Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
O pravdě a dobrém slově
datum / id01.05.2018 / 487435Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno185x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
O pravdě a dobrém slově

     „Ten film byl vlastně podobenstvím biblického příběhu o vyhnání z ráje,“ prohlásila Iva cestou z kina. „Co myslíš ty, Denisi? Mě tedy oslovil hodně. Chápeš? Svět idejí je mrtev, těch čistých, oslňujících a nedostupných idejí. S metafyzikou ovšem neumřela touha. Co mnozí už pohřbili, vstalo z mrtvých…“
     „Ptala ses mě na něco?“ přerušil její výklad. „Nebo to byla jen řečnická otázka, na kterou si hned sama odpovídáš?“ 
     „Promiň. Tak co o tom filmu soudíš?“
     „Byl divný. Připadalo mi přitažený za vlasy, s jakou lehkostí řešil hrdina všechny situace a stačila mu k tomu jen víra v sílu pravdy a lidského dobra. Rodiče mi sice tvrdili, že nejdál dojdu s pravdou a nejvíc zmůžu dobrým slovem. To je ale hloupost. Ve skutečnosti vítězí lež a agrese. A tenhle film lidi jen utvrzuje v nesmyslu o pravdě a dobrém slově.“
     „Pleteš se. Je to pravda,“ odporovala Iva. „Po vyhnání z ráje nastal totiž pro lidi čas vášní a provinění. Není však možné stále utíkat a schovávat se za keř. Bůh nepotřebuje kumpána, chce mít partnera. A život je především starost a každý máme svůj kříž, svůj příběh. A utváříme si ho i tím, jak mu rozumíme. Nakonec se pravda a dobro vždycky vyplatí.“
     „Říká kdo?“
     „Chtěla bych žít v době, kdy nebude záležet na tom, kdo to říká, ale co říká.“
     „To by bylo sice hezký, ale ?kdo´ a ?co´ spolu souvisí,“ namítl.
     „Avšak ono ?co´ je důležitější. Dějiny se dějí a my jsme jejich součástí, ne pouze svědky. Ruka dějin se k nám vztahuje a my si myslíme, že nám něco podává, ale ona nám ukazuje cestu. Člověk je jako pták, chce vzlétnout, tak opouští klec, ale vzápětí se svobody zalekne a znovu hledá ochranu klece. Nejhorší je, že přes veškeré poznání, kterého se nám dostalo, zůstáváme stále stejní.“
     Denis zalitoval, že se nechal Ivou na kino přemluvit. Šli ulicí, držel ji kolem ramen a cítil, jak se Ivino tělo k němu z boku tiskne. 
     „Je krásná noc,“ řekl.
     „Jako stvořená pro milence a básníky,“ doplnila ho Iva s úsměvem. 
     „Snad, ale myslel jsem spíš na to, že můžeme jít domů oklikou parkem.“ 
     „Dobře,“ souhlasila. „Ten film byl o svobodě,“ pokračovala hned ale v úvahách, jako by ani netušila, co mu odkývala. „Mnozí lidi jsou však často ochotni vyměnit svobodu za bezpečnost, většinou jen domnělou, kterou jim ale někdo zajistí, ale to je cesta do pekel. Hodí se jen těm, co vládnou světu, protože nadcházející světový řád bude potřebovat dohled nad všemi lidmi. Je sice pravda, že za svobodu musíme platit neustálou bdělostí. Již Epikúros ale věděl, že nade vším bohatstvím je soběstačnost a nejcennějším plodem soběstačnosti je svoboda.“
     Denis ji poslouchal jen na půl ucha, zato si ale všiml, že se k nim z protější strany parku blíží jakýsi muž. Byli od sebe ještě daleko, když z keřů vyskočily dvě postavy a zastoupily muži cestu. Denis se zastavil a rukou přidržel na místě také Ivu. Uvažoval, co udělá, ale jen krátce.
     „Počkej tady,“ přikázal Ivě a vydal se ke trojici. 
     Dorazil, když mladí útočníci do muže strkali a přihrávali si ho jako balón. 
     „Nechte ho!" napomenul je.
     „Chceš taky dostat po tlamě?" zeptal se výhružně jeden z nich.
     „Kluci, nechte toho. Co z toho máte? Víte, co? Pojďme radši někam na pivo."
     Snažil se je přemluvit po dobrém, ale odpověděla mu rána pěstí. Stačil uhnout, a ještě odvrátit i druhý úder. Třetí ho ale zasáhl přímo do obličeje. Ucítil bolest a na rozraženém rtu chuť vlastní krve. Vtom se ale útočníci dali na útěk. Byl otřesený a na rtech cítil krev. Ohlédl se po Ivě, ale ta stála v bezpečné vzdálenosti. Přepadený muž Denise nedůvěřivě pozoroval. Pouliční lampa svítila na přicházející policejní hlídku.
     „Copak se tady děje?" ptal se jeden z policajtů.
     Než stačil rozbitou pusou promluvit, odvětil muž: „Přepadli mě. Byli tři, hned se ale porvali o lup, ale dva utekli a zůstal tu jen tenhle... Ukradli mi peněženku."
     Vytřeštil na toho chlapa oči. Policisté si Denise přísně měřili.
     „Kdo jsou ti další?“ obrátil se na něj vyšší policista.
     Kdyby neměl rozbitá ústa, určitě by se pokusil tu nespravedlnost objasnit nějakým dobrým, upřímným slovem. Takhle jen mlčel a čekal, co bude a nejradši by taky utekl.
     „Když nehodláte mluvit, půjdeme k nám a tam se už dozvíme, jak to bylo,“ uchopil ho policajt za paži.
     „Počkejte, on k nim možná nepatřil," ozval se přepadený.
     Udiveně na muže koukl a byl mu nepochopitelně vděčný, že se ho snaží vytáhnout z maléru, do něhož ho předtím sám uvrtal. Ret ho ještě bolel, ale napadlo ho, že je právě svědkem, jak pravda a dobré slovo nakonec vítězí.
     „Tak to uděláme jinak,“ řekl menší policista. „Půjdeme všichni na služebnu, a tam nám vysvětlíte po pravdě, proč jste se tady vy dva prali.“
     „My jsme se neprali. Přepadli mě ti dva, co utekli?“ ohradil se muž.
     „Ano, říkal jste nám o nich, ale my jsme nikoho neviděli,“ řekl vyšší policista.
     Hlídka pak vedla Denise a toho chlapa směrem k Ivě, která stále trčela zkoprnělá na cestě.
     „Co vy tady děláte, paní?“ zeptal se jí menší policista.
     „To je moje přítelkyně,“ odpověděl Denis, než ze sebe stačila něco vysoukat.

     Do formy se dostala až na policejní stanici, když čekali pod dohledem policisty, až je vyslechnou. Zatímco Denis přemýšlel o příhodě v parku, Iva do něj hučela, jako by vůbec neakceptovala situaci, v níž se právě nacházeli.
     „Plahočíme se a pracujeme, abychom si odpočinuli,“ uslyšel Denis konečně slova, když zatím vnímal pouze její hlas. „Snad je to odlesk rajského nicnedělání?“ ptala se Iva. „Aby nám úspěch daroval čas? Ztracený ráj je s námi. Je zprostředkovaný. Je východiskem i cílem. Nezbývá než se spolehnout na volání naší duše, že nakonec přehluší jarmareční hlas života. Je to jako když se mé kamarádce vrátila po letech dcera. Připomnělo mi to příběh marnotratného syna. Nevrací se, aby vysvětloval, ani kvůli vyprávění o zážitcích z cest. Vrací se, neboť pochopil. Proti tomu jsou všechna slova jen lacinou bižuterií…“
     Denis se na Ivu podíval a usmiřovalo ho s ní, jako pokaždé, když nesnesitelně mlela a mlela, že je krásná. Pak mrkl na policajta. Ten se snažil tvářit kamenně a jaksi nepřítomně, ale v koutcích úst mu cukalo. 
     Tou dobou dva mladí útočníci, kteří zdrhli z parku s ukradenou peněženkou, seděli už ve své domovské putyce a dávali si do trombónu za cizí prachy, a stihli i otočit pár rund pro kamarády.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.05.2018 23:32:17kvaj
redaktor prózy

Šlo mi právě o onu absurditu situace, kdy někdo (Iva) při intimní procházce parkem filozofuje, což zjevně chápeš, jak dokazuje smajlík. Vše ostatní jsou jen prostředky, jak tu absurditu vykreslit. Samozřejmě máš pravdu, že některým čtenářům to může vadit. Některým čtenářům může totiž vadit cokoli. :-)

02.05.2018 22:51:48Stargazer

Kde jinde filozofovat než při intimní procházce parkem ve dvojici :-) Zamyšlenost textu není nikdy na škodu.

Ale stejně jako minule... je strašně zřetelné, že se jedná víceméně o myšlenkovou úvahu jedné postavy (autora), která je pouze uměle navléknuta na jakýsi povídkový příběh. To může některým čtenářům vadit... 

 

02.05.2018 09:08:26kvaj
redaktor prózy

Ach jo, Zdendo.

02.05.2018 07:41:09Zdenda
To bych si nedovolil.
02.05.2018 07:26:43kvaj
redaktor prózy

Nic takového jsem přece netvrdil, Zdendo. Naopak tvé připomínky beru v potaz a napsal jsem k tvému názoru jakési své vysvětlení. Je mi však záhadou, proč na to reaguješ uštěpačně a ironicky. Toužíš mě k něčemu vyprovokovat?

02.05.2018 06:20:01Zdenda

Tak díky, kvaji, žes mi to vysvětlil. Teď vidím, že je tvá povídka dokonalá.

01.05.2018 23:45:27kvaj
redaktor prózy

Tohle ale nemyslíš vážně, že ne, Irenko? V každém vztahu je pro jednoho na tom druhém něco nesnesitelné, s čím se nedokáže vyrovnat, ale přesto s ním žije. Problém je v tom, že zhruba každý druhý u nás není ochoten to, co mu na druhém vadí, překousnout a rozchází či rozvádí se.

01.05.2018 23:32:14Gora
redaktor poezie a prózy

Stejně je mi záhadou, jak někdo může žít s někým, o němž si myslí, že nesnesitelně mele a mele:-), ale to je již detail...

01.05.2018 23:05:02kvaj
redaktor prózy

Nevím, Irenko. Ta věta, jak jsi ji formulovala ty, by byla jistě přesnější. Byla by však, podle mého, příliš vysvětlující.

Napíšu ještě další povídky s Ivou a Denise (její monology mám předepsané) a vzdy v nich půjde mimo jiné o to, že se Iva bude vyjadřovat nepatřičně sofistikovaně..

01.05.2018 22:59:04Gora
redaktor poezie a prózy

 Tu větu bych postavila tak nějak -  Denise smiřovala s množstvím jalových frází, kterými jej častovala, Ivina krása, dosud se mu neomrzela.

Je pravda, že při běžné procházce v parku je  mluva dost sofistikovaná. Ale beru ty důvody, o nichž píšeš v komentáři.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.