Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
nemocnice
datum / id20.04.2018 / 487118Vytisknout |
autornascheanou
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno100x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
nemocnice

Procházím dlouhou chodbou. Smrad a lesk chlorované podlahy. Sleduju mumraj bílých plášťů - doktor Žukov s dlouhými, šedými, mastnými vlasy na pěšinku přehazuje tupé z jedné strany na druhou, postarší sestra s mahagonovým mikádem, mladá krásná sestra se třpytivými lýtky, doktor Šimek představující si vykasanou sukni mladé, krásné sestry. Dveře se otevírají a tím i nemocniční scenérie: koše na prádlo, projíždějící fotolampa, co léčí deprese, vozíčky ve výtahu, které každý den přivážejí ukoptěné, mastné táci na jídlo: plastové dekly, hnědé poklopy, odřené příbory od nedočkavých skusů nemocničních strávníků.

Dlouhá chodba. Doktorka Janečková s perlami na krku, s pečlivě sestřiženým účesem s loknami, medici, listující skripty plnými fosforeskujících linek. Doktor Doubek a jeho přísná pleš. Na psychiatrii každý doktor nerad píše závěrečné zprávy. Doktor Doubek právě dokončuje závěrečnou zprávu o pacientovi H.

Nemocniční balkón. Z kytek v truhlících raší první jarní život. Plastové zahradní židle, pár pacientů pokuřujících nejlevnější cigarety na trhu. Brzy začíná tělocvik. V osm ráno odchází první, modrá skupina psychotických pacientů na rehabilitační oddělení. Červená skupina odchází do domečku v Kateřínské zahradě. Sestra s mahagonovým mikádem zoufale volá ve schovaném kamrlíku manželovi prolezlým rakovinou.

Po rehabilitaci se vracím do dlouhé chodby. Nasávám pach chlorované podlahy. Hledám kousek samoty, kousek něčeho, co připomíná domov, laskavost, lásku, Tvoje špinavé nohy, Tvůj neposlušný sestřih, poďobaná záda, Tvoje objetí, náš dvůr, nakupené nádobí ve dřezu, máminy oči, tátův hlas v telefonu, bratrův klobouk. Ztrácím se v té pitomé chodbě, splývám se zdmi ústavu, moje vůně Lancom Miracle splývá s tím pitomým pachem chloru, moje kůže průsvitní, vstřebává se do komplexu nemocničního zařízení, splývám, ztrácím se, nemůžu se nadechnout, někdo mi vyrval kus hlasivek, nemůžu mluvit, sípu, skřehotám, blednu, svědí mě tělo, škrábu se - den uteče jako voda, v půl třetí mizím uvolnit šrouby do tiché místnosti plné nových, cizích hlasů.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.05.2018 13:22:37Lakrov
redaktor prózy

...ve schovaném kamrlíku manželovi prolezlým rakovinou...

Kdo je prolezlý rakovinou? Ten kamrlík? Jestli manžel, pak by v té větě mělo být ...prolezlému rakovinou...

A nebo je to možná ještě jinak :-)

07.05.2018 20:35:33nascheanou

Mně to jako zmatek nepřijde. Rychlý slet slov.

07.05.2018 14:04:32Lakrov
redaktor prózy

 Náladu nemocnice to myslím celkem vystihuje, jen v téhle větě  ...Sestra s mahagonovým mikádem zoufale volá ve schovaném kamrlíku manželovi prolezlým rakovinou... je nájaký zmatek.  

20.04.2018 19:04:07nascheanou

Není to moc popisný? Graduje to dostatečně?

20.04.2018 11:29:41Lerak12

Popisně autentické. Zajímavý vhled za druhé dveře světa. Miniatura našlapuje v přezůvkách konstatování,  jak chtěná odevzdanost. Jistě zajímavá věc.

20.04.2018 10:03:35nascheanou

A proč?

20.04.2018 09:54:34agáta5

čte se to dobře...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.