Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Manuel třetí žije
datum / id03.05.2018 / 487478Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno325x
počet tipů4
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Manuel třetí žije

     Nervózně mrkl na hodiny, ukazovaly pět, takže se uklidnil.
     „Ještě máme čas,“ oznámil Ivance.
     Seděla na koberci uprostřed místnosti a na rukou chovala ušmudlanou figurku. Vůbec mu nevěnovala pozornost. Vstal, prošel pokojem a podíval se oknem do dvora. Hned se ale vrátil zase na gauč. Tak si počínal pokaždé, jakmile se přiblížila doba Ivančina návratu k mámě. Vlastně by už měli vyrazit, protože slíbil, že dneska přijdou určitě včas. Kdyby to ale doopravdy dodržel, Naďu by to nejspíš vykolejilo.
     „Manuel třetí žije!“ vykřikla Ivanka zničehonic radostně.
     „Cože?“
     „Tebe to nezajímá?“
     „Zajímá. Ale nevím, kdo to je.“
     „No přece on,“ řekla s despektem a ukázala na figurku.
     Dal ji Ivance předloni k Vánocům. Tehdy byl na tom dost bídně. Neměl ani na pořádný dárek, tak ušil toho panáka ze starého trika, vycpal ho hadry a obličej mu nakreslil fixem.
     „On měl umřít?“
     „Byl moc nemocný,“ řekla Ivanka vážně.
     „Chudáček! Co mu bylo?“
     „Chtěl umřít. Nechtělo se mu žít.“
     Byla to slova jeho bývalé ženy. Ještě po třech letech si je pamatoval živě a stále ho z nich mrazilo v žaludku. V Ivančiných ústech zněla však komicky. On se ale nesmál. Co to se mnou dneska je? ptal se v duchu. To bude tím dusnem. Nikdy si nezvykl na městské letní dusno. Ačkoli na venkově žil jen do deseti let, nemohl na rodný kraj zapomenout. 
     V paměti se mu jednou provždy uhnízdil obraz zeleného údolí, mírných kopců, stříbrně se lesknoucí řeky a nad tím modrého nebe. Byly tam i bílé idylické chaloupky s červenými střechami. Ta vize měla s realitou společného málo. Možná někdy viděl podobnou pohlednici. Avšak důvod, proč se mu usadila v hlavě, vězel kdesi na březích Berounky. A snad jej voda odplavila kamsi daleko spolu s blátem z klukovských bitek. Možná ztrouchnivěl v dávno rozpadlých pramicích, shnil v blazeovaných tlamičkách načerno ulovených bělic… 
     Neshnil ale, neztrouchnivěl a neodplavil se z jeho duše. Naďa to nedokázala nikdy pochopit. Jednou dokonce řekla, že nemá ráda přírodu. Prý se v ní cítí ztracená a nicotná. On si ale myslel, že se spíš bála nepohodlí, štítila se komárů a much. Pokud si pamatoval, Naďa byla nejšťastnější, když mohla klábosit s kamarádkami, kouřit a pít s nimi víno a kafe. Strachoval se, aby životní styl její matky neměl na Ivanku příliš velký vliv a také chtěl své dcerce co nejdřív ukázat, co má rád on.
     „Proč chtěl Manuel umřít?“ usmál se na Ivanku.
     „Co se směješ, to není žádná legrace.“
     „Vždyť se nesměju. Tak proč?“
     „Měl pořád moc práce, tak mu odešla manželka. Víš! Proto chtěl umřít.“
     Zase uslyšel Naďu, i když to Ivanka pomotala. To Naďa nechtěla žít, když zrovna neplkala s kámoškami. Hlavně s ním nechtěla žít. To prý není život, ale nekonečné sezení v čekárně.
     „Co dělá ten tvůj Manuel? Kde vůbec vládne?“ otázal se, aby zaplašil vzpomínky.
     „Nikde!“
     „To je divný král.“
     „Ale nééé, on není král.“
     „Tak co je?“
     „Dává pozor, aby voda netekla do kopce.“
     „To je hloupost. Voda nemůže téct do kopce.“
     „Může,“ trvala na svém Ivanka.
     „Ty už jsi viděla někdy téct vodu do kopce?“
     „Neviděla.“
     „Tak může nebo nemůže?“
     „Může.“
     „Jak to? Vždyť jsi teď řekla…“
     „A proč by na to Manuel dával pozor?“ skočila mu do řeči.
     Rezignoval před železnou dětskou logikou a znovu se podíval na hodiny. Byl nejvyšší čas odvést Ivanku k Nadě, ale jemu se stále nechtělo. Pokaždé konec návštěvy své dcerky oddaloval, jak nejvíc to šlo. Jeho bývala žena to teď už snad trochu chápala, protože se zlobila kvůli jeho pravidelným zpožděním jen naoko. Poslední dobou se mu vůbec zdálo, že nyní, po třech letech, jsou on a Naďa schopni víc rozumět sobě navzájem i problémům, které mezi ně dříve stavěly zeď. Četl kdesi, že se to někdy manželům stává, když uplyne určitá doba od rozvodu. Nechtěl se podobnými myšlenkami však teď zabývat.
     „Co Manuel udělá, když zjistí, že někde voda teče do kopce?“ vrátil se radši k Ivančině záležitosti.
     „Řekne to Manuelovi druhému.“
     „A ten?“
     „Manuelovi prvnímu.“
     „Co ten s tím? nahlas se divil, ale v duchu se té konstrukci smál.
     „Zapíše si to,“ řekla Ivanka.
     „A potom?“
     „Potom nic.“
     „Jenom to zapíše?“
     „No.“
     „Ale co dál. To přece nejde jen něco zapsat a už s tím nic nedělat.“
     „A proč?“ 
     „Proč, proč…,“ hledal vhodná slova. „Prostě proto, že to nemá smysl. Žádný člověk nedělá věci, které nemají smysl.“
     Koukl na ni zaraženě, neboť si uvědomil, že jí vlastně vykládá hlouposti.
     „Fakt, tati?“
     „No jasně. Všechno na světě má svůj smysl,“ začal mentorovat, aby z toho nějak vybruslil. „Každý rozumný člověk, když něco dělá, tak musí napřed vědět, jaké to bude, až…“
     Nedokončil větu, neboť se mu vybavilo, jak běhal kvůli projektu, na kterém strávil rok života, od jednoho Manuela ke druhému, aby pak jeho dílo stejně zůstalo ležet zapomenuté v nějakém šuplíku na úřadě, jak i kvůli tomu projektu, jemuž věnoval všechen svůj čas, přišel o rodinu, o manželku…
     „Až co, tati?“ uslyšel Ivanku.
     „Až to dokončí, až se to uskuteční,“ řekl. 
     Hned mu ale došlo, že tomu Ivanka nemůže rozumět a vůbec, že mluví o něčem, co se jí netýká, tedy týká vlastně úplně nejvíc, ale jinak. 
     „No musí vědět, nebo by aspoň měl vědět, jaký význam jeho práce bude mít,“ snažil se jí to objasnit lépe.
     Vzápětí ale pochopil, že to moc nenarovnal, protože si ho Ivanka nedůvěřivě prohlížela. Neříkala však nic, takže měl čas vzpomínat, jak tehdy věřil, že svým projektem udělá díru do světa. Tenkrát byl skálopevně přesvědčený o významu svého snažení, jako snad nikdy o ničem jiném. Naďa pro to neměla porozumění. Často kvůli tomu zuřila a říkala, že je blázen. Nenapravitelný, naivní blázen. Nejsmutnější na tom bylo, že měla pravdu. Kdyby se na celý projekt vykašlal, jak mu tehdy radila, mohl se dál v práci nesmyslně a bez zájmu šéfů nimrat na počítači ve zbytečnostech. S nikým by se nepřel, nerozčiloval by se, a nakonec by se nenaštval a neodešel by dřív, než by ho sami vyhodili… Ale třeba by to mezi ním a Naďou beztak dopadlo stejně. Určitě, přesvědčoval se náhle usilovně a beznadějně.
     „Tati, ty vždycky víš, jaký má smysl, co děláš? ozvala se Ivanka a její otázka v té chvíli zněla jízlivě a prohnaně.
     „Nóóó…“
     Dcerka však na odpověď nečekala a zkoumavě se zahleděla na Manuela.
     „Hele, teď se usmál,“ oznámila. „Asi je mu líp.“
     Přišel k ní blíž a zadíval se na toho hadrového panáka. Jeho nakreslený obličej vyhlížel neobyčejně vážně.
     „Takže ten tvůj Manuel je vlastně takový úředníček k ničemu, že.“ 
     Ivanka se napřed zamračila a pak se hned usmála.
     „No vidíš. A ty sis myslel, že je to král.“
     Přesně to jsem si o sobě myslel, řekl si v duchu.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.06.2018 11:32:16kvaj
redaktor prózy

Logika dětí je úžasná. Děkuji. No, je to epizoda vypíchnutá ze života.

09.06.2018 08:22:38Oskar Koblížek

To je úžasná funkce, být dozorčím nad tím, aby voda netekla do kopce. Musí to být ale hrozná honička. :-)) Nenápadně mi to připomnělo "Malého prince". Děti mají zvláštní logiku. Pobavilo mě to, i když se to jeví jen jako obyčejná epizoda vypíchnutá ze života.

24.05.2018 10:04:33kvaj
redaktor prózy

Jasně. Na tom nezáleží, jen mi to nedalo.

24.05.2018 09:56:36Lakrov
redaktor prózy

Jo, úvodní pasáž je výstižnější označení té části textu. Já si čtené texty zobrazuju z  volby "pro tisk" (tj. bez zbytečností kolem) a  grafická úprava je tedy trochu jiná, zarovnaná na střed.

24.05.2018 07:49:05kvaj
redaktor prózy

Díky. Myslel jsi určitě úvodní pasáž. První odstavec má jednu větu. :-)

23.05.2018 12:49:09Lakrov
redaktor prózy

Prvním odstavcem se pročítám trochu s obtížemi, ale to čtenářům stává...  Dál se to čte výrazně lépe a s příchodem oněch dětských dialogů a jejich  zvláštní logiky mě to začíná vysloveně bavit. Od závěru sice očekávám  výraznější překvapení či pointu, než jakou pak nalézám, ale i takhle  je to velice dobrá povídka; jedna z květnových nejlepších.  Tip.  

20.05.2018 00:20:27Gora
redaktor poezie a prózy

avi

03.05.2018 23:53:35kvaj
redaktor prózy

Ok, také děkuji, Irenko.

03.05.2018 23:23:16Gora
redaktor poezie a prózy

Kvaji, vedu tě s nominací v patrnosti, díky.

03.05.2018 23:02:34kvaj
redaktor prózy

Z a návrh na nominaci do PM ti děkuji. Máš pravdu, že slutečné důvody rozvodů jsou jinde, podle mě je hlavní příčina neschopnost si navzájem porozumět, zkrátka neschopnost empatie. 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.