Řekli

Vrátil jsem se z hvězd
tenkrát
když pršely létavice 
a v dlaních stály louže
tvého tání
maloměsto, šedší než jindy 
ztrácelo barvy jako umírající chameleon
a ty jsi voněla 
nejvíc tam vzadu pod vlasy
a neřekla jsi ne mému jazyku 
který ti vplul do úst jako loď
s nákladem masa a mužské chuti
pak Měsíc padl do korun a kmeny stromů
byly bílé, jakoby jim někdo nasadil bílé podkolenky
nebo je natřel jako podle ruského vzoru
pak jsi byla zticha
že byl slyšet protékající splachovač Na Růžku
i věčná moucha za oknem řeznictví 
neboť naše srdce přestala bít 
a pak jsme šli 
více mrtví než živí 
jak nás touha přivedla k pádu 
a my v očekávání času
cítili pevnou půdu vteřin pod nohama
a nejvíc tu závrať, pro kterou sebevrazi skáčou do měst
a ryby do našeho světa 
tak projelo pár autobusů kolem
s unavenými fotry z fabrik a vdovami se psy v oblečcích jako stíny mraků 
a zanechávaly za sebou stopu zraněné duhy na hladině 
jako potápějící se lodě 
a kruhy zbytečných slov se pomalu uzavíraly, jako když žabka doskáče ke druhému břehu    
a my se líbali jako poprvé i naposledy najednou
protože lásko, po smrti jsme jen jako nakreslení
to viděl jsem na hvězdách