Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Když při mně stál VI.
datum / id12.05.2018 / 487697Vytisknout |
autorOmněněmě
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieAutobiografický příběh
zobrazeno93x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

O tom, jak je těžké, žít ve vztahu s depresí. Jaké je čelit předsudkům, okolí a nepochopení. Otevřeně o tom,  jak je těžké přežít svou vlastní smrt.  Ale také o tom, že nic není nemožné a že i ten nejtmavší tunel má svůj konec. O víře, osudu a vděčnosti. 

Když při mně stál VI.

Za zdí

V Bohnicích jsem byla zařazena na oddělení číslo dvacet sedm – první patro. Po luxusu, na který jsem byla zvyklá z Ústřední vojenské nemocnice jsem se dostala do prostředí s pokoji po dvanácti lidech. Nevadilo mi to. Deprese vám změní pohled na mnohé. Každý den zde probíhaly psychoterapie, edukace, cvičení, rozhovory s lékaři. Co bylo skvělé a co jsem si moc užívala bylo to, že se mohlo chodit s návštěvami ven po areálu. Ach, jak já za to byla vděčna. Můj stav se postupně zlepšoval. Pracovala jsem na přijetí sebe sama. A postupně přijímala skutečnost, že můj život půjde dál.

Na psychoterapii jsem začínala hledat důvody, kvůli kterým jsem se možná stala obětí deprese. Mohla za to nejistota? Nejistota po škole, nejistota při změně práce…? Mohly to být nejistoty tak velké, že přivodily depresi?

Jsem člověk, který nesnáší překvapení a nejistota je něco co mě v životě děsí. Nesnáším, když nevím, co bude. Když nevím, co bude následovat, když nevím, co budu dál dělat.

Ale můžu být skutečně tak křehká?

Každý den jsem si psala do deníku tři věci, které dnes stály za úsměv. A postupně opět začínala věřit, že bude dobře. Zocelovala jsem se. Zkoušela věci, kterým bych se jinak vyhýbala. Učila se šít. Na konci září mě čekala první vycházka mimo nemocnici.

Těšení. To je ten hnací motor. Člověk se musí neustále na něco těšit.

A já se těšila. Popustila jsem uzdu své znovunalezené fantazie. A co, že většina věcí byla zatím v nedohlednu. Těšila jsem se, jak si doma pomazlím Lilku. Na to až budeme s přítelem manželé. Na to, až se budeme koupat v bazénu. Na to, až uběhnu pět kilometrů. Na to až vytvoříme projekt k našemu domu…Mám pro co žít! Začínala jsem si znovu myslet. 

Zhruba po týdnu v Bohnicích na oddělení číslo dvacet sedm jsem byla přeložena na oddělení číslo tři, které se specializuje na intenzivní psychoterapii.

Děkuji Bohu, že mě dovedl až sem, neboť právě zde začala totální přeměna mého myšlení.

Ze změny prostředí a opět nových lidí jsem byla lehce nervózní, ale všichni byli úžasně ochotní a vstřícní.

Na trojce je dán pevný řád a poměrně náročný celodenní program. Vstává se v sedm hodin, následuje rozcvička, snídaně, prášky. Každé ráno se krátce hodnotí nahlas v kolečku, co se včera povedlo či nepovedlo.

Z hlediska emocí, od srdce. Stručně a výstižně.

Člověk by nevěřil, jak to může být těžké. Poté následují dopolední terapie – skupinové, artterapie, hagioterapie. Lidé jsou tu rozděleni do čtyř barevných skupin, podle druhu vlastního problému. Každou skupinu tvoří přibližně osm lidí. Po obědě se nejčastěji chodí do dílen. Šít, plést košíky, vyrábět svíčky, na keramiku. Zkrátka alespoň na chvíli změnit myšlenky. Poté následuje Jacobsonova relaxace. Od tří do šesti hodin je volný program.

Jste podporování chodit ven mimo areál 
a zvykat si opět na život za zdí.

Po večeři následuje hodinový zábavný program, kteří vymýšlí přímo určení pacienti. Před spaním probíhá ještě autogenní trénink. V deset je povinná večerka. A druhý den začíná vše nanovo.

                Po šedesáti šesti dnech mě čekala návštěva domova. Měla jsem obavy, abych vše zvládla. Nakonec se ale ukázaly jako zbytečné.

Na oddělení číslo tři doktoři apelují k tomu, že se nemáte příliš kamarádit či navazovat partnerské vztahy. Za sebe vám, ale můžu říci.

Je velmi těžké nekamarádit se s někým, kdo je vám tolik podobný, s kým se tolik smějete, kdo s vámi je dvacet čtyři hodin denně.

Já osobně si na trojce našla, aniž bych hledala, hned několik opravdu dobrých přátel se kterými jsem dodnes v kontaktu. Usmívám se při vzpomínkách, které mi Bohnice daly. Bylo to skvělé období se skvělými lidmi. Také myslím na hudební večery, kdy jsme zpívali a já se cítila tak moc dobře.

Uvěřila jsem totiž, že jsem v pravý čas na správném místě.

Někdo odejde z oddělení číslo tři, aniž by se ho nějak zvlášť dotklo, jiní odcházejí předčasně, mnoho lidí pochybuje o této metodě i v průběhu léčby, mnozí jsou nadšení. Je na každém, do jaké skupiny se zařadí. Ale osobně vám radím dejte tomu alespoň šanci.

Já po prvních dvou dnech na oddělení číslo tři nebyla šťastná. Přišlo mi to, jak na stupidním dětském táboře, kterému jsem se jako malá vždy vyhýbala.

Jenomže postupem času jsem byla nucena změnit názor.

Neuvěřitelně mi pomáhaly skupinové terapie, kde jsem mohla odvyprávět celý můj příběh a cítit svým způsobem úlevu, že mě nikdo neodsuzuje za to, co jsem provedla. Mohla jsem být také nápomocná ostatním při řešení jejich problému, což mě neuvěřitelně bavilo a naplňovalo.

Nebyli tu jen lidé s depresí, ale především lidé, 
co sešli z cesty a nevěděli kudy dál.

Stáli před těžkými životními křižovatkami – opustit partnera se kterým jsou léta, kde dál žít, čím naplnit svůj život? Ptali se. Společně jsme hledali řešení. Na hagioterapii jsme docházeli s naší skupinkou do kostela.

Hledat paralely mezi Biblí a životními příběhy nás samotných.

A že jich tam bylo. Často tato forma terapie oslovovala také lidi, kteří jsou v běžném životě nevěřící. K artterapii jsem byla zpočátku trochu skeptická. Nejenom proto, že nerada kreslím, ale v životě jsem zkrátka pragmatik, co potřebuje vše vysvětlit logikou a tohle mi z počátku přišlo až moc šarlatánské. Zpětně, ale musím uznat, že občas se vážně trefili do černého. Instruktoři totiž vždy na konci hodiny ohodnotili daný obrázek, respektive vysvětlili, co v něm odborně vidí, což bylo velmi zajímavé.

Zkrátka kdo chtěl, určitě si našel na trojce něco, co mu bylo blízké. Mezitím také probíhali individuální sezení s psychoterapeutkou. Ta hledala podstatu mých problémů hlavně prostřednictvím spojení mezi současností a minulostí. A občas to hodně bolelo.

„Nezatlačujte slzy. Pravděpodobně se jedná o slzy, které už jsou sakra staré,“ řekla mi.

Vracely jsme se spolu do období mých devíti let, kdy se moji rodiče rozváděli. Proč? Protože jsem v tu samou dobu, čelila rozhodnutí, zda se z Prahy vrátit zpět domů, k rodičům. A trpěla zvláštním tlakem na hrudi. Dítě potřebuje vysvětlení a já jako malá takřka žádná vysvětlení nedostala. Rodiče se rozvedli, táta se odstěhoval a přišel táta číslo dvě. Pravý opak mého biologického otce. Za rozvod rodičů jsem se tehdy neuvěřitelně styděla a možná si i sama dávala vinu, že za to mohu já. Existují zde velmi zajímavé spojitosti mezi tehdejšími pocity a pocity, které jsem zažívala při depresi. Když táta zmizel náhle z mého života, zůstalo po něm prázdné místo. Pro depresi je prázdno tolik typické. Při hádkách doma jsem trpěla pocity tlaku na hrudi. Podobně jako při úzkostech. Pamatuji si, jak jsem to při jedné z hádek nevydržela a utekla jsem ven, kde mě popadl uspokojivý pocit, že jsem od toho pryč. Často mívám i dnes pocity, že musím před problémem utéct, tak jako při depresi, jako bych ten tlak v těle už nemohla unést.

Narodila jsem se jako třetí dítě. Hodně jsem toužila po pozornosti, které se mi bohužel ale až tolik nedostávalo. Tatínek domácnost nezvládal a maminka byla na vše téměř sama. Ze školky jsem chodila často jako poslední a doma zlobila, aby si mě alespoň někdo všimnul. V té domácnosti však panovala ale poměrně velká pohoda a jako dospělé dítě, které si snaží vybavit tuto atmosféru musím říci, že cítím určité bezpečí. Není tu zášť ani hádky. Jenže čas plynul a maminka se zamilovala, naprosto logicky, někde jinde. V očích devítiletého dítěte se doma odehrávala úplná válka. Byla ale nutná? Když druhá strana téměř hned rezignovala, ptám se dnes sama sebe?

Tatínek odešel a přišel ten druhý. Vtipný, šikovný a navíc…dostala jsem panenku, kterou jsem tajně vyhlížela každé brzké ráno v reklamách. Bohužel čas je neúprosný. Šel dál a doma znovu zavládly hádky. Tentokrát ale stojí na bojišti dva kohouti.

                                  Z těchto válek šel strach.

                Nechci tu nikoho soudit. Tato role mi nepřísluší. Vše je, jak má být. Každý má to, co mu vyhovuje. Na nikoho se nezlobím. Nechci tu kritizovat ani obviňovat. Deprese by přišla tak jako tak, to vím. Protože jsem byla taková. Musela přijít.

Minulost nezměníme. Pokud odpustíme sami sobě a našim blízkým čeho se na nás napáchali, bude se nám žít hned lépe a budeme moci rychleji postupovat ve psychoterapii.

               Na pavilonu číslo tři jsem strávila přibližně šest týdnů. A bylo to úžasně obohacující období. Byly i dny, kdy jsem z toho všeho byla opravdu hodně unavená a měla sto chutí to celé skončit. Byla možnost zůstat i déle, ale odešla jsem v pravý čas. Poznala jsem, že už není třeba těžit víc. Že to, co jsem nabyla, je potřeba vyzkoušet ve skutečném světě. Vrátit se tam, kde jsem chtěla skončit. Odejít a začít znovu. Naostro.

Pokud ještě máte nějaké předsudky vůči Bohnicím. Prosím zahoďte je. Občas bychom sem potřebovali všichni.

A nejenom z hlediska toho, že všichni mohou být svým způsobem šílení. Bohnice mají dar. Nádheru danou překrásným parkem, vysoké stromy, zvířata, ohromující kostel to vše působí samo o sobě jako balzám na duši.

Nikdy nezapomenu, jak běhám v oranžovém listí 
a jsem tak šťastná z toho šumu. Jak krmím lamy trávou. Jak krmím sama sebe pohledem na nádherné podzimní scenérie.

Jsem vděčně, že jsem mohla prožit čas právě tam, dalo mi to mnohé.

Pokud totiž uvěříte a otevřete okna své duše možné pomoci začnou se dít zázraky.

A to doslova. Co se vám doposud nesplnilo, jako by zde najednou bylo. Tak blízko, a tak krásné.

Děkuji všem, kteří mi byli v tomto období nablízku!

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.05.2018 17:44:30Jeff Logos

Nesmírně půobivé a strhující, dík

13.05.2018 17:53:09Omněněmě

Irčo, děkuji za komentář a za přání. A máš pravdu ty i/y mi občas ujedou. Opraveno :) 

13.05.2018 16:59:32Gora
redaktor poezie a prózy

Gramatika i stavba vět mi připadají v pořádku, drobnost pod čarou:-)

Hlubší kritika v takhle autobiografickém díle se vlastně nedá napsat, jen za sebe - vážím si toho, že jsi upřímná ve svém psaní, pro nás, kdo podobné zkušenosti nemáme, je to poutavé a poučné, a držím ti palce v tom, aby se tvůj život ubíral snadnějšími stezkami:-)

 

 

..........

Usmívám se při vzpomínkách, které mi Bohnice dali. - daly

Neuvěřitelně mi pomáhali skupinové terapie, - pomáhaly


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.