Poslední tón

    Rozhodnutí odjet z Bezejmenné díry ve mě klíčilo několik let; a vlastně odjakživa, od první chvilky, kdy jsem už nebyl děckem. A snad právě v tom byl rozdělovník, či spíše most, mezi dětstvím a dospělostí: v tom, že jsem si uvědomil nízkost a bídu místa, kde jsem žil, kde jsem pracoval a kam jsem se chodil napájet vínem a kde jsem hledal poddajné dívčí klíny.

    Ještě před měsícem bych tento svůj příběh popsal jinak, rozepsal bych se o Díře i o svých bratrech, den za dnem bych probral vše, co mi teď připadá tak fádní a bezbarvé; a proč s tím ztrácet čas. Teď se chci soustředit na svůj přerod, je-li jaký, kdy jsem i ze svojí hlavy vyhnal Bezejmennou díru a stal jsem se jiným člověkem.

    Měsíce jsem o odchodu z Díry žvanil a kdekoho jsem s tím otravoval. Hledal jsem druhy na cestu. Přemlouval jsem své přátele i bratry. "A kam chceš odejít?" ptali se. "A co bys tam chtěl dělat?" Nemaje pádných odpovědí odcházel jsem pryč a chodil jsem do nejšpinavějších brlohů, v nichž se mi podařilo přemluvit šest rabiátů; šest zaměnitelných postav. Své druhy jsem naverboval z řad skrz naskrz prohnilých špinavců.

    Vyzbrojili jsme se nejrůznějším harampádím ze zaprášených truhel, ze starých půd i sklepů. Kupříkladu já: nasadil jsem si děravý kovový pancíř a nepadnoucí chrániče stehen, přehodil jsem si prošívaný kabát rozežraný od molů a k boku jsem si připjal rezavou dýku a nůž na krájení masa.

    Vyjeli jsme na starých herkách a prostí lidé u městské brány nám posměšně mávali na cestu. Nazdařbůh jsme se šinuli po královských cestách a brzy  nám došlo, že máme velmi málo zásob. V prvním hostinci jsme projedli a propili většinu peněz. Vedlo se nám neslavně.

    Druhého dne jsme míjeli karavanu obchodníků, byli to tři anebo čtyři usměvaví měšťané s tlustými panděry. Přepadli jsme ty kupčíky a ukradli jim všechen náklad. Zboží jsme prodali v zapadlé rybářské osadě.

    Křižovali jsme krajem. Číhali jsme v příkopech, ve škarpách a mezi stromy, tu a tam jsme se servali s jinou partou dobrodruhů, naučili jsme se rozdávat rány a začali jsme vypadat i k světu, převléknuti do slušivých kabátců a dobře padnoucích kožených zbrojí. Mou starou dýku a nůž brzy vystřídal krátký meč a úzký lovecký břit se zahnoutou čepelí. Byli jsme toulaví jak psi.

    Ach ano, a štěstí se u nás nezdrželo. V jedné vyhrocené šarvátce jsme pobili hned několik mužů; a jeden z těch můžů byl synem prvního výběrčího daní. A po pár dnech už nám šli v patách královští a hnali nás po všech ďáblech. Tři z nás padli při jednom střetu a my ostatní jsme, zablácení a zkrvavení, odjeli do pustiny, abychom si tam, jako praví toulaví psi, lízali rány.

    Zmátořili jsme se a jeli jsme dále divočinou směrem na východ.

    Po mnoha dnech, když už se nám zdálo, že nebezpečí pominulo, vjeli jsme do malé vesnice, abychom se dosyta najedli. Na rynku nás však zpozoroval hlídkující voják v královských barvách, výhružně zamával halapartnou a zvolal: "To jsou oni! To jsou vrazi!"

    Prchli jsme zpátky do divočiny a královští už byli zase za námi. V další bitce padnul další náš druh. Zbývali jsme tři.

    Utíkali jsme na východ, do hor. Míjeli jsme místní domorodé lovce vyzbrozené tupými kyji a primitivními oštěpy a klopili jsme zraky. Projížděli jsme ubohými osadami horských lidí. Jeden z obrů mi výměnou za můj meč věnoval medvědí kožich. Za trochu jídla jsme směnili i naše vyhublé koně.

    Vešli jsme do města Churu, poutního místa horských kmenů. A i zde, na vrcholku světa, o nás věděli. Na náměstí na nás zaútočili dva členové královské gardy, oba mí druhové padli a já jsem, s dýkou zaraženou v rameni, utekl. Klopýtal jsem úzkými uličkami cizího města. Padnul jsem do jakéhosi temného koutu ve slepé ulici, a tam jsem, v rohu mezi odpadky, usnul. Probral jsem se k večeru, stmívalo se.

    Marně jsem se pokoušel vytáhnout si z ramene dýku. Byla to překrásná zbraň vykládaná zářivými kameny, překrásná zbraň pevně zaklíněná mezi mými kostmi.

    Přehodil jsem si plášť přes záda.

    "Poraďte mi místo k přespání," oslovil jsem jakéhosi starého muže. "Pomozte mi najít místo, kde se nikdo na nic neptá, místo, kde bych se mohl schovat."

    Stařec mě zavedl před noclehárnu, nízké ponuré stavení v blízkosti chrámu.

    "Rád bych si zde pronajal pokoj," řekl jsem mohutnému správci. "Zaplatím vám drahými kameny," stáhnul jsem si plášť a prstem jsem ukázal na vzácnou dýku v rameni. Správce mě usadil na dřevěnou lavici a jediným škubnutím dýku vytrhnul. V tu chvíli jsem omdlel.

    Ležel jsem na lůžku v malém kamrlíku s výhledem na chrám. Byl jsem v jednom ohni. Třásl jsem se v záchvatech zimnice a z chrámu zaznívala hudba. Rytmické bubnování, hvízdání píšťal a jednoduchý zpěv.

    S nemocí jsem zápasil několik dnů a z chrámu stále znělo drnkání strun, nemelodické mumlání i znělý ženský zpěv, tu a tam některý nástroj utichnul, tu a tam se na několik hodin rozezvučel nástroj zcela nový či zazněl odpočatý hlas, nikdy však nebylo ticho, nikdy nebyl klid, vždy bylo slyšet nejméně dva anebo tři hudební nástroje.

    Rád jsem ležel a poslouchal jsem tu improvizovanou hudbu. Našel jsem v sobě klid. Napadlo mě, že Bezejmennou díru jsem si až do toho momentu nosil v hlavě, a že všude kam jsem vkročil, jsem si přinesl i všecku tu nízkost a bídu. A uvědomil jsem si, že i v Díře se dalo žít ve vší spokojenosti.

    Dlouhé hodiny jsem nehnutě ležel a napjatě jsem poslouchal. Nemoc mě opouštěla a já jsem sílil a spravoval se.

    Prodal jsem své věci a koupil jsem si prostý šat. S dlouhým vousem a s vlasy spletenými do zahnutého copu jsem zapadal mezi ostatní obyvatele onoho podivného města. Klidně jsem se procházel kolem královských stráží, tolik jsem se změnil.

    Konečně jsem vešel do chrámu. "Je psáno, že když hudba utichne, slunce přestane hřát," vysvětlil mi jeden z místních. "A lidé pomrznou."

    V duchu jsem si přál býti oním sólistou, jenž padne vyčerpáním a s posledním mým tónem by zhaslo slunce a nastala by věčná noc.

    Hudebníci seděli v kroužku a v silném náboženském vytržení muzicírovali. Byla to hudba okamžiku. Seděl jsem s nimi, tleskal jsem dlaněmi a tiše jsem přibrukoval.

    Uplynulo pár dnů. Královských přibývalo. "Hledáme cizince s čerstvou ranou na pravém rameni!" křiknul na mě jeden z ozbrojenců.

    "Nikoho takového neznám," řekl jsem. "A proč by tu na vás čekal!"

    "Brány jsou dobře střeženy, nemoh odsuď pláchnout. A kliď se, špíno!"

    Dalších pár dnů uplynulo. Napětí sílilo. Na vlastní oči jsem viděl hned několik potyček mezi měšťany a vojáky.

    "Zaveď mě ke svému veliteli, vojáku," řekl jsem. Vysoké šarži jsem pak ukázal ránu na svém rameni a důkladně jsem vypověděl svůj příběh.

    "Nemá smysl, abych tě teď trestal," řekl velitel. "Jsi jiným člověkem. O tvém trestu ať rozhodnou místní."

    Kněz mi dal třístrunnou loutnu a poslal mě do chrámu. "Hrej, človíčku, hrej a přemýšlej o své minulosti, zpytuj svědomí, rozedři si prsty, hrej až do omdlení, hrej, a až se ti loutna rozpadne v ruce, potom dupej do rytmu, zpívej a muč se."

    Denně jsem chodil do chrámu. Krom spánku jsem už nic dalšího nečinil, hrál jsem a ostrá bolest mi vystřelovala ze zranění v rameni, a mé prsty těžko snášely ostré struny; a ve svém trestu jsem byl šťastný!

    Snil jsem o tom, že bych v chrámu osaměl.

    Snil jsem o tom, že bych hrál sólo.