Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Amorální povídačka (2.část)
datum / id23.05.2018 / 487937Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePróza na pokračování
témaHumorné
zobrazeno180x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Amorální povídačka (2.část)

 Amorální povídačka (2. část)

      Náš dědeček byl podle zákona č.119/1990 Sb. a následujících předpisů rehabilitován a odškodněn. Začal opět pracovat ve své profesi a přes jeho protesty jsme mu nadále říkali pradědo. Rodiče ho volali stále jen dědo. Některé návštěvy ho oslovovaly příteli Václave, nebo pane generální řediteli. Opravdu pracoval jako generální ředitel velkého holdingového podniku ve východních Čechách. Do práce ho vozil řidič Vojtek limuzinou Audi A4. Někdy jsme se s ním svezli, ale neradi, protože jsme museli s Vojtkem zpívat anglicky. V kanceláři měl praděda mladší, plnoštíhlou, pomocí plastiky přitažlivě upravenou sekretářku Editu, její zástupkyni, stážistku Věru, také se silikonovými doplňky a mluvčí Renátu, neteř sekretářky Edity, členky sociálně demokratické mládeže. Renáta vařila ráda kávu na espresso přístroji. Měly pro nás vždy připraveny Mozartkugeln a řecký jogurt. Praděda byl člověk spravedlivý a životem poučený. Když na něm chtěli podepsat pochybné žádosti o poskytnutí dotací z fondů EU, tak to odmítl a předstíral ischemický záchvat s cévní mozkovou příhodou.

         Od té doby náš praděda pracoval jako ředitel menšího podniku v severních Čechách. Jeho generálské oslovení bylo fuč. Do práce ho vozil pan Brázda limuzinou Škoda Superb Combi. Byl příjemnější a rád vtipkoval. Také nás někdy svezl. Byli jsme rádi, že můžeme zpívat české písničky. Nejraději poslouchal Nedvědy. Sekretářku u pradědy dělala paní Vytrvalá, která absolvovala kurz asertivity a bylo těžké se od ní něčeho dožadovat. Trvala hlavně na tom, že nejlepší kafe je turek, což praděda snášel trpělivě. Dostávali jsme od ní ovesnou tyčinku, abychom byli zdraví a pro osvěžení bonbónky Tic Tac s příchutí melounu. Na stěně nad vzrostlými sansivierami byl trezor, maskovaný obrazem s pastýřským námětem. Když ho děda odmítl otevřít pro výplatu imigrantským pracovníkům, zaměstnaných bez povolení, ve funkci skončil.

         Od té doby na pradědeček pracoval jako mistr v odloučeném závodě v západních Čechách. Do práce jezdil naší starší Felicií, někdy autobusem Student Agency, kde si rád přečetl denní tisk. Jezdit jsme s ním již nemohli, protože nám to rodiče rozmluvili. Tušili po zkušenostech, že to s dědou nedopadne dobře. Instantní kávu si vařil sám, protože turek mu nedělal dobře na žaludeční šťávy. Počet cukrů neměnil, spíše slazení někdy vynechával, kvůli začínající cukrovce. Přestal vyprávět historky ze stranického školení a dělal, že si na nic z totality nemůže vzpomenout. Někdy zapomněl i večeřet. Když se ho v dílně ptali, jestli podepíše petici proti homosexuálním sňatkům, řekl že za podobné hovadiny si svoje odpracoval v Jáchymově a chce mít klid.

         Od té doby praděda pracoval jako vedoucí skladník většího obchodního řetězce. Do práce jezdil na elektrokole Apache Dakotah, nebo nízkopodlažním kloubovým autobusem Irisbus. Původní dámské kolo Favorit mu ukradli bezdomovci. Kafe si vozil tradičně v termosce, ale mohl se napít jen o přestávce. Když kamion přivezl jablka, původem z Jihoafrické republiky, musel pomáhat při skládání, protože skladníků bylo málo. Domů přijížděl zpravidla unavený a jen s nechutí cestou rozdával letáčky o slevách při akci prodeje zboží na konci data spotřeby. Jednou se ustrnul nad elegantní zákaznicí a řekl jí, tenhle šmejd si nekupujte. Bohužel to byla manželka vedoucího prodejního komplexu.

         Od té doby praděda již pracoval nepravidelně, brigádnicky, jako doplňovač zboží v menším obchodním řetězci. Chodil do práce pěšky a tvrdil, že mu to doporučil jeho praktický lékař.  V sudé dny si sladil kávu dvěma cukry. Posilovalo ho to při prodeji Nového Obzoru u Muzea na Václavském náměstí. Měl štěstí a svojí přihrblou postavou vyvolával v kolemjdoucích takový soucit, že za hodinu měl vždy prodány všechny výtisky. Bohužel se jeho stanovišti před schody do podchodu všimla konkurence a vyslala tam ještě vzhledově ubožejšího bezdomovce s časopisem Patro. Pokusy o zamezení konfliktů mezi kameloty nebyly úspěšné. Nedošlo ani k dohodě o prodeji obou streetpapers společně. Jejich spor vyřešila Městská policie.

         Oba kameloti si povinně odpracovali 100 hodin úklidu v parku na  náměstí Míru. Zvykli si tam a v současné době na lavičce před kostelem svaté Ludmily krmí městské holuby.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.05.2018 11:02:20lastgasp

Já rád prospívám, hlavně že se lidé baví. Díky Kolobajdo za komentář a uznání.

 

29.05.2018 09:27:03Kolobajda

Není to ani amorální, ani zcela originální. Přesto to stojí za hodnocení, je to zábavné a dobře se to čte. Při takové správné veřejně prospěšné práci si užiješ i legraci. Vím o tom své.   . -))   /**

23.05.2018 13:15:15agáta5

muhehehehe (děsivej smích):)))))))))))))) tohle miluju... proti homosexuálním sňatkům nemám ani ňu :)))

a to jsem v Jáchymově neseděla... vlastně kecám, seděla, na terase orvanýho penzionu v hovnech po holubech z Mírovýho náměstí :))) a pila turka, protože mám šťávy ještě dobrý a občas si i můžu odplivnout nad tím naším skvělým životem :))))  tenkrát jsem plivala do lesa a proklínala církev, protože jediný, na co se dalo koukat v Jáchymově byl právě kostel - opravenej...

díky za zapadlý vzpomínky... bože, já bych mohla psát i v noci .. těch hororů životních :))

23.05.2018 11:06:18Gora
redaktor poezie a prózy

Systém stejný jako v první části, ale /na mne/ stále zabírá - vtipné:-)

23.05.2018 08:55:39revírník

Výborně napsáno. Pobavil jsem se.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.