Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Strýček Věrek - Bramborové placky
datum / id12.05.2018 / 487695Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno274x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Už se viděla na loži pekelném, obklopená Luciferem a jeho pohunky, kteří pod ní přikládají stále větší a větší polena. Plameny snad celého pekla ji olizují tělo a čerti se smějí a Belzebub křičí: Zabila čtyři děti! Otrávila je bramborovýma plackama! Zatopte víc! Sakra, kde jsou ta velká polena! Sekejte! Řezejte! Přitápějte! Ať se smaží vražednice…

Strýček Věrek - Bramborové placky

   Můj strýček Věroslav mě neustále překvapoval. Například když ve svých krátkých kalhotách náhle vstoupil do vysokých kopřiv, aniž by mě předem varoval. Úplně jsem ucítil jejich spalující dech, když je svou línou chůzí rozvlnil. Utrhl si tři kopřivové šlahouny a počal se jimi šlehat po holých rukách, od loktů až po ramena. Údajně tím celé tělo pookřeje. Pak si utrhl pilovitý list, chvíli ho žmoulal mezi prsty a vložil ho do pusy, rozkousal a s rozkoší ho polknul. Tvrdil, že takovej špenát z kopřiv je moc zdravej. Ani nevím proč, ale nepřesvědčil mě. A zatímco on tomu říkal kopřivová koupel a snažil se, abych mu uvěřil jak moc je to zdravé, zvlášť na revma, já jsem instinktivně udělal pár kroků zpět. Brouzdal se kopřivami, rochnil se a hrál si s nimi na honěnou. Nadšeně mi sděloval, že se hned cítí zdravější. Takový jako za mlada. Plný žáru a ohně. Musím přiznat, že tomuhle jsem opravdu věřil. Nedávno jsem si totiž na jednu kleknul a žár jsem cítil ještě dva dny. Dodnes nechápu, jak to dělal. Asi už byl vůči kopřivám imunní jako někteří zmijobijci vůči hadímu uštknutí. Jemu to holt dělalo dobře a já z toho mám pupínky ještě teď, když na to vzpomínám.

   Když se dost vypopelil a žahavci ho propustili ze svého sevření, všechny nás svolal a vyslal celou naší kumpanii s taškou vajíček k babičce, neboť v té době měla slepice ve vývinu a o snůšku nouzi. A tak jsme se proskotačili loukami kolem vesnice až k chaloupce milované babí. Lena mezitím stačila natrhat pro babičku pugét lučního kvítí, mazlit se s ním, točit se v piruetách, čichat k němu a v závěru ho zahodit, protože jí mezitím stačil celej zvadnout. Vtrhli jsme na babiččin dvorek, abychom ji oblažili dětským švitořením a vytrhli z letargie znuděných všedních dní.

   Když jsme se tam občas takhle všichni objevili, vyvstal většinou milé bábince menší problém a to, jak a čím zahltit naše nenasytné krčky. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Ačkoliv jsme byli vesměs zmlsaní a jen tak něco do huby nevzali, přesto se po zralé úvaze rozhodla pro malý experiment. Sice to byl risk, oškrábat půl vagónu brambor, nasypat pytel mouky s několika vejci a uhníst kopec těsta, ale přesto se na něj s nadšením sobě vlastním vrhla.  Z něj potom vytvořila zkušební vzorek. Dvě obyčejné, suché placky. Zatopila v kamnech a když plameny strávily několik polínek a plotny se rozpálily na správnou plackovou teplotu, vzala ony dvě, jinak zcela nezajímavé hmoty a hodila je na kamna jako zkoušku pravdy.

   Byla to jen chvilka a chaloupkou se cosi rozvonělo. Ferda upustil klacek co s ním honil slepice. Léňa si přestala dělat bábovičky, který jí stejně nešly, což doprovázela rychlomrkáním a já s Lumírem přerušil krmení pavouků pochytanými mouchami od hnoje. Všechny hlavy se pomalu stáčely ke stavení. Bylo to, jako když se na chvíli zastaví čas. Čichové buňky hledaly správný směr. Všude bylo ticho, aby ani sebejemnější hlásek nenarušil signály vysílané do mozku přes čichový radar. Jen mouchy kolem bzučely a v trávě cvrkali koníci. Na chvíli jsem měl pocit, že i ti zmlkli. Napětí, přimhouřené oční kontakty a pak ... hromadný start.

   Valili jsme se chodbičkou jako divoká voda při povodni. Dokonce jsme byli snad i stejně špinaví. Málem jsme se nevešli do futer, jak jsme pospíchali za bramborovou vůní. Než babička stačila mrknout okem, stáli jsme u kamen a pozorovali dvě podivná kola se spálenými hnědými puchýřky. Natahovali jsme své dětské krčky a pec na nás dýchala svým horkým dechem, který nás nepouštěl příliš blízko. Vykulené pohledy se ptaly co to je, že se to nevaří a jen tak to čmoudí na holých kamnech.Už jste jedli bramborové placky, milánkové? K vykuleným očím se přidaly i spadlé čelisti. Vrtěli jsme hlavami, že ne. Jen Lumír se drbal na hlavě a říkal, že si myslí, že možná jo, ale jelikož „myslet, znamená hovno vědět“, jak říkal Věrek, nikdo ho nebral příliš vážně. Babička podebrala jednu placku, dala ji na talíř a omastila ji z obou stran sádlem. Pak ji roztrhla na čtyři dílky a každému z nás dala jeden do ruky. Placky správňácky hřály a vůně rozehřátého sádla zasnoubeného s bramborovým těstem, nás nikoho nenechala chladným. Bylo to hodně zvláštní a mohli jsme si to vzít do ruky a nikdo nás za to nehuboval. Nejdřív jsme jen uždibli a podívali se na sebe.  A ono to bylo dobrý! Na tom se dětská rada usnesla téměř okamžitě a Ferda už pokukoval po tý druhý. S tou babička udělala stejný krátký proces a vzápětí v nás opět, jak jen to říct, tak nějak ... zmizela. Prostě do nás vklouzla.

   Od té chvíle už se bábinka nezastavila. Nestačila placky válet a házet na plotny. Stáli jsme ve frontě, jak u řezníka na maso. Jakmile jsme obdrželi zásilku rovnou do ruky, běželi jsme s ní okamžitě ven na dvorek. Usedli jsme na lavičku a přehazovali si s ní v rukách, aby tolik nepálila. Nikdo nepřiznal, že by mu to nějak vadilo. Naopak. Smáli jsme se tomu a o to víc, když Ferdovi několikrát upadla do jetele mezi mravence. Ještě s posledním soustem v puse jsme zase pádili ke kamnům pro další várku. Na babičce bylo vidět jak je šťastná, že se jí podařil takový skvělý kulinářský tah. Netrvalo dlouho a na kamnech přistál poslední rozválený kus. Jelikož jsme už měli všichni plné teřichy, ale hlavně dobré vychování a šlechetné srdce, přenechali jsme ho samotné babičce, aby taky věděla jakou dobrotu to vlastně vykouzlila.

   Těžce jsme odfukovali a leželi v trávě mezi lezoucí havětí, kterou přilákala vůně sádla na našich upatlaných rukách. Mastná jsme měli i kolena, na která jsme si odkládali placky v pauzách mezi žvýkáním a nádechy rozkoše. V duchu jsme blahořečili babičku a proklínali naší chamtivost, která z nás udělala nepoužitelné koule. Porovnávali jsme si vypouklá břicha, dohadovali se kdo má větší, plácali si na pupky  a smáli se jak potrhlí. Leželi jsme ve stínu vysoké břízy a pozorovali její vlnící se větve, přes které prosvítalo odpolední slunce, jehož paprsky nás nutily přivírat oči. Jemný letní vánek nás ovíval, hladil nás po čelíčkách a zpíval zvláštní šumivou melodii do našich pomalu hluchnoucích uší.

   Babička později vyprávěla, jak se strašně vyděsila, když si vyšla ven vypít mátový čaj, který tak milovala. Nic netušící vyšla s pocitem dobře odvedené práce a v tom zahlédla na zemi čtyři nehybně ležící mrtvolky. Málem jí prý ten hrnek vypadl z ruky a musela se opřít o branku. Tělíčka byla ledabyle pohozená v pažitu a jí se na chvíli doslova zastavilo srdce a nebyla schopná dalšího kroku. Už se viděla na loži pekelném, obklopená Luciferem a jeho pohunky, kteří pod ní přikládají stále větší a větší polena. Plameny snad celého pekla ji olizují tělo a čerti se smějí a Belzebub křičí: Zabila čtyři děti! Otrávila je bramborovýma plackama! Zatopte víc! Sakra, kde jsou ta velká polena! Sekejte! Řezejte! Přitápějte! Ať se smaží vražednice… Marně zpytovala, co mohla udělat špatně a co její děti, jak ty se budou tvářit až jim řekne, co provedla. Tiše a s pokorou se prý pokřižoval a prosila Boha, ať to není pravda.

   V tom Lumča pohnul rukou a otočil se na bok. Zkrátil tak její trápení a celá tíha z ní spadla, až se zem otřásla. Uvědomila si, že tihle čtyři přežraní malí „skřítci“ se už prostě dál doplazit nedokázali a usnuli tam, kde jim těla uvadla. Nic tedy nebránilo tomu, abychom se radostně vrátili za strýčkem, jen co proloupneme oko  a protáhneme si tělíčka s pocitem dobře prožitého dne. Nutno ještě podotknout, že kolemjdoucí nakukovali přes branku a usmívali se nad tou scenérií a babička sedící na lavičce přikládala ke rtům svůj ukazováček „pssst“, kterým je vybízela k mlčení, aby tak ochránila náš bezelstný spánek.

    Druhý den jsme s Věrysem natrhali plnou náruč velkých pampeliškových lupenů a šli dát králíkům. Králíky měl všechny pojmenovaný. Dověděl jsem se, že tahle černá zaječice, co bude mít brzy malý králíčky, je Kleopatra, a ten „bejček“ dole je Kuliferda nebo tak nějak. Postupně jsme lupení nastrkali všem zájemcům, jen bílá zaječice hned pod střechou ostrouhala  a ani „bejček“ nic nedostal. Toho naopak strýc vyndal ven a bylo srandovní, jak ho tak držel za kůži na hřbetě a nožičky mu visely ve vzduchu a mírně se pohupovaly ve větru. Čumáčkem zrychleně pohyboval až mu fousky poskakovaly a pomrkával jak rozrušená Magdalena. To byl také jedinečný okamžik, kdy jsem si ho mohl pohladit a seznámit se s jeho jemným kožíškem, aniž bych riskoval amputaci některého z prstů. Věrek mu řekl, tak pojď ty kuliferdo, ukaž co umíš  a strčil ho k té bílé samici, co lítala sem tam, až se jí vířil prach v pokojíčku. Odhadoval jsem, že se jí asi nelíbí, že se musí mačkat s Kuliferdou, protože tam bylo tak málo místa, že si Kuliferda musel doslova vlézt na ní, aby se vešli.

    Věrek si zapálil a vymetl „bejčkův“ kotec od bobků. Nacpal mu tam čerstvé seno na podestlání, které jsem mu ochotně podal hned poté, co jsem si k němu přičichnul, neboť vůni sena miluji už odmalička. Opřený o kotce pak spokojeně pozoroval tulící se králíky. Vítr k nim ,čas od času, dovnitř zavál cigaretový kouř aby jim navodil tu správnou atmosféru. Pak mi najednou řekl něco jako „ten dupe, co?“ a já poslouchal, až mi málem vypadly uši z hlavy, ale žádný dupání jsem neslyšel a tak jsem si řekl, že těm dospělým, my děti, někdy prostě nerozumíme. Po chvíli samec jemně kviknul a vyvrátil se znavený na záda a narazil do dvířek.  Nebýt tam jemnooké drátěné pletivo, vypadl by blbec až ven a bylo by mu to v tý chvíli určitě úplně jedno a ještě by se tomu smál. Strýc na mě mrknul, zašlápl oharek a vytáhl těžce oddychujícího „Kuliferdu“ ven. Pohladil ho po uších, políbil ho na čelo a šoupl domů. Řekl mi, ať mu hodím pár "mlíčáků", že se potřebuje posilnit. Až později mi „světem“ protřelá sestřenice Magdalena barvitě vyjevila, co znamená „dupat“ a já se červenal až do večera a pak pokaždé, když jsem míjel kotec s těmi chlupatými nestydami.

    A tak nejen obrazem tetičky, ale i díky funícímu Kuliferdovi jsem byl obeznámen s erotickým dusnem české vesnice…

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.05.2018 08:58:44Oskar Koblížek

Díky za nakouknutí. Ještě bude. :-)

16.05.2018 08:34:47Jeff Logos

Hezké, bude pokračování?

14.05.2018 09:34:22Oskar Koblížek

Agátko milá, děkuji mockrát. Ačkoliv jsme bývali častokrát pěkní prevíti, tak jsme jistě byli rození miláčci. :o)))

14.05.2018 07:18:50agáta5

píšeš tak, že ta dětská tělíčka úplně cejtím... to blízké a zároveň tak vzdálené už :)  achich

13.05.2018 13:40:45Oskar Koblížek

Tak jsem zase propukl ve smích já. To ta klávesnice opravdu tak zlobí, že jí budu muset důrazně napomenout. Za krysnýho se tudíš omlouvám. Inu, nepozornost je mi vlastní. :-)) Přeci jen krysa a kočkodan se  od sebe dosti liší. :-))

13.05.2018 12:44:45Kočkodan
Tvoje reakce na mou reakci mi zasela do srdce semeno nejistoty – nechceš doufám naznačit, že jsem něco jako krysa... ;-)
13.05.2018 08:20:34Oskar Koblížek

To je krýsný příměr, Kočkodane. :-))

Co by pro nás babička neudělala, že? A vůbec, byl to silný jedinec a jen tak něco ji nezlomilo. Byla moc hodná a my tolik roztomilí. :-)))

13.05.2018 01:20:02Kočkodan
Čtení tvých dílek je skoro tak pěkné jako dupání...

Jenom mne na chvilku přepadla hrůza, že se babička při výrobě placek uštve k smrti. Naštěstí se to prapředkovi nepodařilo.
12.05.2018 22:03:37Oskar Koblížek

Máš pravdu. Kde by byla paměť bez fantazie... :o))

12.05.2018 21:14:51Gora
redaktor poezie a prózy

Zase pěkné vyprávění, musíš mít dobrou paměť a kus fantazie k tomu...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.