Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Možná v nás něco nestárne
datum / id25.04.2018 / 487258Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno216x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Možná v nás něco nestárne

     „Kolikrát ještě s jarním táním zavoní vítr milováním?“ zvolala Iva kamsi do prostoru.
     „Co to má být?“ otázal se Denis překvapeně.
     Za dobu, co byli spolu, si u ní na podobné projevy sice zvykl, ale tentokrát ho její výkřik udivil. Byli zchvácení vedrem i námahou z výstupu úžlabinou na kopec a trička se jim potem lepila na těla, takže nechápal, proč to řekla. Ona však neodpověděla a jen se na něj culila.
     „To tě napadlo právě teď?“ nechtěl se nechat odbýt úsměvem. „Rozuměl bych tomu milování, protože na něj myslíš prakticky pořád. Kdes ale vzala to jarní tání a vítr? Je léto a nehne se ani stéblo trávy.“
     „Mám takový svěží pocit jako na začátku jara,“ řekla. „Možná v nás něco nestárne…“
     „To myslíš vážně? Ve mně teď stárne všechno. Proč jsme sem vůbec museli lézt?“
     „Chtěla jsem, abychom měli lepší rozhled do krajiny. Navíc jsme zde sami, je tu božské ticho. Podívej, Denisi, jaký je odtud krásný výhled,“ rozpovídala se Iva. „Miluji takové výlety. Ty jsi snad zklamaný? Stejně jsi zvláštní, bez otázek se mnou šlapeš do kopce až nahoře se zeptáš, proč jsme sem šli.“
     Vzal ji kolem ramen a mlčky hleděl do údolí řeky, jež se v těchto místech obloukem zařezávala do vzdálenějšího levého břehu, který strmě stoupal k silnici, nad níž se táhla příkrá stráň k trati a za ní se zdvíhal svah porostlý trávou a křovinami až ke zvlněnému hřbetu. Pravý břeh pak tvořila úzká kamenitá a bahnitá pláž, která přecházela do plochého trávníku. Hladina se místy nesnesitelně třpytila a poblíž lávky se páslo a koupalo hejno hus. Denise ale už ten pohled omrzel a mírným tlakem objímající ruky přiměl Ivu k pohybu. Ušli jen několik metrů, než se znovu rozpovídala.
     „Víš, proč jsem si vzpomněla na jaro?“
     „Nemám zdání.“
     „Protože jaro miluji. Miluji ten čas nového rozpuku a života. Zmáčení kocouři se vracejí k ránu z tajemných cest do májových nocí, fenka má zase své kritické týdny, ze země stoupá první kvas…“
     Iva přerušila proud slov a podívala se, co na to Denis. Ten ale netečně kráčel po málo vyšlapané pěšině a za ramena ji tiskl k sobě.
     „Zbytečně honíme čas, protože čas plyne v kruzích a pokaždé znovu nás dostihne nové jaro,“ navázala Iva přetrženou nit svého monologu. „Ženy tou dobou dělají jarní úklid ve skříních, vyzkoušejí všechny halenky a sukně, aby zjistily, zda se do nich vejdou a běda, když přibraly nějaké to zimní kilo navíc. Nasadí různé diety, cvičení, vždyť se přece chtějí líbit. A muži-lovci, pokud nehledají vhodný sexuální objekt, přemýšlejí o tom, zda by přece jen nebylo lepší mít doma na stole voňavý řízek než v hospodě guláš stokrát jinak. Vidíš, jaké ty máš štěstí, že jsme se potkali? Nemusíš shánět ženu, protože na tebe doma čekám já, nehádáme se, máš uklizeno a navařeno…“
     „Taky si toho považuji,“ skočil jí do řeči a usmál se.
     „Ty si z toho děláš legraci, ale pro osamělé muže, kteří třeba ani neumí vařit, je to velký problém. Letos na jaře mě na ulici zastavil muž, s kterým se znám už léta od vidění…“ 
     Mrkla na Denise, jestli neobjeví v jeho tváři náznak žárlivosti. Žádný ale nenašla, takže zklamaně pokračovala.
     „Ten muž využil naši společnou cestu k obchodu a rozvíjel dost vážné úvahy o životě. Říkal, že často zatouží po teple domova a myslí na to, že by si i on mohl založit rodinu. Ale pak, když prý slyší, jak si sousedé v paneláku nadávají, ohřeje si radši párek. V té chvíli jsem si najednou uvědomila, že ne každému voní jaro stejně. 
     A taky jsem potkala svou kamarádku Věru. Vyprávěla mi, že ji opustil muž a nechal ji samotnou se třemi dětmi. Našel si mladší. Měl prý o sobě vždy vysoké mínění vycházející z egocentrického pohledu na svět. Domýšlivost a pýcha jsou jeho sebeklamy. Když se mi ale Věra přiznala, že už pár let spávali odděleně, nevěděla jsem honem, co na to říct.“
     „To se divím,“ poznamenal.
     „Že je to divné,“ řekla Iva a nedošlo jí, že ho překvapilo, když nenašla hned odpověď. „Že by jim chyběla fantazie? Nebo se mezi nimi vytratila magická přitažlivost?“ přemítala dál. „Ale nejspíš zmizela láska. Možná také vše probíhalo podle plánu bez závanu čerstvého vzduchu. Objetí se tak mohou stát povinností a život plný návyků bez momentu překvapení se omrzí. Nemůžeme ale obdržet víc, než sami dokážeme dát. Co myslíš?“
     „Myslím, že mám hlad,“ řekl. „Víš, jak jsi vykládala o tom jídle, dostal jsem hlad. A taky bych se něčeho napil. Hele, koukej, támhle je vesnice. Určitě tam bude nějaká hospoda.“
     „Ty seš, víš,“ řekla uraženě a vykroutila se mu z objetí. „Já ti tady vyprávím takový smutný příběh, a ty myslíš jen na svůj žaludek.“
     „Nijak jsem na něj nemyslel. Ozval se sám,“ namítl.
     Iva však jeho ironickou omluvu nevzala a dotčení jí vydrželo poměrně dlouho, takže do venkovské hospůdky došli v podstatě bez řečí. Sotva však dosedli, spustila znovu.
     „Zdena se také rozvádí…“
     „Kdo je Zdena?“
     „Taky moje kamarádka. Muž jí nechce platit na dítě, nemá zájem o práci, poflakuje se radši po městě, nebo se válí u své matky, která mu aspoň vypere a uvaří. Tak se Zdena honem seznámila s jiným. Vždyť přece musí přežít…“
     U stolu se objevil číšník s jídelním lístkem a Iva ho hned začala dychtivě studovat, až si vybrala salát Caesar a podala jídelní lístek Denisovi.
     „Nepotřebuju. Dám si guláš se šesti,“ ušklíbl se.
     „Ty si dáš guláš?“ vytřeštila oči.
     Když neodpovídal, mávla rezignovaně rukou a vrátila se ke svému výkladu.
     „Zdena je sama také bez práce, tak jí šlo hlavně o to, aby ten chlap byl bohatý. Že je sobec a neurvalec, přehlíží. Na druhém místě je u ní sex, dokazuje si tím, jak je dobrá. A k tomu patří postava modelky. Už také proběhla všechny butiky. Přece musí před jeho přáteli vypadat. A dítě? To je až kdesi vzadu, na samém konci.“
      Denis se už v jejím povídání ztratil, ale nevadilo mu to, protože před něj číšník právě postavil vonící guláš.
     „Alice sice od svého muže utekla i s dcerami, když ho našla v posteli s jinou,“ začala Iva další díl svého proslovu.
     Už se neptal, kdo je Alice, beztak věděl, že je to další její kamarádka a vlastně ho to ani nezajímalo, protože mu jídlo opravdu chutnalo, a dumal, jestli je to tím, že je guláš vážně tak dobrý, nebo proto, že už mu kručelo v břiše.
     „Nakonec se k němu ale vrátila. Alice přiznává, že je zvyklá žít v přepychu, tak proč by ho měl užívat někdo jiný? Mramorová koupelna u nich podléhá módním trendům stejně rychle jako modely aut nebo květiny, které jí muž ovšem zapomíná jaksi nosit.“
     Denis si pomyslel, že Iva si v tomto směru na něj nemůže stěžovat, ale z toho jejího nekončícího přísunu banálně tragických příběhů jejích kamarádek mu už třeštila hlava. Ještěže přišla bouřka chvíli před tím, než dorazili na zpáteční cestě k autu a zchladila mu čelo. Do Prahy se vraceli za deště a za neustávajícího toku jejích slov, a navíc ve Zličíně chytili kolonu.
     „Lidé se ponižují často ze strachu, ale většinou z vypočítavosti očekávají výhody za svá dobrovolně zvolená ponížení,“ mínila Iva. „Vlákna sítě se tak stávají pevnými a brzy dovolí pohybovat se jenom tam, kam dosáhnou. Dopouštíme se chyb a platíme za ně.“
     Podíval se na ní a uvědomil si, jak je nádherná, i když neměl ponětí, o čem mluví.
     „Ale jsou události, a ať do nich zasáhneme, nebo ne, vždy jsme do nich vtažení a neseme následky. Nikdo není pouhý pozorovatel, všichni jsme ve hře. A ve hře je všechno. Ale jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme.“
     Denis teď postřehl, že přeladila z líčení osobních příběhů do filozofické tóniny, avšak nekomentoval to a tupě pozoroval, jak stěrače rytmicky a neosobně odstraňují dopadající kapky deště ze skla.
    „Ty mě, Denisi, jednou také budeš chtít opustit. Přestanu se ti líbit, najdeš si mladší, ale já o tebe budu bojovat už dopředu, nikdy nedopustím, aby náš život zevšedněl.“
     „Toho se bát nemusíš, Ivo,“ řekl. „Jednak se mi líbíš, sex je s tebou úžasný, a i kdyby ses mi už nelíbila…,“ na chvíli se odmlčel. „Víš, Němci mají pořekadlo, že málokdy přijde něco lepšího, a toho se snažím držet. Nakonec je to jedno – ty nebo jiná, vyjde to zhruba nastejno.“
     „Takhle se na to díváš, Denisi?“ zeptala se Iva zaraženě. „Jsi hajzl!“ vybuchla vzápětí. Největší grázl, kterýho jsem potkala! To je konec! Konec, rozumíš!?“
     „Myslíš to vážně?“ otázal se nevzrušeně.
     „Jasně! Smrtelně!“ vřískala.
     V autě pak bylo ticho až do chvíle, než zaparkovali před domem.
     „Co teď uděláš, Denisi?“ zeptala se se strachem v hlase.
     „Sbalím si věci a půjdu k sobě.“
     „Neblázni. Nemyslela jsem to vážně. Hrozně mě ale naštvalo, co jsi řekl.“
     „To, že vyjde nastejno, jestli ty nebo jiná?“
     „Přesně to.“
     „Já si to ale fakt myslím.“
     „Tak si to mysli, ale už to neříkej. Já tě miluji, Denisi. A ty mě taky, i když tomu třeba nevěříš. Ale láska mezi námi je.“
     „Netvrdím nic jinýho,“ usmál se na ni. „A byla to pravda, když jsi říkala, že v nás možná něco nestárne.“

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

22.05.2018 12:40:14kvaj
redaktor prózy

Měl jsem pro postavu Ivy reálnou předlohu.

22.05.2018 12:00:07Lakrov
redaktor prózy

Ta potvora ho teda válcuje, ale jsou takové; možná je jich dokonce víc,  než si umíme představit :-)  Možná je ukecaná až moc přechytrale, ale to může být "nemoc z povolání".  

26.04.2018 08:22:46kvaj
redaktor prózy

V zásadě jsi, Stargazere, shrnul, co jsem tím chtěl vyjádřit. Díky.

25.04.2018 20:26:42Stargazer

Dva extrémy a oba úplně špatně. Ona si bude donekonečna lhát, že láska existuje. On apatický, rezignovaný a rigidní. Těžko posoudit, který pohled na vztah je horší, podle mě jsou oba stejně zhoubné.

Ale je to skutečně ze života, ty příběhy kamarádek jsou opravdové. Také takové slýchám kolem sebe. V tak zvrácené době žijeme.

25.04.2018 09:39:42kvaj
redaktor prózy

Irenko, to jsou většinou řeči té Ivy, její hodnocení, která nemusí mít s realitou nic společného. A Denis, který navzdory její povídavosti s ní chce patrně být, se ji naučil brát s nadhledem.

25.04.2018 09:12:53Gora
redaktor poezie a prózy

Je to na mne dost "chladné", jestli mi rozumíš - netuším, zda si každý zdůvodňuje vztah třeba tímto způsobem: máme uklizeno, navařeno, a sex skvělý:-) a to je všechno?

Ten muž mi připadá nějak vyhořelý a ona "na zabití" - zvláštní pár.

Ráda čtu tvé povídky - seznamuju se s jiným způsobem žití a uvažování.

25.04.2018 09:10:12kvaj
redaktor prózy

Co mu ostatně zbývá, Přemku, než mít zu svou za jedinou, pokud se s ní nechce rozejít? Jinak ti děkuji. Měl jsem k té postavě předobraz v reálné ženě, od které jsem její způsob mluvy odposlouchal.

25.04.2018 09:02:45lastgasp

To je tak bezvadně napsaný, že jsem v tom poznal několik přátel i přítelkyň. Dokonce i sebe. Je dobré  vnitřně nestárnout  Jeder hält seine Frau für die beste.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.