Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
1. Kapitola: Když moře konejší nemrtvého
datum / id10.05.2018 / 487635Vytisknout |
autorSheizou
kategoriePróza na pokračování
témaFantasy
zobrazeno45x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Přibližně patnáct kilometrů od jakékoliv civilizace na útesu zatínajícím se do moře jako mohutný černý dráp se tyčí velmi starý rozpadající se hrad. Nikdo se k němu neopovážil jít již po stovky let, že se stal téměř zapomenutým. Není známo, jestli zde ještě vůbec někdo žije. Pouze se tradují legendy o strašlivé rodině, jenž zde měla údajně žít. Prý se tu kdysi rozprostírala nádherná oblast plná vesniček plná šťastných vesničanů a vypaseného dobytka. Avšak když zde jakási rodina postavila tento hrad, tak se na toto nešťastné území snesla smrt. Vesničané umírali a dobytek zdivočel. Vesnice byly spáleny a po mnoha staletích místo nich vyrostl temný les. Avšak dnes za soumraku se v jednom z hradních oken rozsvítilo světlo svíčky…

1. Kapitola: Když moře konejší nemrtvého

Ve městě Gadir bylo rušno. Začal nový den a tak každý spěchal za svou prací na tržiště, do pracovišť či ven z města na panská pole. Avšak nikdo pořádně nevnímal plakát přibodnut na jednom sloupu, který vítal jakéhokoliv pomocníka – služku či sluhu – na hrad vzdálený patnáct kilometrů odsud. Nikdo na to místo doposud nezavítal a proto nikdo ani o podezřele vypadající práci neměl zájem. Až na jednu Lombaxí slečnu, která po chvíli váhání inzerát strhla ze zdi a odešla s ním rychle pryč.

Po velmi dlouhé a namáhavé cestě se konečně žena dopravila k tajemnému hradu. Nejistě se vydala po křivé cestě vytesané do útesu směrem nahoru. Když dorazila k mohutnému vchodu, tak vzala za těžké klepadlo a párkrát zabušila. Posléze se ale musela rychle obejmout a přitisknout k sobě víc plášť kvůli přímořskému větru, který byl nyní mimořádně chladný. Vedle nohou stálo její zavazadlo a kývalo se v rytmu nevlídného počasí. Na poslední chvíli začínala mít z celé této situace velmi špatný pocit.

Dveře otevřel mladý Lombaxí muž. Albín se srstí bílou jako křída, vlnitými téměř ženskými vlasy a s očima rudýma jako čerstvá krev. Jeho oblečení bylo černé, velmi formální a naprosto čisté. Navíc zavánělo podivně příjemným avšak neurčitým pachem.

„Oh dobrý den, seňor. Přišla jsem kvůli inzerátu.“ zareagovala slečna ihned na příchod hradního pána. Snažila se tolik nedrkotat zuby z té náhlé zimy.

„Pojďte dál prosím.“ odpověděl a uhnul ženě z cesty, aby mohla prostoupit kolem něho dovnitř.

Dokonce i jeho hlas byl stejně uhlazený a elegantní jako jeho vzhled, což nevědomky donutilo ženu ihned vstoupit do temného hradu, aniž by se čehokoliv obávala. Je ale dost pravděpodobné, že šla dovnitř i jen kvůli tomu, že byla venku mnohem větší zima. Muž se vydal chodbou pryč a dveře se za ním hlasitě zavřely, že žena málem nadskočila leknutím. Došla k názoru, že to byl jen venkovní vítr a odešla za svým novým zaměstnavatelem.

„Jak se jmenujete?“

„Victorie“

„Já jsem Enrique, ale říkejte mi prosím jen seňor. Provedu vás po hradě a ukáži vám, kde bych potřeboval aby jste pracovala. Jen vás žádám, až narazíte na něco ukryté pod bílou plachtou, tak tu plachtu neodhrnujte. Pracujte dál, jako by ta věc neexistovala.“

„No dobře. Jak si přejete.“ kývla hlavou a zamyslela se nad tím, co by se pod plachtou mohlo asi tak skrývat. Dívala se kolem sebe po stěnách pokrytých pavučinami, na kterých kdysi bývaly honosné obrazy, nyní však pobledlé, proděravělé či dokonce spadlé na zem. I koberec, po kterém se procházeli, byl ve velmi žalostném stavu. Celý hrad vypadal zevnitř mnohem hůře než zvenku a navíc na rozdíl od pánova sídla neuvěřitelně zapáchal hnilobou a plísní. Rozhodně tohle byla práce pro více služek než jen pro jednu.

„Pokud se smím zeptat, kde budu mít pokoj?“ zeptala se po chvíli procházení kolem.

Enrique se viditelně na chvíli zarazil, ale poté se ihned odreagoval.

„Jistě. Hned vám ji ukážu.“ odvedl ji k jiným dveřím na jedné z dalších chodeb a otevřel jí je.

Pokoj vypadal nejlépe ze všech míst hradu, které zatím viděla. Kdyby nebyla před pánem, tak by si jistě lehce oddechla.

„Gracias. Jen se převleču a pustím se do práce.“

„Dobře.“ odpověděl Enrique co nejjednodušeji a odešel spěšně pryč.

Victorie se jemně pousmála a zavřela za pánem dveře. Převlékla se a pustila se prozatím do vyklízení části vlastního pokoje, aby měla aspoň kde spát.

***

Enrique během pár vteřin dokázal projít celým hradem až do podzemní části a dostal se do knihovny, jenž byla k žádnému překvapení ve stejně hrůzostrašném stavu jako zbytek sídla. Většina spodních knih byla stále promáčená, což nasvědčovalo tomu, že při přílivech se sem jistě mnohokrát navalila masa vody a vše zatopila. Po dlaždicích na kterých se ještě rozlévalo pár centimetrů vody, se vydal k nejbližší polici knih a začal pohledem prozkoumávat tituly napsaných v neznámém a pravděpodobně dávno mrtvém jazyce. Nakonec pravděpodobně našel, co hledal, vytáhl salátově vypadající knihu a začal si listovat v napůl nečitelných listech. Knihu poté zandal zpět mezi ostatní a párkrát si odkašlal z veškerého puchu, co se zde nacházel. Přeměnil se na netopýra a vyletěl z knihovny pryč.

***

Trvalo to dlouho, než malý černý netopýr dolétl až do jednoho z nejbližších měst, ale stále mu to trvalo rychleji než by šel obyčejný smrtelník. Přistál nedaleko od prvních domů, které spatřil a proměnil se do podoby starého muže v obnošeném kabátě. V této podobě se pomalu vydal mezi místní populaci, aby si jí lépe prohlédl. Všichni zde byli velmi zaneprázdněni svou prací. Po ulicích vonělo různé koření a občas se někde objevilo několik dětí hrajících si mezi sebou či majících zálibu ve štvaní dospělých.

Pomalu se pohyboval kamkoliv, hlavně mimo centrum města. Měl hlad, ale nechtěl být spatřen. Chtěl najít někoho, koho by mohl v osamělé uličce připravit o život a to nemilosrdně. Při těchto myšlenkách zpozoroval, osamělého muže opírajícího se o zeď jednoho z domů. Odkašlal si a doufal v nějakou odezvu, jíž se také dočkal.

„Zdravím“ muž se ohlédl na starce a dál se ležérně opíral na svém místě.

„Zdravím chlapče“ zachraptěl stařec.

„Tato čtvrť není celkem bezpečná. Nemám jíst s vámi, aby vás nikdo nepřepadl?“ nabídl se neznámý muž.

„Můžete, pokud se nebojíte.“ kdyby Enrique nebyl ve své roli starce, tak by jistě poskočil radostí nad takto snadnou obětí.

„Ne, nebojím se.“ řekl muž s jistou dávkou vlastní cti k sobě samotnému. Odstoupil od stěny a vydal se za starcem.

Oba se tedy vydali dál městem do temnějších ulic a Enrique se těšil na dávku krve čím dál více a více. Pomalu se již nedokázal kontrolovat, ale navenek vypadal stále přirozeně. Avšak náhle ho jeho vnitřní smysl upozornil, že opět není sám se svou obětí. Upokojil se možností, že by mohl mít oběti tedy dvě a pokračoval v hraní starého naivního dědy, který o nebezpečí neví zhola nic. Naštěstí se to podařilo a jeho společník si něčeho divného konečně všiml.

„Někdo nás pronásleduje...“ rozhlédl se muž nejistě za sebe.

„Opravdu?“ řekl stařec nenuceně.

„Sí...“

Netrvalo dlouho a maskovaný muž, který se a nimi blížil, dal o sobě vědět ve velkém stylu. Vytasil nůž a rozeběhl se směrem na starce a jeho průvodce. Muž varovně zakřičel na starce a vrhl se na maskovaného. Začal neférový souboj mezi nožem a pěstmi, který se Enriqueovi vůbec nelíbil a jen ho oddaloval od jídla. Nakonec to již nevydržel, přeměnil se zpět do své opravdové podoby, odstrčil společníka a vrhl se na maskovaného sám. Maskovaný se ani nestihl vzpamatovat z náhlého výpadu a již jen cítil jak kůží a masem na jeho krku projely dva ostré tesáky. Z poslední vůle po životě začal nožem bodat do bílého Lombaxe, ale nebylo mu to nic platné, jelikož nůž upírovi ani trochu neublížil.

Když Enrique vysál ze své oběti všechnu krev, tak ji odhodil na zem jako pytel brambor a utřel si ústa. Sice si nevzpomínal jak dobrou krev pil kdysi, ale tahle zaručeně nebyla nejlepší co kdy měl. Ohlédl se na svého pobledlého společníka, který se nemohl pro zděšení pohnout.

„V-vy jste upír...“ zašeptal muž s vytřeštěnýma očima.

Upír se otočil na patě a rychle přistoupil k druhému muži.

„Doufám, že nemáš žádné příbuzné, kteří by tě hledali.“ má vážný výraz a chytí muže za límec.

„Cože?!“

„Nemysli si, že tě nechám odejít jen tak, když znáš mou identitu.“

Muž polkl a zíral do očí upíra. Chtěl něco říct, ale i přestože se o to pokusil, tak se mu to moc nepovedlo. Enrique upustil límec a oprášil se.

„Ale snažil jsi se mě bránit. Nechám tě žít.“

„Uh...gracias, seňor.“ odpověděl nejistě muž a upravil si svůj vytahaný límec. Přemýšlel rychle nad tím, co ho asi čeká, pokud ho upír nechce pustit, ale přesto ho nechá naživu.
„Půjdeš se mnou“ odpověděl Enrique jako by čet mužovy myšlenky a vydal se z místa pryč.

Muž neměl příliš na výběr a tak následoval albína.

***

Trvalo to velmi dlouho jít zpět do sídla pěšky. Enrique ale se ale nechtěl proměnit nějaké zvíře a pomoct svému novému poddanému v cestě. Jednak by mu ukázal další svou dovednost a na druhé straně mu přišlo nevhodné, aby pán nesl svého sluhu. Musel to vydržet i přes to že se mu to vůbec nezamlouvalo až do posledního kroku před hradní dveře, které se před ním opět samy od sebe otevřely. Po cestě se mu podařilo zjistit, že se jeho společník jmenuje Manuel a nic víc od něj vědět momentálně nepotřeboval. Provedl ho po hradě stejně jako předtím Victorii a opět upozornil na věci ukryté pod plachtou. A také Manuelovi zakázal, aby před služkou zmínil cokoliv o tom, že je upír.

Enrique nechal Manuela, ať si po dlouhé cestě odpočine a odešel do salonu, který si nechal speciálně pouze pro sebe. Nechtěl aby do něj Victoria či Manuel chodili, dovolil jim to pouze v případech, kdy by potřebovali svého pána kvůli něčemu upozornit. Přistoupil k pianu, které včerejší noc našel v troskách a pomocí svých magických sil ho zase složil dohromady. Doufal že vypadá stejně, jako vypadalo dříve, ale nemohl to posoudit, když ho našel jako hromadu třísek. Sedl si na stoličku a začal hrát na klávesy. Zvuk nebyl zrovna malebný, ale hraní ho uklidňovalo.

Přemýšlel nad tím, co se vlastně přihodilo včerejší noc. Probudil se v kamenné rakvi téměř pohřbené pod stoupající vodou. Ano, voda, která prosakovala jeho oděvem, ho musela probudit ze spánku. Pravděpodobně voda za ty roky rozmělnila nějaké základy pod hradem a dostala se i dovnitř během jednoho z větších přílivů. Jestli byla bouře, nevěděl, jelikož se pravděpodobně probudil až poté co jistě odezněla. Nejvíc mu dělalo starost, že si kromě svého jména a toho že je upírem, vůbec nic nepamatoval z dřívějších dob. Paradoxem bylo, že i přestože neznal svou minulost, tak si perfektně pamatoval všechna kouzla a zaklínadla, která dovedl následně použít, jak se již mohl přesvědčit na proměnách do různých forem a navrácením piana do původního stavu. Posléze do kláves, které celou dobu jemně hladil, hlasitě praštil.

„Tohle je k ničemu, musím to tu víc zkulturnit.“ zvedl se od piana a rázně odešel z místnosti pryč. Na chodbě se začal rozhlížet po oprýskaných zdech, postupně uhnívajících obrazech a kobercích a rozpadající se střeše.

„Tohle by ta uklízečka nezvládla sama ani za dvacet let. Tohle potřebuje úplnou rekonstrukci i po stavební stránce. Potřebuju stavbaře...“ začal se procházet sem a tam „Ale nemůžu tu všechny hlídat aby se nedívali na ty krámy pod plátny. Budu to muset udělat sám.“

Vyhrnul si rukávy a kousl se do palce, začala mu z něj prýštit černá krev. Nemeškal a krví nakreslil na nejbližší stěnu znak. Všechny zdi po celém hradě se rázem zrekonstruovaly a vypadaly jako nové. To samé udělal s podlahou a stropem. Ovšem s uhnívajícím nábytkem a koberci nic moc už udělat nemohl. Byl po takové obnově již celkem unavený a opět hladový jako předtím. Náhle si vzpomněl na mrtvolu, kterou nechal ležet jen tak na ulici. Přeměnil se na havrana a odletěl ze sídla rychle pryč. V mysli se litoval nad tím, jaký je hlupák.

Během toho, kdy Victoria uklízela další část ohromného hradu, si všimla něčeho divného. Stěny a strop vypadaly v mnohem lepším stavu, než si jich předtím všimla. Pokrčila nad tím jen rameny a pro jistotu se věnovala dál své práci.

***

Havran dorazil na místo svého předešlého činu již pozdě. Usadil se na střeše a mohl jen sledovat scénu, jak u mrtvoly probíhá vyšetřování dvou strážníků a jednoho doktora.

„Ten muž v sobě nemá již ani kapku krve.“ konstatoval starý doktor, který měl celkem učený vzhled, jenž doplňoval bujný plnovous.

„To je zvláštní...“ podotkl jeden ze strážníků.

„Myslíte, že ho zabilo nějaké zvíře?“ optal se druhý strážník.

„Zvířeti se to nepodobá. Potřebuji ho odnést na ordinaci a provést pitvu.“ doktor si pohladil plnovous a požádal oba strážníky aby mu pomohli odnést mrtvolu do jeho domu.

Havran z celé situace nebyl pranic nadšen. Zatřepal křídly a rozletěl se za nimi. Když zpozoroval, kam mají namířeno, tak usedl na doktorův dům a nějakou dobu vyčkal, než strážníci zanesli tělo dovnitř a odešli si po svých. Jeden zašel pravděpodobně dát hlášení a druhý nejspíš za rodinou mrtvého. To Enriqueho již nezajímalo, přeměnil se z havrana na gekona a hbitě slezl přes střechu a zeď do okna doktorovy ordinace. Doktor byl k němu právě zády a prohledával mrtvolu. Proměnil se do své pravé podoby a neslyšně přišel až za něj. Chtěl ho vysát stejně jako předtím toho maskovaného muže. Ozýval se zase jeho hlad, že se pomalu přestával ovládat…

***

„Je mi to velmi líto. Upřímnou soustrast.“ promluvil strážník po chvíli.

Rodina z jeho zprávy o jejich mrtvém členovi – synovi dvou postarších rodičů, který měl ještě mladší sestru – nebyla zrovna nadšená. Matka se rozplakala, že se málem svalila ze židle a otec neměl slov. Pouze se prázdnýma očima díval na strážníka, který seděl naproti němu. Avšak sestra nebožtíka vypadala spíš naštvaně než smutně.

„A už aspoň víte, kdo ho zabil?!“ utrhla se na strážníka.

„Vyšetřuje se. Děláme, co se dá a určitě ho chytíme.“ strážník zůstal v klidu, na takovéto chování byl častokrát zvyklý.

„Děkujeme teda že jste přišli...“ řekl mrtvolně otec.

„Nemáte za co. Další informace poskytneme co nejdříve, až skončí pitva. Nashledanou.“ strážník se zvedl a odešel pryč. Ani si neuvědomil, že slova o pitvě oba rodiče rozhodila ještě více.

***

Doktor se věnoval pitvě a upíra dychtícím po krvi za svými zády si vůbec nevšiml. Byl ponořen do práce, která ho začínala více a více znepokojovat poté když si všiml dvou nepatrných ran na nebožtíkově krku. Enrique už se přiblížil dostatečně blízko na to, aby se mohl z doktora naobědvat. Náhle ho nějaký jeho šestý smysl varoval o nevítané návštěvě. Během vteřiny se proměnil ve stín a ukryl se na stropě v rohu ordinace. Jeho instinkt byl neomylný, do místnosti právě vešla mladá pohledná sestřička.
„Doktore, přišla zásilka léčiva ze sousedního města. Můžete si je vyzvednout.“ oznámila dívka.

„Děkuji za informaci.“ doktor spěšně přikryl mrtvolu plátnem a odešel si umýt zakrvácené ruce.

Sestřička místo toho, aby si šla též hledět své práce, přistoupila k mrtvole a odkryla jí tvář, aby se přesvědčila o tom, zda jí mysl neklame. Zakryla si ústa dlaněmi a posléze se s pláčem sesunula vedle mrtvoly. Enrique začínal být už silně podrážděný. Chtěl se přestat skrývat a zabít místo doktora tu pro něj velmi otravnou sestřičku. Naneštěstí pro něj se ale přihnal doktor a začal sestřičku utěšovat s tím, že jí odvedl do vedlejší místnosti. Upír rozhořčen tím, že přišel o jídlo a navíc musel ztrácet čas skrýváním se na stropě se rychle odebral k mrtvole, kterou vzal do náruče a vyskočil s ní oknem ven.

***

„Jak mohl jen tak zmizet?!“ strážník byl překvapený a i celkem zaražený doktorovým tvrzením.

„Netuším! Na chvíli jsem odešel, nikoho přicházet či odcházet jsem neslyšel, ale sotva jsem přišel zpět do pitevny, tak byla mrtvola pryč!“ doktor byl ještě víc zmatený než strážník.

„Představte si, že moje manželka věří, že existuje magie, kouzla a podobné věci. Ona má asi pravdu!“ podrbal se strážník na temeni.

„Ne, ne...tohle musí vysvětlit věda.“ zavrtěl doktor hlavou „Musel to tělo jistě někdo ukradnout a teď si z nás dělá blázny.“

„Ale žádné stopy tu nejsou, pane doktore.“

„Tak to tu prohledejte znovu.“

„Jak si přejete.“ řekl unaveně strážník.

***

Enrique zakopal mrtvolu někde po cestě pod několika stromy a jako havran odletěl na svůj hrad. Stále měl hlad, ale potřeboval vyřešit i jiné věci. Stavil se pro Manuela, aby s ním zašel do jiného města. Měl v plánu z tohoto sídla udělat panství a tak chtěl zaměstnat víc pracovníků a také chtěl nějaké koně pro své poddané, aby jim cesta do města a nazpátek trvala kratší dobu. Také si chtěl obstarat nějaké lovecké psy pro lov zvěřiny a nějaké okrasné ptáky na rozlehlý park, který plánoval udělat poblíž sídla. Překvapivě se mu podařilo sehnat spoustu kuchařek, uklízeček, zahradníků a chovatelů zvířat, kteří s ním byli odhodláni vyrazit na hrad. Z většiny se jednalo o tvory, kteří již neměli domov nebo nemohli dlouho nikde sehnat žádnou práci. Takže ve výsledku za novým pánem šlo i několik celých rodin.

Na hradě s prací tolika poddaných bylo hned lépe. Dodal se i nový nábytek a během pár dní nikde už konečně neprosakoval ten příšerný hnilobný zápach. Enrique byl spokojený s tím, jak to tu teď vypadá skvěle, ale stále si lámal hlavu nad tím, kdo vlastně doopravdy je. Nebo spíše byl. Po únavném přemýšlení mu v mysli vyvstalo pouze další jméno. Verona. Ale nemohl si za žádnou cenu vzpomenout, kdo to jen může být.

***

Byla již tma a všichni dávno spali ve svých domovech. Pouze na okraji města stála osoba v plášti s kapucí přetaženou přes hlavu, která v ruce držela petrolejovou lampu. Na někoho vyčkávala a nakonec se i dočkala, protože zaslechla dusot kopyt. Raquel držící lampu pomalu ani nedýchala, jak byla napjatá. Po chvíli v měsíčním svitu zahlédla statného anthro vlka cválajícím na černém koni přímo k ní.

„El Luchador...“ zašeptala bázlivě dívka.

„Co po mě chceš ženská?!“ vlk mluvil velmi hlubokým a temným hlasem ve kterém byl slyšet silný ruský přízvuk.

„Chci aby jste vyřešil vraždu mého bratra, seňor. Byl zavražděn neznámo jak a jeho tělo bylo navíc odcizeno a strážníci již několik dní nedokážou na nic přijít. Dovedu vás na místo činu.“ odešla pryč a svítila si lampou na cestu.

Luchador seskočil ze svého koně a nechal ho na volno, aby se mohl mimo město napást. Odešel za dívkou. Na místě činu prohledal okolí a ucítil sobě velmi dobře známý pach upíra.

„Už víte o co se jedná, seňor?“ zeptala se po dlouhé době ticha dívka.

„Ano.“

„Dám vám za jeho hlavu cokoliv.“

Luchador na to nic neřekl, odešel zpět na okraj města, písknutím přivolal koně, na kterého se vyšvihl a odcválal zase pryč do temné noci.

***

Enrique se procházel bezcílně po chodbách a dumal nad jménem Verona. Stále si nedokázal rozpomenout na nic jiného a trápilo ho to čim dál více. Přemýšlel také nad tím, kdo byli ti vyobrazení tvorové na obrazech po stěnách chodby. Předkové? Bývalí panovníci? To netušil. Z rozjímání ho vytrhlo hlasité pokřikování neznámého vetřelce.

„Kde jsi, upíre?!“

Enrique sebou trhl a jako stín zmizel pryč zjistit, kdo po něm volá. Všiml si vysokého svalnatého vlka, který v jedné ruce třímal palcát posetý dlouhými hřeby. Očuchal okolní vzduch, ihned věděl, kde se upír nachází a mrštil po něm palcátem. Enrique měl co dělat aby rychle stačil uhnout a přeměnil se zase do své normální podoby. Luchador byl zřejmě připravený na všechno a sebral sekeru, která mu celou dobu věšela na zádech přivázaná k řemenu. Na konci topůrku sekery se houpal přidělaný řetěz upevněný k jeho opasku.

„Proč tolik stojíš o mou smrt?“ řekl upír klidným hlasem. Vlka se nebál, ale byl si vědom toho, že tenhle jedinec je pravděpodobně natolik silný, aby mu zlikvidoval celé sídlo.

„Lovím upíry.“ odpověděl Luchador a vrhl se na upíra.

„Ah tak...“ díval se Enrique zaujatě na mohutnou sekeru. Nemohla mu ublížit, ale jistě ublíží zdem, které před nějakou dobou opravil, což se mu opravdu nelíbilo…

Luchador roztočil sekeru na řetězu a začal s ní sekat po upírovi. Hluk probudil některé z poddaných, kteří byli vyděšeni z náhlého nočního hluku. Mezi poddanými se probudila i Victoria, která se rozhodla ze své dosavadní práce hned odejít. Upír byl nucen vyvést vlka pryč z hradu, aby ho nerozbořil a někoho z jeho poddaných nezabil. Luchador pochopil co má upír v plánu, ale v tuto chvíli mu na tom nezáleželo. Měl v plánu upíra zabít. Když se ocitli venku na skalnaté cestě, tak opět roztočil svou sekeru na dlouhém řetězu a švihl s ní po upírovi, který právě levitoval ve vzduchu vysoko nad ním.

Po zdlouhavém nahánění upíra konečně dokázal dostihnout a shodit ho na zem. Triumfálně si nohou stoupl na jeho hrudník a pevně chytil topůrko sekery do dlaně. Připravil se s ní rozmáchnout a zasadit upírovi finální ránu. Ale nečekal, že se upír promění v černý mohutný stín a pohltí ho do sebe jako obyčejné štěně chycené do černé deky.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.05.2018 10:12:34Gora
redaktor poezie a prózy

Sheizou, zdravím, začala jsem číst, ale nedostala jsem se dál než k prvním odstavcům. Gramaticky není dílo dobře /aspoň pro mne/ napsané a velmi mne to ruší ve čtení, nemohu se soustředit na děj pro četné nelogické výrazy a věty, některé jsem ti dolů vypsala...být tebou trénuji psaní na kratších útvarech a nepouštím se rovnou do seriálu. Jestli máš třeba nějakou povídku nebo miniaturu, ráda bych si ji přečetla.

.....................

o strašlivé rodině, jenž zde měla údajně žít - jež zde - + několikát použité slovo - zde

plakát přibodnut na jednom sloupu - přilepený, připíchnutý

proto nikdo ani o podezřele vypadající práci neměl zájem. Až na jednu Lombaxí slečnu, která po chvíli váhání inzerát strhla ze zdi a odešla s ním rychle pryč. - proč podezřelá práce?- podle čeho tak soudila? - ze zdi - spíše ze sloupu:-)

žena dopravila k tajemnému hradu.  - došla - dopravila zní, jako by ji někdo svezl, kývající se zavazadlo?, a vše je v tomto odstavci nelogické...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.