Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Písečná bouře (3/3)
datum / id08.05.2018 / 487590Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno19x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Závěrečná část příběhu, která odpoví na otázku, co se vlastně na planetě stalo a jak je to s Centronomiem.

Písečná bouře (3/3)

                                                              4.

 

Pistoli jsem držel připraven ji použít a vydal se po schodech dolů. Brad na mé volání nereagoval, a tak jsem začal mít strach, že se mu něco stalo. Šel jsem místy, kde pracovali dělníci. Všude možně se válely lopaty, se kterými pracovali, jen přepravní pásy procházející celou halou spaly věčným spánkem a z té prázdnoty běhal mráz po zádech. Někde kapala voda, sem tam cosi zašramotilo. Jinak bylo ale absolutně ticho. Znovu jsem zkoušel interkom, ale Brad neodpovídal. Pak jsem však něco zaslechl jen o pár metrů dál.  Obešel jsem velké trubky, které pokračovaly skrz celou halu. Stíny mě mátly a já viděl schovanou postavu v každém rohu, pod pásem, za trubkama, prostě všude. Představivost si se mnou hrála, ale ty zvuky jsem slyšel jasně. Zrychlil jsem pohyb, protože se mi zdálo, že zvuk slyším jasněji. Byl jsem už u jednoho z obřích palivových zásobníků, z nichž dělníci brali a přemisťovali palivo pro zpracování Centronomia. Slyšel jsem dva kroky. Pak ten neznámý zastavil. Musel být jen kousek ode mě za rohem zásobníku.

S namířenou pistolí a odhodláním rychle střílet jsem vtrhl za roh a naproti mně stál ten neznámý. Byl to Brad.

„Kurva, to si už děláš prdel, ne? Mě chceš zase zastřelit?!“ vztekal se Brad.

Já si oddechl, současně mě štvalo, že mé volání interkomem zůstalo bez odezvy.

„Volal jsem ti a tys nereagoval.“

„Stopoval jsem toho, kdo nás sleduje. Musel jsem být ticho. Teď díky tobě jsem ho ztratil a možná se i prozradil.“

„Máš mi nejdřív říct, než se pustíš do akce na vlastní pěst.“

„Ty sis tam prohlížel ty počítače, tak jsem myslel, že to budeš mít na dlouho.“

Než jsem mu stačil říct cokoliv dalšího, něco seskočilo kousek od nás, z třímetrového vysokého zásobníku. To něco byl malý člověk a čímsi po nás vystřelil. Střela udělala velký černý flek na stěně zásobníku za námi a já si jen oddechl, že to bylo opravdu těsné. Brad ihned opětoval palbu, ale malý člověk byl hbitý a zmizel z dohledu. Brad se ho snažil pronásledovat a já se rozhodl zapojit se do honičky také. Snažil jsem se být rychlý, ale ten prcek utíkal velmi rychle a evidentní znalost okolí mu byla výhodou. Brad byl asi deset metrů přede mnou, ale i tak se mu nedařilo dohnat pronásledovaného. Ten určitě mířil k jedněm z šesti monstrózních vrat. Brad párkrát vystřelil, ale kulky svůj cíl nenalezly. Místo toho bylo štěstí, že když se odrazily od některé z trubek, tak nezasáhly nás. A potom jsem jen slyšel mechanický rachot. Jedny z vrat se zavíraly.

„Do háje! Ty hajzle jeden!“ křičel bezmocně Brad, protože věděl, že už nestihne doběhnout pronásledovaného včas. Akorát dorazil k vratům, když dosedla na podlahu.

Doběhl jsem ke svému parťákovi a oba jsme slyšeli zlomyslný smích za vraty.

„Rychle k dalším vratům,“ řekl Brad, ale čekalo nás jen zklamání a vztek.

Ten malý člověk stihl zavřít všechna vrata z haly a dokonce i vchod, kterým jsme do haly vešli dovnitř.

Byli jsme v pasti. Uvězněni v obří hale, která se mohla stát takovým naším sarkofágem.

 

„Tak to je konec! Jsme tady pohřbení. Ten malej hajzl nás přechcal,“ vyšiloval vztekle Brad.

„Klid, nebude to tak hrozné.“

„Cože?!“

„Dostaneme se z toho,“ řekl jsem klidně.

„A to jako jak?“

„Půjdu zpátky nahoru k těm počítačům a normálně otevřu všechny vrata.“

Brad nejdřív zkameněl a pak se rozesmál.

„Ježiš, já jsem ale vůl. Tak běž a otevři nám. Chci dostat toho kreténa, co nás sem zavřel.“

Zcela jsme se soustředili na dopadení tajemného protivníka. Zaútočil na nás a tím se stal prioritou. Měl výhodu znalosti okolí, ale byl sám. Brad zcela vyloučil, že by tu bylo více nepřátel.

Pátrali jsme v tmavých uličkách podél hlavní haly, prošli několik skladišť a snažili se najít stopu, která by nám pomohla najít nepřítele. Sem tam jsme něco zaslechli, ale ani po několika hodinách jsme neměli nic.

Došli jsme do další ohromné haly. Byla jiná než ta předchozí. Jejímu středu dominoval obrovský stroj. Netušil jsem, co je zač a k čemu sloužil, ale určitě musel být velmi důležitý. Měl oválný tvar a něco mi říkalo, že při provozu se musel otáčet podél své osy. Byl černý a měl v sobě stovky stejnoměrných otvorů. Hádal jsem, že cosi vyzařoval. Kolem něj bylo prázdno. Alespoň zdánlivé prázdno. Podlaha nebyla podlahou, ale zvláštním pojízdným systémem. Část podlahy byla níže a došlo mi, že se jedná o samostatnou platformu. Stejně jako u předchozí haly tu bylo horní patro s řídícími panely. Okna kanceláří byla však schována za masivními kryty, jako by se měla chránit před nějakým zářením. Záznamy v počítačích odhalily účel této haly. Tady se odehrávalo to nejhlavnější. Tady se z Centronomia stávalo to, čím bylo. Nositelem nezměrné energie. Stroj uprostřed se skutečně točil a šly z něj paprsky. Byla to čirá čerstvá síla samotného Centronomia, které bylo rozžehnuté do maximální teploty. Materiál se uvedl téměř do plynného skupenství a vydával oslnivou záři. Stroj hnal plynné Centronomium do celé haly, která opisovala tvar stroje, a materiál se v hale začal chladit a vracel se do pevného skupenství. Centronomium získalo podobu prášku, který padal na platformy, které jsme viděli jako podlahu. Naplněná platforma pak zajela kamsi pod halu a vystřídala ji jiná připravená na další várku.

Pak se ozval zvuk, který mě na chvíli uzemnil. Jako když se roztočí celý svět. Stroj uprostřed haly se začal pozvolna otáčet. Někdo ho zapnul.

„Rychle pryč!“ křikl jsem na Brada.

„Kurva, to je mi taky jasný.“

Utíkali jsme k nejbližším vratům, ale ta se už dle očekávání zavírala. K mému zděšení jsem si dovedl spočítat, že to nemůžeme stihnout. Vrata se uzavřou dříve, než k nim dorazíme. Stroj se otáčel stále rychleji a začínalo z něj svítit fialové světlo.

V tu chvíli jsem dostal nápad a pozvedl pistoli. Nejsem ošlehaný akcemi jako Brad, ale na střelnici jsem vždy býval velmi dobrý. Zamířil jsem na skříňku na stěně vedle vrat. V ní se ukrývaly kabely a samotná skříňka sloužila jako revizní dvířka. Vystřelil jsem jednou, podruhé, potřetí. Skříňka se otevřela. Střílel jsem dál a viděl praskání, jak jsem se trefoval do kabelů. Vrata už sjela téměř dolů, ale bylo stále dost místa, abychom pod nimi proklouzli. Povedlo se a vrata se zastavila.

„Rychle, rychle!“ křičel Brad a já se nenechal dále pobízet.

Stroj se stále roztáčel a už z něj probleskovaly ven fialové paprsky. Když jsme proběhli pod vraty, stroj se najednou začal zpomalovat. Někdo jej zastavil.

„To spustil ten kripl. Nevíš, odkud to ovládá?“ zeptal se Brad.

„Ovládá se to od místa, kde jsme byli. Ale musí tu být někde záložní ovládací panel, pro případ poruchy. Hádám, že by mohl být...“

„Jo, na druhé straně,“ dořekl Brad a rozběhl se po chodbě kupředu.

Následoval jsem ho a brzy jsme doběhli na konec chodby. Nalevo bylo skladiště a napravo jsem očekával dveře vedoucí k záložnímu ovládacímu stanovišti. Nemuseli jsme ho hledat, protože dveře byly dokořán. Za dveřmi byly schody kamsi dolů a zrovna po nich vybíhal malý člověk. Jeho údiv, když nás uviděl, neznal mezí a chtěl utéci zpět dolů. V tom mu pomohl Brad, protože ho střelil. Projektil vyvedl malého člověka z rovnováhy a ten pak padal po schodech do nitra záložního ovládacího stanoviště.

Když jsme k němu doběhli, bolestivě naříkal.

 

„Nechte mě…nechte mě…žít. Prosím…prosím,“ žadonil malý, sotva metr padesát vysoký mužík na zemi. Měl na sobě jakousi tmavě šedou uniformu, se kterou kontrastoval neupravený účes a stejně působící vousy.

„Chtěl jsi nás zabít, ty hajzle,“ řekl Brad.

„Já…já měl strach. To tak bolí,“ fňukal mužík.

„Strach? Z čeho?“ zeptal jsem se.

„Ze smrti. Jste ze Seligmatu. Zabijete mě, přišli jste si vzít Centronomium.“

„Ne, ze Seligmatu nejsme, ale Centronomium chceme.“

„A odkud jste?“ zeptal se mužík a bolestivě se rozkašlal.

„Ze Země.“

„To neznám.“

„Ošetříme tě, ale ty nám za oplátku řekneš vše, na co se zeptáme. Platí?“ navrhl jsem a mužík souhlasil.

Prohlédl jsem ho a zjistil, že průstřel je čistý a ránu mu ošetřil pomocí mediinjektoru. Pak jsem mu ránu jen uzavřel a nechal malého muže trochu prospat.

„Až se probudí, vyslechneme ho a uzavřeme misi,“ řekl jsem Bradovi.

 

                                                              5.

 

Mužík se probudil druhý den a vypadalo to, že ho nepotkali žádné komplikace. Rána se mu bude uzdravovat několik dnů, ale byl schopen komunikovat a chodit.

„Kdo jsi?“ zněla má první otázka.

„Jmenuji se Petrin Pajhl a jsem...býval jsem vrchní technik zdejší haly.“

„Vrchní technik? Takže víš, jak zpracovávat Centronomium?“

„Vím všechno o Centronomiu,“ řekl jako by doufal, že díky tomu ho necháme žít. Zároveň v jeho očích byly známky smutku.

„Podle našich objevů, došlo tady k nějaké katastrofě. A muselo k ní dojít před mnoha desetiletími. Jak to, že jsi přežil a proč vypadáš tak mladě?“

„Byl jsem ve stázi a probudily mě systémy komplexu, až když jste vkročili dovnitř.“

Brad stál za Petrinem a stále na něj mířil.

„Jsi jediný, kdo přežil?“

„Ano,“ řekl smutně a v jeho očích jsem zahlédl rodící se slzy.

„Proč právě ty?“

Nebyl schopný mi pohlédnout do očí. Začal brečet.

„No tak, odpověz,“ houkl na něj Brad.

Pterin ale jen plakal.

„Co se tu stalo? No tak, povídej. Pěkně v klidu.“

Petrin si utřel slzy a zahleděl se na mě.

„Byla to hrůza. Těžili jsme a zpracovávali Centronomium a byla to dobrá práce. Lidé tu dělali rádi. Pak se však věci změnily. Vedení chtělo víc a víc. Nikdo nechápal, proč se najednou firma k a zaměstnancům chová jak k otrokům. Já to měl furt dobrý. Jen jsem hlídal kvalitu Centronomia a vedení mi dalo pokoj. Jenom jsem dostal příkazy, materiál spalovat na vyšší teplotu a přidávat nové přísady.“

„Četl jsem nějaké záznamy. Bylo poznat, že se věci mění. Centronomium jste začali zpracovávat pro Seligmat.“

„Ano, přesně tak,“ řekl trochu překvapeně Petrin. Nečekal, že budu tak informovaný.

„Co bylo dál?“

„Šikanování ze strany stráží, neustálý nátlak, mizení pracovníků a nemožnost odejít domů lidi donutil ke vzpouře. Začalo násilí.“

„Aha, takže se tu rozpoutala občanská válka. Ale tu nikdo nepřežil?“

„Bylo to složitější. Seligmat chtěl především větší energii a efektivitu Centronomia. Spolu s vědci z laboratoře, jsme hledali vhodnou příměs….a pak…ji našli,“ řekl Petrina  opět se rozbrečel.

„Pokračuj,“ řekl jsem.

„Nemůžu,“ vzlykl Petrin.

„Řekl, abys pokračoval, kurva!“ zařval Brad a Petrin leknutím vyjekl.

„Uber, Brade. No tak, Petrine, řekni mi všechno, prosím.“

„Našli jsme tu příměs…a taky…zdokonalili stroj. Seligmatu bylo jedno, co se do Centronomia přidá, hlavní byl pro ně výsledek.“

„A jak váš kontroloval ten Seligmat?“ zeptal se Brad.

„Posílali jsme jim vzorky jednou za týden nákladní lodí na oběžnou dráhu, kde měli své zástupce.“

„Co byla ta příměs?“

„Drť.“

„Jaká drť?“

Petrinovi tekly slzy z očí, přesto mluvil dál.

„Drť z kostí. Ozářená drť z kostí. Proto všichni, co zkolabovali, se už nevrátili. V laborce je využívali na pokusy a pak jsme našli ten správný poměr. My na téhle planetě měli Centronomium v krvi, v kostech. To jako opravdu. Když se do vytěženého a rozpáleného Centronomia přidal určitý podíl kostní drti, získalo větší výbušnost.“

„Můj ty bože. Co jste to za prasata?!“ rozčílil se Brad.

Bylo mi zle z toho, co slyším.

„Radši mi řekni, co bylo dál. Dobře, našli jste tu správnou přísadu, ale zuřila vzpoura, je to tak?“

„Ano. Seligmat byl spokojen kvalitou materiálu a chtěl víc a víc. To znamenalo víc a víc lidí. Pak přišel rozkaz….udělat další pokus.“

„Jaký zas proboha?“ ptal se Brad.

„Museli jsme…musel jsem já….musel jsem…zavřít lidi v hale když byl spuštěný stroj. Oni…oni…se přeměnili v prach a smísili se s Centronomiem.“

Brad si stoupl před Petrina a mával mu před očima hlavní své zbraně.

„Co jsi to za magora? Co jste to byli za debilní národ? Proč jste to kurva poslouchali, takové rozkazy, co?!“

Petrin byl na pokraji nervového zhroucení.

„Posílali své vojáky do měst, tam stříleli do lidí a vyhrožovali zničením celé Exirly. Lituju toho, že jsem zmáčkl tlačítko. Lituju, že jsem ho zmáčkl víckrát a lituju té velké chyb, co pak přišla. Ale vy jste tu nebyli. Poslední tři měsíce Exirly bylo jedno velké šílenství. Nedokázal tomu nikdo zabránit.“

„Jaké velké chyby?“ zeptal jsem se a snažil se představit, jak to tu asi vypadalo v té době absolutního šílenství.

„Pamatuji si, jak do haly vtrhli vzbouřenci a zabíjeli techniky. Nevěděli nic o stroji a už vůbec ne o tom, že nemají být v hale, když je zapnutý. Pamatuji si, jak přišel příkaz od velitele stráží, ať zavřu halu a zapnu stroj na maximum. Udělal jsem to, ale nevšiml si, že vzbouřenci vyřadili ovládání vrat z provozu. Stroj zvyšoval svou aktivitu. Vzbouřenci v hale umírali, ale vrata zůstávala dokořán.  Stroj se točil jako nikdy a halu zaplnila fialová záře. Vybavuji si, jak jsem utíkal ke stázové sekci. Neudělal jsem už nic na záchranu ostatních, jen jsem chtěl přežít. Dostal jsem se tam včas…a pak se probudil, až když jste vstoupili do komplexu.“

Petrin plakal, Brad kolem nervózně pochodoval a já nad tím celým přemýšlel.

„Vrata zůstaly otevřený, stroj jel na maximum. Celý váš svět byl vymazán. Jakto? To způsobil jediný stroj?“

„Za dobu, co jsem vzhůru, jsem jen zprovoznil vrata haly a zkontroloval, zda stroj stále funguje. Musel jsem ho vypnout. Byl v chodu po celou tu dobu.“

„Cože?“

„Nikdy jsme stroj na maximum neměli zapnutý, netuším, jak velkou sílu jsme stvořili. Ale jestli říkáte, že na planetě nezůstal kromě mě jediný člověk, tak to znamená, že jeho síla byla v kombinaci s obohaceným Centronomiem neuvěřitelná. Vymazalo to všechny lidi z Exirly a přeměnilo v prach.“

„Takže to venku. Ta poušť, ten písek. To je vlastně….?“ ptal se Brad a díval se kamsi do stropu.

„Ano.“ odpověděl jsem za Petrina, který byl zdrcený.

„Ach, co jsem to způsobil? Zabil jsem miliardy lidí.“

„Nemůžeš za to. Nebo spíš nejsi zodpovědný jen ty.“

„Změnilo se i podnebí Exirly. Nikdy tu nebyly takové vichry. A víte, co je nejhorší? Všechno to bylo pro nic. Centronomium tu stále je. Seligmat si ho nikdy nepřiletěl vyzvednout.“

 

                                                               6.

 

Ještě chvilku jsme poslouchali zničeného Petrina. Člověka, který se podílel na zániku své planety, i když nechtěně. Měl jsem obavy, zda si něco neudělá. Nabídli jsme mu, že když nám dá veškeré informace o zpracování Centronomia a bude spolupracovat s našimi experty, poskytneme mu nový domov. Souhlasil.

Pak se stal zázrak. Konečně jsem se dovolal na Kraba Pierrovi. Byl nadšený z našich zpráv a gratuloval nám k dokončení mise.

„Tomu říkám náhoda. Dokončíme úkol a najednou je signál. Fascinující,“ říkal mi Brad.

Byl zvláštní pocit vědět, co se tu stalo. Venku stále zuřily mohutné písečné bouře a mě mrazilo, protože jsem již věděl, že písek není obyčejným pískem, ale Centronomiem smíšeným se zrnky písku a pozůstatky obyvatel planety sežehnutých na prach. I proto skener ukazoval, že Centronomium je takřka všude.

Být zpět na mateřské lodi představovalo úlevu. Mohl jsem se vykoupat a především se vyspat. Spadl jsem třicet hodin. Probudil mě ohromný hlad a spořádal jsem vše možné. Pak, když jsem byl již odpočinutý a připravený na další službu, začal jsem opět přemýšlet o Exirle a jejím osudu. O světě, který se zaprodal a byl za to mohutně potrestán. A OZ se ho chystá využít.

Mě i Brada každý plácal po ramenou, jací jsme vzorní vojáci. Říkali, že díky nám máme prostředky na vítězství ve válce. Možná dostaneme i vyznamenání.

Na Exirlu mezitím dorazili vědci, vojáci a celý podpůrný tým. Začala příprava na těžbu a zpracování Centronomia. To vše za pomoci nešťastného Petrina.

My s Bradem jsme byli pozvání na sklenku ke generálovi Hernandézovi.

„Skvělá práce chlapi! Tímto jste si vysloužili nesmrtelnost,“ říkal pochvalně a my si s ním připili skvělého whiskey.

Ani mi moc nedocházelo, že bychom měli být nesmrtelní. Pořád jsem cítil hořkost z celé té mise.

„Odteď patříte ke špičce vojska OZ. Už nikdy nebudete muset na takové mise.“

To znělo fajn.

„Centronomium, které jsme získali, změní chod dějin.“

„Vy chcete využít i ten materiál, který je obohacen o pozůstatky obyvatel Exirly?“ zeptal se Brad.

„Samozřejmě. Takové Centronomium je o mnoho účinnější. Ten muž, kterého jste zajali, nám popíše postup, jak takto Centronomium obohatit.“

Dělalo se mi zle.

„My nikoho nezajali,“ reagoval Brad. „Ten muž přeci není vězeň.“

„To ne….vyjádřil jsem se…nepřesně.“

„Vy chcete pokračovat v obohacování Centronomia tímto způsobem?“ zeptal jsem se s nechutí.

„Ale jistě. Zásoby na planetě jsou sice obří, ale do budoucna se ten způsob musíme naučit.“

„Při vší úctě…vždyť to je přeci zcela proti lidskosti.“

Hernandéz se pousmál.

„Jsme ve válce, tady není místo na lidskost.“

„Budete využívat mrtvé jako příměs do paliva!“ zakřičel jsem téměř.

„Ale těm mrtvým už je to jedno. Navíc půjde o mrtvé nepřátele.“

„To snad není pravda!“

„Nekřičte mi tady! Nehodlám se vám tady zodpovídat. Získali jsme výhodu proti nepříteli a my ji využijeme, ať to znamená cokoliv.“

Emoce mnou cloumaly a Bradem taky. Hernandéz se mračil, ale naše námitky mu byly ukradené. V tu chvíli jsem hořce litoval, že jsme misi ukončili úspěšně.

„Je to zvrácené. Ale že mě to vůbec překvapuje, celé OZ je...“ pravil znechuceně Brad, ale byl Hernandézem zastaven.

„Ještě slovo, a vyznamenání nevyznamenání, a pošlu vás do nejvzdálenějších koutů galaxie, kde budete dělat ty nejhnusnější práce, jasný?! A teď vypadněte z mé kanceláře.“

Odcházeli jsme jak zpráskaní psi. Brad ještě utrousil potichu něco ve stylu:

„Kretén.“

Hernandéz to nejspíš slyšel, ale nereagoval.

S Bradem jsme se potom už neviděli. Poslali ho hodně daleko. Možná přeci jen Hernandéz zasáhl. Já byl váženým vojákem, ale vždy, když jsem letěl do boje, vzpomněl jsem si, co pohání stroj, kterým právě letíme.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.