Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Situace
datum / id16.05.2018 / 487797Vytisknout |
autorAnnabel-Lee
kategorieMiniatury prozaické
témaPsychologické
zobrazeno81x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Situace

Sledoval jsem své myšlenky, některé utíkaly takovou rychlostí, že i rychlost světla se oproti nim zdála být pomalá jak želva. Tahle role pozorovatele myšlenek, a následná analýza vyprodukovaného, mě nesmírně bavila, alespoň do doby než mi z překotného myšlení začalo solidně hrabat. To už jsem mnohdy ani nevěděl, jakou činnost vykonávalo tělo, neboť jsem se soustředil pouze na obsah své mysli. Byl jsem v hlavě, jak se lidově říká, ale což, tehdy se mi to zdálo mnohem lepší než být v prdeli. Takže jsem mudroval, díky čemuž, alespoň to všichni tvrdí, jsem se dostal do proklatě svízelné situace, která vyústila do mnohem proklatější situaci, která už naštěstí nikam neústila. Všechny řeky přece někde končí.
Dalo mi práci se uklidnit, zmírnit tok myšlenek, toho randálu v hlavě. Ještě jsem se trochu třásl, ale i třes pozvolna přecházel díky praktikování hlubokého dýchání. Až když se hladina energie ustálila a neměl jsem pocit, že vyletím z kůže, teprve pak jsem vstal, popadl kabát a vyšel do ulic. Byla noc a já se opájel vůní mrazivé atmosféry. Šel jsem dlouho sám, než mé oko uzřelo člověka. Vlastně si nejsem dosud zcela jist, zda ho mohu nazvat lidským tvorem, protože se dosti lišil od nás smrtelníků. Ale fyzicky jako člověk vypadal. Jeho mluva byla velmi podivná, přesto mi rozhovor s ním přinášel pocit jakéhosi bezpečí a domova. Hřejivý pocit souznění se nesl během celé konverzace.
„Tam odkud pocházím,“ prohlásil, „mají všechny bytosti schopnost rozpoznat emoce druhého, jako by do něj viděli. To mnoho lidí neumí, snad proto, že jsou příliš zaneprázdnění a neumí pozorovat.“
„Řekni mi,“ poprosil jsem ho, „ jak se to mohu také naučit?“
„Stačí jen v tichosti naslouchat, všemu a všem. Tím se ti vyvine větší cit.“
Tak jsem zmlkl a naslouchal noci. Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale už nikdo nestál po mém boku. Zmizel.
Druhý den jsem se ocitl v nemocnici, jelikož mě našli ve značně dezorientovaném stavu. Tam jsem pak často vzpomínal na jeho slova, která mi vyvstávala v mysli čím dál častěji: emoce, vnímání, pozorování. Proniknout do druhých, odhodit jejich masky skrývající to, za co se často stydí. Odhodit je a vlídně lidem pohlédnout do tváře. Učit se od druhých. Jenom se učit. A já se učil. Mezi všemi těmi blázny, kteří se zdáli vlastně normálnější, než jim bylo přisuzováno. Měli v sobě něco magického, něco tajemně okouzlujícího. Právě tam jsem pochopil slova onoho cizince, a pak už jsem nikdy nebyl stejný. Uvědomil jsem si, že mám rád život v jeho nejhlubší podstatě, v jeho přirozenosti. I když se to třeba mnohdy tak nejevilo, tak i přese vše ho mám fakt rád. A přece...je tak pomíjivý…jako Nuttela.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.05.2018 12:53:12Lakrov
redaktor prózy

Nelíbilo se říci nedá, spíš mě to tak trochu minulo, ale ne zas úplně, když komentuji :-)

22.05.2018 17:13:58Annabel-Lee

takže nelíbilo? :D

22.05.2018 12:00:21Lakrov
redaktor prózy

Hned od začátku si říkám, že je to vlastně taková "žádanka o diagnózu"  a hleďme, ono tomu tak opravdu je.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.