Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
Bílý jelen
datum / id14.04.2018 / 486934Vytisknout |
autorMarkuSnakus
kategoriePovídky
témaFantasy
zobrazeno49x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Vznešený tvor. Místní legenda. Škodí, či chrání? Staré spory ožívají, když se objeví neznámý muž s kuší a zvláštním šípem... Vím, je to trochu delší, ale myslím, že zároveň poměrně čtivé. Předem díky všem, kdo si najdou chvíli na přečtení a zpětnou vazbu.
Bílý jelen

Kouř. Štiplavý oblak dýmu byl tím prvním, co praštilo nově příchozího hosta krčmy do nosu. V půli kroku se zastavil, zakašlal a zamračeným pohledem zkontroloval místnost. U podlouhlých stolů s lavicemi sedělo početné osazenstvo. Musela tam být celá vesnice, tedy alespoň její mužská část. Od obstarožních kmetů s mohutnými nepěstěnými plnovousy a prořídlými chrupy, přes statné rolníky a řemeslníky, až po uhrovité výrostky s přihlouple rozesmátými výrazy. Všichni do jednoho si prolévali hrdla pivem a urputně vykuřovali dýmky rozličných tvarů a velikostí.

 

Muž nevypadal, že by se mu tam líbilo. Oči mu utkvěly na skupince tmavovlasých kníratých mužů. Na stole před nimi ležely zelené čepce ozdobené bažantími a sojčími pery. Také oni se netvářili nikterak přívětivě. Nad jejich stolem trčela ze zdi vycpaná hlava kance. Teprve v tu chvíli si všiml, že stěny jsou pod stropem vyzdobeny jeleními lebkami a parohy s rozmanitým stářím – poznával šesteráky, osmeráky… a také tři výstavní dvanácteráky. Mezi nimi tu a tam vyčnívaly vycpané hlavy dalších divočáků, lasiček a jezevců. Konečně se jeho pohled zastavil na místě, jež dominovalo celé místnosti. V prostoru mezi okny boční stěny se vyjímal majestátně působící obraz temného lesa, z něhož přímo zářil ústřední motiv – velký, pyšně se dmoucí jelen. Na tom by nebylo nic tak zvláštního. Podobný, byť obvykle menší obraz visel téměř v každé vesnické krčmě. Tenhle ale nevypadal jako ostatní. Na něm vyobrazený jelen byl totiž bílý. Jasně bílý a jeho bělost ještě znásobila práce malíře, jenž kolem něj zdůraznil jemnou, magicky působící auru prosvětlující blízké okolí.

 

Uvědomil si, že se zastavil na příliš dlouhou dobu a poutá pozornost. Znovu si odkašlal a přešel k výčepu. Pod svým tmavě modrým pláštěm se zdobenou zlatou sponou se nesnažil nijak skrývat meč v kůží obalené a rovněž zlatavými ornamenty zdobené pochvě, ani na zádech pověšenou kuši se zvláštním šípem. Onen šíp byl totiž také celý, od letek až po hrot, zlatý.

 

„Přišel jsem za Lerindem, mám se tu s ním sejít,“ promluvil bez pozdravu a odhrnul z čela pramen plavých vlasů, „je tady?“

Hostinský jej zkoumal odměřeným pohledem, nepřestávaje ležérně otírat korbel cárem zašpiněné látky.

„Ve vsi asi někde bude,“ vypravil konečně, „ostatně je to starosta. Ale tady v knajpě se dneska neukázal.“

Cizinec beze slova opět přelétl pohledem místnost. V duchu zaklel.

„Dobře, počkám tu na něj.“

„To klidně počkejte, ale nejdřív je nutný si něco vobjednat. Nejsme tu žádná čekárna, víte.“ Hostinský zjevně díky létům praxe uměl hosta motivovat k setrvání.

„Nalijte mi pivo,“ řekl muž suše a odebral se k nejprázdnějšímu stolu, obsazenému pouze dvěma shrbenými kmety. Sundal kápi a odhalil sličnou, byť ostře řezanou tvář porostlou jemným strništěm. V hospodě se rozhostilo ticho, až mohl slyšet vrzání svých došlapujících bot. Nejbližší z kmetů kývnutím odpověděl na cizincův dotaz, zda je místo volné. Usedl. Hovory pomalu začaly opět nabírat na hlasitosti a většina místních se alespoň snažila předstírat, že jej nesledují. Jiní na něj však nepřestali civět jako na svatý obrázek.

 

Z netrpělivosti téměř okamžitě dopil svůj korbel, ale představa, že by opět vstal a strhl na sebe pozornost, jej spolehlivě odradila od snahy dojít si pro další. Kde sakra je? Ještě chvíli, a mizím odsud. Sotva mu v hlavě dozněla tato myšlenka, situace se ještě zhoršila.

„Hele, ty… Odkaď seš?“ přichomýtl se ke stolu neurvale zrzavý vesničan v plandavé hnědé haleně s čerstvou skvrnou od piva.

Muž se na něj podíval pohledem, jímž by ho mohl rovnou přibít ke stěně.

„Zdaleka.“

„Aha, a kde ses tady, škyt vzal?“

„A co se třeba představit, než začneš člověku klást otázky?“

„Nehněvej se na Brata,“ přidal se jeho o něco střízlivější spolustolovník s pivním břichem a dobráckým úsměvem. „To víš, hosty zdaleka tu nemáme každej den…“

„Zvlášť takhle vystrojený,“ prohlásil méně přívětivě vedle sedící muž s mohutným knírem.

„Vždyť jste na rozmezí hned tří hranic. Musíte tu mít cizince každou chvíli.“

„Kdepak,“ pokračoval ten břichatý. „Sem nikdo nepáchne, pokud nemusí. Copak neslyšels o místních hvozdech? Legendy o nich prý znají i v Aervonnu a mořských cípech Delyngu!“

„Něco jsem zaslechl.“

„Zeptá se ho konečně někdo na ten šíp?“ ozval se hlasitě hrubián z hloučku mužů v zeleném.

„Jo, proč máš na zádech kuši se založeným šípem, navíc zlatým? Chceš s tim ulovit zlatý prase nebo co?“ přidal se další ze zelených.

Sálem se rozhostil bujarý smích.

„Co to je za manýr, nosit kuši se zlatým šípem? Zlatým! Jak daleko doletí takovej šíp? Deset stop?“

„Ty seš dostatečně blízko,“ odvětil cizinec.

„Ale, pán bude asi nebezpečnej,“ prohlásil opět ten první z hloučku zeleně oděných mužů. „Nebo jenom musí dávat na odiv svojí společenskou tu… úroveň. Sereš taky zlatý hovna?“

Další vlna bujarého veselí. Muž déle nevydržel.

„Ne. Ten šíp doletí tam, kam má a je určený na jedno jediné použití, jediný cíl… A tím je Bílý jelen.“

Nastalo ticho. Nepříjemné ticho. Vyslovil tu větu obzvláště důrazně a hlasitě. Měl chuť při tom vstát, ale ovládl se. I tak se mu podařilo jako mávnutím proutku utnout veškeré veselí a hluk v hospodě. Jestli se doposud snad ještě našel někdo, kdo si jej tak docela nevšímal, nyní na něj civěl úplně každý. A ani v jednom případě nešlo zdaleka o pohled přátelský.

 

„To jsem si mohl myslet,“ prohlásil břicháč, jehož dobrácký úsměv se změnil v pohrdavý škleb. „Nevypadá jako jeden z nich, ale hned se mi na něm něco nezdálo.“

„No jo, další přespolňák, co si myslí, že tady má šanci,“ prohlásil postarší muž s knírem. „Kolik myslíš, že jich to tu zkoušelo? Tucty. Nikdo ho nedostal, většinou ani neviděl…“

„A kolikrát se ani nevrátili a nejspíš tam někde zařvali,“ přitakal chmurně jeden z kmetů u jeho stolu.

„Hodně štěstí, hochu,“ smál se alespoň méně nepříjemně obstarožní vousáč od vedle. „Já to mockrát zkoušel, ale pak jsem to vzdal, jako všichni. Tohohle nedostaneš ani se švadronou lučištníků.“

Kdosi se snažil překřičet ostatní také svými postřehy, přerušilo jej však hlasité bouchnutí dveří.

 

„No tak, co je to tady?“ okřikl osazenstvo nově příchozí muž. Pivní pupek prozrazoval stálého hosta, ovšem jinak statná postava s širokými rameny budila respekt.

„Jednou za uherák tady máme hosta a vy se na něj hned musíte vrhnout jako na kozatou babu. Nechte ho, přišel za mnou.“

Poslechli. Opilý Brat na pokyn svých kumpánů neochotně uvolnil místo příchozímu starostovi. Jen z hloučku myslivců se dále neslo tlumené švitoření.

„Lerind,“ představil se a upravil výrazný knír. „Snad tě moc neobtěžovali, chasa?“

„Dalo se to vydržet. Ale díky za vysvobození,“ odpověděl muž v plášti. „Jsem Carraen.“

„Takže,“ nezdržoval se starosta, „chápu to, že už tady asi všichni ví, proč tu jsi, co?“

„Nečekal jsem, že jim tady zůstanu napospas.“

„No jo, to jsem taky neměl v plánu, za to se ti omlouvám. Ale přejděme k věci. Náš společný přítel Ranegald mi řekl, že ti jde o Bílého jelena. Zajímá mě proč?“

„Myslel jsem,“ zaváhal Carraen, „že ti vše vysvětlil?“

„Nevím, jestli mi řekl všechno, proto se ptám taky tebe. Nepořádáme sem zrovna zájezdy. Nelíbí se nám, že se z toho stává taková at… atrakce.“

„To jsem si všiml,“ řekl cizinec. „Umíš ho najít?“

„Umím,“ přitakal Lerind, “ale záleží z jakého důvodu. Abys mi rozuměl – nejsem na toho jelena nijak upjatej, je mi jedno, jestli tu bude nebo nebude, odmítám ale dělat průvodce lovcům. Od toho tady nejsem.“

„Nejsem lovec.“

„Ale ulovit ho chceš, ne?“

„Dá se to tak říct. Je to ale dlouhý, ne zrovna zábavný příběh. Poslyš, nebylo by lepší probrat to někde mimo zvídavé uši a neustávající ruch?“

 

Carraen doufal, že přítomnost starostovy autority zabrání dalšímu okázalému zájmu o jeho osobu. Poznámka o Bílém jelenovi se však ukázala být příliš výbušná a otevřené téma si začalo žít vlastním životem. Rozhlédli se po sále.

 

„Bílý jelen,“ nadzvedl se jeden z hloučku farmářů, „je náš ochránce a záruka, že náš kraj je v bezpečí před nájezdníky!“

„Ano, díky němu máme klid, copak si nevzpomínáte na Leregské lapky, co k nám podnikali spanilé jízdy?“

„To bylo za tvýho děda, ty hlavo. Jelen je tady teprve pár let. Klid je tady dávno.“

„Kolik lidí už má na svědomí? Když jsme dřív chodili do lesa, občas se někdo nevrátil, ale teď se tam pomalu bojíme chodit dál než na dohled od vsi.“

„Lidí tam končí víc, protože se k nám na jelena pořádaj celý výpravy. Kvůli těm vašim trofejím; jste tím posedlí jak horníci při zlatý horečce,“ osopil se jeden ze statných sedláků.

„Jo? Ale na to, aby ses každej pátek ládoval zvěřinou, na to jsme dobrý, co?“

„Jenže já o žádný maso z Bílýho jelena nestojim!“

„Povídám,“ ozval se starší z mužů v zeleném, „jelen škodí. Zvěři, lesu, lidem. Zabíjí! Dobře víte, jak můj bratránek, ať je mu země lehká, dopadl, když na něj loni šel.“

„Jak jsem znal tvýho bratránka, nejspíš se jenom vožral, vyrazil s kuší do lesa a netrefil zpátky,“ utrousil sedlák.

„A dost, někdo by ti měl tu hubu konečně zavřít.“

 

Myslivec prudce vstal, odhrnul stranou stůl, přičemž k velké nevoli svých kumpánů rozlil čerstvě natočené korbely. Od ostatních stolů se okamžitě jako na povel zvedli zastánci zachování Bílého jelena. Celé to připomínalo secvičené divadlo, nebo spíše rovnou frašku. I bez Lerindova ujištění Carraen ihned pochopil, že se jedná o opakující se scénu, která se zde nepravidelně odehrává.

Spršku nadávek vystřídaly první pěsti. Nejaktivnější myslivec schytal poctivý úder statného sedláka, když se zapotácel při překračování lavice. Na pomoc se mu ihned vydali ostatní kumpáni v zeleném, zapomenuvše na rozlitá piva a naopak berouce korbely jako zbraně do rvačky. Hluk zesílil. Další nadávky, pěsti, kopance, střepy keramiky od rozmlácených korbelů. Vzduchem zasvištěla židle, kolem Carraena proletěl rovněž keramický tácek. Z mely se pod stoly snažili uniknout vybraní zbabělejší jedinci; někteří si však pouze došli pro uzemňující ránu od příznivce jedno jaké strany.

„Do tohohle se zapojovat nebudeme,“ zatahal ho za ruku Lerind.

„Souhlasím.“

 

Sotva vstali, prodral se k nim opilec, jenž byl představen jako Brat. Na starostu si netroufl, ale Carraenův vzhled ho zjevně neodradil od pokusu o útok. Jeho úder směřoval díky včasnému cizincovu úhybu jen do prázdna; namísto toho inkasoval poctivou pěst do oka. Zapotácel se. Carraen ho bez sebemenších servítek popadl, otočil se na jedné noze a hodil jej zpět do mely.

„Jdeme, než si nás všimne někdo další.“

 Zaplatili by, ale hostinský nebyl k nalezení, neboť se takticky stáhnul do kuchyně.

 

*          *          *

 

„Omlouvám se, že ses s našinci musel poznat zrovna v tomhle rozpoložení,“ promluvil po pár spěšných krocích Lerind. „Nejsou vždycky takoví.“

„Chápu. Snažil jsem se, ale pořád se vyptávali.“

„To víš, Bílý jelen tady má vcelku krátkou, ale o to výraznější historii. Už ani nevím, kdy se tu vlastně objevil, ale od té doby…“

Zběsilý dupot běžících nohou jim vstoupil do rozhovoru. Carraen ihned poznal, že patří třem mužům.

 

„Co tak rychle? Takhle se hospoda neopouští,“ vypravil nejrychlejší z nich. Cizinec v něm poznal toho dotěru, jenž se ho první zeptal na zlatý šíp. Otočil se a zaujal bojový postoj s rukou na jílci meče.

„Nech toho, jsme tři, nevidíš?“

„Jenom?“ řekl Carraen, jehož křivý úsměv bohužel v té tmě nebyl vidět.

„Nedělej hrdinu,“ vytáhl meč druhý z lovců. Starostova přítomnost je zjevně již nijak netrápila.

„Chlapi, vykašlete se na to,“ snažil se Lerind zasáhnout. „Je to můj host, takže jestli mu jen vlásek zkřivíte, vyvodím z toho důsledky!“

„Nepleť se do toho,“ obořil se na něj poslední z trojice. „Nebo se postaráme, abys neměl žádnou funkci, z níž bys nějaký důsledky vyvozoval.“

Než stačil starosta reagovat, otočil se muž k Carraenovi.

„Chceme ten šíp, ne tvojí krev. Aspoň ne nezbytně.“

„Obávám se, že bez krve to nepůjde.“

 

Carraenův vzhled, křivý úsměv ani tón hlasu zjevně útočníky neodradil. Vykročili, stejně tak on. Zacinkání doprovodilo meč opouštějící pochvu. Vzduch rozčíslo zasvištění čepele. Švihnutí lovcovým mečem ovšem směřovalo pouze vedle unikajícího Carraena. Ten na nic nečekal. Půlobratem se dostal soupeřovi za záda a uhodil jej hlavicí meče do týlu. Muž upadl, načež ho zastoupil druhý z trojice. Zaútočil odspodu sekem šikmo přes hruď. Cizinec ho dolů skloněnou čepelí odrazil, zatočil se na jedné noze a překvapil jej, neboť jeho útok směřoval na muže stojícího za ním. Prudkým seknutím shora do meče odzbrojil třetího z útočníků, jenž po tvrdé ráně pustil brnící jílec a chytil se za ruku. Než stihl cokoli udělat, dostal tvrdou ránu pěstí, až si sedl a následně lehl do bláta, svíjeje se jako had s useknutu hlavou. Druhý využil situace a přešel do výpadu bodnutím; velmi nezkušeně provedeného. Carraen paríroval současně s úkrokem a krátkým sekem trefil soupeře těsně za zápěstí. Napřed se ozval křik, následně ruku zalila krev. Pustil meč a také on se rázem ocitl v blátě. První myslivec se pokusil o překvapivý útok, ale netušil, že o něm cizinec dobře ví. Sek přímo shora, střecha, únik piruetou, zakroužení Carraenovou čepelí a zrychlení kroků přinutilo myslivce změnit střeh. Toho muž využil. Sek směřoval na pravé stehno. Myslivec se nestihl krýt. Zaúpěl po zasažení špičkou meče. Muž jej nenechal reagovat a vzápětí sekl odspodu do jeho rukou, stále držících meč. Obě mu je zásahem zlámal. Ani tentokrát se to neobešlo bez krve. Myslivec padl do bláta mezi své kumpány a ani nevydal hlásku, pouze otevíral ústa bolestí v bezhlasém křiku a lapal po dechu.

 

Carraen zatím dokončil naučený pohyb a zaujal střeh. Když se přesvědčil, že souboj již nebude pokračovat, zasunul meč zpět do pochvy. Přistoupil k nejvážněji zraněnému soupeři. Sklonil se. Beze slova jej chytil za ruku, po níž stále stékalo několik proužků krve. Muž zaúpěl. Cizinec si dobře prohlédl jeho zranění, načež ruku opět pustil.

„Budou v pořádku,“ prohlásil.  „Pojďme odsud, než dorazí další.“

Našponovaný starosta se nezmohl na slovo. V dáli zaslechli hluk skrumáže; to se otevřely dveře krčmy. Oba muži rychle vyklidili pole střetu.

 

*          *          *

 

„Takže“, promluvil konečně Lerind, když usedli na lavice v obývací místnosti, „ohánět se mečem, jak vidno, umíš. A nemysli si, viděl jsem už spoustu chlápků se jím ohánět… Ale nikdy jsem neviděl nikoho bojovat tak, jako teď tebe. Co jsi vlastně zač?“

„Býval jsem rytíř.“

„Počkej, jak býval? Rytíři přece nemůžou být bývalí. Rytířem se buď narodíš, nebo staneš, ale jediní bývalí rytíři leží na krchovech.“

„To jsou rytíři z titulu, šlechtici. Já mám na mysli něco jiného. Býval jsem řádový rytíř.“

„Řádový? Snad nemyslíš… Z Imnelského řádu?“

„Přesně tak. Býval jsem rytíř Imnelského řádu. Já, stejně jako můj bratr.“

„Aha,“ zachmuřil se Lerind a čelo se mu zvrásnilo. „To leccos vysvětluje.“

Řádně se napil z korbelu, až mu proužky piva stekly po hustém kníru.

„Budiž, jsi tedy, jak říkáš, bývalý rytíř. A teď mi řekni, jak to souvisí s tím jelenem?“

„Dobře tedy,“ řekl Carraen unaveným hlasem. „Řeknu ti vše podstatné a budu stručný; je už pozdě a z dosavadního dění tady na vsi jsem už docela vyčerpaný. Povím ti, jak jsem se k Bílému jelenovi dostal.“ Také cizinec se chopil korbele a z plna hrdla si přihnul.

 

„Jako rytíř Řádu,“ začal, „jsem plnil rozličné, vesměs bojové, případně i výzvědné a průzkumné úkoly. Někdy sám, jindy ve skupině. A úkoly, jakkoli byly náročné, jsme vždy splnili. Nebo téměř vždy. Jednoho dne nás vyslali – 13 rytířů včetně mě, mého bratra a 2 čarodějů – zajmout či zabít nebezpečného černokněžníka, jenž sužoval Artemonský kraj. Umírala zvířata, mizeli lidé a okolí se jen hemžilo samými děsivými a nebezpečnými úkazy. Věděli jsme, že je dobře chráněný ve své pevnosti v lesích, že má snad i nějaké monstrum, které ho bude bránit. A měl. Nebyl jím nikdo jiný než váš proslulý Bílý jelen.“ Muž se na malou chvíli odmlčel a čekal na starostovu reakci. Výraz ve tváři, pohnutí. Nic z toho ale nenastalo, starosta se buď dobře ovládal, nebo mu to bylo opravdu jedno.

 

„Došlo k souboji,“ pokračoval. „Překvapili nás. Všechno se semlelo tak rychle, že jsem nestihl použít zlatý šíp, který naši mágové před tím navíc očarovali, aby dokázal skolit to tak nevinně působící, ale přitom nelítostně zabíjející magické zvíře. Dostali jsme se do pasti, nedávali pozor a nechali se zavést přímo do čarodějových nástrah. Bojovali jsme ale statečně. Pěkně jsme mu zatopili a pozabíjeli všechny jeho přisluhovače. Obří pavouky, divé skřety i malou, lidmi tvořenou strážnou gardu. Padli ale také všichni mí druhové. Všichni až na mě. Čaroděj na závěr kamsi zmizel z posledních sil vyvolaným magickým portálem a jelen… Ten stihl utéct už v průběhu souboje.“ Odmlčel se a opět si přihnul z korbele.

„A nyní, jak se zdá, sužuje váš kraj, kam se uchýlil.“

 

Starosta zůstal ještě chvíli mlčky s pohledem zatnutým do desky stolu. Působil, jako by soukolí v jeho hlavě jelo na plné obrátky, aby zpracovalo nové informace, z nichž jako větve stromu vyrůstaly další a další otázky.

„Neřekl bych, že přímo sužuje,“ promluvil. „Ostatně vedou se o tom ustavičné spory, jak jsi mohl vidět. Jednomu ale nerozumím. Mluvíš o sobě, jako o bývalém rytíři. To tě kvůli tomuhle neúspěchu z řádu vyhodili? A pokud ano, říkám si, proč po něm tedy ještě pátráš, navíc sám, na vlastní pěst… Takže jde vlastně o pomstu?“

„Odešel jsem. Dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Abych byl přesnější, nikdy jsem se z té mise už nevrátil. Po tom masakru jsem se již nemohl v žádném případě považovat za řádového rytíře. A přesto, nebo právě proto stále pokračuji v zadaném úkolu. Je to otázka cti. Já své úkoly vždy plním a navíc… Ano, je to také pomsta, za mé druhy, za mého bratra.“

Hostitel mírně přikývl, žmoulaje ucho keramického korbelu. Už se nadechoval k další otázce, když jej Carraen přerušil.

 

„Lerinde, chápu, že máš jistě spoustu dalších otázek, které bys chtěl zodpovědět, ale jistě sám uznáš, že jich bylo dnes už více než dost. Žádám tě o pomoc. Mohl bys mě, prosím, dovést k Bílému jelenovi? Pokusím se ti cestou dále zodpovědět, co budu moci. Ale ne teď. Jsem už vážně unavený.“

„To se nedivím,“ uznal Lerind. „Dobrá, nebudu se tě už ptát. Co jsi řekl a hlavně udělal, mi pro zatím stačí. Pomůžu ti, už jen ze závazku k Ranegaldovi.“

„Děkuji.“

„Vyrazíme časně z rána, před svítáním. Nechci, aby nás někdo viděl.“

„Souhlasím.“

„Dobře. Tak pojď, ukážu ti, kde máš postel.

 

*          *          *

 

Ráno bylo studené. Vzduchem se nesla vůně pozdního léta, kdy teploty po setmění prudce klesaly. Kraj se ponořil do mlhy a ponurého ticha. Prázdnotou zející vesnice působila navýsost klidným dojmem, jakoby se v noci vůbec nic nestalo. Domy jen mlčky sledovaly v dáli mizející obrys dvojice, jak si klestí cestu vysokou, krůpějemi rosy se blyštící trávou.

„Jako kdyby ses procházel rybníkem,“ sděloval s úsměvem starosta naprosto zbytečnou informaci, když postupovali promáčenou loukou. Carraen se na něj úkosem podíval, ale nepřinutil se ani k přitakání. Po několika dalších krocích začaly před nimi z šedého příkrovu vystupovat temné siluety prvních stromů odhalujících hranici lesa.

 

„Než tam vstoupíme,“ zastavil se Lerind a s výdechem mu vyšla pára z úst, „doporučuju ti velkou ostražitost. Větší než kdy jindy. A stejně tak rozvážnost. Některé… legendy, totiž mohou být pravdivé. A jiné zase ne.“

„Rozumím. Mám ve zvyku řídit se heslem ‚doufej v nejlepší, ale připravuj se na nejhorší‘.“

„To je dobrý přístup. Tady ti ale nemusí stačit.“ Starosta se na něj vážně podíval. Dosud nejvážněji, jak Carraen mohl soudit. „Nevěř všemu, co vidíš nebo slyšíš, to ti radím. Neztrácej sebeovládání, ať se děje, co se děje, ano?“

Muž mu věnoval poněkud nechápavý pohled.

„To se mi opravdu nestává. Myslím, že můžeme jít. Nemá smysl tu stát a strašit se, stejně se tomu nevyhneme, ať tam číhá cokoliv.“

Jeho společník pokýval hlavou, načež vkročili mezi houští.

 

Les nepůsobil, navzdory mlžnému oparu, nijak zvláštním dojmem. Smíšený porost nebyl uschlý, mech pokrýval nesourodě rozseté balvany různých velikostí a tu a tam se ozval zpěv slavíka či bubnování datla. Postupovali mlčky, překonávaje křoviska i listím zapadané bahnité úseky cesty v místech, kde se zahloubala mezi břehy mírných strání.

„Musím ti poděkovat,“ začal po chvíli ticha starosta. „Podle toho, co jsem viděl, mohl jsi ty tři včera posekat jako dobytek na porážce. Ale neudělal jsi to. To je dobře, měl bych z toho velké problémy.“

Nastalou krátkou pauzu způsobilo mírné stoupání, při němž se podsaditý muž začal rychle zadýchávat.

„Víš, jsou to hovada, ostatně jako spousta dalších ze vsi… Ale jsou to také našinci a já jejich starosta. Kdyby došlo k masakru a já ti stál po boku, zřejmě bych jím už nebyl. A kdo ví, jestli bych vůbec nějak byl. Už takhle to budu muset vysvětlovat.“

„Ano, to jsem vytušil.“

„Proč jsi je vlastně ušetřil?“ neudržel zvědavost. „Šli proti tobě tři, zkurvysyni. Bylo by na místě je ve snaze zachránit si kejhák radši zamordovat, než se snažit… To jen s ohledem na mě?“

„Také,“ prohodil Carraen stejným monotónním hlasem. „Ale ne jen pro to.“

„Tak proč ještě? Proč jsi tak riskoval? Nechci na tebe naléhat, jen, že je to obdivuhodný, ale taky… zatraceně riskantní.“

„Nedělám to.“

„Cože?“

„Nezabíjím.“

Starosta stěží držel krok. Chvíli na Carraena zíral s neskrývaně otevřenými ústy, než mu došlo, jak nedůstojně musí vypadat a opět je sklapl.

„To jako… Nikdy?“

„Nikdy.“

„Ani v minulosti?“

„Ne, ani v minulosti.“

„Ale jsi,“ neustával starosta v záplavě  dotazů, „byl jsi jedním z Imnelského řádu! Bojoval jsi, musel jsi mockrát bojovat. Řád přece není jen nějaký letní tábor pro zbohatlé měšťácké děti. Přece jsi musel-„

„Tolika boji, kolik jich mám za sebou,“ přerušil jej muž, „se může pochlubit málokdo z dnes žijících, to je pravda. Ale v žádném z nich jsem nikoho nezabil.“

Chvíli šli mlčky. Jejich kroky doprovázelo jen občasné praskání větviček a šustění šlahounů křovisek, jimiž se prodírali. Nakonec se Carraen rozhodl nenechat starostu ve změti nezodpovězených otázek.

 

„Na světě se děje už tak dost krutostí a zabíjení,“ začal, „a já se zkrátka rozhodl, že k tomu nechci svým dílem přispívat. Ano, jsem bojovník, ale bojuji proto, aby ti, co chtějí prokazovat svojí zdánlivou dominanci zabíjením a soužením ostatních - nejčastěji bezbranných chudáků - nemohli tuhle svojí touhu naplňovat. A abych jim dal šanci získat pokoru a změnit své způsoby.“

Starosta stále nevěřícně kroutil hlavou.

„Nedokážu pochopit, že jsi s tímhle přístupem pořád na světě. Musíš být zatraceně dobrej šermíř.“

„Svého času jsem byl řazen k nejlepším řádovým šermířům, to je také pravda. Trénoval jsem více než kdokoli jiný. Zatímco ostatní si užívali volna, nasávali v krčmách, oddávali se rozkoším v nevěstincích nebo si dopřávali horkých lázeňských koupelí; já cvičil a tvořil si vlastní techniku boje. Takovou, jež mi umožňuje bojovat tak, abych nezabíjel, a přitom sám zůstal nezraněn. Zřejmě nikdo nebojuje tak jako já. A to je moje výhoda. Mé údery směřují jinam než je ve standardním boji na život a na smrt běžné. Používám jiné kroky, jiný střeh, seky i výpady. Takové, jež sotva kdo může předvídat.“

 

„A zabít Bílého jelena,“ vyhrkl po chvíli Lerind, „jakkoli spřízněného s tím čarodějem, to už ti problém nedělá?“

„To je něco jiného,“ vypravil pomalu. „Nechápeš… Nemůžeš chápat, ještě ne. Ale já to zkrátka musím udělat.“

Starosta se rozhodl dále nenaléhat; tušil, že by se odpovědi stejně nedočkal. A že se jí nejspíš brzy přesto dočká.

 

Cesta lesem ubíhala až překvapivě klidně. Klid ovládl celý hvozd, a to do té míry, že v nich samotných začal vzbuzovat neklid. Les zhoustl, přibývalo jehličnanů halících jej do stále temnějšího hávu. Po chvíli však tíživé ticho narušil podivný zvuk. Cosi mezi vytím a přidušeným chrapotem. Zastavili se, rozhlédli, ale další zvuk nezaslechli. Jindy zas z dáli dolehlo cosi zvláštního, cizího, nepřirovnatelného k jakémukoli známému zvuku. Jak postupovali dále, začaly se přidávat prapodivné vizuální jevy. Mezi stromy se tu a tam mihl lidskou postavu připomínající stín. Cestu jim v jednu chvíli zahradil nepřirozeně zvlněný vzduch, jaký bývá vidět nad zemí za horkých letních dnů. V lese pár set stop od nich zahlédli jakási levitující světélka.

 

„Co je tohle za čáry?“ ukázal Carraen mezi stromy v dáli.

„Co, támhle? Tam nikdy nechodíme. Je to jistá smrt.“

„Jak to, nějaká nestvůra?“

„Ne. Močály, bažiny a rašeliniště. Kdo tam vstoupí, živý se nevrátí. Ta světýlka jsou bludičky, snažící se zlákat pocestné na nestabilní půdu. Nakonec je rašelina pohltí a podle pověsti se z těch nebožáků stanou další bludičky.“ Pokračovali dále a drobná plápolavá světélka je nepřestávala zdáli svým svitem lákat.

 

Znovu to podivné chraplavé vytí, tentokrát blízko. Velmi blízko. Dorazili na křižovatku hlavní stezky se starou zarostlou pěšinou. Tam ho uviděli. Naježeného, na silných zadních nohách stojícího a k útoku připraveného. Vlkodlak. Jeho nakrabacený čumák odhaloval vyceněné tesáky dlouhé jako dýky. Z vyplazeného jazyku odkapávaly zpěněné proužky slin. Ozvalo se husí kůži navozující zavrčení.

„Pozor!“ vykřikl Carraen.

„Na co?“

„Cože?“

 

Starosta jakoby vůbec nechápal, jen se lekl. Na další komunikaci nezbyl čas. Vlkodlak se odrazil, rozrývaje mech pod jeho hnáty. Carraen neváhal, odstrčil překvapeného starostu a tasil. Lykantrop se čtyřmi mohutnými skoky rázem ocitl u něj. Skočil, prohmátl pařátem, ale nezasáhl. Carraen se přikrčil, mrštně proklouzl a využil setrvačnosti k prudkému bočnímu seku. Ostří mířilo neodvratně na vlkodlakovu zadní nohu. Místo nárazu však jen na prázdno prolétlo vzduchem. Připravil se k obrannému postoji a zkoprněl. Vlkodlak zmizel. Nebylo po něm ani památky. Rychle ukročil a rozhlédl se. Les mlčel. Všude, kam se podíval, viděl to samé. Jen nepravidelné řádky stromů lemujících pěšinu a mizících v šeru. Konečně začal vnímat také starostu se zaklením vstávajícího z kapradí. Tázavě se na něj zahleděl.

 

„Nevím,“ odplivl si Lerind, „cos tam viděl, ale asi jsi zapomněl, co jsem ti říkal. Nevěř všemu, co vidíš nebo slyšíš. Už chápeš?“

Carraen se pomalu narovnal. Opatrně zasunul meč. Že by chápal, ale dosvědčit nemohl.

„Nestihl jsem ti o tomhle lese povyprávět. Že je tajemný si šuškají i babky v kraji za Zátečí. Málokdo už ale dneska ví, proč vlastně.“

„Musím říct,“ přisvědčil cizinec, „že už jsem viděl a zažil leccos. Tenhle les je ale zvláštní i na mě. Možná je vážně na čase říct mi víc.“

 

„V těchhle zapadlých končinách,“ začal Lerind, pucuje si jehličí z kabátce, „si kdysi jistý kruh čarodějů rozhodl zřídit svoje stanoviště pro experimentování s magií. Hluboko v lesích na trojmezí si postavili jakousi tvrz s vysokou věží. Nikdo z běžných smrtelníků tam neměl přístup a hlavně nikdo se zdravým rozumem se tam ani neodvažoval přiblížit. Ostatně kdo si přesto troufl, živý se nevrátil. Nevíme přesně, co se tam tehdy všechno dělo; všelijaké podivné úkazy se ale staly běžnou součástí života každého zdejšího lovce i rolníka. Někteří se bouřili, jiní odešli. Zbytek – a mnoho jich nebylo - si místním podmínkám uvykl. Jednoho dne ale skupina čarodějů náhle vyšla z hvozdu a setkali se s tehdejším starostou. Ukázalo se, že se, jemně řečeno, nepohodli s ostatními čaroději ohledně morálnosti a možných dopadů některých experimentů. Proto odešli. Časem podle všeho začali vymírat i ostatní. Buď se navzájem pomlátili, nebo je sežraly jejich vlastní výtvory. To je nakonec jedno. Čarodějové zmizeli, jenže výsledky jejich experimentů zůstaly. Les je protkaný přízraky, iluzemi, ale i skutečnými nestvůrami.“

 

„Jak mám tedy rozeznat iluzi od skutečného nebezpečí? A jak to, že ty jsi, jak se zdá, ani nic nezaznamenal?“

„Ti odchozí čarodějové,“ sáhl starosta do kapsy, „dali mému předchůdci tohle.“ Vytáhl oblý, purpurovo-zlatavě zbarvený kámen. „Kdo jej nese, zůstává chráněn před těmi jejich… výtvory. Díky nim se pak nemusí bát děsivých iluzí, ale měl by být v bezpečí i před opravdovými monstry, alespoň těmi magicky vyvolanými. A věř mi, jiná už tu prakticky nejsou.“

 

*          *          *

 

Navzdory občasným podivnostem cesta ubíhala vcelku rychle. Stromy se po chvíli rozestoupily, rostly tenčí a nižší. Před nimi se otevřela drobná, přes mračný opar deroucím se sluncem prosvětlená mýtina. Postupovali kolem ostružinových a hlohových keřů po jejím kraji, aby se neocitli v nechráněné pozici. Po několika krocích zahlédli opodál ve vysoké trávě bělající se kosti neznámého tvora. Něco nebylo v pořádku. Zpozorněli. Právě včas, aby zaslechli máchnutí křídel. Dle zvuku velkých křídel a velmi, velmi blízko. Zalehli, tušíce náhlý útok. Nad nimi přeletěl stín doprovázející svůj let ostrým křikem. Carraen zvedl hlavu. Uviděl ohromného dravce s tělem téměř velikosti člověka. Ne, s tělem téměř lidským, leč podivně a odporně zkříženým s dravčím. Tvary ženské postavy pokrývala nepravidelná tenká vrstva peří. Její hlava byla rovněž částečně opeřená a na místo úst z ní trčel velký zahnutý dravčí zoban. Nohy i ruce zakončovaly mohutné a ostré pařáty schopné unést kozu, ovci, možná i menší krávu. Nebo bez obtíží člověka.

 

„Harpyje!“ vykřikl starosta a přitiskl k sobě svůj magický kámen.

„Takže tohle není iluze?“

Než stihl Lerind cokoli říci, nestvůra již letěla střemhlav jejich směrem. Nabírala rychlost. Těsně před nimi se zaklonila, roztáhla křídla a vytasila své pařáty. Hluboký zvuk máchnutí velkých křídel se setkal s ostrým zacinkáním čepele opouštějící pochvu. Carraen vyskočil, poté promáchl současně s úkrokem, ale nezasáhl. Harpyje však také ne. Jen tak tak ustála nečekaný přechod od útoku k chvatnému úhybnému manévru a těsně přitom minula větve blízkých stromů. Zakroužila nad mýtinou, na moment se zastavila ve vzduchu a zjevně si protivníka měřila. Vzápětí opět přešla do střemhlavého letu, tentokrát obkružujíc hranici stromů z Lerindovy strany. Carraen její záměr přečetl příliš pozdě. Vrhl se na starostu a opět jej povalil na zem. Pokusil se v pádu ještě seknout po blížícím se pařátu, ale nestihl to. Naopak harpyjin dráp jej zasáhl do zad. Jen mírně, letmo, přesto značně bolestivě. Potlačil výkřik. Když zvedl hlavu, spatřil, jak nestvůra odlétá s kořistí v podobě cárů jeho pláště v drápech.

 

Další nálet. Tentokrát se rozhodl nic už neriskovat. První dva pokusy mu poskytly dostatečně jasnou představu o způsobu harpyjiných útoků. Zaujal postoj s čepelí směřující šikmo dolů. Vzduch opět pročíslo máchnutí křídel. Carraen záměrně pomalu a zeširoka zakroužil mečem. Harpyje tak neměla šanci odhadnout jeho další pohyb. Znejistěla, ale již nemohla nic dělat. Oslabila svou pozornost zaměřením se na kroužící čepel. Sekl. Náhle a zcela jinak, než by dávala tušit momentální pozice jeho meče. Na zem cosi tupě dopadlo a skutálelo se do vysoké trávy, nechávaje za sebou pruh krve. Ukázalo se, že šlo o jeden z dvojice spodních pařátů. Dosud svíral proužky Imnelského pláště. Harpyje zavřískala ohlušujícím pištivým jekotem, ztratila rovnováhu a vletěla do smrkových větví. Sotva dopadla na zem, zavřeštěla podruhé. S námahou vstala, balancujíc na jedné noze. Dokázala se znovu vznést. Při pohledu na připraveného protivníka, mířícího na ní špičkou meče, jehož ostrost nyní tolik pocítila, přehodnotila situaci. Dvěma širokými rozmachy se vznesla nad koruny stromů, zavřeštěla a otočila se zády k mužům. Poté zmizela za hradbou ztepilých smrků.

 

Carraen znehybněl se zaťatými svaly v dokončené bojové pozici a nadále hleděl za odlétající bestií. Vyrušilo jej až blízké zašustění trávy.

„Pěkná rána,“ prohlásil uznale starosta. „Ale příště si můžeš odpustit to věčný povalování mě do křoví. Copak jsi zapomněl, co jsem ti říkal? Nemohla mi nic udělat, mám přece ten kámen. Jenom blafovala a snažila se tě nachytat.“

„Pak se jí to zjevně nepovedlo,“ odvětil stále klidný Carraen.

Přistoupil k utnutému pařátu, vytrhl z něj cáry svého pláště a otřel jimi zkrvavenou čepel, pak pokračoval.

„Nejsi si tím kamenem nějak moc jistý? Nedůvěřuješ příliš slepě čarodějným výmyslům? Nikdy si nemůžeš být jistý. Magie je zrádná, někdy funguje, někdy zase ne a někdy funguje úplně jinak, než bys chtěl. Nemusíš být čaroděj, aby sis toho všimnul. Já věřím raději meči, vím totiž, co od něho můžu očekávat.“

Na to Lerind neměl co říci. Mlčky pohlédl na jako břitva ostré dlouhé drápy zakončující zakrvavený pařát. Oklepal se. Teprve v tu chvíli si uvědomil, v jakém nebezpečí se vlastně ocitli. Nic nenamítal, když ho Carraen pobídl k rychlému postupu dále.

 

*          *          *

 

Nešli dlouho, poslední kroky jim však připadaly těžkopádné, loudavé a namáhavé. Okolí se tvářilo stále nepřístupněji a zlověstněji, stromy se zkroutily do podivuhodných tvarů a často těsně nad zemí náhle a prudce měnily směr svého růstu do zahnutých oblouků, vraceje se následně opět do vertikální pozice. Jejich větve se natahovaly jako dlouhé pařáty lapající po neopatrných pocestných. Z početných křovin po chvíli začaly vystupovat kamenné útvary – rozbořené zdi na prvním valu chránícím pevnost čarodějů. Došli podél nich k čemusi, co připomínalo původní bránu. Kolem ní rozpoznali několik v kameni vyrytých symbolů a nápisů; ani u jednoho z nich však nedokázali určit, co znamená. Klenba, jež se kdysi spojovala nad hlavami procházejících, trčela nyní do nebe zpola zhroucená, obklopujíc nic než prázdný prostor. Prošli dále na nádvoří. Vzduch zřídnul a prostoupil jej nepříjemný tlak.

„Jsme blízko,“ zašeptal zadýchaný Lerind.

Před nimi se rozprostřelo zarostlé, přesto dobře patrné nádvoří.

 

Nestačili udělat ani pět dalších kroků a náhle zjistili, jak moc blízko jsou. Zprvu jemný opar nyní zesílil v jasnou záři. Zašustělo spadlé listí. Zpoza stromů se zablýskly bílé parohy a ozvalo zaryčení. Pak ho spatřili. Přímo před sebou a v celé kráse. Na prostranství stál a hleděl na ně Bílý jelen. Odehrálo se to tak rychle, že Carraen zaváhal, jestli to není opět jenom iluze. Nebyla. Uvědomil si, že malba na stěně hostince, jakkoli působila pohádkově a přehnaně, stále zdaleka nevystihovala důstojnou krásu tohoto zvláštního tvora. Hleděl na ně ve vzpřímeném hrdém postoji a z čumáku mu vycházela pára. Nepůsobil děsivě ani zranitelně, ale jednoduše majestátně. Byl statný, vysoký a zdálo se, že si je vědom své výjimečnosti. V očích se mu přesto zrcadlilo cosi nepopsatelného a těžko odhadnutelného. Snad přece jen strach? Úzkost? Prosba? Nebyli schopni to rozeznat. Jelen stanul čelem přímo proti Carraenovi. Dupnul kopytem. Pohodil parohatou hlavou, zafuněl a z čumáku mu vyšel oblak páry.

 

Carraen věděl, co musí udělat, ale ještě malý moment nedokázal nic jiného, než strnule stát a hledět na něj. Nakonec s obtížemi poručil své ruce, aby namířila kuši. V tom se ozval podivný vysoký zvuk, podobný závanu vichřice. Vzduch rozčísla nová záře. Purpurová, prozrazující působení silné magie. Zakryli si oči, jelen zaryčel a úlekem se nadzvedl na zadních. Sotva záblesk zmizel, zahlédli na jeho místě obrys postavy s nasazenou kápí. Nestála však nohama na zemi, nýbrž levitovala asi dvě stopy nad ní.

 

„To by stačilo,“ ozval se pomalu mluvící sípavý hlas. „Přece se ti to povedlo, Carraene, Imnelský rytíři. Trvalo ti to rozhodně déle, než jsem čekal, ale nevadí, čas je přeci koneckonců relativní.“

Muž sklopil kuši a zadíval se do míst, kde pod kápí rozeznával obrysy obličeje a blýskající se oči. Lerind jen strnul. Přestože slabá průsvitnost postavy, navíc levitující nad zemí, dávala tušit, že jde o magickou projekci, ani jeho kámen ji zjevně nedokázal skrýt jeho očím. Carraen se na postavu zadíval a v očích mu zableskl plamen dosud skrývaného hněvu.

„Je jedno, co jsi očekával Gormunde, Artemonský černokněžníku,“ vypravil, „ale v jednom máš pravdu – už to stačilo. Je na čase ukončit tu tvojí odpornou hru.“

 

Postava se mezitím projasnila do té míry, že již bylo možné rozeznat její obličej - vrásčitý, s propadlými tvářemi a hlubokými očními jamkami. Téměř jakoby výraznou lebku nepokrývalo nic než tenká vrstva kůže. Dlouhé řídnoucí šedé vlasy se neupraveně snášely ze spánků a místy vyčuhovaly ven z kápě. Vzezření tohoto muže zkrátka přesně odpovídalo tomu, co moudré knihy ilustrativně zobrazovaly pod pojmem černokněžník. Výsměšně se rozesmál.

 

„Právě v tom je ten háček. Víš, nejprve se mi líbila představa, jak se namáháš a trápíš, jenom abys ho našel a zabil. Ty, který přece nikdy nezabíjíš,“ zachraptěl. „Ale teď, když ho máš na dosah, jsem změnil názor. Jeho zabití by přece jen znamenalo, že jsi něčeho dosáhl. A to se mi ani trochu nelíbí. Moje kletba ti neměla přinést žádný triumf, jakkoli hořký. Ne, ty máš trpět, stejně jako tvůj bratr!“

Sotva to dořekl, natáhl ruce a vyřkl zaklínadlo. K jeho údivu se nestalo vůbec nic. Zlatý šíp, který měl nenávratně zmizet, rozplynout se ve vzduchu jako dým, zůstával neochvějně připevněný v natažené kuši. Zlostně zavrčel. Carraen se usmál.

„Takže ty takhle? Přechytračit mě ses snažil?“ vyštěkl čaroděj. „Nepochybně jsi zoufale chodil po všech čertech, kouzelníčcích a šarlatánech, aby ti pomohli a zakleli ti šíp proti odčarování. Kdo by byl tušil, že se nakonec někdo dostatečně schopný najde. Ale nevadí, věz, že ani tohle ti nijak nepomůže. Jenom tím oddálíš a protáhneš vaší agonii!“

 

Bílý jelen se začal vzpouzet, troubit a nervózně poskakovat. Carraen přehodil kuši do levé ruky, tasil meč a otočil se na starostu.

„Lerinde, schovej se za ty balvany támhle, rychle!“

Poslechl. Nedokázal pochopit, co se to tam u všech čertů děje, ale netroufal si stát se toho součástí, jakkoli jí už tak byl až příliš. Sotva skočil za rozvalené zdivo, ozvala se rána a šero prořízl ostrý záblesk.

Carraen uskočil výboji, jenž vzápětí zapálil kořeny buku vedle něj. Bílý jelen se znenadání rozeběhl a zastoupil cestu čaroději blížícímu se ke vstávajícímu muži. Na to ho plnou silou nabral svými mohutnými parohy. Projekce zakmitala, zavlnila se a zeslábla. Vzápětí se opět složila do původního tvaru.                                                   

„Ne,“ okřikl ho muž, „nepomáhej mi!“

 

Jelen odběhl, načež Carraen máchl mečem po ruce postavy v kápi. Efekt byl však úplně stejný jako při jelenově pokusu. Zaklel. Musel se okamžitě vyhnout dalšímu výboji a dávat při tom pozor, aby jeho kuše omylem nevystřelila. Odhodil meč. Čaroděj na něj pohlédl se zákeřně pobaveným úšklebkem. Zuřícího jelena za ním si vůbec nevšímal.

„Přesně tak, hochu, tady ti to tvoje oblíbené železo nijak nepomůže,“ zasmál se. „Zdá se, že už chápeš. Ostatně smíření je před smrtí stav, který ti usnadní odchod, tím tě mohu uchlácholit. Ale já ti klidný odchod dopřát nechci, nedělej si naději na rychlou smrt.“

Další výboj a rychlý úskok. Jelen se vzdouval a troubil, jakoby trpěl tím, že neví, jak se do souboje zapojit. Záblesk a po něm další. Muž stále uskakoval a přebíhal z místa na místo. Čaroděj zaklel. Vyslal slabší výboj, ale s o to silnější tlakovou vlnou. Tentokrát Carraen nebyl dost rychlý. Nezasáhl jej přímo, ale přesto jej odhodil na sedm sáhů daleko. Zdvihl hlavu a zjistil, že v rukách již nic nedrží. Čaroděj Gormund se posunul opět blíže k němu, chystaje se zjevně dokončit své dílo. Kuše! Kde je k čertu ta kuše?

 

Rozhlédl se. Ležela vedle něj zhruba na délku paže. Šíp zůstával stále založený. Natáhl se, nahmátl ji a namířil.

„Hlupáku,“ zakřičel Gormund zlostně, „myslel jsem, že jsi dostatečně důvtipný, abys pochopil, že tvoje přípravy byly zbytečné. Ten šíp můžeš vystřelit pouze jednou; když ho vyplýtváš na mě, nikdy ho nevysvobodíš. Jen si posluž, jen si-“ zarazil se. Tolik se ponořil do souboje, do pro něj tolik naplňující představy Carraenova utrpení, že přestal vnímat své okolí. Včetně samotného Bílého jelena. Ten se zrovna postavil pár kroků za něj přesně tak, aby čaroděj stál mezi ním a Carraenem. Viděli na sebe. Černokněžníkova projekce stále zůstávala mírně průsvitná. Jejich pohled se střetl. Ačkoli to celé trvalo jediný kratičký okamžik, řekli si pouhým pohledem vše. Co společně prožili a v co věřili. Čím pro sebe byli a jsou. Rozloučili se. Ozvalo se zadrnčení spouštěcího mechanismu. Tětiva se vymrštila a šíp vyletěl. Prolétnul Gormundovou projekcí, marně se snažící rychle vyklidit pole, a pokračoval dál, až se zabodl do jelenova krku.

 

Ozval se krátký výkřik. Lidský, sípavý. Vzdaloval se. Projekce okamžitě zmizela; rozplynula se jako pára nad hrncem. Jelen se bezhlasně sesunul k zemi. Ne, jelen ne. Na zem dopadlo lidské tělo. Tělo muže, dle jeho tmavomodrého pláště rytíře Imnelského řádu. Carraen zahodil kuši a rozeběhl se.

„Neriane!“ křikl a vzal jej do náručí.

Muž nejevil známky zranění, přesto nebylo pochyb, že umírá. Tvář měl pobledlou, ale sličnou, oholenou a s výraznými líci. Jeho oči se mírně pootevřely. Odhalovaly prodělanou bolest a utrpení, spolu s tím ale také nastalý klid. Smíření. Nadechl se a pootevřel ústa. Nevýrazně, sotva slyšitelně zašeptal: „Děkuji…“. Na to jeho oči pohasly. Víčka se zvolna zavřela, jakoby usínal; poté krátce, mělce vydechl. Carraen nevydal hlásku. Nezmohl se pohnout. Jen jej objal, těsně. Přitiskl ho k sobě a v očích se mu zatřpytily náznaky slz.

 

*          *          *

 

Tak je uviděl Lerind, když se konečně odvážil ze svého úkrytu. Brada mu opět nekontrolovaně poklesla. Ani jemu se nedostávalo slov, a tak jen pomalu, potichu kráčel blíže. S každým dalším krokem si však jasněji uvědomoval, co se vlastně stalo. O čem to celé bylo. Tvář mrtvého se stále nápadněji podobala muži, jenž jej nyní držel v náručí. Nepochyboval, již věděl, komu ta tvář a tělo patří.

 

Carraen nepřestával objímat svého bratra. Bratra zakletého černokněžníkem Gormundem do té podivně zvolené podoby Bílého jelena a odneseného magickým portálem kamsi do neznáma. Bratra, jehož mohl osvobodit jedině tak, že poruší svou nejpevnější zásadu. Zabije. Ne zvíře, monstrum nebo ozbrojeného nepřítele; ale osobu jemu nejbližší, svého bratra. To vše jako trest. Mstu za nájezd, jež na čaroděje podnikli. Už je po všem, opakoval si v duchu, byť nevěděl, zda spíše sobě, nebo svému bratrovi.

 

Vše do sebe náhle zapadlo. Lerind konečně chápal utrpení, o němž čaroděj mluvil a jímž si oba muži museli projít. Jednu věc však stále pochopit nesvedl.

„Proč jsi mi lhal, Carraene?“ dokázal konečně promluvit. „Proč jsi… Kdybych věděl…“

„Nemohl jsem jinak! Nemohl,“ vykřikl muž, ztráceje jindy dokonalé sebeovládání. Než stihl starosta cokoli říci, opatrně, pomalu položil bratrovo tělo na zem. Dotkl se ho dlaní a ještě chvíli mlčel.

„Jak vidíš, Lerinde,“ pokračoval, „věci se měly trochu jinak, než jsem ti původně tvrdil. Teď, když je konečně po všem, cítím povinnost vysvětlit ti to. Ano, je to můj bratr. Celou tu dobu zakletý a trpící v klamavém vzezření toho vznešeného zvířete. A já… Nestačilo, že jsem ho mohl osvobodit jedině tímto způsobem. Aby to bylo ještě trochu ‚zábavnější‘, nesměl jsem nikdy nikomu odhalit pravý důvod, proč po něm pátrám.“ Zatnul zuby. Snad v hněvu, snad v bolesti, starosta to nedokázal rozpoznat.

„Vždy jsem si zakládal na rytířských ctnostech,“ promluvil opět, „ale on mě chtěl pokořit i v tomhle. Najednou jsem si musel vymýšlet a lhát jako nějaký šejdíř, jinak hrozilo, že šíp, který mi vyčaroval, zmizí. Jistě, možná blafoval, ale to jsem nemohl riskovat. Ani ochrana před odčarováním, kterou jsem si kdysi zajistil, by mi prý nepomohla. Proto jsem se snažil alespoň lhát nejméně, jak situace umožňovala. To proto, Lerinde, ten původní příběh, proč jelena hledám.“

„Zmetek čarodějská,“ odplivl si starosta.

„Ano, zmetek a zkurvysyn, až potom čaroděj.“

V těch slovech zazněl nespoutaný hněv a zloba, jež dosud dokázal po léta skrývat.

 

Ticho. Dusivé mlčení, kdy ani jeden již neměl sílu pokračovat v rozhovoru. Věděli ale také, že si nemohou dovolit příliš se zdržovat.

„Opravdu mě to mrzí, Carraene,“ přinutil se konečně promluvit starosta. Mluvil ztěžka, zoufale hledaje vhodná slova. „Soucítím s tebou, ale víš… Po setmění se tu objevují mnohem horší věci, než jsme měli tu čest poznat, věř mi. Měli bychom brzy vyrazit zpátky.“

Muž se na něj nepodíval, ale souhlasně pokýval hlavou.

 

V očích mu zablesklo. Jak tam tak klečel a hleděl na svého mrtvého bratra, napadlo ho, že své poprvé v zabíjení má zjevně již za sebou. Změnilo ho to, jakkoli si to nechtěl připustit. Již není tím bezúhonným Imnelským rytířem. Naučil se lhát a nyní, jak se zdá, se naučil i zabíjet. Možná je tedy na čase si toto nově nabyté umění vyzkoušet na někom jiném. Najdu ho, slíbil si. Najdu Gormunda, stejně jako jsem našel Bílého jelena. Dokončím svůj úkol a zbavím svět té zrůdy ukryté pod čarodějským pláštěm. A pomstím Tě, Neriane. Slibuji.

 

Vstal. Uchopil tělo svého bratra do náruče a otočil se na starostu.

„Děkuji ti, Lerinde. Opravdu děkuji, že jsi mě sem dovedl a nakonec tím riskoval vlastní život. Dlužím ti odměnu, ne, nic neříkej, odměnu dostaneš, zasloužíš si jí.“ Odmlčel se a pohlédl na oblohu prosvítající hustými větvemi. „A teď mě, prosím, doveď zpět do vsi. Odvezu ho a pohřbím na místě, které odpovídá jeho zásluhám a cti. Myslíš, že to se zátěží stihneme do setmění?“

„Měli bychom. Pojďme hned vyrazit, z tohohle místa mám už husí kůži.“

 

Mezi stromy se rozlehl zpěv skřivana. Zavanul mírný vítr nesoucí vůni hub a mechu. Les působil tiše a klidně, jakoby se zde vůbec nic nestalo. Staleté duby, vysoké smrky i rozbořené zdi jen mlčky sledovaly, jak se odcházející postavy postupně ztrácí v neměnném, nekonečném šeru.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.