Někdo

Dívám se očima, kterými sním 
ač den již bílý je jak písek tvůj 
na chvíli pohledem svlékat tě smím
i když zde nazí jsme podobni sklům.

A krásné krajiny spatřuji v tobě
zahrady hluboké s ohýnky růží 
svítání, kterým vše povstává v hrobě
jež nám noc pokaždé za cosi dluží.

Teď padá ze slunce vosk křídel Ikarů 
a stíny létavic mizejí v trávě
ukryti před časem po věčnost jantarů
které v tvém pobřeží nalézám právě.

Dojíme k snídani z poslední večeře
půl ryby mlčení, zvětralý chléb
pak někdo zaklepe pomalu na dveře         
jak kdyby zatloukal do dlaní hřeb.