Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Když při mně stál V.
datum / id15.04.2018 / 487003Vytisknout |
autorOmněněmě
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieAutobiografický příběh
zobrazeno182x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

O tom, jak je těžké, žít ve vztahu s depresí. Jaké je čelit předsudkům, okolí a nepochopení. Otevřeně o tom,  jak je těžké přežít svou vlastní smrt.  Ale také o tom, že nic není nemožné a že i ten nejtmavší tunel má svůj konec. O víře, osudu a vděčnosti. 

Když při mně stál V.

Pokud se jednou rozhodnete zemřít, je velmi těžké pochopit, že jste zůstali naživu. Ležím v nemocnici na Jednotce intenzivní péče v Hradci Králové, kde pro můj čin nemají kousek pochopení.

„Jsou to lékaři, co zachraňují životy, nebudou Vás chválit, že vy jste o něj chtěla přijít,“ řekla mi jednou jedna psycholožka.

Pokud je to těžké s doktory, jak asi těžké pak muselo být setkání s plačící rodinou, to si umí představit jen málokdo.

Snad kdyby Bůh dopustil, abych chvíli byla v bezvědomí,

vše by se trochu stabilizovalo, dalo nám to čas – uklidnit se, srovnat si myšlenky, pochopit, že dcera, žena, sestra přežila. Nic takového se ale nekonalo. Vše bylo velmi čerstvé a velmi náročné. Všemu jsem čelila zhruba dvě hodiny po nárazu. Za tři hodiny jsem ležela na operačním sále se zlomeninami. Po probuzení z narkózy jsem chytla první amok.

„Já nechci žít, já už nemám žít.“

Křičela jsem. Plakala jsem. Bylo velmi brzy na vše. I když za mnou chodil místní psychiatr, odmítala jsem s ním mluvit. Pořád ty všetečné otázky, proč jsem to udělala, jak na svůj čin pohlížím, zda mám sílu dál žít. Nebyla jsem to přeci já, kdo ovládal své myšlenky. Byly to ony, které ovládaly mě.

Po týdnu mě převezli opět do Ústřední vojenské nemocnice v Praze na uzavřené psychiatrické oddělení, kde si mě do péče vzali, již pro mě známí doktoři. Zdravili mě slovy „vítejte mezi živými.“ Někteří byli v šoku. Nechápali, co jsem to provedla. Nikdy by to do mě neřekli.

Přicházely další černé dny, kdy si kladu otázky, které přichází bez pozvání.

K čemu jsem na světě? K čemu je lidský život, proč tu být? Proč pořád musím hledat hnací motor?

A tehdy napadlo nějakého pana doktora nebo doktorku, že ta holka potřebuje intenzivní psychoterapii.

Intenzivní psychoterapie byla ta nejlepší věc, která mě mohla potkat.

Dovolili mi, abych i z uzavřeného oddělení navštěvovala každodenní skupinovou terapii, která se konala na otevřeném oddělení. Zároveň jsem docházela na individuální psychoterapii. Začala jsem intenzivně rehabilitovat ruku. Podstoupila psychotesty. Pomalu jsem se uklidňovala. A učila se se sebou pracovat. A i když z počátku jsem na skupině příliš nemluvila, velmi mě pomáhalo slyšet, že jsou i další lidé, kteří mají podobné problémy. Pomáhalo mi to sžít se s nemocí, kterou jsem se tolik bránila přijmout.

Jsem člověk, který v životě příliš nevěří na náhody. Tak co bylo tohle? Náhoda nebo osud? Proč už nejsem mrtvá? Proč zrovna já přežila něco, co deset z deseti zpravidla nepřežije? Proč já měla takové štěstí, že jsem vyvázla téměř bez následků?

On při mně stál.

Dostala jsem novou šanci. Začít znovu. Šanci na druhý lepší život. Začít od nuly. A po dlouhé době jsem cítila v sobě víru. Víru, že to zvládnu. Víru, že tentokrát je to jiné…Když jsem přežila tohle, nemůže to být náhoda. Zřejmě mám na tomhle světě ještě být. Mám žít dál. Jsem pro svět potřebná a důležitá. Cítila jsem, že teď to zvládnu. Nebude to lehké, ale něco se změnilo. Byla jsem blíž u sebe.

Začala jsem cítit malý plamínek radosti z toho, že žiju, že jsem přežila, že jsem dostala šanci.

Po zhruba šesti týdnech jsem mohla přejít na otevřené oddělení. Těšila jsem se. Konečně se budu moci projít po venku. 

Přišla jsem si volně jako pták.

Slunce, teplo, čerstvý vzduch. A k tomu úsměv na rtech. Co více stačí ke štěstí? Jako by si to člověk najednou mnohem více uvědomoval. V hloubi duše tu ale byl. A on je dobrý sluha, ale špatný pán.

Byl tu strach. Co když se to zase vrátí?

Když jednou depresi překonáte, už navždy máte strach, že přijde znovu. Při sebemenším výkyvu nálady jsem panikařila. Tehdy jsem si psala deník. I špatná nálada je pocit, napsala jsem do něho. A pocit je lepší než prázdno.

Bohužel jsem se po několika dnech na otevřeném oddělení musela kvůli silným úzkostem vrátit zpět na oddělení uzavřené. Sestřičky i doktoři se mnou měli neuvěřitelnou trpělivost a já je respektovala. Nic nechtěli ponechat náhodě.

Zdravotní personál mi byl tehdy opět velkou oporou, když znovu přišly horší dny, kdy jsem nebyla schopna ani se umýt, sestřička mě tehdy donutila, napsat pár vět do deníku. Dnes z nich běhá mráz po zádech.

Cítím hrozný strach a úzkost. Třesu se. Náladu mám na čísle 2. Mám obavy a pocit, že na mě všichni koukají. Bojím se…divný pocit ve mně. Cítím zvláštní zášť a nejistotu. Proč mám pořád pocit, že musím něco někomu dokazovat, proč nevěřím v upřímnost některých lidí, proč mám neustálý strach? Bojím se, jak zvládnu vše s bezvládnou rukou. Bojím se, jak si pak najdu práci...jsem na sebe tak naštvaná. Nezvládla jsem to. Nesnáším se. Nechci už nikoho trápit.

Z Ústřední vojenské nemocnice jsem byla po osmi týdnech převezena do Bohnic.

Netušila jsem, že to nejtěžší mě ještě čeká. Odpustit sama sobě.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.