Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Klobouk a zvonička
datum / id25.04.2018 / 487265Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídky
zobrazeno342x
počet tipů13
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

-   o promluvách -

Klobouk a zvonička

Pantůček byl fanfarón. Na dřevěné zvoničce, na jejímž hrotu se pohupoval šedobílý klobouk, nějaká dobrá duše zvala sladce „Dojdi v šest hodin ke kostelu, M“.

Pantůček vylovil z kalhot tužku, naslinil hrot a krasopisně připsal „Miluju tě, Jarča Výletová, a budu tam přesně.“ Zasmál se pod vousy a brázdu kypřil pomalým krokem k búdě a sklepu.

Chlapi po práci ve vinohradě seděli na lavkách a zpívali. Mráz přecházel po zádech starého Pantůčka, když se přibližoval a slyšel hutný chór svých kamarádů, vinařů… chlapí léto, babí léto začalo bublat prvními burčáky. Nebe přisadilo si svoje lechtivé kroužky oparu do předvečerního klidu a v tabákovém dýmu a múdrých řečách se uščuřovalo. Chlapi uvolnili místo pro Pantůčka a jeden ze strýců strčil mu do ruky koštovačku.

O rameno kdosi opřel koštýř s lahodným tramínem a drcnul do klobúka: „Okoštuj, mistře, letos ťa trumfnu!“

Pantůček očichal, lokl, poválel na jazyku, polkl a smutno pronesl: „Vyhraješ!“

Vyzyvatel jej poplácal po zádech a nožem odřízl kus masa, pověšeného na vratech sklepa. Vonělo rozmarýnem, pepřem a uvolněnými póry propouštělo silici česnekového láku vinařům do šňupáků.

„To jsem dnes potřeboval. Moja mně uvařila škubánky s makem a donutila mě, než jsem vylezl z baráku, použít deodorant pod pažama,“ přežvykoval postarší, ale zachovalý Jaromír.

Chlapi se uchechtávali a mlaskali, jak Francouzi nad lanýži.

„Včera u nás byly děcka, opékali jsme turkyň. Tož jsem si představil, když mně ostaly zuby v kotačce, že by bylo stokrát lepší zakúsnút sa do živé Turkyně, ale jemno,“ řekl jiný s očima jiskrnýma a vyklopil poloprázdný pohárek do krku.

„Tady máš lepší deodorant, namaž si s tím všecky záhyby a uvidíš, jak sa bude stará po tobě ladně smýkat,“ vytahoval strýc Měchura ze zástěry polt špeku a z huby faju.

Chlapi se řehotali, až jim byly vidět všecky chybějící šestky nahoře vlevo, a pomlouvali svoje drahé polovičky. Nakonec se stejně shodli na tom, že „s babama je to hrozné a bez nich eště horší“. A na rozchod zanotovali „Ej, umrela ně žena“. Svorně se pozdě v noci podpírali ke svým chalupám.

Tetička Pantůčková narafičila živý budík, a než se Pantůček posbíral ze země a poshazoval půl nábytku v ložnici, dozvěděl se krom jiného, že je budižkničemu a enom slope, hovno dělá, a že sa s ním rozvede. Nakonec rozechvělá a domotaná tetka zabékala, že ide spat a bečat k mamince.

„Běž,“ postavil se konečně Pantůček na nohy „a nezapomeň si vzít tu konvu pod šopú, je spravená, a že maminku pod maceškama pěkně pozdravuju!“

Bouchl dveřmi obýváku a chrápal až do ranního mlácení zvonců na kostele, svolávající věrné i nevěrné ovečky.

Tetka se v kuchyni rychtovala s nafúklú hubú a po očku strýce pozorovala. Nakonec promluvila: „Ty si klidně ve vinohradu slopeš a nevíš, co se stalo, nic tě nezajímá, enom kamarádi.“

„A co se stalo tak strašného?“ strýc srkal bílou kávu a zakusoval bábovkou.

„Jarča Výletová se schází s Mirú Šnečkem. Tak. Včera byla mela u zvonice. Starý Výleta Šnečka tak dokřápal, že leží v nemocnici.“

Ve strýcovi hrklo. Začal se dusit a bábovka mu vyletovala z huby a nosu na všecky strany. Tetka byla ve slavnostním ohozu hned celá osypaná, jak planými neštovicemi. Třískla strýce po hrbu, že hned převrátil i zbytek kafého.

„Ty fakt nejsi normální!“ zařvala tetka a radši rychle odešla.

Strýc seděl, čučel za ní a nevěděl, která bije. Bilo akorát osm hodin a byla neděla. Fakt.

 

Mušle, cibule a víno

Tetka Pantůčková se motala kolem hlavních vrat kostela. Strýc nahlédal zpoza tlustého kmenu lípy a jeho oči dalekohledové přeměřovaly každý záhyb její sukně a každý flitr světle zelené jupky. Do skoku mu to nešlo, vedle ní se totiž objevila tá pimprdáma Jarča Výletová, strýc naprázdno polkl a schoval se mezi skupinku pokuřujících mužů, kteří postávali u hrobů a klobouky mačkali v rukách. Dovnitř se strýcovi nechtělo, jako by se mu hrdlo sevřelo a při zpívání hosana na výsostech protestovalo a nechtělo vydat ani hlásku, a to je jaký, panečku, zpěvák! Strýc zpytoval svědomí, nevešel do chrámu Páně, ale vzal obecní konev a šel zalít svoji nebožku tchýni. Udělal nad jejím hrobem křížek a šel domů bez rozhřešení. Tak se to opakovalo několik neděl, až se ho stařenka zeptala:

„Co ti je, nejsi nemocný?“

Strýc si šáhl na krabaté čelo.

„Nejsu.“

Tetka mávla rukou. „Měl bys jít k doktorovi!“

Strýc potáhl gatě a houkl: „A co bych tam jako dělal, eště tam něco chytnu. Nikde nejdu.“

Vyšel na dvorek, ze šopy vzal kolo a vyrazil do lesa. Zvoničku objel obloukem, a co čert nechtěl, za potokem potkal Miru Šnečka. Obhlížel na jaře nasázené borovice a kontroloval ohryzy od zvěře. Sakroval.

„Dobrý den, strýcu,“ zavolal na přijíždějícího Pantůčka. Kolo pištělo dlouho nepromazaným ložiskem.

Strýc seskočil z kola. Kůže na tváři se mu rozvibrovala, koutky věčně posměšně nahoru visely teď dolů a strýc ostal bez břinku. Díval se na Miru a nic neříkal. Šneček, ještě s rukou na závěsu, přišel ke strýcovi a zeptal se:

„Není vám špatně, strýcu?“

„Víš, chlapče, já sem…“ strýc koktal a pevně stískal sedátko. Nešlo to. Nešlo zpívat hosana na výsostech.

Šneček napínal uši a posunoval závěs obvazu po rameni a hladil si jizvu na tváři.

„Ale nic, zapomněl jsem si doma nožík, že se mrknu na bedle. Prej je jich v lese, jako když naseje,“ zalhal strýc.

Šneček nabídl svůj žabikuch. „To vám na odkrojení nožek stačí. Večer mně to vrátíte v hospodě. Dojdite na kulečník. Dlúho jste tam nebyl. Macháček furt vyhrává místo vás, ale protože je lakomý, rundu rumu neobjedná. Dojdite a nashle,“ obrátil se zády Šneček, a než strýc řekl děkuju, zmizel za zatáčkou, obsypanou akáty.

Večer přišla na návštěvu Pantůčkova dcera s rodinou. Na stole zavoněly mušle, cibule a víno. Vrátila se z Řecka. A celá dojatá a chytrá jak rádio klohnila s tetkou špeciality v kuchyni. Strýc si vzal suchý chleba z kredence a na klín posadil vnuka Tomáše. Přežvykoval skývu mezi panty a poslouchal story, jak „kterási trúba prolhaná napsala, že tá pimprdáma Jarča Výletová se slézá s Mirkem Šnečkem, a není to pravda. Jarča Výletová je sice kráva nebeská, ale slézá se s úplně jiným chlapem.“

Tak. Pantůček sundal vnuka z kolena a šel prasatům nasypat šrot. Nad korytem se mu zatočila hlava. Zdálo se mu, že se ze zvoničky spouští zlatá pentle, na ní anděl, který drží v ruce Pantůčkův šedobílý klobouk a jemným hlasem pronáší:

„Františku Pantůčku. Lhal jsi a za to tě trest nemine. Ořežeš všem andělům, aj šéfovi nejvyššímu, všecky tužky na nejjemnější hroty, a pak stokrát odříkáš otčenáš a padesátkrát zdrávas Maria. A namaž si kolo, anebo si ho počůrej, když v tem nepořádku dílenském nemožeš najít olej. Všeckým andělom sa ježijú chlupy na nohách! Kdo má to pištění poslúchat! Amen!“

„Amen,“ odpověděl hříšník.

Pantůček se probíral z bezvědomí, z nosu mu trčely hadičky, u boku mu visel pytlík a kolem seskládaná nejbližší rodina. Jak na poslední pomazání. Jen farář chyběl. Místo něj stál tam doktor jak hrom do police a vážným hlasem pravil, že s tatínkem je to vážné a stát se může všechno. Po této zdrcující diagnóze se tetka rozbečala, že probudila všechny ostatní umírající z kómatu. Lékař odešel a Pantůček, nemoha ze sebe vypravit ani á, čučel do stropu a těžko promluvil:

„Zavolejte mně Šnečka.“

„Na co Šnečka?“ přestala hořekovat Pantůčková. „Ty mu něco dlužíš, nebo on tobě? Kolik?“

„Hergot, babo, umírám já, nebo ty?! Zavolejte mně Šnečka a dite s pánembohem dom,“ zaskřehotal strýc a zavřel oči.

Šedobílý klobouk

Šneček stál obřadně u Pantůčkovy postele. V ruce držel modrou kšiltovku a nevěděl, kam s očima. Přišla sestra a řekla, že Pantůčka probudí.

„Né, já počkám, nebuďte ho,“ oponoval rozhodně Šneček.

„Může spát i do večera,“ opáčila sestra a upravovala pacientovi lůžko. Rovnala věci na stolečku. „Ale už je to s ním lepší. Tak jak myslíte. Ale dlouho tu nemůžete být.“

„Hm. Já vím. Prosím vás, sehnala byste mi kousek papíru a tužku? Já strýcovi napíšu vzkaz a až mu bude ještě lepší, tak se zastavím. Budit ho nebudeme.“

Sestra přinesla papír a tužku a vyměnila Pantůčkovi pytlík. Šneček něco načmáral na papír a položil vedle hrnéčku se strýcovou zubní protézou.

Strýcu, já se na vás nezlobím. Čert to vem. M.Š.

Ráno už na Pantůčkově posteli ležel jiný pacient a na stole stál jiný hrnéček. Počmáraný papírek sklouzl pod topení. Šneček svíral v ruce šedobílý klobouk a obhlížel svoje sosny. Těšil se, jak si po dlouhé době dá se strýcem v hospodě rum. „Dnes bude pěkný den,“ řekl si spokojeně. „Pěkný den.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.05.2018 13:37:18Vigan

Pantůček je normální tady příjmení, Šneček se tady říká jednomu pánovi..:-)

Děkuju za čtení, Lakrov.

22.05.2018 12:00:09Lakrov
redaktor prózy

Dobře se to čte. Má to takovou uvěřitelnou atmosféru. A ač je to prostředím,  do něhož je to zasazené, ne zcela originální, je to působivé tím jednoduchým  příběhem, založeným na... snad na starých dobrých mravech.  Snad jen jména Pantůček a Šneček mi příjdou skoro neskutečná, ale to je  asi záměrné. (To první je tuším odněkud vypůjčené.)  Tip.  

02.05.2018 08:27:57Vigan

Namasté!..

30.04.2018 18:32:15Zdenda

Ta úvodní věta! Pantůček byl fanfarón. To je skoro jako Billy Pilgrim pendloval v čase.

Nastojte!

Bavilo mě to.

30.04.2018 08:55:28agáta5

to je konec jak má být.. tož pěkný den i tobě vigan :)

30.04.2018 08:24:30Vigan

Tož jsem jim tam ke konci objednala rundu rumu, chlapom.. Tož. pěkný den, Agátko..:-)

30.04.2018 07:03:39agáta5

:)) jupíí

28.04.2018 08:54:12Vigan

K3, moc děkuju..:-)

28.04.2018 08:53:50Vigan

Květoňku, ony chodijú za mňú...ale kdysi jsem se mezi vinaři hojně pohybovala, a bylo mi ctí je poslúchat..:-)

28.04.2018 08:52:40Vigan

Nicku, má poklona..:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.