Romance profesora Yakody

Příprava

Slunce pomalu zapadalo a ve svém malém tokijském bytě se profesor Šinzó Yakoda připravoval ke schůzce. Čekalo ho setkání s jednou ze studentek, kterou měl navést v jejím bádání o Truffaut-Gauguinově syndromu, tématu její diplomové práce a jeho celoživotního bádání. Přestože samota profesora proměnila v lidského pavouka, nikdy se nevzdal péče o zevnějšek; a tak pečlivě vybral košili, kravatu, kalhoty i sako. Když jeho digitální hodiny zablikaly půl devátou, vyrazil.

Setkání

Dívka jménem Sasuke dorazila chvíli po něm. Podali si ruce a uklonili se, jak se slušelo. Číšník přinesl jídelní lístek a oni si vybrali. On si poručil blahosklonné rizoto, ona si přála nesmělé sabží s tomaty. Jedli. "Pod každou pokličkou se ukrývá něco jedinečného, nezřídka temného," pouštěl šťávu zamyšlení on. Ona brala a těžkala ty plody rozumu mlčky a s vášní opravdového sadaře. Příměry a jinotaje v její péči dozrávaly v radostná sdělení. Předtím než sešli na akademickou cestu, hovořili ještě dlouho o lidství v jeho surové, společenskými zákony nezkalené podobě; nejednou byla věta ostrá jako meč samuraje otevírající tělo na vnitřnosti; to zas ona hojila tichým úsměvem ránu přílišného poznání jako balzám z wasabi. Teprve v samém závěru večera, když už měli oba pocit, že vyčerpali rejstřík témat zvláštního významu, vzali k řeči povinnosti.

Sasuke mu líčila, co ji přivedlo k záměru napsat svou práci o syndromu ostatně také nijak běžném, aby přešla k samotné věci a svému přínosu, který spatřovala ve výzkumu, jejž provedla na půdě heidelberské zemské univerzity. Byl spokojen, ale unaven. Sakurová svíce dohořívala. 

A jak se plamen blížil ke konci knotu, zadíval se profesor Yakoda do výstřihu své studentky a pil. A ona se nechala pít a už jen oba mlčeli a hořeli. A byli si vzájemně žízní i mlékem. 

Cesta

Tokio proudilo schizofrenními toky: světla, hluk, auta, lidé, signály, betonové žíly tunelů a mostů, sklo, kov, obrazovky; a nad tím vším indigový oceán do vesmíru. Taxík je odvážel k jeho bytu.

Vpád

Tak jako každá žena i Susuke podmiňovala intimní lásku bezprostředností, a tak když se za nimi zaklaply dveře bytu, začala ze sebe strhávat všechno oblečení a to samé čekala od něj. Profesor měl v úmyslu drobnou očistu, ale stržen nekompromisním ženstvím, i on se rychle odstrojil. Jen ještě o svíci Susuke požádala, což se stalo skutečností. V třepotavém plameni vonné svíce stáli tam nazí jako dlouhá chvíle básníka.

Koitus

Jako zemětřesení skutečnost zatřásla milenci a věže jejich fantazií, pečlivě vystavěné ještě dlouho před setkáním, se rozdrolily. Ze sutin představ a snů pak trčel prostý fakt koitu.

Přesto oba dávali najevo, hlasem a výrazy, že se stalo něco, co ještě nikdy nezažili a snad už ani nezažijí, jedině spolu. Dívali se z osmadvacátého patra mrakodrapu na hladinu indigového oceánu noci a věděli, že nedostatek vědění, omyly, přání a lži, kterými vyplňovali prázdno, jsou v perspektivě nekonečna nad nimi docela nevýznamné. Usnuli.

Ráno

Už samotný výraz „ráno“ je klišé. Všechno to, co by chtělo být na margo rána vypovězeno, nutně riskuje újmu. Co se stalo ráno, budiž zamlčeno.