Zasněžená srdce

Noc se oficiálně překlenula v den. Nebo to aspoň tvrdila usměvavá asistentka v hodinkách usazených na jeho pravém zápěstí. Nakláněl se přes zábradlí svého balkonu s cigaretou v puse a sledoval vozidla v ulicích, jak pod ním sviští vzduchem, aniž by za sebou zanechávala jedinou stopu. Zrovna včera na cestě do práce četl dlouhý článek dne o pravěkých vozidlech zvaných letadla, která za sebou na nebi zanechávala toxickou stopu své trajektorie. Jaké obrazy asi byli lidé schopni na oblohu nakreslit, než se těmi výpary sami otrávili? Jakožto profesor současného umění by snad o případné kráse tohoto fenoménu více popřemýšlel, ovšem nyní jeho mysl zaměstnávala jiná, mnohem naléhavější myšlenka. Asistentka v hodinkách nespokojeně zavibrovala a připomněla mu, že se s cigaretou nesmí nahýbat přes balkon kvůli možnému hrozícímu nebezpečí cestujících pod ním. Věnoval jejímu hloupě vypadajícímu obličeji posměšný úšklebek. Přesto ji poslechl (i když si to nechtěl přiznat), zatípl cigaretu do popelníku a tentokrát ani nepočkal, až ji popelník celý rozloží a neklidně vešel do svého bytu.

Vše bylo stále tak, jak to tu večer opustila. Na zemi se válely skleněné pozůstatky jeho nejnovější sochy a korunu jim nasazoval tablet rozsvícený na článku s názvem „Vláda rozhodla zastavit výrobu modelů PK100 až PK124“. V podtitulku stálo, že od příštího měsíce bude zastavena i distribuce náhradních dílů.

Jinými slovy, jak se včera o článku Rosie vyjádřila: „všechny nás nechají postupně shnít“. Mluvila o ní samotné a ostatních robotech, ovšem ne o Bergiemu, o jehož lidskosti nepochyboval ani sken DNA. V článku vláda vysvětlovala, že stahuje roboty těchto modelů z výroby, jelikož byly nalezeny nepřijatelné vadnosti na jejich inteligenčních centrech. Dokáží v sobě vyvinout emoci podobnou lidské zlobě na kterou ovšem jejich inteligenční centra nejsou stavěna, což z nich dělá hrozbu pro lidstvo. Společnosti vyrábějící tyto modely se lidem omlouvají a slibují jim brzké finanční odškodnění. Vláda vyzývá majitele těchto robotů k jejich okamžitému odevzdání do rukou zákona. Když jí včera v posteli nahlas dočetl článek, neubránil se poznámce: „Ještě, že tě nevlastním.“ A takhle celá hádka vlastně začala.

Vyprostila se z jeho objetí a nevěřícně se na něj podívala.

„Věděla jsem, že mě jednoho dne lidstvo odsoudí, ale nečekala jsem to od tebe.“

Sledoval elastická vlákna její pokožky stahovat se v rozlobenou grimasu. Nevěděl, že je schopna zloby a po přečtení článku a její reakci si připadal jako by dostal pěstí do obličeje.

„Ale já tě přeci neodsuzuji! Jen jsem podotkl, že je dobře, že nejsem tvým majitelem, jinak bych tě musel jít odevzdat.“

„Mým majitelem? Odevzdat? Co sis o mě celou dobu myslel?“

Neodpověděl. Topil se v úvahách, jestli ji stále ještě dokáže milovat. Takhle lidskou ji nečekal.

„A co bude teď?“

Plna emocí se vyšvihla z postele a začala přecházet po pokoji.

„Budeš se snad snažit dohledat mého majitele?“

„Vždyť víš, že jsi nikdy žádného neměla,“ odpověděl klidně.

Na chvíli ustala v chůzi a věnovala mu podivný úsměv. Na týle pocítil chlad, neklidně sebou ošil a odvrátil od ní pohled. Všimla si jeho reakce, ale mlčky ji přešla.

„Ale jsi nejbližší osobou. Stejně sem přijdou a budeš mít problémy, že jsi mě neodevzdal.“

Mlčel.

„Tak odevzdáš mě?“ zeptala se po chvíli ticha přerušovaného jen jejím neklidným přešlapováním.

Podíval se jí zpříma do očí: „proč bych to dělal?“

„Takže mě ochráníš?“

„Ne.“

Pozoroval, jak všechny hezké rysy její tváře pomalu mizí a nahrazuje je jakási zkamenělá grimasa. Uvědomil si, že hledí přímo na něj. A v tom pohledu bylo tolik prázdnosti. Prázdnosti, uvědomil si najednou, která vždy vyplňovala náš vztah. Tak plné a přesto tak prázdné. Zasmál se ironii svého neštěstí. Špatně si vyložila jeho smích a tentokrát se už nechtěla držet zpátky.

„Proč mě nechceš ochránit?!“ vykřikla najednou.

„Proč bych to dělal?“

„Je tohle snad nějaká hra?“

„Ne.“

Rosie si bezbranně sedla na roh postele. Bergie ji nezaujatě sledoval. Byl jí zcela znechucen. A byl znechucen sebou, že si kdy myslel, že byla pro něj ta pravá. Vždyť je tak nestálá! A zrovna se v novinách dočetl, že je i nebezpečná...

Jako v odpověď zaslechl střepy klouzat po hladkých parketách svého bytu. Uvědomil si, že ji na chvíli ztratil z dohledu. Ale nemusel se bát, dala si záležet, aby ji si jí rychle zase všiml. Stála v jeho obývacím pokoji a ve svém smutku se majestátně tyčila nad jeho již neexistující sochou.

„A vem si i tohle,“ mrštila s tabletem o zem, „s autorem článku si hezky padnete do noty.“

Nic víc neřekla a znovu mu zmizela z dohledu. Bergie, stále sedě na posteli, trpělivě naslouchal klapavým zvukům, které se každou chvílí více vzdalovaly jeho uším. Do rámu dveří se zaryla vidlice podpatku a následovalo mocné zabouchnutí vstupních dveří. Až poté se odvážil vstát. Nebylo mu líto, že odešla. Vlastně si přál aby byla tou, která se sama od sebe rozhodne odejít, protože ji už nedokázal déle vystát. Takhle to určitě bude lepší. Dala mu nadobro pokoj a on si prostě najde jinou.

Avšak i když pevně věřil všem těmto svým myšlenkám, stále se cítil touto hádkou zcela znepokojen. Vyšel z pokoje na balkon a tam strávil celé odpoledne následované večerem a nebyl by si ani povšiml, kolik času již uběhlo, nebýt oněch přihlouplých hodinek s asistentkou. Slyšel, že kdysi lidé rozlišovali noc ode dne díky rozdílnému množství světla v rámci dvaceti čtyř hodin. S vývojem technologií ovšem obloha navždy nabyla na světle; žilo se stále. Pro lidi různých zaměstnání byla noc a den v jiných hodinách. Ale proč se v myšlenkách znovu zatoulal jinam než chtěl? Uvědomil si, že stále nehybně stojí ve svém bytě a neví si rady. I když si znovu zrekapituloval, co se včera stalo, nepřišel na nic, co by ho přimělo cítit se lépe.

Uvědomil si, že má velice sucho v puse a že si jeho tělo žádá o další dávku nikotinu. Oboje potlačil a přinutil se jednat. Vytočil číslo školy, ve které učil a omluvil se z dnešní výuky, jelikož se u něj projevil velice infekční kašel. Není problém, dosud měl perfektní docházku a nikdy nestonal, proto si může vzít kolik volna chce. To by bylo. Ovšem, co teď? Stále se v myšlenkách vracel ke včerejšímu dni. Cítil velikou směs emocí. Snad litoval toho, že byl tak netaktní. Snad mu i chyběla. Ovšem ne natolik, aby měl potřebu vydat se ji hledat.

A tu se spásný nápad vkradl do jeho mysli. Co kdyby si zašel na snídani do svého oblíbeného mléčného baru? Sice si do svého bytu mohl ve vteřině nechat přenést jakékoliv jídlo si přál, ale náhle získal potřebu být někde mezi lidmi. Ano, lidský kontakt by mu snad mohl pomoci. Uskutečnil rychlý telefonický hovor a během chvíle seděl na zadním sedadle taxíku. Robotický řidič se ze své naprogramované slušnosti pokusil o zabřednutí hovoru. Bohužel jím zvolené téma bylo již předem odsouzeno k žalostnému konci. Ne, Bergie si opravdu nechtěl povídat o zániku zastaralých modelů robotů. Raději si zvolil sledování okolního světa z okénka taxíku. Povšiml si, že se dostali k dopravnímu pruhu, kde je povoleno kolmé stoupání a klesání. Řidič chvíli počkal a pak se zařadil mezi ostatní vozidla. Bergie pocítil v každém atomu svého těla narůstající vzrušení. Rychlé klesání bylo jedním z hlavních důvodů, proč tak miloval návštěvy mléčného baru. Dalším důvodem bylo jeho strategické umístění v nejnižším podlaží města. Byla to totiž jediná část města, kam nikdy moc světla neprostoupilo, což simulovalo pocit noci. A navíc to bylo jediné místo, kde se dalo chodit kamkoliv bez potřeby vozidel.

Neuběhlo moc času a taxík zastavil u svého cíle. Bergie zaplatil přes své občanské ID a vystoupil. Ulice byla rušnější než kdy jindy. Okolo něj se potulovala spousta pochybných existencí s ještě pochybnějším zbožím k prodeji, tentokrát ale místo cen šeptaly něco o plánovaném policejním zásahu v této oblasti. Za léta návštěv ve svém oblíbeném podniku se naučil tyto lidi přehlížet, aniž by měli potřebu s ním přijít do kontaktu.

Nebýt toho, snad by si jí hned všiml. Ale byla to vůbec ona? Právě minul roh ulice a měl pocit, že zahlédl někoho její postavy opírat se o omítku domu. Ve vchodu do mléčného baru zaváhal. Nechtěl s ní v tuto chvíli mít co do činění. Přišel sem, aby na ni přestal myslet. Co když to ale nebyla ona a začíná ji ve všem vidět? A pokud to byla ona, proč ho nenásledovala, jak bylo jejím zvykem? Přemohla ho zvědavost a tak se vrátil na místo, kde ji zahlédl. Měla na sobě stejné oblečení jako včera a upínala na něj své smutné modré oči. Jakmile si ale všimla, že se na ni také dívá, pohled odvrátila.

„Co tu děláš?“ zeptal se zpříma.

„Jsem.“

Nechápavě na ni zamrkal.

„Na hloupou otázku hloupá odpověď,“ vysvětlila.

„Nejsem tu, abych s tebou hrál hloupé hry,“ odpověděl nevrle a chystal se odejít.

„Počkej!“

Nechtěl se zastavit, přesto jeho nohy přestaly kráčet kupředu. Rosie nechala klesnout ruku, kterou po něm při svém zoufalém výkřiku vztáhla a zadívala se na zem.

„Proč tu tedy jsi?“ zeptala se opatrně.

„Přišel jsem si pročistit hlavu.“

„Aha...“

„A řekneš mi konečně proč tu jsi?“

„Já...“

Vzhlédla a podívala se mu do očí. Lekla se jeho upřeného pohledu a ihned se zase stáhla do sebe. Pak ale odevzdaně vydechla.

„Měla jsem hlad a tak trochu jsem doufala, že sem přijdeš. Pamatuji si, jak jsme sem chodívali každý...“

„Copak už nemáš žádné peníze?“ skočil jí do řeči.

„Měla jsem u sebe jen na cestu taxíkem sem.“

Nevěřícně se na ni zadíval: „Uvažuješ ty vůbec? Co bys dělala, kdybych sem nepřišel?“

„Asi bych zde stále stála a prostě...byla?“

S pocitem bezmoci se nastalé situaci zasmál. Přišel sem, aby na ni zapomněl, ale ironií osudu tu na něj čekala a tušil, že ji nakonec i dobrovolně pozve na snídani. Nechtělo se mu do toho, ale uvědomil si, že se za ni stále ještě cítí zodpovědný.

„No, co s tebou mám dělat...“

Usadili se v zadním rohu místnosti a objednali si jahodové koktejly a palačinky s nugátovou polevou. Stále, pro ně z neznámého důvodu, dodržovali svou stravovací tradici. Od vstupu do podniku mezi sebou nepromluvili jediné slovo a nastalé ticho každou minutou nabývalo na tíze usazující se na jejich srdcích.

„Takže,“ začal nejistě Bergie hovor, „zeptal bych se, jak se máš, ale myslím, že odpověď na to už znám. A odpovím i na otázku ze slušnosti, kterou bys mi pravděpodobně následně položila, ano, mám se pořád stejně špatně. Děkuji za optání.“

„Proč to děláš?“

„Proč dělám co?“

„Proč se takhle chováš?“

„A proč ty se takhle chováš? Přišel jsem sem, abych si provětral hlavu, zapomněl na to, co stalo a prostě se posunul ve svém životě dál.“

„Tak to si přejeme to samé.“

„Vážně?“

„Ano. Mrzí mě má včerejší vyhrocená reakce a ráda bych to mezi námi napravila.“

„Není už co. Chci se posunout dál bez tebe.“

„Jak něco tak hrozného můžeš říct s takovým klidem?“

„Odkdy je pravda hrozná?“

„Nejde o pravdu, ale o tvůj přístup.“

S těmi slovy Rosie začala brčkem upíjet koktejlu a hypnotizovaně sledovala, jak pěna ve sklenici postupně klesá. Bergie se od ní nespokojeně odvrátil. Uvědomil si, že k ní přestal cítit lásku v momentě, kdy vyšlo na světlo, že je vadným modelem. Narušilo to obrázek, který si o ní vytvořil a cosi mu říkalo, že už si ho nikdy tak skvělý nevytvoří. Navíc k ní byl přitahován tím, jak odlišná od lidí jako robot byla. Dneska mu ale přišla až moc emotivní. S tou svou dramatičností mu úspěšně kazila den.

Ale bylo tu ještě něco. Bergie se nikdy dříve nezachoval tak bezcitně. Jedna jeho část se stále ptala celku, proč pro něj tak snadno ztratila význam. A nebýt Rosiiného hlasitého srkání, snad by tuto svou část i uslyšel a byl schopen věci mezi nimi napravit. Ale k tomu nedošlo. Naproti němu seděla modrooká existence vyživující se na jeho bezradnosti. Nic víc, nic míň.

Povzdychl si a zamžoural směrem k malé obrazovce vznášejícího se na barovém pultu. Pod ním ležela cedulka: „Neprostrkujte žádné předměty monitorem“.

Náhle sebou hrozně škubl. Chladná ruka vystřelila po jeho zápěstí a držela se ho jako klíště. Vzhlédl. V jejích modrých očích vypukla bouře.

„Proč nás nenechají prostě dožít ze součástek, které nám zbývají?“

Protože jste pouze roboti. Nevyslovil to nahlas? Naštěstí šlo jen o myšlenku. Horší už bylo, že nemohl říct nic. V krku se mu vytvořil rendlík a zasedl jeho srdce deroucí se z těla ven. Zmohl se tedy jen na pokrčení ramen.

„Proč nás musí za každou cenu zabít?“

Muž od vedlejšího stolu se na něho otočil a začal si hladit svou neexistující bradku. Bergie se vzpamatoval.

„Ne tak nahlas, uslyší tě.“

„Uslyší tě! Cha, to je to nejlepší, co z tebe teď vypadlo? Tady jde o můj život, chápeš? No a co, že to někdo uslyší!“

Tentokrát získali pozornost číšníka, který se jich neklidně dotázal, zda-li je všechno v pořádku. Jinými slovy, mají vypadnout. Bergie hodil na stůl bankovku a skrze zuby procedil omluvu. Monitor zeleně zablikal a v jeho středu se zjevila žlutá hlava namočená do červena. Bergie musel uznat, že trend červených vlasů je již značně otravný, ale nestihl tuto myšlenku více rozvést. Televizní hlasatelka oznámila výjimečnou situaci a zdůraznila, že do chvíle zveřejní tváře robotů, po kterých vláda pátrá. Zamrazilo ho v zádech. Určitě tam promítnou Rosie a jelikož všichni v baru budou svědky toho, jak ji sem vzal na koktejl, bude zajisté stíhán i on. Chvatně ji vzal za ruku a pospíšil si s ní ven na ulici.

„Poslyš,“ oslovil ji udýchaným hlasem,“ pro tentokrát ti pomůžu se před nimi skrýt. Dám ti i nějaké peníze, abys mohla přežít. Víc ode mě ale nežádej, už k tobě žádnou vazbu necítím.“

Modrá bouře zesílila a narážela do černých břehů. Přikývla.

Přehodil přes ní svou mikinu s kapucí. Nechtěl, aby ji každý hned poznal. Nemusel si plánovat cestu, přesně věděl, jakými uličkami se má vydat, aby se vyhnul hlavnímu proudu. Zahýbali právě do další ulice, když za nimi zablikala zelená světla. Neklidně se ohlédl a spatřil několik robotických strážníků, jak vstupují do mléčného baru. Nebude trvat dlouho a dostanou svědectví, která potřebují. Musí si pospíšit.

Nechala se jím vláčet těmi nejšpinavějšími ulicemi svého rodného města. Modrá bouře sledovala jeho hrubou ruku bolestivě obtočenou kolem jejího zápěstí. Nebolelo to tak, jak by si myslela, že to bude bolet. Chtěla křičet, ale nemohla. Chtěla vzlétnout, ale neměla jak. Chtěla ho obejmout, ale věděla, že už je jejich vztahu konec. Už tomu rozuměla. Bojí se jí, protože se dokázalo, že roboti jejího typu jsou pro společnost nebezpeční. Asi si myslel, že jí jednoho dne přeskočí a chladnokrevně ho zabije. A nebyl by sám. Celé lidstvo a ostatní typy robotů by byli proti ní.

Zastavila tak prudce, až Bergie skoro přepadl do předu.

„Nech mě tady.“

Překvapeně na ni zamrkal.

„Stejně nemám kam jít a ke komu se schovat. Je konec.“

„Na tohle nemáme čas, pojď prosím.“

„A to je právě to, co nás odlišuje. Ty máš času dost, já už nemám čas žádný. A s tím už se nedá nic dělat.“

„Jestli tu budeme ještě otálet, chytnou nás, a taky o svůj čas přijdu.“

„Tak proč mě tu prostě nenecháš?“

Uvědomil si, že na to není schopen najít odpověď. Měla pravdu. Nic ho k ní přeci vázat nemusí. Sama se rozhodla to vzdát. A asi to bylo i rozumné. Nemůže před zákonem utíkat věčně, že?

„Dobře...“ zamumlal a nejistým krokem se vydal ke konci ulice.

U rozcestí se po ní z jisté nostalgie ohlédl. Modré nebe se na něj koukalo bez jediného mráčku. Byl tak dojat, že zapomněl, že už chtěl dávno odejít. Jedna věc byla se s ní pohádat kvůli svému strachu a věc druhá byla nechat svou tehdejší přítelkyni na pospas smrti, fenoménu, který už lidstvo dávno přestalo řešit a o to nepochopitelnější bylo, že se s ní dokázala tak rychle smířit. On to nedokázal. Nechtěl si přiznat, že jednoho dne tu prostě nebude. Ve spěchu hrábl do kapsy a přiběhl k ní se slzou v oku. Vtiskl jí do ruky několik bankovek. Dívala se na ně jako dítě, které ještě nechápe jejich cenu. „Ale...“

„Jen si je nech. Víš...pro jistotu.“

Chvíli ho pozorovala a pak přikývla. Dokonce se jí na tváři objevil letmý úsměv.

Už se cítil jistější. Byl na sebe hrdý, že jí dal nějakou naději. Splnil, co mohl. Jeho mysl ho kdesi v jeho nitru přesvědčovala, že za její smrt již nebude cítit výčitky. To si ale ještě neuvědomoval, a tak se, stále se slzou v oku, od ní začal znovu vzdalovat.

Na konci uličky se vynořil mohutný stín. Byl poněkud vylekán jeho rozměry, otočil se tedy raději zpátky k Rosie a plánoval vyjít druhým koncem. Ale z toho směru přicházel stín druhý. Jeho tělo zaplavil nepopsatelný strach. Připadal si, jakoby se jeho duše začala pomalu vytrácet. Ještě nikdy se necítil tak sláb. Pak se ale vzpamatoval. I kdyby to byl ten, kdo si myslí, že to je, v nejhorším řekne, že kolem Rosie jen procházel. Jeho nohy získaly jistotu, kterou potřebovaly, aby mohly nanovo vykročit. Každým krokem se přibližoval ke stínu. Rozeznal v jeho ruce čtečku, kterou nosívají zásahové jednotky na ověření druhové identity.

Vzduch byl do vteřiny nasycen jemným dívčím pláčem. V panice se ohlédl a spatřil, jak stín stojí nad Rosie a skenuje její čelo. Přinutil se od tohoto výjevu odvrátit. Nemá s tím nic společného. Absolutně nemá. Ale ani už sám sebe nebyl schopen v tomto ohledu přesvědčit. A kam vlastně zmizel druhý stín?

Na jeho tvář přestalo dopadat světlo a kdosi ho hrubě chytl za zápěstí. Čtečka svým zeleným paprskem opakovaně oblizovala jeho čelo. Klid. Vím, kdo jsem. Zelený paprsek na vteřinu přestal blikat a pak na jeho čelo ukázal žlutým intenzivním světlem. Před jejím božským světlem se nikdo neschová.

Aniž by měl čas si cokoliv ve svém překvapení pomyslet, mohutný hlídkový robot ho uchopil za obě ramena, zdvihl ho do výšky a odváděl protestujícího Bergieho pryč z uličky.

Rosie naproti tomu nevěřícně hleděla na dlaň druhého hlídkového robota, který jí podával jakousi ošuntělou peněženku. Nedůvěřivě si jí vzala a otevřela. Robot následně kývl hlavou na pozdrav a zmizel ve stínu uličky. Na tvář jí dopadla první vločka. Zdvihla hlavu a nad zdánlivě nekonečnou několika patrovou dopravní sítí spatřila snášející se sníh. Nepamatovala si, kdy naposledy sněžilo. Zasněně vstala a sledovala, jak se sníh rozpouští ve špinavé kaluži. A tu si všimla, že v kaluži leží i klíč od apartmánu. Chvíli ho mlčky sledovala, a pak se s k němu sklonila. Tak, pomyslela si, tohle je to jediné, co po něm zbylo. Pokrčila rameny a za cinkotu klíče v její peněžence se rozeběhla vstříc duchu města.