Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Šedivý den
datum / id08.05.2018 / 487593Vytisknout |
autorpatricia w.
kategoriePovídky
témaRomantické
upřesnění kategoriePeripetie života
zobrazeno275x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Život dává i bere. Naděje, sny, plány. Děláme rozhodnutí, plánujeme, sníme.

Šedivý den

Šedivý den, stejně šedivého, propršeného a studeného léta na Moravě. Autobusové nádraží se tváří nevlídně a kiosky opuštěně zívají do plížící se tmy. Nudný den balí šedivým plédem stejně nudný večer. Šedá přechází v černou a černá se uhnízdila v mé prázdné duši, jako kukaččí mládě v cizím hnízdě. Nemilosrdně vyhodila růžovou barvu bezstarostného mládí, zelenou barvu naděje a modrou barvu nesplněných tužeb a očekávání. Černá je noc a černá je myšlenka, černou má zoufání, beznaděj i doufání.

Popíjím vlažný slabý grog, s odpornou chutí vymáchaných prázdných sáčků čaje a vztekle kopu do zmačkaných cárů novin na zemi. Nic se nedaří už od rána, kolo štěstí se zadrhlo a Země se točí opačným směrem. Nekonečné pleskání kapek deště mě dohání k ještě většímu vzteku. Zapaluju si cigaretu a zuřivě potahuju, známá příjemná chuť a vůně kouře mě pomalu sází do pohody. Znechuceně hledím do špíny kaluží, ve kterých se zrcadlí celý můj dnešní zbytečný den.

Setkání v novém zaměstnání dopadlo špatně. Víc slíbili, než  chtěli splnit. Setkání s holkou, která se mnou sdílela můj byt, auto, moje tělo i sny a plány po celý rok, dopadlo špatně. Nechtěla se mnou sdílet už nic. Víc slíbila, než mohla splnit. Aspoň, že setkání s kamarádem nedopadlo špatně. Nekonalo se totiž vůbec. Slíbil víc, než chtěl i mohl splnit. Neměl čas. Vyrůstali jsme spolu, rozbili spolu okno v kostele, tahali holky za copy, spali pod širákem, klepali se trémou v tanečních, spolu jsme maturovali a na vysoké podpírali jeden druhého po prohýřené noci cestou na koleje.... Měli jsme čas. Pro život i pro sebe. Típnu cigaretu a sleduju oharek, jak si zvolna a bezstarostně plave v kaluži. Házím batoh na záda, vykročím do deště a málem zakopnu o drobounkou postavičku.

Zvedá hlavu a obrovská černá kukadla se mi zapichují až do srdce. Sjedou mě zkoumavým dlouhým pohledem od kapuce mikiny až po promočené boty a vážný hlásek mi rozhodně sdělí – Nemáš gumáky! – Postavička si sundá kapuci pláštěnky a já udiveně zjišťuju, že je to děvčátko, s tou nejkrásnější tvářičkou, jakou jsem snad u dítěte kdy viděl. Kombinace rozverného čertíka s nevinným andílkem. K tomu zplihlé černé kudrlinky a kapka vody u nosíku. – Čekáš dlouho? A zlobíš se? Maminka říkala, že asi budeš! – Brebentí a bere mě za ruku. - Tak pojď už - Táhne mě za sebou. Dříve, než se zmůžu na to, přerušit ten příval roztomilého odhodlání, utne ho rázně mladá žena, blížící se k nám.

Co to děláte s mou dcerou?! – Její oči metají nepřátelské blesky. – A kam ji vedete?! -  V úžasu zapomínám zavřít ústa a nevyvalovat oči. Asi v té chvíli moc  inteligentně nevypadám, protože do mě prudce strčí a vytrhne drobnou ručku z  mé tlapy. – Tupče! – Sykne po mě na rozloučenou a vleče dítko sebou. Zírám. Stojím a v hlavě mám kolotoč. Na jeden den by to snad stačilo. Netuším, že den má pokračování ještě mnohem podivnější. Večer přinese mnohá překvapení a noc  se rozsvítí tisíci jiskřičkami ohňostroje, aby ráno smetlo všechno na jednu hromádku zklamání a utopilo v kaluži těžké kocoviny.

Sled událostí nabývá na intenzitě. Nevím, co bude následovat, ani to nechci vědět ale nějak začínám tušit, že já budu hlavním hrdinou v dramatu, které právě začíná. Capartík má svá práva a umí se za ně  prát. Příšerný jekot doprovází čvachtání v kalužích, následný pád a v křiku rozeznávám jednotlivá slova – Je to můj nový táta a je, mě se líbí, chci, aby šel s námi! Čekal tady přece! -  Není! Je to omyl, ten pán nepřijel. -  Křičí rozzlobená matka a zvedá neposlušné dítko z kaluže. Holčička ji celou smáčí špinavou vodou, vysmekne se a utíká ke mě. Zablácená, uplakaná a šťastná svým malým vítězstvím, objímá vděčně moje kolena a odmítá se pustit. Rázně ji plesknu po zadečku a zvedám si ji do náruče. Tiskne se ke mně zoufale tou svou špinavou a mokrou pláštěnkou, usoplený nosík otírá o mou neholenou tvář.  – Škrábe to – Vzlykne a usmívá se.   Bezradná matka si kouše ret a já se začínám taky usmívat. Už to nevydržím. Řehtám se na celé kolo, jako blázen a točím se s děvčátkem v dešti. Jsem blázen. Kdybych nebyl, postavil bych děcko na zem a šel pryč. Jako každý normální chlap. Jsi blázen, říká rozum v mé hlavě a  směje se. A směje se děvčátko v mé náruči, směje se její máma a točíme se v dešti, jako ti, kteří se dlouho neviděli, čekali na sebe a konečně se dočkali.

Dívenka už dávno spinká, vykoupaná, jako voňavý andílek, obdarovaná smyšlenou pohádkou ode mě a spoustou pusinek od maminky. Šťastná ve svém dětském světě spravedlnosti, lásky a dobrých  konců pohádek.

Sedíme proti sobě, popíjíme Cabernet po dobré večeři a já si užívám  útulné teplo domova s vůní té nádherné mladé ženy.  Poslouchám její pohnutý a neradostný příběh života svobodné matky, se všemi peripetiemi prožitého zklamání, bolesti, opuštěnosti i nové naděje.  Finančního zajištění, opory. Má před svatbou se starším mužem, nemiluje ho a on sám hledá spíše hospodyni do svého opuštěného domova, s dětmi moc nepočítal. Dívám se na ni a vnímám její křehkou krásu zraněného motýla. Jaký je to rozdíl mezi ní a mou bývalou. Cítím  k ní náhlý příval něhy a touhy. Tuším, že ji zraním ještě mnohem víc a bráním se silou své vůle, pokud ještě nějakou mám.  Máme mnoho společného, rozumíme si a její dcerka si mě sama vybrala..... naznačuje. Popíjíme a kolotoč v mé hlavě se točí čím dál rychleji. Večer už dávno překročil práh noci a my sedíme blíž a blíž. Cítím její drobná pevná ňadra na své hrudi a její vlhké rty na svých hladových ústech. Náhle mě zprudka odstrčí, rychle vstane a odchází do koupelny. Hlasitý přerývavý pláč maskuje proudem tekoucí vody.  Vstávám,  hledám svoje věci a držím kliku, když tu tichý roztřesený hlas říká – Zůstaň -  Bojím se otočit. – Zůstaň, aspoň do rána – Zaprosí opět tichým hlasem.  – Zůstanu, jedině, když se zamkneš! - Otáčím se a sám se divím tomu nesmyslu, co říkám. Jediný pohled a těch pár metrů jsem překonal  snad  rychlostí světla.  Kolotoč vášně a touhy zastavilo svítání. Nedokázal jsem to říct, ani nemusel. Věděla to moc dobře. Pochopila to z mého vyprávění. Loučili jsme se dlouho a mlčky. Zavolám ti –  Milosrdná lež. Zbytečná. – Neznáš číslo – Zasměje se a mě po zádech přejíždí  motorová pila. Doprovází mě před dům. Naposledy se dívám do té milé tváře, kterou nesmáčí jenom déšť.

....... Hovoří k vám kapitán letadla, posádka se s vámi loučí a přeje pěkný den. Pod vámi čeká letiště Houston. Poslouchám angličtinu, jinou, než znám ze školy a kámen, kolem žaludku tlačí.

Mám všechno, o čem  jsem snil, co jsem si přál.  Kariéru, peníze, velký dům, jenom ne ženu, děti, jenom ne lásku. Navštívil jsem místa, po kterých jsem toužil a koupil si všechno, co jsem chtěl mít.  Mládí už dávno spláchly deště a já stále nejraději chodím v šedém obleku a mou oblíbenou je černá košile.

Dívám se do kaluže, ve které se zrcadlí jasné modré nebe  Texasu a náhle vidím tu drobounkou tvářičku s obrovskými kukadly.                Z  malého děvčátka vyrostla žena a já se nikdy  nedovím, jak se jí daří a jaký život vede. Neznám ani její jméno. Ten osudový večer jsem jí říkal „Beruško“, stejně, jako její máma. Ta nádherná, citlivá a vnímavá žena. Nikdy se nedozvím, jak se tenkrát, v tu osudovou noc rozhodla, když znaveně a trhaně usínala v mé náruči.

Prší. Procházím se ulicemi  města a pozoruju lidi.  Milenci, líbající se v dešti. Už je to bezmála 30 let a mě, při tom pohledu, jímá podivný tklivý pocit a opět cítím ten kámen, tam někde hluboko v sobě.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.05.2018 17:00:15patricia w.

Zdravím Lakrove a přeju krásný májový den :*)

Jsem moc ráda za tvé zastavení i názor a děkuju za to. Jsem taky moc ráda, že povídka vystihla tu náladu smutku a bezútěšnosti stáří opuštěného muže, který má všechno a vlastně nemá nic.

Je to moje autorská povídka z mého osobního blogu a psala jsem ji já podle vyprávění prožitého příběhu muže, který je mým přítelem a který mě dotlačil k vytvoření mého blogu. Dlouhá léta žil v Houstonu a nedávno se přestěhoval do Georgie. Je to vlastně psané pro něho. :)

Gora to nazvala "červenou knihovnou" :) To se hodně spletla. Protože tento příběh je smutný a skončí špatně i když se možná tak jeví při tom čtení.

24.05.2018 14:24:23Lakrov
redaktor prózy

Zvláštní čtení. Nečte se to sice moc dobře, ale vzbuzuje to zvědavost,  která nutí číst dál a souvisle až do konce.  Úvod je smutný, skoro až bezvýchodný,  pak jde nálada nahoru -- jako by záblesk života --  a na konci se to vrátí k ůvodnímu smutku s pachutí rezignace.  Nevím kdo to psal, proč to psal, tuším, že je to vymyšlené ale náladu to má.  

16.05.2018 22:01:30K3
redaktor prózy

Nevím, posuď: píšeš sama prožila, což je minulý čas:).  Minulý čas prožíváš zrovna tak.

Můžu napsat: Přišel jsem ke dveřím a zaklepal. Otevřela mi krásná, mladá žena. Nebo taky: Přicházím ke dveřím a klepu na ně. Otvírá mi je krásná, mladá žena.   

To druhé mi příjde takové statické, no jak myslíš.

13.05.2018 19:30:14patricia w.

ahoj "káčko" nebo "trojko", Káčkotrojko :)

 dík za zastavení, názor i rady, všechno beru, ale divím se tomu - proč není nejvhodnější přítomný čas? mě se v něm nejlépe vypráví, moje povídky jsou příběhy - vyprávěnky a když to píšu v tomto čase, přijde mi, jakobych to já sama prožila, zní to tak autenticky

13.05.2018 15:02:06K3
redaktor prózy

Kritiky ti nesmějí být ukradené, pokud ti na psaní záleží. Ale zkus si z nich vybrat. Já si myslím, že největší chyba tady, je, že to je jen tak jako odříkané. Jako když se někdo dívá na film, ty máš zavřené oči a on ti říká děj.

Taky to chce psát správně živou řeč, oddělit odstavci a uvozovkami. To se můžeš naučit z běžné knížky a uvidíš jak se to změní a oživí. Je to přehlednější a čtivější. To je základ. Živé řeči by tam mohlo být klidně víc. Přítomný čas asi taky není nejvhodnější. Škrtat se dá vždycky, ale na druhou stranu, někde je dobré děj rozvést...Jo a teď vidím, že nechceš být spisovatel. Ale když píšeš, tak jím nutně jsi. Mně se to oslovení taky moc nelíbí, ale pisálek je mnohem a mnohem horší:).

No a teď můžeš zdrbat pro změnu ty mě:).

10.05.2018 09:38:16patricia w.

Mě vyhovuje Karolína Světlá a dosti čtenářkám taky :)

To neznamená, že se tady nevyjádřily kladně. Píšou mi lidé jinam a soukromě na mail, do zpráv, na fs atd. vždy se někdo najde, kdo chválí a někdo kdo kritizuje a další, co mlčí a myslí si své a ti, co čtou, nebo nečtou vůbec.

Jde o to přece, že nás, pisálky to baví a děláme to rádi a hlavně pro sebe. Nechci být spisovatel. :)

10.05.2018 09:32:46Gora
redaktor poezie a prózy

Pat, nikdo to nemyslí ve zlém, určitě ne, a jaký máš vkus, je jen a jen tvoje věc. Zde však něco předkládáš čtenáři, a jak ten si zaslouží slova jako: a náhle vidím tu drobounkou tvářičku s obrovskými kukadly a podobná?

V životě jsem přečetla asi jen jednu knihu z tzv.Červené knihovny, a tvůj styl mi ji hodně připomíná.Píšeš, že ženám se to líbí. Na Písmáku je jistě dost žen, a žádná se zatím v tomto smyslu nevyjádřila.

Raději mám také tvoji poezii:-)

10.05.2018 08:32:01patricia w.

Irčo -  a co mě překvapuje na tvém názoru? Mám prý používat svoje vlastní slova? Co píšu, jsou přece moje vlastní slova, moje vytvořená zvukomalebná spojení a kouzelná atmosféru vytvářející vyjádření dějů a stavů věci a událostí. Žádná klišé a kdovíco mi tu přisuzujete. Asi to tak neumíte a to vám vadí. :)

10.05.2018 08:28:30patricia w.

Zdravím Irčo :) jsem ráda, že ses zastavila a přečetla a dík i za tvůj názor.

Víš dobře, že mě jsou celkem kritiky ukradené :)

Píšu si jak chci a budu dál. Mě se to tak líbí a některým lidem taky. Proto to čtou. Je to malebné, kouzelné, milé a hlavně čtivé. A proč? Pro to  všechno, co mi tu, jakožto znalci písma vytýkáte. A protože já jsem naprostý laik, je mi ti fuk. A k tomu příběhu - je pravdivý. Všechny moje povídky jsou převyprávěné příběhy lidí, které se opravdu staly. Co je na tomto příběhu tak "nepravděpodobné"?  S tím pánem si píšu a nedávno se přestěhoval z Texasu do Georgie. :)

Taky si vybírám, co budu číst, strohé a nic neříkající věci mě odpudí prvním řádkem. Napiš mi do zprávy, jak se ti daří a jak žiješ. Někdy mi je po tobě smutno a po tvých krásných verších. Pa

10.05.2018 00:12:19Gora
redaktor poezie a prózy

Kdyby ses, Pat, dovedla oprostit od těch výrazů, které ti dával kvaj příkladem, já vypichuju první na ráně - Nudný den balí šedivým plédem stejně nudný večer.  a to o tmě je podobného ražení, a vyprávěla svými slovy, která jako autorka vybavená dobrou slovní zásobou máš, vzniknul by sice málo pravděpodobný, ale čtivý příběh.

Fruhling má pravdu v těch adjektivech, koukni jen na tuhle větu: Nemilosrdně vyhodila růžovou barvu....tam je pět - šest "upřesňujících" slúvek, v jiné zas zdrobnělin jak  naseto - andílek, čertík, kudrlinky...

Já osobně sem dávám např.povídky hlavně proto, abych se dočetla, co dělám dobře a co špatně. Pokud možno hned ty své nedostatky, které mi ostatní vytknou, opravím, a jim poděkuju za bedluivé čtení a názor.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.