Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Strýček Věrek - Malíř
datum / id01.05.2018 / 487441Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno168x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Strýček hrál a s gustem od plic zpíval takový zvláštní písničky a tetička mu říkala, že ho jednou za toho Kryla zavřou za katr.

Strýček Věrek - Malíř

    Můj strýček Věroslav byl takový boží všeuměl. Krom zedničení získal i ušlechtilé dovednosti.

   Například dobře hrál na kytaru. Nejen takové to mlácení do strun, jako je běžné u mládežníků při různých pijatikách u ohňů. On totiž uměl melodie i vybrnkávat a zvládl i nějakou tu klasiku. To, že to byla klasika jsem se dozvěděl až o něco později, ale že to není Zorka Kohoutová nebo Pepíček Zíma, to jsem poznal hned. Nevím jestli taky tak dokonale zpíval, neboť tento detail mi již byl z mozku vymazán, ale zpíval, zpíval rád a nám se to jako dětem líbilo. Seděli jsme u ohně za zahradou, upatlaný pusy od špekáčků a opečených brambor. Strýček hrál a s gustem od plic zpíval takový zvláštní písničky a tetička mu říkala, že ho jednou za toho Kryla zavřou za katr. Všichni jeho kamarádi se tomu smáli a my, smradi, neznali ani toho pana Kryla a ani nevěděli co je to katr, ale smáli jsme se taky, slzely nám oči od kouře a z nosu nám z toho všeho tekly nudle a ty kamarádi, když nás viděli, tak se smáli ještě víc, až se za břicha popadali.

   Ale Věrek, nebyl jen obratný „kytárista“. Uměl i na klavír. No, na klavír… Takovej ten klavír, co neměl to křídlo. No, takový to křídlo, co když spadlo a vy se opírali na správném místě, tak vám to úspěšně přerazilo prsty. I když on úplně stačil ten poklop na klapky, který při špatném otevření spolehlivě odvedl stejnou práci. Už vím! Piano.

   Tak to piano měl v podkroví, kde se strop svažoval, což se mi vždycky moc líbilo. Piano stálo vpravo od okna a přímo mě vybízelo, abych se k němu posadil, povytáhl si rukávy, zasněně přivřel oči a zahrál Beethovenovu Für Elise. Samozřejmě, že jsem neodolal. Místo toho z pijána bohužel vypadly jen tóny zcela neurčité. Na víc můj útlý neumělý prstík prostě nestačil. Občas jsem projel naráz celou klaviaturu, čímž jsem svou hru na tento nástroj dohnal k dokonalosti. To už ale Věrek věděl, kde mě má hledat. Kde se vzal, tu se vzal a vysvětlil mi, že se jedná o nástroj drahý a jako k takovému se k němu musíme také chovat. Pak se mi ale podíval na ruce a poznamenal, že mám  takový správný „zlodějský prsty“ přímo stvořený pro hru v tento nástroj. Zasvítila mi očka a víc už jsem říkat nemusel. Bez varování začal vyťukávat na stolní desku roztodivné rytmy a já je měl po něm přesně opakovat. Připadal mi trochu jako blázen, ale budiž, měl jsem ho rád a tak jsem to vyťukal. Po několika pokusech mi řekl, že sluch a cit pro melodii bych jako měl a posadil mě na otáčivou kulatou židličku a pomalým otáčením mě vyšrouboval do patřičné výšky. To se mi samozřejmě líbilo ještě víc než následná hra a vždy když se Věrek na chvíli vzdálil, chodíval jsem si to ještě mnohokrát zopakovat.

   Strýc mi zprvu barvitě a s nadšením vyprávěl něco o hře a jednotlivých klávesách, o tónech a půltónech, o notách a notové osnově. Ukazoval mi dole nějaké pedály i když nevím proč, stejně jsem na ně nedosáhl. Ostatně, stejně jsem z toho ničemu nerozuměl. Já už chtěl hrát! A to teď a to hned! Když viděl, že přednáška nepadla na příliš úrodnou půdu, vzdychl a chytil můj prst. Pomalu s ním ťukal na klapky a já poprvé v životě zahrál Skákal pes, přes oves. Mozek si dokonale zafixoval pořadí klapek a prstíky cvičily a cvičily, dokud to pořadí dokonale nezkopírovaly. Po hodince jsem mu poskakujícího psa zahrál a on si pohvízdl, přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor, plácl mě přes zadek a nesl mě dolů po schodech a já jsem se řehtal na celé kolo. V kuchyni pak Věrek vykřikoval, tak kam ti mám ty brambory hodit maminko, a tetička se smála, že třeba támhle do kouta, ale pozor, ať se nepotlučou. Postupně do mě „naklavíroval“ ještě Beskyde, Beskyde a Ovčáci čtveráci a tím můj repertoár skončil.

   Krom muzicírování taky pěkně maloval. Krajinky a květiny. To, tady na Vysočině, bylo nejvděčnější téma. Komu by se nelíbily malebné chaloupky mezi barevnými políčky, kopečky s kostelíčky a rozlehlé lesy. Případně vlčí máky, rudé pivoňky, či žlutě veselé van Goghovy slunečnice.. Věrek do každého obrazu zakomponoval něco titěrného. Něco, co bylo jako jeho poznávací značka. Většinou si toho nikdo ani nevšiml. Maličký ptáček na poli, mšice na stonku květiny, z pod listu slunečnice trčící tenoučká tykadla nějakého brouka, malá muška „sedící“ v rohu obrazu. Uměl si s tím pohrát a měl radost, když si toho nikdo nevšiml a ještě větší, když to naopak lidé objevili. Obrazy pochopitelně neprodával. Když se někomu nějaký zalíbil, tak mu ho prostě dal. Měl velikou radost, že se někomu, jeho krajinky líbí. Táta jich má doma hned několik. Také jeden mám a pověsil jsem si ho na stěnu u televize a když je v bedně prd, koukám se na něj a přiblble se usmívám. A právě v něm, často v duchu vídávám strýčka brodícího se travou

   Jednou mě dokonce vzal s sebou k lesu, abych viděl, jak podobný skvost vzniká. Kráčel hrdě se stojanem pod paží, jako Don Quijote a v ruce svíral budoucí obraz, jako štít. A já za ním mezi šťovíky cupital drobnými krůčky jako věrný Sancho Panza a nesl paletu nasunutou na palci a batůžek se štětci a barvami. Když jsme takto doskotačili až na okraj lesa, postavil Věrek svojí třínožku do jetele a z kapsy vyndal ušmudlaný baret. Zasunul do stojanu sololitovou desku coby plátno a zapálil si oblíbenou Astru vnořenou do pravého koutku. Přivřenýma očima pozoroval okolí a vybíral si vhodný objekt, který se pokusí zakonzervovat do oleje. Řekl jsem mu, že v tý čepici vypadá, jako opravdickej malíř. Strýc se na malou chvíli zamyslel a řekl, že asi nějakej Pikáso, ne? a že správný malíř má mít zakroucenýho kníra a vyndal malé zrcátko z pouzdra a ať mu ho prý podržím. Pak vymáčkl z tuby trochu černé barvy na prst, podíval se do zrcátka, a namaloval si tůze zakroucený knírek a moc mu slušel. Já se smál, až jsem si málem cvrk. On se taky smál a řekl mi, ať okamžitě upaluju ke stromku, že by mě fakt nerad ždímal kalhoty. 

   A tak jsem osprchoval vzrostlý smrček a objevil přitom mezi stromy starý krmelec. Uviděl jsem v něm podivný lesklý bílý kámen s jemným nádechem do růžova. Natahoval jsem ke krmelci zvědavě krk a když už jsem ho měl jak žirafa, pobídnul mě bratr mého otce, který mě už delší dobu měl v merku, abych šel blíž a líznul si, jestli schválně poznám, co to jako je. Já, důvěřivý blbeček, samozřejmě neodolal. Na olíznutí to kupodivu bylo docela drsné. Vychrlil jsem ze sebe, že to chutná jako sůl, ale nikdy jsem takový kus soli neviděl. Rozesmál se a řekl mi, že je to sůl a že ji sem chodí jeleni a srny olizovat, jako já, a že sůl potřebují, aby neumřeli. To už se mi ale jazyk sroloval a chtěl ven. Představa slintající srny na soli a upouštějící u toho třeba i bobky, se mnou pěkně kroutila. Časem jsem se nad to nějak povznesl a jelikož strýčkův domek byl skutečně velice blízko lesa a krmelec na dohled, odbíhal jsem si občas tajně líznout.

   No a zatímco já každou chvíli zmizel do lesa pro nějakou mňamku, strýček mačkal tuby na paletu, míchal barvy do sebe jako nějaký alchymista nebo šílený vědec a obraz se postupně zjevoval a probouzel se k životu. Když měl pocit, že pro krásu obrazu dnes udělal již dost, opatrně ho položil na zem, stojan složil a zavelel k návratu. Své dílo nesl opatrně, aby obraz „větral“ a hvízdal si nějakou ztřeštěnou melodii, která se mi vůbec nelíbila. Opět jsem za ním komicky poskakoval, tentokrát však bohatší a těžší o několik kilo borůvek v bříšku, které si mě dokonale označkovaly. Když nás tetička potkala na dvorku a uviděla strýce s knírem, oznámila mu suše, že je prdlej a já malý prasátko s fialovou pusou.

   Nedokončený obraz odnesl do podkroví, tam kde stálo piano a opřel ho ke stěně pod okno. Kolem bylo ještě několik obrazů, ale ty už byly hotové a jen čekaly na své obdivovatele. Věrek mi řekl, ať si jdu vydrhnout tu modrou papuli a zmizel ještě nakrmit králíky i s tím knírkem.

   Když jsem si asi po pěti letech vzpomněl, že jsem vlastně nikdy neviděl ten obraz dokončený, zeptal jsem se Věrka, jestli si na něj vzpomíná a jestli ho ještě někde má. Začal se smát, že na to se zapomenout nedá, protože ten knírek vůbec nešel umýt a musel ho drhnou Solvinou skoro až do krve a já s tou fialovou hubou taky chodil ještě dva dny. Poslal mě pak nahoru a schválně, jestli ho prý poznám. Když ano, mohu si ho nechat. Obrazů tam přibylo. Chvíli jsem se v nich s obdivem přehraboval a kochal se jejich barvami, až jsem ho našel. Povedl se. Hledal jsem "značku" a z trávy tam nenápadně trčely dvě malé uši králičí. Jen ta ouška, nic víc. Otevřel jsem tiše pianino a vyťukal opatrně Skákal pes a ani jednou jsem se nesplet.

   A najednou jsem pohledem zavadil o jeden obraz trochu více zastrčený a napůl zakrytý závěsem na okně. Ten obraz byl jinej než ty ostatní. Odsunul jsem ten závěs a strhal tím pavučinu, kterou byl s obrazem spoután a objevil jsem obraz s nahou ženou.

   Vytáhl jsem ho trochu víc na světlo a úplně jako by mnou projela elektřina. Ten obraz mě přitahoval jako magnet. Dýchala z něj absolutní živočišnost. Byl jsem z něho celej vykulenej a zažíval podivné mravenčení po celém těle a marně přemýšlel proč. V duchu jsem se pak k tomu obrazu ještě mnohokrát vracel. Žena na obraze seděla na pohovce, trochu natočená bokem, opřená o levou ruku. Její dlouhé vlasy jí částečně kryly tvář a volně stékaly po těle. Měla cudný pohled do strany a krásně tvarovaná prsa, dohnaná štětcem k naprosté dokonalosti. Úžasné stínování jim dodávalo přímo hmotný tvar. Jakoby úplně vystupovaly z obrazu. Božsky tvarované boky, z nichž vycházely úžasně dlouhé a štíhlé nohy. A klín, který z nás, nezralých a něžných mládenců, dokázal vykouzlit na chvíli pěkný “tvrďáky“. Jaké bylo mé překvapení, když jsem konečně o dalších pár let později získal odvahu a na obraz se strýce zeptal. Usmál se a prozradil mi, že ho namaloval ještě před tím než si vzal tetičku.

   A ta krásná žena na tom obraze byla ona…

 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.08.2018 12:03:45Oskar Koblížek

Určitě by se ti líbil i v reálu. Měl takové šibalské klučičí oči. Proto nám dětem byl tak blízký.

20.08.2018 11:51:54Diana

Zase moc pěkné. Strýčka už začínám znát a líbí se mi čím dál tím víc. *

09.05.2018 11:21:05Oskar Koblížek

Krásně acháš, Agáto.  Těším se z toho. :-) 

09.05.2018 11:03:51agáta5

ach! to je čteníčko...

02.05.2018 06:36:34Oskar Koblížek

Strýček byl skutečný ideál. Zanechal v člověku krásné věci. To špatné si zřejmě nechával pro sebe. Hezký den, Leraku.

02.05.2018 06:20:35Oskar Koblížek

Hezké ránko, Goro. Díky za přečtení Čárku asi opravdu zruším. No a pokud jde o bobky a jiné výtrusy...inu taková byla (je?) vesnice. Tomu ses nevyhnula a já je popisuju lehounce a s láskou. Horší, kdybych je začal nějak hloub rozbírat. Měj se. Mávám. :-)

02.05.2018 06:17:30Oskar Koblížek

MIlý Kočkodane. Za ten název se omlouvám. Asi naskočil automaticky a já si nevšiml, že tam "malíř" chybí. Pokud jde o obraz, máš o mě hodně mylné představy. :o))) Tetičku by nedal. No a asi by to bylo trochu úchylný. Pssst...ale krásně. :o)) Díky za nákuk.

01.05.2018 20:11:52Gora
redaktor poezie a prózy

Oskare, ten opakovaný název mne také zarazil...

V poslední větě bych zrušila čárku.

Píšeš zábavně, jen zase podotýkám, že takové ty věci kolem bobků mi tam docela překážejí, dala bych si na podobné záležitosti pozor.

01.05.2018 19:54:26Lerak12

Pěkné pokračování, pěkné!

Nojo, ten Věrek byl životní univerzál. Vzpomínky, jak vyšité.

01.05.2018 18:36:42Kočkodan
Strejda (který je mi moc sympatický) tě vyšrouboval na židličce, ty jsi mě svým dílkem ale také vytočil. ;-)

„Také jeden mám a pověsil jsem si ho na stěnu u televize a když je v bedně prd, koukám se na něj a přiblble se usmívám.“

To je určitě ta nahatá tetička. Takže ať se v televizích snaží jak chtějí, pro tebe tam nejspíš dávaj furt prd...

Jo a ten název je na houby – ten už byl myslím minule, když jste našli nepříliš lahodně chutnající hříbečky. :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.