Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Krást se nemá
datum / id13.05.2018 / 487715Vytisknout |
autorzd.hledač
kategoriePovídky
zobrazeno97x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Krást se nemá

            Krást se nemá, to je jasné. Říkali nám to ve škole, v kostele, a všude. Že je to hřích, a že bude potrestaný. Už jsem s tím měl zkušenost. Že když se krade, a přijde se na to, bude trest. Jak je to s tím, když se na to nepřijde, to mi tak jasné nebylo. Babička říkala, že to pak potrestá pánbíček, jestli teda je… protože na konci života už nějak ztrácela víru. Že by se přece na tohle nemohl dívat, říkávala. Tím tohle myslela každou chvilku něco jiného, skoro každý den se něco našlo.

            Já s tím loupežením začal v první třídě, ale byl jsem svedený Peťou Holíkem, fakt že jo. Vlastně jsem nekradl, jen jsem u toho byl, tu pětikorunu ze sklenice vzal on. Krásnou, lesklou, taky jsem jednu z domu přinesl, třeba to byla zrovna ona. Pro děti z Afriky. Nebo Vietnamu, to už nevím. Peťa ji prostě vzal, a řekl, že jdeme na zmrzlinu. Tak jsme šli. V hospodě měli zmrzlinu, smrděla pivem a kouřem z cigaret, mě chutnala. Pan ředitel Jakoubek nás odchytil ještě před školou, rovnou za uši… a protože mu to s tím pánbíčkem asi taky nebylo jasné, seřezal nás sám, a hned. Já byl napravený na hodně dlouho, Peťa Holík se stal esenbákem.

            Krást se nemá, a kamarádit se s Vacou, to je vždycky o výprask. Protože on krade i co nepotřebuje, jenom tak, že ho to baví. On je děsně odvážný. Jenomže dost nešikovný. V Jednotě umí třeba dobře ukrást šumák, nebo turecký med, nebo vitacit, pod čepicí… jenže když jsem na něj jednou venku čekal, tak mu zrovna sklouzla, a ono to všechno vypadlo… a dostal jsem i já, od Vildovy mamky, která tam prodává, a děckám místo peněz vrací sirky.

            Krást se nemá, ale chodit na Statek do stohu pro slámu, nebo pro seno, nebo vylamovat kukuřici… není krádež, říkal tatínek, protože ty kurvy to všechno sebraly nám, to je naše pole a naše sláma… Ani babička nic nenamítala. Jak se na to dívá pánbíček netuším. Ale jít krást do stodoly k Peňázům, s bratrancema, s Žabžou a s Jarynem, to už bylo normální kradení. A děsně dobrodružné. A dodnes nepotrestané, takže taky občas přemýšlím, jestli je, a co bude pak.

            Oni dva by mě sebou nevzali, jsou starší. Žabža ještě furt je. Jaryn není, umřel na srdíčko, bylo mu dvacet sedm, od toho jsem teď o dvacet pět let starší já. Vždycky jsem chtěl být starší, aby mě furt nebuzerovali, a takhle zrovna ne…

            Oni by mě sebou nevzali, jenže mě měli o prázdninách u babičky na hlídání, z čehož byli nepříčetní. Chtěli, abych počkal v zahradě, ale slíbil jsem jim, že budu žalovat, že lezou přes zeď k Peňázům, tak mě raději vzali. Zeď je stará, vydrolená, z velkých bílých šutrů vápence, ze starých lomů nad Sedlecem. Skalky se tam říká, za drátama, kam se nesmí, v pohraničním pásmu. Je z toho vápence v Sedleci skoro všechno, i náš sklep, po němcích, který má v jednom vápenném kvádru vytesaný rok 1780. V zahradě Peňázů, která je zarostlá, a nikdo do ní nechodí, protože v domě bydlí už jen stará Peňázka, je stodola, taky z těch šutrů… a dá se spárama vylézt k dřevěným dvířkům, které jsou zavřené jen na ohnutý hřebík. Na půdě není nic, jen jedno uvolněné prkno podlahy. Bratranci nějak vytáhli krajní hřebíky, a prkno vypáčili nahoru šroubovákem… a zvedli ho, až se prohnulo a praskalo, a podložili ho dřevěnou vzpěrou, tyčkou z čehosi, aby se pod ním dalo spustit dolů do stodoly, plné starých nádherných krámů…

            …a mě bylo jasné, že tohle je to tajemství, odtud se berou známky s Hitlerem a háknkrajcem, co s nima kluci pořád kšeftují ve škole. Známky s Hitlerem byly ve škole obzvlášť zakázané, snad ještě víc, než bouchací kuličky, které uměl Jaryn vyrábět, a na které jsem pak vydyndal návod, už nevím ani za co. Vyráběl jsem je z peroxidu vodíku a kyseliny citronové a pevného lihu, který se musel nejdřív nadrtit. Ty kuličky bouchaly úplně skvostně, jen kousek alobalu a kamínek a trochu toho prášku, měl jsem za ně několik albumů známek, ale návod jsem nikdy nikomu nedal, to by bylo po kšeftech…

            V té stodole bylo všechno staré a zaprášené, nikdo do ní nechodil, kromě bratranců, což nebylo normální chození. Byl v ní nábytek, a v nábytku knížky, a porcelán, a fotky, a noty, a školní sešity, všechno z války… a dřevěné modely letadel a lodí, po klukovi, kterého tam byly ty fotky… a alba se známkama, ne zastrkovací, ale ty staré, do kterých se známky lepí kouskem lepícího papírku… všechno to bylo v němčině, protože Sedlec je Sedlec jenom chvíli, před tím byl Voitelsbrunn…

            Prohlížel jsem si všechno nadšeně, tolik úžasných věcí!, ale dostal jsem od Jaryna jen jeden list se známkama, a od Žabži slib, že mě seřeže, jestli o tom někomu řeknu. No, Jaryn už není, a Žabži se už nebojím. Babička není dávno, jen pánbíček je prý pořád… tak uvidíme.

            Slézt z půdy pod nadzvednutým prknem bylo snadné. Dostat se zpátky bylo o dost horší.

            „Hlavně nepodkopni ten šprajc,“ šeptal mi Jaryn, šeptali jsme všichni po celou dobu, „to by tě sklaplo jak past na myši…“ Tak jsem si dával velký pozor, a hodně opatrně se vecpal na půdičku… a Jaryn lezl poslední, byl nejstarší a největší… a ten šprajc sám od sebe vyletěl, když měl pod prknem ještě rameno a ruku…

            Řachlo to teda pořádně. Jarek řval, ať to hned zvedneme, pod tím napruženým prknem, dalo to práci… nějak jsme se dostali dolů po šutrové zdi, a Žabža zarýgloval dvířka hřebíkem, aby zvenku nebylo znát, že tam někdo lezl.

            Jaryn byl bledý, ale blbě se mu udělalo až u babičky v kuchyni, když pil vodu s modrého smaltovaného kýble, ve kterém byl žufánek, a voda ze studny, a na tom všem utěrka… protože babička vodu doma neměla, musela se nosit ze dvora. Sjel ze židle na podlahu, úplně bílý… ale to už tam byla babička, a sní asi i pánbíček, protože to nakonec byla jen zlomená ruka, i když měl už to špatné srdíčko, na které pak umřel. Nikdy jsme neřekli, od čeho byla zlomená. Babička si vyčítala, že nás špatně hlídala, ale co si já pamatuju, nikdy nás doopravdy nehlídala, jen byla někde v domě, a my lezli úplně všude. Říkala, že jsme potvory darebné, a faluti, a že nás Bůh potrestá, ale on si vybral jen Jarka, a nám dvěma neudělal nic. Teda zatím.

            Krást se nemá, ale někdy skoro není zbytí, protože některé věci se jinak sehnat nedají. Třeba plakát fotbalistů Argentiny, mistrů světa 1978, v bílomodrých dresech, s Mario Alberto Kempesem… Taky s Vacou, ale dopadlo to dobře. Taková krádež, když se vleze oknem do místnůstky za knihovnou, ve které jsou na hromadě všelijaké časopisy, to snad není ani krádež… Vytrhli jsme jen několik stránek, fotbalisty ze Stadionu, a nějaké modelky z Květů v podprdách… a v těch Květech jsem zrovna já byl nejšťastnější, protože jsem našel plakát Vinetúa a Oldčetrhenda, jak sjíždějí na kanoi řeku, takovou fotku jsem ve sbírce ještě neměl ani malou, a tohle byl plakát přes obě strany!

            Vlastík pak o něm řekl svému bráchovi, protože Mirek měl nejlepší sbírku indiánů na celé Kolonce, a taky uměl vrhat nůž a zabodávat ho na dálku, a taky sekyrku, do vrat od chlívku, za což byl každou chvilku ztřískaný od mamky, protože oni taťku neměli, tak to bylo všechno na ní… A tak jsem o ten plakát přišel, ale rád, byla to dobrá výměna, za spoustu jiných fotek z filmů… a hlavně…

            Já teda už stoprocentně věděl, že pánbíček není, protože jsem chodil do Sokola a do Mladých strážců hranic, ale zase jsem chodil i do Náboženství, a z donucení v neděli dopoledne do kostela, takže - co kdyby? A protože jsem furt myslel na Jarynovu potrestanou zlomenou ruku, přece kdo jiný by podrazil ten šprajc, než pánbíček, když tam nikdo jiný nebyl?, tak mi bylo nějak líp, že se ten plakát dostal k Mirkovi… i když tohle teda, jak se to píše v knížkách, na mě nějaké moc dobré světlo nevrhá…

 

           

           

           

 

             

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

25.05.2018 21:46:11zd.hledač

Yan - moc děkuji.

 

Lakrov - děkuju moc. ono to má pokračování, jen je to pořád nějaké neuspořádané a syrové a divné... :-)

24.05.2018 14:24:28Lakrov
redaktor prózy

Zaujalo mě to hned prvním odstavcem.  Tahle věta se mi líbí: ...Já byl napravený na hodně dlouho, Peťa Holík se stal esenbákem...  A tohle (celý odstavec předtím) je krásná pasáž:  ...jsem chtěl být starší, aby mě furt nebuzerovali, a takhle zrovna ne...  Začínám tušit, kdo je autorem a pozorně dočítám do konce.  Ten se mi zdá trochu useknutý. Jako by chyběl nějaký odstavec podobný tomu  úvodnímu (který mě zaujal) nebo jako by to mělo mít pokračování.  Tip.

P.S. Jméno (mně neznámého) autora mě překvapilo a říkám si, není-li  "odnoží" někoho, koho znám...  

17.05.2018 10:39:34Yan73

Líbí, ahoj Y.

15.05.2018 09:25:11zd.hledač

moc děkuji všem za čtení a hodnocení! a taky za připomínky k textu, všechny ty nedostatky a chyby jsou důsledkem mé neschopnosti číst to po sobě a odhalit je... a mé korektorce, na kterou spoléhám, dávám jen ty texty, které se chystají do tisku, což zatím není tenhle případ...

14.05.2018 07:50:52K3
redaktor prózy

Tyhle vzpomínky vždycky rád čtu. Píšeš takovým svým specifickým jazykem. Malý překlep: ...a sní /s ní/ asi i pánbíček...

Nesouhlasím jenom s tím, že pánbíček není, protože, jak jinak by nám mohlo všechno projít, kdyby nad námi nedržel ochrannou ruku:). Alespoň já byl takovej průšvihář, že si to tak myslím:).

13.05.2018 22:07:53Kočkodan
Já jsem si skoro jistý, že jsi tuhle povídku nikde na internetu neukrad. ;-)
13.05.2018 15:29:09bixley

Mně se líbí, jak se neustále vrací motiv kradení v různých podobách společně s odkazy na pánbíčka, ale hrdinovi to stejně nedá. To by ani nebyl kluk z vesnice. Hezké propojení dětství za komunismu s odkazy na válku. Moc líbilo. Tip.

13.05.2018 12:14:56Gora
redaktor poezie a prózy

Vyprávění o klukovských "lumpačinách" mi tak trochu připomíná R.Goscinnyho a Mikulášovy patálie. Humor - Peťa Holík se stal esenbákem - děckám místo peněz vrací sirky atd...- se střídá se vzpomínkami na dětství, nejvíc mne baví "polemika" o morálce viděna nejprve dětskýma, později dospělýma očima...

Dobré čtení nejen na neděli.

 

...................

 

Je z toho vápence v Sedleci skoro všechno,i náš sklep, po němcích - Z vápence je v Sedleci skoro všechno....Němcích

po klukovi, kterého tam byly ty fotky - jehož byly ty fotky tam / kterému patřily/

několik albumů známek - dala bych alb


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.