Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Canimus surdis
datum / id21.04.2018 / 487152Vytisknout |
autormiromurka
kategoriePovídky
zobrazeno351x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Canimus surdis
       Čekal jsem na ni u fontány, čekal jsem na ni v parku. Vyhlížel jsem, jestli nepřijede trolejbusem anebo jestli nepřijde po chodníku. A marně.
       Posadil jsem se na lavičku a sledoval jsem hemžení kolem. Bylo to v pátek odpoledne; místní mládež se shlukovala do skupin, postávala a popíjela víno z plastových láhví.
       Kruhy, kruhy, kruhy. Cigaretka opsala pár koleček, z ruky do ruky a z ruky do úst. Kroužek kouře, jenž se zčista jasna zjevil mezi našpulenými rty. Mládež stojící v kruzích podél křivé cesty. Kruhy života. Kruhy slov.
       Slova nebyla dílem lidí. Slova poletovala prostorem a vybírala si své řečníky. Jednou tamten a jindy třeba tuten mladík. Kdokoliv mohl v kterémkoliv okamžiku vyhrknout ta či ona slova a mohl si i namluvit, že mluvil z vlastní vůle a že slova měla ten či onen význam.
Přivíral jsem oči a v duchu jsem ji přivolával, v duchu jsem ji viděl, jak jde v dálce, že kroutí boky a že má upleteny dva silné copy; a byl to další klam.
       Šedivo a mrtvo. Ne teď. Jednou. Až nebude dnešní mládež. Až nebude nikdo, kdo by říkal slova. Až nebudou parky a města, až nebude nic. A závan těch časů už mě pošimral v nose, ten voňavej pravěkej vzdoušek; lesy, zvěř a vysoká tráva. Vůně medu a kvítí.
       Jak by se jenom žilo! Jednou. Ke konci dějin. Cestoval bych pěšmo anebo na lenivém oslu. Za den bych projel sotva přes pár vesnic a tu a tam bych potkal dalšího poutníka. Dlouze bychom hovořili. A dřív anebo později bychom nalezli společnou řeč. Pevný bod. A k tomu, abychom pohnuli Zemí, už by nám chyběla jenom pořádná páka.
       Namlouval jsem si, že už se brzo ukáže, že každou chvilku vyjde zpoza nějakýho rohu. Ještě pět minut. Ještě čtvrthodinu. Pár vteřin. A nic.
       Mládež se motala a překážela kolemjdoucím v cestě. Mladíci se propili do dravčích podob a z dívek už byly kobry a zmije. Na úředníka, který parkem procházel, skočil jeden z predátorů. Ostré tesáky vjely do úředníkova krku. Útok to byl náhlý a nemilosrdný. V dálce stáli další úředníci, a byli to moudřejší zástupci svého druhu, neboť se drželi v houfu. Jedině tak se mohli dožít pondělka a zasednout za přepážky, za nimiž se zas oni mohli proměnit v dravce. Kruh dravců. Kruh krve.
       Myslel jsem v kruzích. Ve spirále. Žongloval jsem s fakty, výmysly a domněnkami. Tak už dost!
       Vezměte si knihu, kamkoliv zapíchněte tužku a zvolené slovo zapište do sešitu. Opakujte, dokud není popsán list. Zaplňte každé bílé místo. Každou mezeru. Náhodně vybraná slova pak přepište do čistého archu.
       Při přepisu text lehce dopilujte, vhodně formulujte a používejte správné tvary. Výsledný slohový útvar přečtěte a proveďte jeho zevrubnou interpretaci. Bude-li interpretace správná, uvěříte v sílu zdrojového textu.
       Jedná se však o omyl v lidském uvažování, neboť zdrojový text je bezcenný; síla je ve výkladu a je to síla čistě teoretická. Lidskou mysl je možno vyburcovat k velkolepým výkonům, a to bez ohledu na zdrojová data. V průběhu myšlení lze provádět divoké manévry a otočky a piruety. Nedejte na piruety. Přestaňte žonglovat. Ověřujte a třiďte vstupy. Výstup pak dopočítejte prostou lineární funkcí.
       Čert ať vezme polynomy! Ať zhebnou všecky hyperboly! Exponenciální rovnice nechť chcípnou hlady!
       Přestal jsem se chlácholit duševními obraty a začal jsem uvažovat lineárně. Prostě. A během chvilky jsem se smířil s faktem, že už nedorazí; a možná že je s někým jiným, možná že už vystrkuje prsa a že už rozevírá nohy. Ať! Co je mi po minulosti!
       Zdivočelá mládež rvala úředníka na kusy; kučeravý chlapec s jizvami od neštovic pobíhal s cárem masa v ústech, zatímco dívka se stužkou ve vlasech si odřízla úředníkův pyj a různě si ho nasazovala na obličej a vyhazovala ho do vzduchu, házela ho do korun stromů a nechávala ho propadat větvemi. No prostě... v parku se dělo cosi hrozného... šel jsem se projít do centra.
       Snad to byla jenom jakási zvrácená vize. Hra mého podvědomí. Nic než sen.
       Míjel jsem otrávené české tváře. A hle dole na zemi: spáry mezi dlaždicemi, louže, poklop od kanálu. A v úrovni očí: všelijaké výlohy, keře, stěny. Nahlížel jsem do oken přízemních bytů i do přízemních duší kolemjdoucích lidí. Obyvatelé malého města se spěchali oddávat nevýslovným zhýralostem, to byl můj dojem. Ze všech tváří svítil chtíč a každý byt se stal doupětem neřesti.
       Rozhodl jsem se setrvat už po zbytek života venku; vně všech tajemství a vně všech postranních úmyslů. Hodlal jsem chodit sem a tam, a možná že i od města k městu, chodit, pozorovat okolní svět, postupně slábnout a nakonec, už v podobě vychrtlého otrhance, padnout hlady.
       Ležérně jsem se opřel o starou telefonní budku. Na první pohled jsem, myslím, vypadal, že čekám na svou milou či na přítele; a pozoroval jsem lidi a jejich obličeje.
       Jako bych v ten moment vůbec prvně použil oči. Fascinovaně jsem hltal každou vrásku. Po určitém čase, a mohlo to být už po pár minutách anebo až po hodině, nevím, jsem si s hrůzou uvědomil, že většina tváří byla jaksi převrácena. Lidé nosili nedobře nasazené masky; a sice vnitřní stranou ven. Rysy těchto lidských karikatur působily na letmý pohled normálně, při důkladnějším pohledu však vystupovaly nejrůznější vady. Častá byla kupříkladu padající brada, zhroucený nos, povislá či scvrklá oční víčka, pokožka v barvě popela, propadlé čelo, nepopsatelně zlý výraz či manický lesk v očích.
       Únavným opakováním každodenních rutin se tito prostí lidé stali svými vlastními napodobeninami. Připadal jsem si jako exponát jakéhosi inverzního panoptika. Nehybně jsem stál a tupě jsem zíral na kolemjdoucí figuríny, z nichž odkapával vosk. Tu a tam jsem ještě zahlédnul skutečnou tvář, či tvář zakrytou jen velmi jemnou poloprůsvitnou vrstvou.
       Přejel jsem si dlaní po obličeji a s hrůzou jsem i na sobě nahmatal odstávající kus umělé kůže. Opatrně jsem tu odpornou vrstvu sloupnul a odhodil jsem ji na zem. Byl to zárodek mé vlastní masky a já ho již nehodlal dále živit. Do chodníku se vsakovala moje nedonošená maska.
       Jeden z nositelů skutečného obličeje se posadil do okenního výklenku starobylého domu přímo proti budce, o kterou jsem se opíral. Jeho smutkem zhroucená tvář skvěle zapadala mezi sešlé žulové bloky.
       Byla to jen náhoda, že si ten člověk zvolil právě takové místo? Snad toho mladíka přitahovala tragédie ukrytá v hrubých kamenech.
Tak či onak, byla to radost sledovat skutečnou tvář, ač byla zkřivena jakýmsi neřešitelným konfliktem. Přistoupil jsem k tomu nešťastníkovi.
       "Vstaňte, příteli, oprašte si kalhoty a připojte se ke mě. Nemá pro vás žádný smysl dál se tu trápit," řekl jsem rozhodně. "Zapomeňte na svou minulost a přestaňte si převracet staré události v hlavě. K rodině, přátelům ani k vašim nejbližším vás od tohoto okamžiku neváže jediné pouto. Smažte své dluhy! Jen tak. Lusknutím prstu! Lusknutím prstu se zbavte pohledávek."
       K mému údivu ten člověk vstal a kamarádsky se na mě usmál. Krátce jsem svého nového přítele objal. Poplácal jsem ho po rameni a řekl: "Kdysi dávno, více než před hodinou, jsem býval také takový! Tykejme si, kamaráde! Ještě ráno jsem byl stejný duševní žonglér jako ty. Pojď se mnou, brachu, pojď, ukážu ti cestu."
       Poslušně mi šel po boku. Kráčeli jsme uličkami večerního města a přátelsky jsme hovořili. Pili jsme laciný rum koupený v zapadlé večerce. Došli jsme k vilové čtvrti a procházeli jsme se po soukromých zahradách maloměstských zbohatlíků. 
       Usedli jsme na lavičku a můj přítel se usmíval a usnul. Sesunul se mezi rozkvetlé červené růže. Chvilku jsem si pak prohlížel tvář toho milého chlapce, a líbilo se mi, jak jeho rozzářený obličej zapadal mezi hezké nachové květy. Kruh proměn.
       Na několik hodin jsem rozjasnil tvář úplně cizího člověka.
       Nechal jsem ho spát a dále jsem se procházel po zahradách. Tu a tam jsem překonal zídku anebo drátěný plot. A vypiplané záhonky mi brzy začaly lézt krkem. Bylo v tom cosi umělého. Byl to kýč. Trávníky byly falešné a z dřevěných domků se loupala barva. Všelijaká ta barevná zákoutí byla vystřižena z módních časopisů a poté náhodně rozházena; zářivej obrázek sem a zářivej obrázek tam, bez ladu a skladu, reklama, nadpis, omšelej citát, vtip. Tak honem, rychle pryč!
       Šel jsem zpět do víru města. Vzdálené bití bubnů mi udávalo směr. A po pár stech metrech už jsem šel v proudu mládeže, protože nás lákal tentýž zvuk. Splynul jsem s davem lidských poupat a klíčků, nasával jsem mládí a všechnu tu nezralost, a byl bych v tom momentu svolný k čemukoliv, stačil by mi ten nejmenší podnět; nenápadné gesto, prostý slogan, hvizd píšťaly, zatroubení polní trubky, pochodová píseň; marš! vojáci, marš! levá a pravá, husím pochodem vpřed! Ach ano, na chvilku jsem se vžil do ozubeného kolečka nesmírně komplikovaného soukolí, byl jsem ve vleku a svými zoubky jsem poháněl vedlejší součástku.
       U tlačenice před vchodem do klubu jsem na malou chvilku popošel stranou, došla mi už pára. Odněkud se zjevil muž v pracovním oděvu, přeleštil mě kusem mastného hadru, naolejoval mi zuby a pečlivě mě uložil zpět do soukolí.
       Poslušně jsem si vystál řadu, prosmíknul jsem se úzkou uličkou podél šaten a konečně jsem vešel do tanečního klubu.
       Stal jsem se v tom místě pouhou částečkou bez vlastního úsudku, drobečkem. Prohlížel jsem si zdivočelé středoškolačky a v duchu jsem jim hleděl pod sukně, pod výstřihy a všude možně. Stačilo, aby mi kterákoliv naznačila, a v mžiku bych omládl, zmužněl bych, stal bych se neodolatelným a vtipným, mrštným, přestal bych myslet, stal bych se princem. Ale žádná si mě nevšimla.
       A už mě opět pronásledovaly masky! Mládežnické masky byly jiné, samy masky byly maskované, pokryté vrstvou líčidla, tajné, skryté. Zborcené tvary převrácených tváří byly všelijak vyztužené, avšak pořád to byly jenom převleky. Viděl jsem, že mladí všelijak přehrávali, vyjadřovali se v rozmáchlých gestech a až příliš křečovitě se smáli v marné snaze odlišit se od svých rodičů.
       Uplyne nedlouhý čas, napadlo mě, a z dětí budou stejní unudění, stejní frustrovaní a stejní nešťastní, a jejich masky konečně vyhřeznou a odhalí se světu. A rodiče si se svými potomky budou rovni, podají si ruce a splynou v tutéž duchovní entitu. Kruh masek.
       Jedno z děvčat, dlouhonohé černovlasé mládě s velkým nosem, sedíce samo v boxu: ztěžka oddechovalo a hledělo si pod nohy. Úzký hrudník se pravidelně nadouval a vyfukoval. Přisednul jsem si proti tomu nezdravě vypadajícímu děvčeti.
       "Netrapte se," řekl jsem. "Nevolnost přejde, jen je třeba zhluboka dýchat a nepít už další ohnivej drink. Což takhle žlutou limonádu anebo tonik? Tykejme si, mé jméno je... jmenuji se... a cožpak na tom sejde?" zazubil jsem se. "Netrap se, kvítku. Nikdo tě sem přece nenutil, nikdo ti přece nenařídil, aby ses držela zbytku třídy, a jestli ti tak nařídil, neměl na to právo! Zhluboka dýchej, poupě."
       Odešli jsme na dámské toalety. Dívka zvracela a já  přidržoval její dlouhé lokny. Potom jsme se objímali sedíce při tom na míse. Vrátili jsme se do boxu. Prozradila mi, že je v klubu kvůli chlapci.
       "Netrap se trubcem, včelko. Beztak znáte lásku z různých filmů; beztak by se vám nepovedlo se sejít; beztak jste na skutečné souznění příliš mladí. Zapomeň na lásku a věnuj se zálibám, slunéčko moje sedmitečné. Věnuj se sportu, literatuře anebo hudbě. Jenom se dívej, dívej a uč se, opatrně, studuj lásku z knih a z vášnivých kantát, poznávej všelijaké emoce a nehrň se do randění. Nehrň se do ničeho, co ti nesvědčí."
       Šli jsme ven a procházeli jsme se nočním městem. Mluvili jsme a mluvili a její pohublá tvář ožila štěstím. Sláva! Rozjasnil jsem další obličej!
       "Doprovodím tě domů, lásko. Půjdeš do svého pokojíku. Usneš ve svojí posteli. A budeš klidně spát." Tak jsem pravil a tak se také stalo.
       Šel jsem zas sám a nevěděl jsem kam. Chodil jsem od domu k domu, od neštěstí k neštěstí, sledoval jsem masky a tváře, rozdával jsem nic než laskavost a klid, zpíval jsem hluchým při jejich pádu do propasti, zpíval jsem a zpíval, zlehčoval jsem cizí tragédie a převracel je v člověčinu, zbytečně, smál jsem se, zpíval jsem a smál jsem se. Ach ano, nevejít už nikdy pod žádnou střechu, dožít venku, rozjasňovat cizí tváře a padnout u cesty, už nikdy nic netajit, ničemu nesloužit a nic si nenamlouvat, nežonglovat, být, existovat, stát se kusem dřeva, kamenem, splynout se zemí, s prachem, s křovím, s bodlákem, s jehličím, obejmout kmen stromu a vrůst, nechat si narůst kořeny.
       Jednoho rána jsem viděl přijet autobus s lidmi cestujícími do zaměstnání. Proud postav se pohyboval beze slov, lidé šli a do ticha se ozývaly jenom kroky a šoupání nohavic, krysí ťapkání, škrabání drápků, smuteční pochod k bezedné jámě, k všežravé díře v zemi, pochod mrtvých, kruh smrti; i já bych měl jít, pomalu kráčet s ostatními, anebo se rozeběhnout a střemhlav skočit.
       Zazpíval jsem tón, nikdo mi však nevěnoval pozornost, nikdo se za mnou neotočil. "Vraťte se!" hulákal jsem z plných plic. Zbytečně jsem se snažil. Průvod vystoupal na skálu.
       Byl jsem sám.
       Konečně sám.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.05.2018 16:13:57Jeff Logos

Povedené

17.05.2018 22:04:53CHT

Líbí se mi ta ambice. Jednoznačně, nekvaji, jednozněčně nejplynulejší a nejkonzistentnější text.

Tak mládež? Tak jo: https://www.youtube.com/watch?v=If3_yiYJ-2g

 

13.05.2018 09:30:37kvaj
redaktor prózy

Myšlenky? Spíš jen nahodilé představy. Vypravěč se snaží moudře  skepticky shlížet na okolní lidské hemžení, ale ve změti svých obrazů se utopí. Podle mého jde už od názvu o pózu. Proč latinský název Canimus surdis a ne český Zpívám(e) hluchým? Aby ten moudrý nadhled byl hned od začátku patrný a že ostatní nechtějí slyšet dobře míněné rady, anebo nemají na to, aby je pochopili?

09.05.2018 15:09:26Lakrov
redaktor prózy

 Po přečtení první stránky si říkám, že na mě je ten text příliš plný symbolů  nebo jak mám nazvat ty obrazy nešetřící nadsázkou.  Problém tohohle textu -- vlastně spíš můj problém -- spočívá v tom, že vůbec  nechápu, o čem čtu. Trochu se chytám až na poslední stránce, ale smysl  úplného závěru mi zase uniká. Přeju lepší, důvtipnější čtenáře.  

03.05.2018 10:42:51Flákač

hrdina hází hrách na stěnu a nikdo to neocení :) jak současné téma. je fakt, že text mě nutil místy přeskakovat a nečíst všechno. vykořenění třicátníka jako inspirace? proč ne.

02.05.2018 21:15:46K3
redaktor prózy

Mě to kupodivu oslovilo. Taková, zdánlivě abstraktní čmáranice, zdá se. Zašmodrchané klubko filozofických myšlemek. Náročné na čtení.

Ale mám dojem, že mi to dává smysl. Chápu toho, kdo momentálně nemá moc chuť číst. Já tu chuť dnes měl a tak jsem si to docela užil.

V jednom momentě, jakoby ti docházely síly, několikrát ses překlepnul. Namátkou: ...se tito prosté /prostí/ lidé stali svými vlastními napodobeninami.

...z nichž odkápoval /odkapával/ vosk... T.

01.05.2018 20:16:30Fruhling
Podepisuji komentar Zdendy.
01.05.2018 10:55:52Zdenda

Podepisuji komentář Vigan.

28.04.2018 22:36:44Šumavka
Trochu jsem se místy ztrácela
V dějí, ale líbilo se mi to.
26.04.2018 08:23:52Gora
redaktor poezie a prózy

avi PM


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.