Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
V jatelině
datum / id25.05.2018 / 487988Vytisknout |
autorzd.hledač
kategoriePovídky
zobrazeno167x
počet tipů11
v oblíbených0x
do výběru zařadilLakrov,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
V jatelině

               Ten nápis mě nenechal celý den v klidu. Byla to natolik nezvyklá věc v mém životě, natolik znepokojivá… a taky mě nikdy nenapadlo, že by se dalo tak úžasně psát na silnici. A tak dobře, že to ani auta nerozjezdila, ani náklaďáky, a pořád to šlo číst.

            Bylo to skoro přes celou cestu, velikým bílým písmem na šedivém asfaltu: LADISLAV MARTYKÁN NEVINĚ UMUČEN PROČ A ZA CO? I s tím chybějícím N, zrovna jsme to brali ve škole, v téhle větě je to příslovce, ne podstatné jméno.

            Bylo to napsáno před Martykánovým barákem, to dá rozum… hned u kolončácké autobusové zastávky, kde jsme se scházeli do školy… V Sedleci je jen pětiletka, od šesté se jezdí do Mikulova, což je super, protože Mikulov je město. U toho nápisu stál žigulík VB, a vojáci se psem z našeho PS útvaru. Jeden vojcl to zkoušel gumovat podrážkou, jenže to nebyla křída, ale poctivá barva, nešlo mu to. Nešlo mu to, ani když to polil vodou z kanystru.

            Kousek odtud, na parkovišti pod vinohradem, stála cestářská cisterna, a mašinka k dělání okrajových čar silnice. Včera jsme kolem toho monstra kroužili na kolech, byla neděle, jestli se něco nedá… barevné drátky od světel, na parádní vyplétání špic kola… nebo tak něco… I dvanáctiletému klukovi bylo jasné, odkud je ta barva, že je cestářská, a jen tak dolů nepůjde. Jenže kdo by poslouchal kluky.

            Odpoledne, po škole, u jídla (ve škole jsem na obědy nechodil, mamka vařila každý den, do práce nemohla, rakovina prsu) jsem se zeptal na ten nápis.

            „Tomu nerozumíš, Zdenku… Běž si udělat úlohy,“ řekla mi maminka.

            „A králíkům jatelinu, včera jste toho moc nedonesli. A ne tu starou za barákem, je už samý stonek. U rybníka je mladá,“ rozčílil se tatínek, protože ty kurvy, slyšel jsem ho včera říkat na dvoře, stonky nesežerou, a zašlapou je do slámy, a kdo má furt kydat takové kopce…  Takže normál, nic, co bych nečekal… a ta mladá jatelina, to je taky hnus, té vysoké je plný koš za pět minut, mladou budeme s bráchou škubat u země hodinu, s kosákem těsně u prstů.

            „Já vím, kde vzali tu barvu,“ řekl jsem mezi sousty.

            „Hergot, povídám ti, že ne tu stonkatou!“ křikl po mě otec, až jsem stáhnul hlavu mezi ramena, ale nepřiletěla. „A žádný fotbal do tmy!“ To bylo blbé, fotbal byl v plánu… a že se stmívá blbě brzo, za to snad kluci nemůžou…

            Po ruce mi stékalo sádlo ze zadního stehna králíka. Ne že bychom měli sádelnaté králíky, ale králík se pekl vždy společně s něčím od prasete, aby nebyl tak suchý. Ti kluci nás jednou sežerou, říkala často maminka u stolu se dvěma pekáči. Jen ať si dají, odpovídal vždycky tatínek. Kluci, pamatujte si, tolik masa už nikdy v životě mít nebudete!

            Tatínkovo absolutní štěstí bylo, když byl plný mražák masa, a zavařovačky plné masa, a ve špajzu visely špalíčky uzeného a špeku, a klobásky…  Zabíjeli jsme ročně čtyři prasata, a milion kuřat, kačen, králíků, a holoubat. Všechno jsme spolehlivě sežrali.

            Tatínek měl masové trauma, trpěl v dětství hladem. Měli obrovské hospodářství, ale tak trochu lakotné… maso, vejce, mlíko, všechno prodávali, a za peníze kupovali další a další krávy a koně a pole a vinohrady… aby jim to potom komunisti všechno sebrali… Tatínkova nejoblíbenější vyprávěnka byla o suchém chlebu, který si tajně mazal švestkovými povidly ze spodní strany, aby to babička neviděla… Tatínek, rok narození 1942, Chorvatsko, Kapela – Batrina, nám taky hodně vyprávěl o válce, takže až tak vážně se všechno brát nedalo…

            Děda to komunistické řádění nepřežil, ale umřel snad na rakovinu, ono se to přesně nevědělo… a babička říkávala, že poprvé si odpočinula až v družstvu, už ve čtyřiceti byla úplně udřená…

            „Mami, kdo je umučený?“ zeptal jsem se znovu, když otec odešel na dvůr.

            „Nikdo,“ řekla mi, ačkoliv kdybych jí takhle odpověděl já, byla by dost nepříčetná. „Paní Martykánové je mi líto…“ A zdála se mi nějaká do bečava.

            „Paní Martykánová tam napsaná není,“ upozornil jsem ji. Něco se říkalo, že její manžel, nebo syn, nebo kdo, byl ve vězení… ale nic moc jsem o tom nevěděl.

            „Někdy trpí nejvíc ten, o kom se nepíše,“ řekla mi maminka, to abych měl o čem přemýšlet.

            Osobně znám jen dva umučené, Ježíše, ten je umučený na obraze u nás v kostele, na kříži… a Gojko Mitiče, toho mučili u mučednického kůlu ve filmu Synové velké medvědice, ale ten se z toho velmi vtipně dostal. Ježíš prý taky, ale u něho nevím, jak to s ním přesně bylo dál… Ptal jsem se babičky, ta ví o kostelních věcech všechno, ale jenom obrátila oči k nebi, a řekla Odpusťmupanebudusezanějmodlit… což se mi zdálo docela slabé. A ještě mi jednou řekla ve škole třídní Fojtíková, co nás má z chemie, že ji jednou umučím. To když se mě ptala, jestli je možné smísit dvě nějaké chemické látky, a já věděl, že obojí, ano i ne, může být blbě, a že v takovém případě je lepší neodpovídat. Třídní měla i holky na tělocvik, a já jednou slyšel, jak některé, co si u ní stěžovala, že tohle jí nejde, řekla, že má pohnout zadkem, že všechno jde, když se chce… Tak jsem to řekl, že všechno jde, když se chce, ale pro chemické látky asi neplatí to samé co pro tělák, protože soudružka Fojtíková mi řekla, že i kdyby se kór moc chtělo, tak že to tedy nejde… ale kulu jsem nedostal, protože jsem pobavil.

            Šli jsme s bráchou na tu jatelinu, do koše hodili kopačák a dva srpy, a já ještě přidal starou hliníkovou konvičku z garáže, a nůž, a štětku, co byla tak ztvrdlá od barvy, že jsem ji musel roztloukat kladívkem… a za přejezdem, na té mladé jatelině, jsme hráli fotbal až skoro do tmy, bylo nás dost, kluků z Kolonky… a pak jsme všichni žali tu jatelinu, a trhali, už na to skoro nebylo vidět…

            Na parkovišti, pod vinohradem, pořád stál ten cestářský stroj. Nevěděl jsem pořádně, jak na to, ale Vaca jo, ten ví skoro všechno. Uřezal nožem jednu z plastových hadiček, a napustili jsme plnou konev té úžasné nezničitelné svítivě bílé barvy… a Vlastík pak na té hadičce udělal uzel, to aby všechna barva cestářům nevytekla na zem, a aby nás pak za to nezavřeli a nemučili jako toho Martykána…

            A celá Kolonka, všichni, kdo šli v úterý ráno na vlak, nebo na autobus, nebo do Sedleca nakoupit do Jednoty, si četli kousek od Martykána, před barákem Ivany Kohútové, velkými tiskacími písmeny, které žádné auto nedokázalo rozjezdit: MILUJI TĚ, IVANO K. Protože to jsem ji ještě miloval, ještě jsem nevěděl, že mě za pár dní zmlátí na zastávce jen kvůli tomu, že jsem si půjčil její kecky do tělocviku… a že bude po lásce.

            Žádné auto VB u toho nápisu nestálo, ani vojáci, ale stejně mi to připadalo, že jestli ne jako Gojko Mitič, tak skoro jako umučený Ladislav Martykán jsem taky tak statečný…

           

           

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.06.2018 13:24:26kvaj
redaktor prózy

Líbilo se mi to moc. Tip.

07.06.2018 14:50:20Zdenda
Napsane je to hezky. Bavilo me to, i kdyz to mnozstvi zivotopisnych udaju tam podle me moc nefunguje.
06.06.2018 20:55:19Kolobajda

Vše, co bych napsal do kometáře k dílu, už perfektně vystihl Lakrov. Tak co dodat? Jen to, že jsi mi padl do noty a strefil se do oka. Já (abych se zas tak moc nechlubil) mám sepsaných taky několik takových vzpomínek, a pár bys jich tady našel. Mám rád ten skrytý humor i v méně humorném příběhu.  /***

02.06.2018 11:47:36Vigan

Je to takové nervozní psaní, trošku ala Slunce seno..ale líbilo se mi to..Martykán, Kolonka, to je tady..Moravský Písek..Veselsko?..:-)

01.06.2018 14:23:53Gora
redaktor poezie a prózy

Možná jsi, Zdeňku, viděl, že jsem tvoji Jatelinku do soutěže zařadila, tak dík:-)

01.06.2018 13:59:00zd.hledač

Irenko, tobě dám souhlas ke všemu! :-)

 

Jeff - moc děkuju!

31.05.2018 07:59:49Jeff Logos

Pěkně popsané

29.05.2018 19:27:04Gora
redaktor poezie a prózy

Ráda bych nominovala tvoji povídku do místní soutěže, dáš souhlas?

29.05.2018 19:19:03zd.hledač

moc děkuji všem za čtení, a komentáře!

 

Oskare - přesně, zapařit se nesměla! :-) 

Lakrove, jsem na Písmáku jenom chvilku... a píšu jenom chvilku, jsem mladý začínající nadějný... chvilku před smrtí :-) no ono to tak všechno bylo, nebo aspoň já si to tak pamatuju... 

29.05.2018 15:08:30Lakrov
redaktor prózy

Rafinovaný úvod, vzbuzující zájem předhchází krásnému dětsky prostému vyprávění,  na jaké se zmůže nejspíš jen ten, kdo dětství opravdu prožil a nej jen přežil,  jak se k tomu staví (nebo jsou k tomu vedeny?) dnešní děti.  I bez odhlédnutí na začátek už vím, kdo je autorem a že je stylem dost podobný  jinému (který už vkládá na Písmák  mnoho let) -- tedy není-li jen jeho druhou  "inkarnací".  TIp.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.