Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Strýček Věrek - Dřevo a uhlí
datum / id26.05.2018 / 487998Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno65x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

   „Já vždycky u vás dostanu takovou žízeň, maminko" pochvaloval si Věrek po polévce „Ta je na tý práci snad to nejlepší" a zmizel k „Mostu", kde si dal pár velkých piv a jedno nebo dvě ty mrňavý, u kterých tamní strejcové dělali „ááá" a já pořád nevěděl proč. 

Strýček Věrek - Dřevo a uhlí

   Můj strýček Věroslav miloval svou maminku. Vychovávala ho v dobrého člověka, i když to často bylo nad její síly. Ochraňovala ho a vždycky stála za ním. Často bohužel i v okamžiku, kdy tajně kouřil ve vrbičkách. To pak vařečka měla posvícení. Ovšem kdykoliv měl cestu kolem, nezapomněl nakouknout, jestli zrovna něco nepotřebuje.

   „Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá?" ozvalo se většinou přidušeně za dveřmi, hned po melodickém zaklepání. Babička se smála „Inu pojď dál, panáčku" a pozvala ho přes práh a říkala, kam na ty hlouposti pořád chodí a Věrek jí vysvětloval, že to člověka prostě musí bavit, jinak to nemá cenu. „No a právě o tomhle mluvím" a babička se napřáhla, jakože mu dá pohlavek, ale to by si musela stoupnout na to štokrle, co bylo u kamen, protože byla o hlavu menší. Tam ale vyspával své týdenní flámy náš kocour Mour.

   Když přivezli na dvorek fůru uhlí, zjevil se podivnou náhodou u branky. A že jde zrovna kolem a vidí tu hromadu, tak že by jí, s dovolením, odnosil do komory. Co na tom, že už měl na sobě montérky a v kapse rukavice. Ostatně, nikdy neuměl dost účinně lhát a ta neobratnost ho také většinou rychle dostihla, společně i s nějakým tím menším tělesným trestem. Obyčejně to bylo vytahání za ucho, což mi předvedl a ono to fakt bolí. Nekecám!

   Babička otevřela almaru, vnořila se do ní téměř celá jako do hlubokého jezera a našla na spodku jakési malé plátěné kalhoty, snad ještě z dob tatínkova dětství. Věrys si mě totiž u babičky vyžádal, abych mu s tím uhlím pomohl. Prý mám to bezvadný dřevěný nákladní auto se sklopkou a s tím to bude natotata hotový. Bábinka mi ještě dala starou košili s dlouhým rukávem, ohrnula mi nohavice u kalhot a strýc mi kolem pasu omotal kus provazu coby pásek. Ačkoliv jsem v tom úboru vypadal trochu jako tajemný mnich, byl jsem hrdý na to, že jsem mohl vyrazit se strýcem ruku v ruce na likvidaci té obří hromady černého tepla. Věrek si naplnil lopatou svou putnu a mě přidal trochu na můj náklaďák, který se dal tahat za provázek a kterému lehce vrzala kolečka podle kterých mě vždycky lehce našli.  Pak jsme společně vyráželi do komory a vytvářeli tam uhelnou pyramidu. Když jsme procházeli kolem otevřených dveří světničky, volal „ Tak už vám to vezem, paňmámo." A babička, že je moc ráda a až to složíme, ať se stavíme na svačinu, že bude hustá nudlová polívka.

   A já jsem se statečně snažil uhlí vysypávat co nejvýš jako Věrek, ale to jsem se musel částečně vyškrábat po uhelné haldě, což vedlo k několika sesuvům a nebezpečným závalům. Netrvalo dlouho a vypadal jsem, jako bych to uhlí přímo těžil. Věrek se tomu smál a říkal, že vypadám jako horník po rekordu a když jsme se míjeli na cestě, vždycky mě zdravil „Zdař Bůh" a já bez přestání tahal jedno auto za druhým a padaly mi každou chvíli ty kalhoty, protože ten provaz se nějak vytáhl nebo jsem se během „rubání" scvrknul. Putna k putně a náklaďák za náklaďákem a bylo hotovo. Ještě, že mě strýc měl, jinak by to určitě nosil až do večera.

   „Karviná hlásí splněno, maminko" oznamoval, když mě umýval v lavoru s teplou vodou, kterou bábinka ohřála na kamnech. To už taky na stole kouřila silná a voňavá hovězí polívka plná nudlí. Věrek si vzal čerstvý rohlík a přikusoval ho k polívce a já nemohl být samozřejmě pozadu a tak jsem si taky jeden vzal a opatrně zjistil, že je to sice zvláštní chuť, ale kupodivu mi to chutná. Strýc se usmíval a byl rád, že mě naučil zase něco nového. Občas to dělám i dnes, i když ostatní nad tím kroutí hlavou, ale já vím své a oni neví, o co přichází, protože křupavý rohlíček chuť hovězí polévky královsky podtrhuje.

   „Já vždycky u vás dostanu takovou žízeň, maminko" pochvaloval si Věrek po polévce „Ta je na tý práci snad to nejlepší" a zmizel k „Mostu", kde si dal pár velkých piv a jedno nebo dvě ty mrňavý, u kterých tamní strejcové dělali „ááá" a já pořád nevěděl proč. Jelikož mi ale většinou koupili nějakej ten cuc, tak jsem se po tom ani nepídil a slušně poděkoval. 

   Stejně jako s uhlím to bývalo i se dřevem, které babičce nechal dovést místní hajný, o kterém jsem se později dozvěděl, že byl v mládí do babičky zakoukaný, a i když si pak vzal paní Růženu z vedlejší vesnice, která dělala skvělé svatební cukroví, babičku stále nosil ve svém srdci. Ta se mi jednou u necování „přiznala", že to moc dobře věděla a občas toho i náležitě využila. Stačil třeba její laskavý, neodolatelný úsměv a nikdy její žádost, o nějaký ten metr dříví, nedokázal odmítnout. Zvláštní bylo, že paní Růžena o tom všem věděla a přesto byly s mojí babičkou velké kamarádky. Bábinka jí často pomáhala s cukrovím a obě to moc bavilo. Hlavně pak „likvidace" těch nepovedených kousků. To si udělaly kafíčko a zpucovaly je všechny na zápraží do posledního drobečku. Naštěstí to ani na jedné nebylo vidět a tak si to mohly užívati do sytosti, a pokud se při pečení příliš dařilo, tak prostě nějaký ten kousek „nechtěně" rozmáčkly nebo nějakou nešťastnou náhodou upadl. To aby měly čisté svědomí, že neujídají zbůhdarma a nemusely potom zatěžovat pana faráře při zpovědích. Tak si teď říkám, že hajný si musel úplně vrnět blahem, když se mu tyhle dvě sešly doma. Měl vlastně přesně to, po čem celý život toužil, i když to byly jen chvíle pomíjivé.

   Na zpracování dřeva se většinou strýček sešel i s mým tatínkem a to teprve škádlili babičku, až na ně hrozila hůlkou. Tu sice ještě nepotřebovala, ale visela tam drahná léta na stěně. Různě si ji dobírali, dělali si z ní legraci, pak jí zase nechtěli sníst svačinu, kterou jim uchystala, že prý se nají, až bude hotovo a odmítali odpočívat, protože by se rozseděli a už by se tělům do ničeho nechtělo. Babička je chodila každou chvíli kontrolovat, aby se jí nestrhali a pořád je přemlouvala na svačinu, a že teda ty párky hodí na kompost a bude to! Strýc pokrčil rameny, ať to klidně udělá, že jim to nevadí, že oni si to klidně pak sní i z toho kompostu, protože nejsou žádnej cimprlich. Babička jen mávla rukou a jakoby rozzlobená odešla do světnice upéct buchty a poslouchat u toho v rozhlasu po drátě Standu Procházku & spol.

   Bratři se střídali u cirkulárky, která jim údajně krásně zpívala, což jsem tehdy vůbec nechápal. Až v pozdějších letech jsem si tyto okamžiky téměř vždycky vybavil, když jsem poslouchal Nirvanu a Kurta Cobaina. Snad proto jsem ho měl taky rád. Nicméně tenkrát jsem statečně podával polínka, pokud jsem je unesl a oni mi za ně pokaždé poděkovali a říkali „děkujeme, pane cvrčku" a mě se to líbilo a oni řezali a řezali a vyprávěli si vtipy, ale museli se krotit, neboť tam měli dítě, které nechtělo své milované opustit ani na chvíli a bylo jedno velké ucho s nebezpečně velkým uložištěm dat ve své hlavičce. I pití mi babička musela přinést až mezi piliny, protože jinak by mi mohlo něco uniknout. Polínka ubývala a piliny se kupily a všichni tři jsme jich za chvíli byli plní, neboť se čas od času dvorkem proletěl neposedný větřík se svou sestrou meluzínou v závěsu a nasypal nám piliny snad i do kapes.

   Pak se pro změnu zase sekalo, ale u toho jsem se moc motat nemohl, protože jsem byl zaháněn do bezpečné vzdálenosti. Občas totiž některý neposedný kousek nabral nebezpečný směr a snažil se někoho udeřit do čela nebo do nějaké jiné citlivé části těla, která bolela o to víc. Bratři sekali a sekali a vytvářeli si pořádnou žízeň, se kterou se doslova mazlili a vyloženě si ji užívali a hýčkali. Navečer, když odlétlo poslední polínko na hromadu pokořeného dřeva a sekery byly zaseknuty hluboko do špalků, pánové se nenápadně vytratili zadem kolem potoka k hostinskému Jarkovi, aby ho oblažili svým luzným zjevem plným pilin a uhasili oheň v útrobách. Pivíčko jen zasyčelo, až jim z hrdel vyletěla pára. Dali ještě jedno, típli cigarety a nenápadně se vrátili na dvorek, protože babička už měla připravenou svačinovečeři. Ta jim naoko vynadala, že jsou zase jako malí kluci, co si myslí, že si přijdou na starou mámu, ale to se šeredně mýlí. Vždycky je prý prokoukla, už když jako malí provedli nějakou nepřístojnost, a že ona na to má čuch. Strýček babičku objal, až se pomalu v jeho objetí celá ztratila. „Ale to my dobře víme, maminko".

   Jen co se totiž dohoupala poslední větvička bezu u potoka, přišla se podívat, jak na tom jsou chlapci s prací. Zaseknuté sekery jí okamžitě požalovaly, co se stalo a já to srdnatě potvrdil. Byl jsem za to pohlazen po rozčepýřené hlavičce a v ruce mi přistála vlažná buchta s mrkví a mákem a občasnou rozinkou. Kroutila hlavou a říkala, že se z těch kluků jednou zblázní a že to bude asi hodně brzy. Pak mi řekla, abych já svojí maminku takhle nikdy nezlobil a vyčesávala mi při tom piliny z vlasů. Já jsem to sice s plnou pusou odkýval, ale byla velká škoda, že jsem s tím už stejně dávno začal.

   Druhý den se rovnalo dřevo a u toho jsem zase nemohl chybět. Úspěšně jsem se pletl se svou malou ošatkou plnou polínek pod nohama a byl, co chvíli, posílán na lavičku, abych si prý odpočinul a nechal taky nějakou práci pro ně. Ale co bych to byl za pomocníka, kdybych je poslech a nechal je všechno oddřít samotné. Snad díky nějaké strýcově telepatii nebo co, zjevila se mezi brankou sestřenice Magdalena s nezbytnou mrkací panenkou a po chvíli si mě odtáhla do bezu, protože si chtěla hrát na školu nebo na doktora. Už si nějak nevzpomínám. Chlapům se ulevilo a mohli se bez obalu začít věnovat peprným vtipům a rozmluvám o ženách, kterým říkali holky, zapíjet to všechno lahvovým pivem a přitom obkládat celou chalupu dřevem a slzet od kouře z cigaret, které se jim napevno usadily v koutcích. Později jsem to samozřejmě taky zkoušel, ale zjistil jsem, že kouřící cigáro v koutku je pěkná kravina. Leze to nejen do očí, ale hlavně každou chvíli do nosu a vůbec to stojí pěkně za prd.

   Když mě „paní učitelka" mezi bezovým proutím dostatečně potrápila v počtech, vybraných slovech a provedla zevrubnou prohlídku, byl čas večeře a babička nás všechny svolala ke stolu. Dokonce i chlapi šli a bez odmlouvání.

   „Jo, byla tady Jarča" povídá babička, zatímco my si mlaskali nad míchanými vajíčky s nasekaným párkem a pažitkou. Jarča byla místní pošťačka a s lazebníkem Sochorem byli nejlépe informovaní lidé v obci. „Říkala, že prej Fialům jezeďáci přejeli psa. No, toho velkýho, černýho...však ty víš, Věrku, kterýho. Takovej ten,… jak je pořád tahal k rybníku a za každým hned skákal do vody a pak je topil."

   „On je netopil, maminko, on je zachraňoval, víte? To oni tihle psi dělají. Maj to v genech."

   „Stará Králová říkala, že je topí."

   „No, když to říká stará Králová, tak to halt muší bejt pravda" smál se strýček i s tatínkem a já se smál taky i když jsem věděl prd co je směšnýho na tom, když má stará Králová pravdu. Babička mávla rukou. „No, tak teď už je tam tahat nebude. Tahá prej za sebou zadní nohy a Jarča, říkala, že Sochor tvrdil, že je to tak akorát na utracení. Jo a Fanda z „kopečka" se prej bude ženit"

   To byl skok! Až chlapi přestali jíst. Babiččiny myšlenkové pochody občas nabraly podivný obrat i směr.

   „S Marjánou od Holanů. No, oni toho teda spolu moc nenachodili, spíš asi naleželi."

   „Takže jí naštěkal do boudy." konstatoval suše Věrek a tatínek se zakuckal a vystřelil vajíčka pomalu i nosem. Babička se podívala na mě jak mám vykulený oči a pak na Věrka a trochu se zamračila. Asi jí taky nebylo moc jasný, stejně jako mě, proč by Fanda z kopečka měl u Holanů štěkat někam do boudy. A už vůbec bylo divný, že by mu to jejich Asta dovolila.

   „No, proč o tom vlastně mluvím, psala Jiřina." (Jiřina byla moje teta, ale tu jsem vlastně nikdy neviděl). „ Že prej jsou v Jugoslávii, že se maj moc pěkně, že nás všechny moc pěkně pozdravujou a přejou nám všem zdraví." A položila na stůl pohlednici, kde se malé loďky pohupovaly na mořských vlnkách." Takovej nerozum. Ta dálka a těch peněz! No, hlavně, že se jim tam líbí."

   „Teď, hlavně, aby si ji tam nechtěli nechat." smál se táta.

   „Jugoslávci? Jako proto, že má světlý vlasy? Prosím tě. Však oni by ji lifrovali honem rychle zpátky, až by zjistili, co je to za můru." Mávla rukou babička.

   „Ono je to do Itálie jen skok."povídá Věrek. „a lidi to tak dělaj. Však víte, maminko. Pepek už je tam dva roky a špatně se nemá… a ještě starejm posílá něco na přilepšenou."

   „No jó, ale Jiřina? Dyť má malou, sotva dvanáctiletou holku...a prd umí"

   „Já vám nevím," řekl tatínek a vytíral zbytkem chleba svůj talířek. Věrys si zapálil, my s Magdou kývali nohama na židličkách a babička se uchýlila ke svým vysokorychlostním myšlenkám. Ve vzduchu jako by zůstal viset velký otazník.

    A co byste řekli?

    Zůstali tam!

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.06.2018 11:53:29Oskar Koblížek

Snažím se jí vyhýbat, vždyť doba to pro nás byla vskutku zábavná. 

13.06.2018 11:28:01Jeff Logos

Obdivuhodné a mistrovské tahy autorským perem. Jsi mistr v popisovaní dávných časů a přitom neupadáš do laciné melancholie.

30.05.2018 12:52:22Oskar Koblížek

To mě velice těší, Meggy. Zdá se tedy, že to nemusí být jen pro pamětníky. :o)) Pěkný den.

30.05.2018 11:55:30Meggy607

pěkné :) dobře se četlo T.

28.05.2018 17:47:09Oskar Koblížek

To mě moc těší. Dík a zdravím. O.

28.05.2018 14:17:50Yan73

Líbí, ahoj Y.

26.05.2018 21:01:24Oskar Koblížek

Jsem rád, Karle, že celkem u dosti jedinců (čtenářů) se setkávám právě s tím, že si připomínají svůj krásný svět dětství. Myslím, že nás byla většina, kteří zažívali podobná „dobrodružství. A to je jen dobře. Děkuji.

26.05.2018 20:54:12Oskar Koblížek

Hezký večer, Goro. Tentokrát jsem před vyprávěním raději nejdřív "decentně" okolo chalupy poklidil. :o))

26.05.2018 20:52:10Oskar Koblížek

Kočkodane, milý a zlatý. Tak plyny, pravda, občas důstojně pouštěl a jádra rozličných druhů rád a s rozkoší louskal. :-))  No a na vztek si postupně zvykneš. ;-) Hezký večer ti přeji.

26.05.2018 18:54:16Kočkodan
Trošku jsem postrádal líčení, jak se Věrek ještě popasoval s plynem a jádrem

Já vždycky u tvých dílek dostanu takovej vztek, Oskárku. Ten je na tom čtení snad to nejhorší. ;-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.