Táta a pan J

Bylo mezi námi ticho. Říkal jste, že je to ticho rozpačité. Mně připadalo jen unavené. Ležela jsem polámaně na pohovce a představovala si spánek. Vy jste mluvil o mém vztahu k mužům (« starších mužů se bojíte, ale zároveň vás přitahují, protože představují stabilitu, kterou jste vy nikdy neměla »). Přemýšlím. Myslím na vás a co pro mě znamenáte. Nálož. Lásku. Problematický a ambivalentní vztah. Tátu. Přítele. Kamaráda. Důvěrníka. Snového milence.

Legrační na tom je, že se potkáváme vždy na jednom místě. Vrchol byl, když jsme se spolu svezli výtahem a když jsem s vámi před domem dokouřila práskací cigaretu. Někdy se vás bojím, pane.

~

Kašleš mi do sluchátka. Většinou nestíhám tok tvých myšlenek, sled událostí, tvoji překotnou paměť. Když jsem byla malá a odjížděli jsme z chalupy, otevírala jsem velká dřevěná vrata do zahrady, aby naše světle modrá Škoda 120 mohla vyjet. Ty si považoval za vtipné ohodit mě sapónovou vodou z ostřikovačů. Pěna se mi vsákla do kůže, malými prstíky jsem si mnula podrážděné oči. Dnes se ze všech těchto traumat dostávám, povídám o tvém suchém kašli panu J, který bedlivě naslouchá, i když si často myslím, že ne. Vyhýbám se vodě z ostřikovačů, autům, projíždějícím louží příliš blízko chodníku.