čte (což u spontánních textů  nebývá pravidlem), jen mi po dočtení chybí něco, co by tomu textu dodávalo  nějakou ústřední linii a dělal tak z něj povídku.  Omlouvám se a přeju uznalejší čtenáře.  

08.05.2018 19:03:44Stargazer

Díky, K3...

07.05.2018 20:58:50K3
redaktor prózy

To by mohl být přeci i každý oprávněný žebrák... Líbí se mi takový styl psaní, a nemusím ani všemu rozumět, je to z toho cítit. Takové zvláštní obohacení. Docela by se mi líbilo takový text číst nahlas v hospodě a rozebírat ho. Kdyby byli přísedící naladěni na stejné notě...  To by bylo dokonalé.

 

02.05.2018 19:49:54Vigan

Tušila jsem to..:-) Dík za vysvětlení.

02.05.2018 16:49:09Stargazer

Pouličními sběrači dobra jsou v textu míněni lidé postávající před supermarkety, prodávající magnety, propisky a jiné věci jako dobročinný příspěvek na charitu. Zkrátka ti, kterým se člověk s alespoň minimálním zbytkem svědomí ve stavu morální kocoviny prostě nedokáže vyhnout...    

02.05.2018 10:25:46Vigan

Aha. Morální kocovinu, respektive v tomto textu toto spojení nechápu vůbec..ale mě zajímali ti pouliční sběrači..:-) a celkově ta věta je nějaká divná.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.