Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+18 neviditelných
1. Léto 1968, Veselé historky i pro děti
datum / id19.04.2018 / 487093Vytisknout |
autorMagdalene
kategoriePróza na pokračování
témaHumorné
upřesnění kategoriexxx
zobrazeno124x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Dílo je psáno pro cílovou skupinu - velké děti a dospělí. Zdroj : Fb, totalita 1968 - svolení mám. Dílo nepojednává jen o politice. Humorný příběh o jedné obyčejné pražské rodince a jejich života v době totality. 

1. Léto 1968, Veselé historky i pro děti

Probudil ji dusot. Ještě ospalá přistoupila k oknu a dech se jí zatajil. Musela si protřít oči a nemohla uvěřit tomu, co vidí. V pouličním osvětlení se míhaly všude tanky a vojáci.

„Pepo, vstávej, vstávej je válka!“ křičela na celý dům. Třepala se svým mužem, jak s dětským chrastítkem, ale vzbudit ho nemohla.

„Bože můj, ten zas musel včera vypadat!“ povzdechla si Marie.

Něco zamumlal, zatřepala silněji.

„Vy kurvy komunistické!“ pronesl svou oblíbenou větu.

Konečně se pohnul, převrátil se na druhou stranu. Ještě jednou s ním zkusila zatřepat a pak to vzdala.

Vyběhla jen tak v županu před dům.

Lidé se scházeli na ulici, ze zvědavostí a se strachem. Sousedé z jejiho vchodu už tam také stáli, a ti největší zvědavci diskutovali s ruskými vojáky.

Někteří byli jen tak v županech, jiní měli přes pyžama přehozené kabáty.

„Bože, lidi, co se to děje?“ ptala se celá vystrašená.

„Obsadili nás Rusi a bude válka.“ odpověděla jí jedna z žen, přesvědčená o svých slovech.

Nahrnuly se jí slzy do očí a vzpomněla si na své dvě děti, které měla u Pepové mámy na prázdninách.

Už na nic nečekala. Vyběhla po schodech zpět do svého bytu a ještě jednou zkusila zatřást se svým mužem. Jen probudit ho, se jí nepodařilo.

Oblékla si kabát, nazula boty, vzala tašku s peněženkou a rozhodla se jet pro děti k babičce na vesnici. Měla o ně strach a nevěděla, co se to děje.

Pustila se pěšky k tramvaji noční Prahou na vlakové nádraží. Po cestě potkávala ruské tanky a vyděšené lidi v ulicích. Občas se zastavila u nějaké skupinky a všude jen slyšela, „válka, válka."

Cestou se snažila zredukovat své myšlenky. Děti nebyly doma a ona se ještě včera zlobila na Pepu, že odešel "na jedno " i když nebyla sobota. V tuto chvíli ovšem její hněv na Pepu byl úplně zanedbatelný proti tomu, co jim hrozilo teď. Vůbec nevěděla, jak by ta válka vypadala, kdyby k ní došlo. Myšlenky jí létaly na vše možné, jen jak budou žít ve válce si nedovedla představit.

Uvažovala, jestli vůbec budou jezdit vlaky. Po cestě v tramvaji se modlila za své děti.

Konečně byla na vlakovém nádraží - ta cesta se jí zdála nekonečná. Musela čekat víc jak dvě hodiny, než přijel vlak. Vešla do kupé a to bylo skoro prázdné.

Sedla si k oknu a přemýšlela, co bude. Na sobě měla kalhotový kostýmek na který byla patřičně pyšná. Zadívala se na svůj výrobek, který si včera došila. Ženské v práci měly Západoněmecký modní časopis - Burda, a ona tam objevila střih. Trvalo týden, než našla obchod a v něm bleděmodrý tesil, který tak nutně potřebovala. Všude, ve všech obchodech kde prodávali látky měli jen tmavé a šedé barvy a ona si vysnila kostýmek v této bledě modré.

Cesta byla dlouhá, na spaní neměla ani pomyšlení a zatoulala se myšlenkami zpět do dětství, kdy jí táta s mámou v zimních večerech vykládali příběhy z druhé světové války. Ona ji nezažila. Narodila se jako poválečné ditě. Ale hrůzy, které se v té době děly znala z příběhů. Za války byli v městečku, kde kdysi bydleli její prarodiče v Zelené hoře u Pustiměře maďarští dělostřelci, kteří od tama odstřelovali frontu vzdálenou jen dvacet kilometrů od vesnice. Po nějaké době přišli do vesnice Němci a sovětům se je podařilo nakonec vyhnat. Osvobodili vesnici a pak se děly věci. Dokud tam byli Madaři nebo Němci a lidé si je nevšímali, ve vesnici byl klid. Jakmile přišli sověti začalo rabování, prošmejdili celé baráky, sebrali co se dalo od slepic až po králiky. A rodiče museli schovávat své dcery před znásilněním. Jeden sedlák dokonce založil svou dceru do hromady dřeva, jen aby ji nenašli. Většinou to byli sovětští vojáci, Kazaši nebo Turkmeni. Celá vesnice se jich bála. Marie se zatřepala při těchto vzpomínkách hrůzou a jen se modlila, ať její rodinu něco takového nepotká. Dnes je jí šestadvacet, muže také nemá špatného, dvě pěkné děti, a teď by jim to vše měla zkazit válka?

Nechtěla na to ani pomyslet.

Ještě pár kroků, zakokrhal kohout a ona klepala u Pepové matky na dveře.

„Ježiši Kriste, vy si klidně spíte a začala válka!" spustila hned jakmile se otevřely dveře.

„Zbláznila ses? Jaká válka? Co se stalo? Měla jsi přijet až pozítří," osočila se na ni její tchýně.

„Mami, válka se neptá, kdy mám přijet."

„Proboha, o jaké válce to mluvíš, ztratila jsi rozum?" šeptala ta stará žena, protože děti ještě spaly.

„Já nic nevím," mluvila nervózně Marie, „obsadili nás Rusi, u nás v Praze je na ulicích plno tanků a slyšela jsem i střelbu. Děti musí ihned se mnou domů!"

„Neblázni Marie, tady je klid a ty je chceš odvézt tam, kde se střílí? Nech je tady, na vesnici je to vždy bezpečnější," přemlouvala ji ta stará žena.

Marie se trošku uklidnila a Hana s Pepíkem se probudili.

„Mami, co se stalo?" promluvili skoro dvojhlasně.

„Děcka, já nevím, jsou u nás ruské tanky a plno vojáků."

„Jé, já je chci vidět," volal Pepík, „mami, já jedu s tebou domů a třeba mne svezou v tanku," vykřikoval na celý dům.

„Ty jsi na hlavu," řekla mu jeho o tři roky starší sestra Hana, „nevíš, co je to válka?"

Nakonec musela zasáhnout Marie, aby ty dva uklidnila.

S tchýni se domluvila, že tam ještě nějaký ten den děti nechá a podle situace je pak odveze.

Nasnídala se, Pepová máma ji ještě zabila na cestu králika a nějaké ty vajíčka. Šla zpět na vlakové nádraží a stále měla v hlavě jen tu válku.

 

Odbilo pravé poledne a zrovna byla v Praze kousek od svého domu, když uslyšela sirény. Najednou ustal veškerý pohyb v ulicích. K této dvouminutové stávce vyzvali představitelé tvůrčích a uměleckých svazů. Také se zastavila a začala se modlit za svou rodinu a za mír v celé zemi.

Procházela městem a před obchody se tvořily fronty. Uvědomila si, že má doma jen kousek chleba a i mouka jí už dochází. Odemkla byt a její z předešlého dne opilý muž už byl vzhůru a poslouchal nějaké rádio.

„Matko, je okupace! Rusi nás okupují a ty někde klebetíš se sousedkami!" volal hned, jakmile uslyšel klíče ve dveřích.

Myslela, že po něm hodí botu, ale měla jiné starosti.

„Táto, seber tašky a musíme do krámu, lidé nakupují jak zběsilí."

Odstáli frontu a bylo už hodně odpoledne, když se vraceli z nákupu, každý ověšen dvěmi taškami. Pepa ještě táhl na zádech batoh.

Nakoupila hlavně mouku a konzervy. Připravovala se na třetí světovou válku.

Po cestě z obchodu se na zemi povalovaly letáky. Pepa jeden vzal a doma si jej přečetl.

„Bože, ti Rusi jsou blbí, nejenže mají samé gramatické chyby, ale ještě si pletou našeho prezidenta Svobodu s Novotným," brblal nad letákem Pepa.

„To snad né! Jak si je mohou splést ?" zeptala se Marie.

„No, podívej na ten leták. Tady píší o našem prezidentovi a jmenují ho Novotný, místo Svoboda."

„Ludvík Svoboda je to, Ludvík Svoboda, armádní generál a dvojnásobný hrdina Sovětského svazu a válečný veterán, vy debilové, sovětští!!!" rozčiloval se tento antikomunista a Marii to bylo naprosto jedno.

Koukla na papír a spíše jen tak pro sebe pronesla, „ať si třeba popletou panenku Marii se svatým Petrem a táhnou raději odtud."

Pepa opět usedl k rádiu, a v deset večer, když se chystal jít spát uslyšel venku střelbu. Chvíli bylo ticho a pak se opět opakovala, poslední výstřely zazněly kolem půl jedenácté a pak usnul. Dnes ani do hospody nešel.

Ráno už nemohl dospat a běžel do trafiky pro noviny. Však už tam byla fronta jak šlak a měl štěstí, že se na něj ještě dostalo. Ten den byl denní tisk rychle rozprodán.

To Marie celou noc nespala, stále ji v hlavě strašila ta válka a ráno měla pod očima kruhy, dalo by se na nich houpat.

„Tak matko, to nejsou jenom Rusi, jsou to skoro všechny země Varšavské smlouvy. I ti Poláci se do toho vmíchali. Poláci, jedni z našich nejbližších a oni nás přišli okupovat! Kdyby mi to ještě před pár dny někdo řekl, tak mu řeknu, že se zbláznil. Jen ten Rumun Ceausesca měl rozum a zůstal doma."

Jeho žena ho pozorně poslouchala a pak řekla:

„Byla jsem ještě včera, když jsem jela od mámy telefonovat na poště a mluvila jsem se sestrou v Polsku. U nich nikdo pořádně nic neví, nikdo jim neřekl proč a před kým nás přišli osvobodit. Tak jako u nás, my také nevíme před kým nás přišli chránit."

Další dny slyšeli opět během dne střelbu a opakovalo se to ještě pár dní a pak utichla.

Celá Praha byla pokrytá plakáty s hesly vyjadřující podporu KSČ a odsuzující okupaci.

Marie nechala děti do konce měsíce u Pepové mámy a jelikož jim žádné zvláštní nebezpečí v Praze nehrozilo a ve škole se mělo normálně po prázdninách učit, přivezla je zpět.

Seděla navečer se svým mužem v kuchyni a každý si přemýšlel o tom svém. Po malé chvíli Pepa mlčení přerušil.

„Dozvěděl jsem se v trafice, jaká je mezi lidmi naprosta solidarita a najednou v nich propuká

jejich dobrá vlastnost. Prý přestanou krást a delikventi neudělaji žádný trestný čin, aby policie měla volné ruce.

„Jen aby jim to vydrželo,“ odpověděla Marie.

Oba dva se pak na sebe usmáli a tím dali najevo, že ani jeden tomu nevěří. Policie ze začátku držela s vládou, prezidentem a s obyčejným lidem.

 

 

zdroj: Totalita 1968

22.-23.8.1968

V Praze a v dalších městech se konala hodinová stávka proti okupaci.Jednotný postoj občanské společnosti, nenásilný odpor, při němž tekla krev našich občanů, jednoznačná stanoviska proti vpádu podporovala kromě delegátů XIV. sjezdu KSČ vláda, Národní shromáždění na svém perlamentním zasedání.

Prezident Ludvík Svoboda odmítl navzdory nátlaku sovětské ambasády jmenovat kolaborantskou "dělnicko- rolnickou vládu" Aloise Indry.

 

 

Na nedalekém kostele odbilo sedm hodin večer a Pepíka nebylo nikde vidět. Marie volala z okna, pak vyběhla před dům, ale nenašla ho. Nezbylo, než přizvat Hanu. Ta se neochotně zvedla od zrcadla a šla pomoci hledat bratra. Prošly všechna místa, kde věděly, že si chodí hrát, ale kluka nebylo. Našly ho až pár ulic od jejich domu. Seděl ještě s jedním kamarádem na tanku a hubu měl nacpanou bonbóny, co mu dali Rusi. I když to byli Sovětští vojáci, nikdo jim tak neříkal, byli to prostě Rusi.

„Pepíku, slez dolů a domů!" volala naštvaná Marie.

„Mami, já mám tank a ještě chvíli prosím." žadonil ten malý, ušmudlaný kluk.

„Domů, tys mi nahnal strachu, spratku, jeden!" nadávala mu sice, ale v duchu byla šťastná, že ho našla.

Ale on stále jen vykřikoval:

„Já budu ruský voják s tankem, já budu ruský voják!"

Ti mladí kluci v uniformách, ještě jim skoro teklo mléko po bradě, také něco pokřikovali, moc jim nerozuměla. Ve škole měla povinnou ruštinu, ale tak pohotově neuměla odpovědět. Nevšímala si jich a snažila se dostat Pepíka z tanku dolů. O Rusku věděla jen tolik, že hlavní město je Moskva, mají pěveckou skupinu Alexandrovci a znala ještě ruské vejce, které prodávali u nich v lahůdkách.

Ještě párkrát zavolala na Pepíka, ať sleze dolů, než konečně stál nohama na zemi.

„Domů, tys mi nahnal strachu, spratku jeden!“

Nic jiné jí nezbylo, a aby si to pamatoval, napráskala mu jich tolik, kolik se do něj vešlo.

Přišli domů a Pepík říká tátovi:

„Táto, já seděl na tanku a budu ruský voják, co jezdí s tankem!"

„Já ti dám ruského vojáka!" rozčílil se Pepa a už si odepínal opasek.

„Nechej ho, je ještě malý a neví co mluví," zastávala si Marie svého syna, protože

věděla, že jeden výprask už dnes dostal.

 

 

zdroj: Totalita 1968

23. -26.8.1968

Počet okupačních vojsk postupně dosáhl půl miliónu, špatnou češtinou s cizím přízvukem vysílala ilegální vysílačka Vltava.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.08.2018 20:24:45R. L.
/*
19.04.2018 09:36:53Magdalene

Důležité je , neudělat stejnou chybu, a zatím se k ní blížíme. Pomalu, ale blížime. Děkuji Andělko. 

19.04.2018 07:12:32Andělka1

 Každá věc, záležitost, událost má vždy dvě strany, jenom je uvidět, někdy holt až za cca 40 let.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.