Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Klepáč*

Výběr: Gora, a2a2a, Lakrov
05. 05. 2018
19
41
4597
Autor
Edvin1

Trutnov, rok 1962.

Chcete si tuto povídku poslechnout? Texty, označené hvězdičkou*, jsem nahrál.  Tento je zde: https://youtu.be/lS3H3zB9Vwc

Jen co tu starou Němku pohřbili, přijela před její činžák na náměstí vétřieska, z ní vyskákali tři chlapi, jeden zůstal dole a dva z nich vyběhli do podkroví, otevřeli si dveře jejího bytu a začali oknama vyhazovat, co tam po ní zůstalo. Na chodník pršel nábytek, a hlavně obsah skříní: Z okna pod střechou vylétávaly kabáty, sukně i spodničky, chvíli se nadmuté jako padáky snášely, aby se poté svinuly do klubíčka a propadly o patro níž, kde je vítr zachytil, zatočil s nimi, obrátil na rub a na líc, až se nad nimi smiloval a nechal je měkce přistát na hromadě vedle vétřiesky.

A nakonec vyletěl chomáč drobného smetí. Zůstával za ním barevný oblak papírků.

Muž, co dole hlídal, se ty papírky snažil pochytat, pobíhal za nimi, vyskakoval a tleskal, jako by zabíjel komáry. Se sténáním je ze země jeden po druhém sbíral a ukládal do čepice s kšiltem, kterou si zpátky na hlavu nasazoval. Papírky se mu lepily na zpocenou plešinu, takže když čepici sundal, vypadal jako kuřice kropenatá.

Já ty papírky taky sbíral a cpal si do kapes, protože se ukázalo, že to jsou známky. Honza, co chodil do šesté třídy jako já, ale B, bydlel u nás ve vchodě a měl album s velikými, překrásně malovanými známkami. To album jsem mu strašně záviděl.

Doma jsem obsah svých kapes vysypal na stůl a táta ho zvědavě prohrábl. Pak si začal cosi brblat, a když nahlas vykřikl, maminka, co u plotny kuchtila, se vylekala. Táta někdy v noci prožíval válku, křičel ze sna polsky i německy, zvedal ruce, jako by v nich držel kulomet, a pusou dělal trrrrrrrr. Křičel hende hóch du švajnehund! A teď u těch známek zase vyštěkl švajnehund! A potom už s každou známkou, co je na hromádku bokem odkládal, syčel švajnehund! Nebo taky šajskerl! Když ty známky takhle roztřídil, vstal, přinesl od kamen uhlák a svojí velkou dlaní do něj všechny, až na tu hromádku, smetl.

Nahlas jsem si opakoval švajnehund, protože jsem se nutně potřeboval naučit německy, ale táta mě napomenul, ať s tím přestanu. Chtěl jsem vědět, proč, ale on mlčel a jenom tak nějak divně skřivil rty a hleděl do okna. Ale máma na mě ukázala vařečkou a řekla, že se to slovo dá přeložit jako prasopes, a že se tak mluví jen o zlých lidech. Ten pán na těch známkách prý byl hodně zlý.

Přitáhl jsem si tu hromádku, co na stole zůstala. Adolf Hitler modrej, zelenej, hnědej a načervenalej, Hitler zepředu, z levého a z pravého profilu, taky Hitler zdola, to jak ho někdo portrétoval při řečnění na tribuně. Chyběl jenom Hitler zezadu.

Tu moji první úplnou sérii jsem vložil do staré dopisní obálky a strčil ji někam, kde ji mí sourozenci nemohli najít.

 

Ve škole nám oznámili, že proběhne Soutěž tvořivosti mládeže a že se jí máme v hojném počtu zúčastnit. Náš třídní Vrabec to bral vždycky vážně. Jemu bylo nejmíň pětatřicet, nazrzlé vlasy mu už na temeni prořídly, ale pořád chtěl vypadat mládežnicky. Přišel do hodiny v modré svazácké košili, hodil tašku na stůl, sedl si vedle ní a nohy si položil na židli. Pověděl nám o soutěži a nadšeným hlasem navrhl, aby proběhla demokraticky, že bude hodnotit celá třída, a kdo dostane nejvíc hlasů, ten vyhraje a postoupí do celoškolního kola. Vytáhl svůj zápisníček a já jsem se přihlásil. Jenže Vrabec dělal, že mě nevidí. Můj jediný opravdový kamarád Cikán Jano zvedl ruku a Vrabec se nadchl, že bude mít mezi soutěžícími i zástupce tohoto etnika. Ale Jano ukázal prstem na mě a prohlásil, že já bych měl zájem. A tak si mě Vrabec zapsal, a k tomu slovo básnička. A poznamenal, aniž by se na mě podíval, že to ovšem bude zase ostuda. Toho jsem se obával taky.

Doma jsem radostně oznámil, že třídní Vrabec mi dovolil recitovat v soutěži. Táta však řekl, že nevyhraju. Vrabec se totiž zastřílel do našeho náboženství. A pak rozhodně pohodil hlavou a řekl, že žádnou básničku z Ruďáska doma slyšet nechce, a já na to, že už mám vybranou básničku, že je taková neutrální, ani žalm, ani lepší zítřky, a on mi přikázal, abych ji zarecitoval, a já jsem se postavil jako u tabule, a jak jsem začal Žil kdys v Čechách smavý rek, máma se ke mně otočila a s otevřenou pusou poslouchala. I táta mlčel, a já jsem recitoval a ani jednou neškobrtl. Když jsem skončil, táta řekl nojo, no, a máma mě pohladila po vlasech.

Táta mi nachystal košík bot, abych je jako vždy v pátek před barákem vyčistil. A jen co jsem je dole na klepáči všecky vykartáčoval a začal krémovat, přišli kluci a s nimi Honza, co sbíral známky. Sedli si ke mně na klepáč, a jak Honza album vytáhl a začal předvádět svoje nejnovější známky, koukal jsem jim přes ramena a nad jejich hlavami ty boty kartáčem leštil. Známky to byly tak krásné, že si z těch děcek nikdo nevšiml, co to dělám. Jen Honza se ke mně otočil, a já jsem věděl, že on ví, že se mi ty známky, co je zrovna ukazuje, strašně líbí. On taky věděl, že já trochu umím od rodičů polsky, a schválně se mě zeptal, jak se to čte, co tam na známkách pod těmi květinami stojí, a já jsem řekl Kwiaty Polskie, a on mi poděkoval, i když tohle by uměl každý.

 Kluci pak šli kousek dál kopat mičudu, ale já zůstal, protože bych se nikdy neodvážil ty boty odložit dřív, než budou hotové. A jak jsem tak leštil jednu bráchovu polobotku, všiml jsem si, že Honza to svoje album nechal ležet na klepáči. On ho zabalil do své bundy, ale já poznal, co v té bundě je, protože byla celá hranatá. Leštil jsem a díval se na tu bundu, jako by to byl magnet. A když jsem byl hotový s botami, sáhl jsem po Honzově bundě, album vytáhl a strčil ho do koše, pod boty. A jen co jsem koš zvedl, přišli kluci, a Honza šel samozřejmě ihned ke své bundě. Dotkl se jí, a celý ztuhnul. Bezradně se kolem dokola rozhlédl. A pak se zadíval na mě a zeptal se, jestli jsem jeho album neviděl. Zavrtěl jsem hlavou. Podíval se pod klepáč, obešel ho, obrátil se ke zdi domu, jeho oči přejely sklepní okna, a pak přestaly pátrat. Už nebylo kde. A tak jenom stál a z očí se mu řinuly slzy.

Postavil jsem koš zpátky na klepáč, sáhl pod boty, vytáhl album a podal mu ho. Honza překvapením otevřel pusu, rukávem si utřel slzy a nos, ještě se usmál a album si vzal. Zvedl jsem koš a při tom, možná jenom náhodou, jsem pohlédl do oken bytu, kde bydlel Honza. Jedno bylo otevřené. V něm Honzova maminka. Lokty se opírala o parapet a dívala se na nás.

V noci jsem se budil, zpocený strachem. Ale přešla sobota, neděle, a ona nic neřekla.

A pak nadešel onen den. Všichni přišli v bílých košilích a červených pionýrských šátcích, jen já ne. Já v Pionýru nebyl, táta mi to zakázal. Když mě Vrabec uviděl v kraťasech a strakaté flanelové košili, rozzuřil se jako čert. Vždyť ostudu očekával až po mém čísle, ne před ním, a už vůbec ne dřív, než vůbec něco začalo! Ale jen co naznačil, že by mě měli pro nedůstojný oděv diskvalifikovat, Goldaska, co byla tělesně i duševně velice vyspělá žákyně, a hlavně dcera nějakého stranického funkcionáře, se proti tomu ohradila a řekla, že oni mi chtějí být příkladem, že mě nechtějí vylučovat ze svého středu, ale ponaučit a dát mi příležitost poznat, že to se mnou míní dobře. Takže jsem směl básnit…

Jen co jsem začal, lekl jsem se, protože jsem se zapomněl uklonit, a abych to napravil, uklonil jsem se až poté, co už jsem řekl Jan Neruda, Balada česká. Ale uvědomil jsem si ten kopanec a začal znova, a pár děcek se uchechtlo. Mně to sevřelo hrdlo a už jsem nerecitoval jako doma v  kuchyni. Ani jsem nevěděl, co mluvím, jen jsem si představoval, jak Vrabec celé to moje básnění přerušuje, jak se svraštěným čelem předstupuje před třídu, jak říká, že on tuhle tragédii předvídal, jak potřásá hlavou jako kůň a kráčí k umyvadlu a jako Pilát Pontský si umývá své nevinné ruce.

Jenže já jsem byl na divadlo od Vrabce zvyklý. Než jsem dopřednášel první verš, můj počáteční úlek zmizel, a když jsem začal druhý verš, pohodil jsem hlavou jako táta, protože se to k prvnímu řádku hodilo. Rád jed a pil jak povídám, recitoval jsem a trému jsem už necítil. Proč bych měl? Stejně mi to neprojde, ať už se mi daří nebo ne! Tak si to aspoň vychutnám. A hrál jsem si s Palečkem, a taky jsem byl jak v mátohách, a nevěděl jsem, kde stojím, a zapomněl jsem, že mě čeká průšvih. Tak přišel poslední verš.

Z mátoh mě probudil potlesk. Děcka tleskaly a dupaly, a já se cítil jako na koncertu Bítlsáků a bál jsem se oči otevřít. Ale nakonec jsem je otevřít musel. První věc, jakou jsem uviděl, byla, promiňte mi ten výraz, Vrabcova nasraná tvář. Šel z ní strach. Zvedl paži jako boxerský rozhodčí a děcka ztichly. Pak prohlásil, že má právo veta.

A táta doma řekl: A nie mówiłem? -  Copak jsem to neříkal?

 

Toho dne jsem se na dvorek vyploužil až k večeru. Nikdo už před barákem nebyl. Sedl jsem si na klepáč a přemýšlel o smyslu života. Špičkou boty jsem rozhrabával prach pod sebou, plival do něj, a taky pouštěl jednu slzičku za druhou.

Když bouchly dveře od domu, ani jsem neměl chuť zvednout hlavu. Někdo si přisedl a dotkl se mého ramene. Na, řekl Honza a podal mi malou, matně průsvitnou obálku. Takovou, do jaké vkládají své vzácné známky profesionálové. Držel jsem ji v ruce na klíně, nevěřícně na ni zíral, a když mi to konečně došlo, opět jsem se rozbrečel. Jedna slza kápla na obálku, a já se lekl. Rychle jsem ji setřel. Zůstalo po ní vlhké, docela průsvitné kolečko. Kwia četl jsem v tom kolečku. Kwiaty Polskie, řekl Honza hezky polsky.

Měj se, řekl pak, zvedl se a šel domů. Utřel jsem si rukávem slzy a nos a šel taky.


41 názorů

Šumavka
23. 06. 2018
Dát tip
Je to pěkné. Někdy se tam dost často opakuje jedno slovo, ale zaujalo mě to.

Edvin1
20. 06. 2018
Dát tip

Debraket: Neblbni, dáváš-li tipy za počet písmenek, tak prosím takhle oznámkuj telefonní seznam. Tam je těch písmenel nejvíc - a nikdo se neurazí, přiznáš-li se mu, žes ho nečet. :-)


Edvin1
20. 06. 2018
Dát tip

Oskar: jsem rád, že se líbilo. Mimochodem, dnes se divím, že se mě ty děti skutečně zastaly. Vždyť vlastně nemusely. A ať je učitelé štvali sebevíc, vlastně si z toho moc nedělaly. Zastav se zas! 

 


No jo, byla to divná doba. A i když si dospělí mysleli, že my děti ji tak nevnímáme, často se mýlili. Vnímali. Zvláště pak právě ve škole, kde se ty rozdíly mezi potomky zapálených straníků, kteří byli kantorovými oblíbenci, a dětmi z „jiných“ rodin daly hodně pocítit. A když učitel byl ještě k tomu kovanej, pak to byl teprve mazec.

Adolfa jsem měl taky v různých barvách. Ostatně, kdo tenkrát nesbíral známky, ten jako by nežil. :-)) Povedlo se ti to dobře vykreslit a já si při kafi smlsnul.


Debraket
22. 05. 2018
Dát tip

vidíš, a já to myslel jako "zkus napsat báseň, ať si taky můžu něco počíst! :) na prózu nemám.", leč trošku více dospělácky. kdo má kdy a jak poznat kolik je komu let, každý je přece individuum.


zzlatý
22. 05. 2018
Dát tip

šikana jak vyšitá, nejhorší je, když se dospělí z jakéhokoli důvodu léčí na dětech.Ač dlouze, přesto čtivě napsané ... Tip


Debraket
22. 05. 2018
Dát tip

jak nečtu prózu, tak ... nečtu prózu. ale máš tam hodně písmenek, dávám tip!


K3
10. 05. 2018
Dát tip

To, že jsem po něčem toužil, ukradl to a pak vrátil zpět, jsem sám prožil, takže jsem se s tím plně ztotožnil.

Jak se zachovala maminka Honzy a Honza sám, je ústřední motiv povídky. Vyjímečně šlechetný, až foglarovský, to mě dostalo. Myslím Edvine, že se táta tentokrát spletl a i kdyby, nejdůležitější je, že to je na světě. Celá stavba povídky je vyjímečná a velmi působivá.


K3
10. 05. 2018
Dát tip

Nejdřív jsem přečet jen pár vět a nechal toho. Protože hned jsem věděl, že to bude lahůdka, jelikož i tvá poslední povídka co jsem četl se mi moc líbila, a že si na ni musím ušetřit trochu klidu. Teprve dnes jsem se k ní dostal. Nádherná povídka, skvost. Vážně jsem si ji užil a přiznávám i slzu. Vrátil jsem se do těch let, to mi bylo devět a s těmi kluky to celé prožil. Krásný vyprávěcí jazyk. Dík. Výběr si zaslouží plným právem. Ode mne alespoň tip.


Edvin1
08. 05. 2018
Dát tip

Lakrov:

Pálí Ti to, kamaráde. :-) Je zajímavé, že autor tohle všecko, co Ty explicitně pojmenováváš, dělá (píše) podvědomě. Až pak nad tím, co napsal, kroutí hlavou. 

 


Lakrov
08. 05. 2018
Dát tip

Můj pocit při čtení byl, že zprvu jde o krádež,  ale svědomí je silnější než touha vlastnit, takže k onomu "přebalancování"  z krádeže na schování dojde dřív, než si pachatel uvědomí,  jak snadno mohl být odhalen. V povídce to je stejně silný moment,  jako předešlý potlesk. 


Edvin1
07. 05. 2018
Dát tip

Lakrov: Tušíš správně, a já taky - Jaroslave. Vzpomínám si na Tvou knihu o plavbě po Dunaji, a solidní prózu zde. 

Tu knížku pro děti si rád opatřím, pro vnoučata, abych jim měl co předčítat, až se zase u nás v létě ukáží. 

Díky za pochvalu. Malá oprava: To album vypravěč nejen schoval, nýbrž  ukradl. Malinko jsem to místo pozměnil (u mě v manuskriptu, ne zde), aby bylo jasnější. 

Snad se zase častěji "uvidíme". :-)


Edvin1
07. 05. 2018
Dát tip

Kočkodan: Kočkodani cupitají po zemi? Já myslel, že ti se zhoupnou z jedné větve na druhou, z liány... Vítej po dlouhé době! No, snad si vzpomeneš? Ne nadarmo se říká, že "má paměť jako kočkodan"! Nebo to byl orangutan? Už nevím... Díky za spokojenost. Budu se snažit, aby zde byla i v nejbližší budoucnosti! :-)


Edvin1
07. 05. 2018
Dát tip

Zdenda: Jsem rád, že Tě zase po letech "vidím". Díky za shovívavost. Tož, šak se eště uvidíme! :-)


Lakrov
07. 05. 2018
Dát tip

Přečteno jedním dechem bez jakéhokoli zaváhání. Dobrá povídka, jejíhož autora  tuším mimo jiné kvůli tomu vícejazyčnému prostředí. Scéna se schovaným albem  známek je působivá, napínavá.  Tip.  



Edvin1
07. 05. 2018
Dát tip

Gora: Moc hezky jsi mi odpověděla, ale je tomu trochu jinak: Mým hrdinou je jednoznačně Honza filatelista. A taky jeho maminka. Jak šlechetně se zachovali poté, co byli svědky mého hanebného činu! A taky inteligentně - domyslili se, že jsem to album ukradl jen proto, že jsem je sám nemohl mít, nemohl si dovolit, nebo tak podobně. Proto mi Honza v závěru přinesl obálku se známkami, které jsem obdivoval. Jak pečlivě je vybral - dal mi ty polské, barevné a velké. Ještě jeden detail: Použil obálku, do jaké vkládali své známky profíci. To je taky projevem úcty či přízně. Ach, ještě tohle: Honzova maminka, k mému velkému překvapení, ten můj zločin mým rodičům nežalovala!

 

To jsem se teda rozepsal! Když tak nad tím přemýšlím, taky nabývám dojmu, že jsem do textu zapsal víc, než jsem si naplánoval. Jsem já ale dobrej pisálek! Hu, až dostávám z tý mý chytrosti strach! :-DDD


Gora
06. 05. 2018
Dát tip

Milý Edvine, na tvoji kontrolní otázku odpovídám: přece Klepáč:-) - ne, asi to budeš ty...a poselství vidím v několikavrstevnatém příběhu tolik, že si každý může pro sebe vybrat, jaké právě potřebuje...těším se na další tvoji tvorbu:-)


kvaj
06. 05. 2018
Dát tip

Já to mám podobně. Kontroluji všechno, jen to, co nevidím, ne. :-)


Edvin1
06. 05. 2018
Dát tip

Goře odepíšu zítra. JInak: 

Kvaj: To s tím opakováním "ve škole" bylo přehlédnutím - nevyznám se v mém novém PCčku, a ani v novém Wordu. Vrazil jsem sem tedy omylem předposlední verzi. Nejnovější verze tuto chybičku nemá - viz  na Pište povídky. Fakt, každé slovo (až na ty, co je přehlédnu, haha.) Díky! 

 

Stargazer: Budovatelství, to myslíš toho fanatika Vrabce? Toho to přešlo v roce 1968, po invazi. Ze strany ho vyhodili. Jinak: Realistické, až strohé psaní je od Hemingwaye hodně v módě. Někdy je míň víc. ;-)

 

Gora: By mě zajímalo, jestli poznáš, kdo je hlavním protagonistou, a jaké je poselství tohoto textu. Jo, jisté message to mělo mít. Díky předem. 

 

a2a2a: Ty známky měly vypravěče provázet od začátku do konce. Zvláště v závěru odehrávají silnou roli. Zkusím se na to ještě podívat. 

 

Lerak 12: science fiction bývá taky člověku velice blízká - pokud je dobře napsaná. A nadčasová. Viz S. Lem. 

 

 


Gora
06. 05. 2018
Dát tip

avi PM


Gora
06. 05. 2018
Dát tip

Edvine, neházej flintu do žita:-)

dík


Edvin1
06. 05. 2018
Dát tip

Gora: Klidně nominuj.  "Táta však řekl, že nevyhraju." Mládež, a té je tady asi většina, má holt jiný vkus. 


Gora
06. 05. 2018
Dát tip

Edvine, mohla bych nominovat do soutěže Próza měsíce?


Fruhling
06. 05. 2018
Dát tip
Hele, vzhledem k tomu, ze jsi z kraje, se zeptam, jestli se klepac slutecne piae s dlouhym a. Ja to vzdycky slysel jen s kratkym. S dlouhym jsem teda slysel taky, ale v pisni od Zavise. Osobne mi text prijde hezky napsany, ale atmosfera jde mimo me.

Kočkodan
05. 05. 2018
Dát tip
Přicupital jsem ke stádečku spokojených čtenářů. :-)

kvaj
05. 05. 2018
Dát tip

Výborná povídka. Přikláním se ale k tomu, co napsal a2a2a, že jsi opustil v uvodu naznačené téma se známkami Hitlera. Malinko také nevěřím, jak si napsal Goře, že promýšlíš stokrát každé slovo, viz "Ve škole nám ohlásili, že v naší škole proběhne Soutěž...". Asi by tam nemělo být dvakrát "ve škole". To je ale prkotina. Tip


Stargazer
05. 05. 2018
Dát tip

Nic nenamítám, dobrá povídka to bezesporu je. Na mě tento přesah, který popisuješ, však asi nedoléhá dostatečně silně.

Možná proto, že tato témata nevnímám jako nová.

pozn. ocitáme se v roce 1962, což je už poměrně daleko od války a budovatelské revoluční nadšení už také pomalů vyprchává. 


Gora
05. 05. 2018
Dát tip

Stargazere, jsem také nezaujatý čtenář, a přesto bych řekla,že povídka obsahuje nadčasové myšlenky - ze světa dětí /touha po přátelství,touha mít to, co jiné děti, utváření charakteru/ a ze světa poválečné reality /opovržení k Němcům, budovatelské "nadšení" nového politického systému/ - povídka má širší dopad a působnost než jen pro přímého účastníka, tak ji vnímám:-)


Stargazer
05. 05. 2018
Dát tip

Vzpomínková, autentická, slohově dobře napsaná próza. Možná však více realistický než umělecký příběh. Pro autora a přímého účastníka má zřejmě výrazně větší emoční dopad než na nezaujatého čtenáře. 


a2a2a
05. 05. 2018
Dát tip

Moc se mi to líbilo, hlavně proto, že je mi to i generačně blízké, ale také pro styl vyprávění, chvílemi jsem čekal, kdy to přejde do humorné povídky,  což se nestalo, ale svědčí to o jakémsi nadhledu i laskavém smíření se se vzpomínkkami (nikoliv souhlasem). Pokud bych chtěl být hodně krirický (což nechci a proto mi to ani nevadí), pak bych úvod povídky včetně známek s A.H., ale hlavně s vyklízením bytu zpracoval  v samostatné povídce. To téma jsi dobře rozběhl a pak od něj utekl. Ale i tak jsem opravdu četl se zaujetím. Možná bych namísto českého překladu - říkal jsem to, napsal jednodušeji ...řekl polsky a dodal nějaký důvod, proč právě polsky, ačkoliv fakt, že se u vás občas polsky mluvilo, byl již zmíněn. Ale to jsou jen mé subjektivní postřehy. Ještě pochválím zvládnutý závěr, žádné plakání, jak by člověk očekával, ale neotřelý dětský smutek a zároveň dětská schopnost se s ním vypořádat.


Lerak12
05. 05. 2018
Dát tip

Poutavé čtení! A také ta bohatá slovní zásoba, to se mi líbí. Třeba ...chtěl vypadat mládežnicky. Nevím, jak by zněl tento pěkný (zřejmě autentický) příběh, dnešní "mládeži?" Zřejmě jako seans fiction. Tip.


Diana
05. 05. 2018
Dát tip

Zní to velmi autenticky. Přečetla jsem jedním dechem *


Edvin1
05. 05. 2018
Dát tip

Ahoj Goro,

jak sis možná všimla i na jiných místech v textu, občas používám hovorové, slangové nebo nářeční tvary. Věř mi, že si každé slovo stokrát rozmyslím. Příklad: ti chlapi, co to harampádí vyhazovali, rozhodně nemluvili spisovně. Představoval jsem si hromotluky, malinko alkoholizované. Napsat, že vyhazovali okny, mi prostě zní situaci a protagonistům nepřiměřené. Podobně je tomu s portréty fuehrera na známkách. 

Zastřílet se do něčeho je můj vynález. To jako autor smím. Význam: Soustředěně se do něčeho (s-)trefovat. To Ti potvrdí každý, kdo sloužil v armádě, nebo něco málo literatury o vojenství přečetl. Příklad: Normandie 6. 6. 1944. 

Dvě poslední připomínky si ještě dnes rozmyslím. Zdá se, že v těchto bodech máš recht, pardon, pravdu. Děkuji Ti! :-)


Gora
05. 05. 2018
Dát tip

 

Ráda čtu tvé povídky, Edvine.Děj splétáš z několika motivů,  dost se dá vyčíst i mezi řádky. Velmi krásné. Pár postřehů je dole.

Díky za krásný zážitek!

 

 

začali oknama  - okny

zastřílel do našeho náboženství - zastřílel mi není v tom kontextu jasné

Goldaska, co byla - co by tam nemuselo být, Goldaska byla

Ale jen co naznačil,.....hodně dlouhé souvětí, dalo by se rozčlenit


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru