Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Strýček Věrek - Utopenec

13. 04. 2018
5
18
1486

 Pochůzky se strýcem jsem miloval, protože jsme spolu různě lumpačili a mě kolikrát nechal dělat i věci, které mi jinak byly rodinou zapovězeny. 

   Můj strýček Věroslav mne jako malýho vodíval po vsi a seznamoval snad se všemi psy, co jich obec měla. Nechával mě jimi očuchat, aby věděli, že tohle je náš kluk a vy na něho budete hodní, jinak česnek už mám připravenej a zatopit v kamnech, to je hned!. Ty hodně známý „firmy“ jsem si pak mohl i pohladit a od těch přítulných si nechat oblíznout celej ksicht. Od brady až po čelo. Ti s většími jazyky mi u toho vytáhli i holuby z nosu.

   Seznamoval mě také s mými předky na místním hřbitůvku a nechával mě zalívat kytky na hrobě konví, která byla větší jak já. Sice jsem o ni zakopával, ale byl jsem šťastnej a patřičně hrdej, že můžu strejdovi pomáhat. Od kostelíka pak nosíval mé tělíčko na ramenou, protože vycítil, že už mě nožky sotva nesou a to vždy zamířil k mostku a brával mě do hospody na limonádu. Tu žlutou, co chutnala trochu po citrónu a trochu po něčem jiným a moc mi chutnala.

   Hospodský Jarek mu taky říkal Věro. Byl to totiž jeho věrný kamarád z dětství. Jak jsem se později dozvěděl, sloužili spolu i na vojně u jednoho „regimentu“. Jo a taky mu zachránil život. Strýček si dal pivo a frťana a já vdechoval vůni fajfkových tabáků, kterou byla celá hospůdka nasáklá. Strejcové bafali, ťukali si s panáčky, tloukli kartami o stůl a každou chvíli vykřikovali „FLEK!“  a já pořád nevěděl kde a zmateně se rozhlížel. Oni se smáli a říkali strýčkovi: „Hele, Věrys, co to taháš za sebou za vocásek?“ a tím mysleli mě a vím naprosto přesně, že se mi to nelíbilo, protož mi jeden z nich říkal, že se umím krásně mračit. Pak mi řekl „Mraku, vyskoč si,“ a plácl si na koleno a já se podíval na Věryse a on kývl, jako že můžu. Pak mi ten strejc dal kus lékořicového pendreku, který vytáhl z kapsy a bůhví, jak dlouho ho tam nosil. Chutnal bezvadně a tak mi pak dal ještě jeden a setřásl mě na zem, protože strýček už dopíjel. Možná mu ale jen přebrněla noha pod mým špičatým prdítkem. Mezi dveřmi jsem se se všemi rozloučil hlasitým „Ahoj“ a oni mi taky řekli ahoj a lékořicový dědek ještě dodal: „A nemrač se tak mraku, nebo ti to zůstane“, zamával mi a já se později dozvěděl, že se jmenoval Mráček a tak asi věděl, o čem mluví.

   Pochůzky se strýcem jsem miloval, protože jsme spolu různě lumpačili a mě kolikrát nechal dělat i věci, které mi jinak byly rodinou zapovězeny. Byl jsem prostě vždycky rád, že strýčka Věrka mám. Přitom stačilo málo a strýček mezi námi vůbec nemusel být a já měl o hromadu vzpomínek míň.

   Bylo to chvíli před válkou, a jak říkala babička, jako by to byla předzvěst něčeho hodně škaredýho. Strýc a jeho kamarádi z návsi se chodívali samozřejmě za letních veder smočit do nedalekého rybníka pod farou. Tam mohli předvádět svá „mužná“ tělíčka místním děvčatům, zatínat svaly na rukách a následně se vrhat, jako největší borci, na vodní hladinu. Co na tom, že jejich „svalnatá“ paže vypadala spíš jako oteklá nit. Hlavně, že dováděli, skákáním v roztodivných pozicích ze stavidla do kalných vod, děvčata v úžas. Občas se do vody různě zahazovali. Chytili někoho za ruce a za nohy a s vypětím všech sil poslali onoho fešáka vstříc buchankám a pijavicím. Hulákali u toho na blízký les, až srny vyplašeně přestávaly přežvykovat šťavel a jeleni zdrhali do skal v naději, že se z nich snad časem stanou kamzíci. Švarní junáci prostě dělali skopičiny a hazardovali se zdravím jen pro to, aby se nějak zalíbili blízce sedícím dívkám vějícím věnečky z puškvorce a prstýnky z rdesna či jiné mokřadní rostliny. Děvčata se uculovala a tím burcovala pány kluky k nadlidským výkonům. Voda byla jako kafe, slunce v nadhlavníku a kapři, nahnání do odlehlých koutů rákosí, se líně povalovali u hladiny.

   A zrovna, když se na strýce usmála Anka od „Kovářů“, chytila ho při mohutných plaveckých tempech do nohy křeč. Vyprávěl mi, že to byla nesnesitelná bolest a najednou měl pocit, jako by ho něco táhlo pod hladinu. Hned mu v hlavě ožily všechny báchorky o zlotřilém vodníkovi, který zde pobývá už od dob třicetileté války. Každý rok si prý vybere jednu oběť. Strýcovi běželo hlavou, proč zrovna on a proč zrovna teď! V okamžiku, když si uvědomil, že je patrně zle a chtěl začít volat ke kamarádům o pomoc, vlítla mu vlnka do krku a hladina se nad ním uzavřela. Vyprávěl o palčivé bolesti na prsou a o tlaku v hlavě, která jako by se mu měla rozskočit. O tom, jak se snažil máchat rukama a zjišťoval, že mu to vůbec nejde. O pociťování strašného nedostatku vzduchu a neodolatelné touze se nadechnout. Jak se ho zmocňoval zmatek a zaplavovala příšerná úzkost. A pak byla tma.

   Na břehu naštěstí kluci brzy zjistili, že Věrek chybí, protože byl právě na řadě na zahození do těch špinavých rozvířených vod. Kus od stavidla spatřili obří bubliny a věděli, že je zle. I když si vážnost situace jen těžko připouštěli, v mžiku mezi ty bubliny naskákali. První byl u něj právě kamarád Jarek a nahmatal jeho ruku. Ostatní mu ho pak pomohli vytáhnout na břeh.

   „No tak, Věro!! Do prdele, neblbni!“ křičel na něj Jarek. Děvčata ječela a labilní Štěpánka se dokonce odporoučela mezi blatouchy.

   Z okna fary pod kostelíkem vyhlížel krásný den pan farář a užíval si stínu, který kamenná fara poskytovala. Udělal si malou pauzu mezi psaním nedělního kázání. Rybníček měl jako na dlani a sledoval skotačení omladiny a probíhající jiskření. Měl pro ně pochopení, neboť sám byl ještě dost mladý. A zrovna, když se chystal od okna odejít, aby dopsal novou myšlenku, všiml si nečekaného rozrušení u stavěcí výpusti a velkých bublin nedaleko. Neváhal a vyběhl do zahrady. Okamžitě zamířil nejkratší cestou k brance, která téměř sousedila s rybníkem. Doslova ji rozrazil tak prudce, že ani nestačila vrznout. Když doběhl, Věrek už ležel na břehu a kamarád Jarek s ním třásl a sprostě křičel a hrubě „kristoval“. Když zahlédl pana faráře, zarazil se. Farář mávl chvatně rukou, čímž jasně naznačil, ať si klidně zanadává a zaklekl ke strýčkovi. Byl to muž vzdělaný a sečtělý, proto začal s „utopeným“ provádět různé prostocviky a ohýbal ho do zvláštních pozic, tak dlouho, až strýc vykašlal gejzír vody a začal dýchat. To už se probírala i Štěpánka, která celou akci tak nějak prospala. Když viděla klečícího faráře hledícího k nebi a velebícího Boha a za ním dávícího se Věrka, ponořila se raději opět do mdlob.

   Naneštěstí ještě před tím vším projela okolo na kole stará Králová. Jakmile uviděla strýčka ležet na břehu, nadávajícího Jarka a plačící děvčata, šlápla do pedálů, aby co nejdříve oznámila babičce, že její Věroslav je po smrti. Že se utopil pod farou a že je jí to moc líto, ať je statečná.

   Babička upustila vejce připravená na omelety a s nejstaršími dcerami vyběhla k rybníku. Když doběhla na místo tragédie, věděli už všichni na návsi, že přišla o syna. Strýček seděl zdrceně uprostřed zachránců a pan farář ji ujistil, že je všechno v pořádku. Babička v šoku nejdřív Věrysovi nadávala, pak ho líbala a hladila po vlasech, pak děkovala a líbala pana faráře a hned na to se mu za to zase omlouvala. Pak mu zase děkovala a líbala mu jednu i druhou ruku. Se slzami v očích a chvějícím se vzlykavým hlasem mu pak slíbila, že už nikdy nezapomene, přijít v neděli do kostela. Na mou hříšnou duši, pane faráři, a to až do sklonku svých dnů, bez výjimky, dodržovala.

   Vždycky říkala: Náš pan farář, to je světec. Děcka musíme jít do kostela, abychom našemu panu farářovi udělali radost.“

   Když pak v požehnaném věku zemřela a v kostele se s ní loučila celá vesnice, byl to stále ten „její“ pan farář, který ji vyprovázel na její poslední cestu. Při smuteční řeči dal k dobru i tuto příhodu, která na tvářích všech vykouzlila krásný a kouzelný úsměv.

   Babička vždy upřímně doufala, že strýce tato zkušenost, která ho přivedla téměř až před práh smrti, přivede ho také k Bohu.

   Nepřivedla.


18 názorů

Oskar Koblížek
před 8 měsíci
Dát tip

8hanka: Topení se je strašná věc. Taky jsem to zažil, takže vím o čem strýc vyprávěl. Je to hrůza a pocit totální beznaděje. Ovšem o to lepší je pak ten NÁDYCH na "svobodě".


8hanka
před 8 měsíci
Dát tip

lékořicový pendrek je mojou láskou od detstva a myslím, že nám to vydrží spolu až do odchodu do krematória...aj moje deti v ňom našli zaľúbenie...

tiež som sa topila, i keď nie "vlastnou vinou", driemala som na nafukovačke, vlny Váhu ma hojdali a naši borci ma nečakane prevrátili do vody...ospalá som si lokla vody a padala ku dnu (bolo dosť vzdialené)...staršia sestra mi to dorozprávala, vraj zvrieskla na chalanov, že neviem plávať, tak sa všetci potopili a hľadali ma...pre mňa našťastie, ma vytiahli včas...niekto sa vďaka topeniu naučí plávať, iný (ja) naopak...

tam u nás fara nebola a doteraz nie je...ale kostolík neskôr postavili z miestnej márnice...


Pan farář si s klukama dokázal vždycky poradit ke spokojenosti obou stran. Děkuju za věnovaný čas. 


Diana
19. 08. 2018
Dát tip

Napínavě napsáno. Náš pan farář je super! Takové vzpomínání tu strašně chybělo!!! Díky! Potěšilo. ***


Máš oko jako rys! Díky. Celou dobu, co jsem to přečítal a upravoval a kdy to četli jiní, stále mrška unikalo. Až narazilo na Tebe. :-))  Opraveno a jsem rád, žes mi stále věrná. ;-)


agáta5
17. 04. 2018
Dát tip

~~Seznamoval mě také s mými s předky  - to druhé es vymaž :)

jinak zase skvělé povídání

si tak tady obědvám a říkám si, co si dám ke čtení ... no vyhrál jsi :)


Podařilo se mi zjistit, že mu přitom přizvukovali i ti ostatní. Zvážím další preventivní úder. 


Kočkodan
14. 04. 2018
Dát tip
No jo, co se taky dalo od podělanýho prostředníčku čekat... :-)

:o))) Pozdě bycha honiti... Prst, který ji tam ťuknul, byl již potrestán. Dostal kladivem!


Kočkodan
14. 04. 2018
Dát tip
Oskare, mám víc než jen pocit, že za rychlejší si čárka dřepnout nesměla. mentorský smajlík)

Karle, já se zase budu těšit na tvou další návštěvu u strýčka. Díky.


No jo, milá Goro, když on mi je ten bílý "obří" ovčák, opravdu vytáh. :-))  


Kočkodánku, mám pocit, že někteří jsou rychlejší, než internet i dnes! Díky za nákuk.


Kočkodan
14. 04. 2018
Dát tip
Oskare, mně je z tvého dílka také do breku a aspoň na dálku líbám obě ruce, které ho na klávesnici vyťukaly. ;-) Jo jo, stará Králová byla už tenkrát v šíření zpráv skoro tak rychlá jako dnes internet.

Gora
13. 04. 2018
Dát tip

Vynechala bych to s holuby vpředu, ale jinak je to zábavné vyprávění, nejvíc pro mne dnes Náš pan farář:-)


Lerak12
13. 04. 2018
Dát tip

Tedy, až na pár extra prosto-lidských vět, jsem přečetl s potěšením. Moc pěkný příběh a budu se zase těšit. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru