Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Vladimír Körner – Písečná kosa
datum / id28.05.2018 / 488055Vytisknout |
autorFruhling
kategorieKritiky (lit. kritiky díla)
zobrazeno239x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Vladimír Körner – Písečná kosa

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na začátek malý kvíz: co mají společného Údolí včel, Lékař umírajícího času, Adelheid, Zánik samoty Berhof? Ano, krom toho, že se jedná o poklady československé filmové tvorby, je to autor jejich knižních předloh Vladimír Körner. Jen málokdo si může zapsat tolik (kvalitních) filmových adaptací vlastní tvorby jako dlouholetý dramaturg ze severní Moravy. Krom jeho zaměstnání ve filmových studiích může být důvodem i historická povaha jeho díla, která se zdánlivě vyhýbá konfliktní politické současnosti. Je skoro až s podivem, že Písečná kosa, zasazená do vrcholného středověku, svou přímou filmovou adaptaci nemá.

 

Mladý Alwin v den patnáctých narozenin opouští rodný Sovinec, aby se – podobně jako kdysi jeho otec – přidal ke křížové výpravě. Společně s řádem německých rytířů se vydává na sever.  Historické znalostí napoví, že děj se bude točit kolem dobývání severního Polska a Pobaltí, a letmý pohled na mapu ukáže, který morfologický úkaz dal knize jméno. 

 

Písečná kosa však přes dějinné obrysy není historický román. Körner se primárně zaměřuje na postavy: nejen na jejich psychiku, motivace, ale také na interakci s krajinou a časem. Příběh je rozložen na silně vizuální výjevy, v nichž se postavy pohybují jako herci, a teprve souslednost ostře ohraničených obrazů posouvá a zpětně dotváří atmosféru a vzájemné kontrasty. Když se Alwin účastní bitev ve jménu řádu a křesťanství, Písečná kosa se mění na sérii epických fresek, útěk mezi pohany je podán v intimitě přirozeně plynoucího času.

 

Körnerovy postavy ale, na rozdíl od herců, nejsou vyprázdněné nádoby čekající na zaplnění vhodně napsanou replikou. Šlechtična, která pomáhá raněným rytířům, pohanská Lona, a samozřejmě Alwin – všichni mají vlastní tužby a motivace a jejich podrobná vnitřní psychologie překlápí Písečnou kosu z historického spektáklu do moderního románu. Stěžejním motivem není ornamentálnost válečných bitev, ale Alwinovo niterné balancování mezi touhou po řádu (ale duševním i sexuálním podvolením) a anarchistickou svobodou (ale setrvalým nebezpečím). Hrad poskytne nocleh, ale uvězní, pohanská vesnice je plná žen, které mohou vrazit dýku do zad. Alwinova cesta se lehce mění z hledání na útěk a naopak.

 

Téma nalézání a ztrácení Písečnou kosu přibližuje ke klasice českého historického románu Durychovým Blouděním z podobně vypjaté doby 30-tileté války. Oba autory nadále spojuje důraz na slovo. Körner je pochopitelně komornější, než rozsáhlá Durychova historická sága, ale i on dokáže pečlivě budované vnitřní napětí verbalizovat do naléhavě úsporných dialogů či naopak monumentálních slovních obrazů. Zároveň si nese i stejné břemeno upovídanosti a přebytečné zdobivosti. Paradoxně nejsilněji Písečná kosa působí v poklidných chvílích, kdy Alwin namísto toho, aby se účastnil bitvy, popíjí víno s rytířem a sleduje oblohu, či pluje na loďce s pohanskou milenkou.

 

S Durychem se nabízí ještě jedno zajímavé srovnání a to v nejzákladnější autorské vizi světa. Zatímco Durych, coby zasloužilý a katolík a nácek, prostoupil své knihy spiritualizující nadějí, Körner, který v druhé světové válce přišel o rodinu, zůstává nevyléčitelným pesimistou. Obrazy zkázy a úpadku jsou v Písečné kose zdůrazňovány s posedlostí hraničící s fetišem. Každý strom je hned zetlelý, dům výhradně zbořený, studna otrávená. Často se Körner nechá unést natolik, až se dostane ke konfliktu s vlastním příběhem. Z ženy, která je pro dobro okamžiku vylíčena coby ošklivá, se musí stát krásná světice, z tupé domoviny země zaslíbená. Jinak by nebylo k čemu vzhlížet, kam se vracet a příběh by se neposunul. Podobné nekonzistence samozřejmě zpochybňují naléhavost i intenzitu výjevů.

 

Celek však zůstává pevný. Síla obraznosti společně s důrazností jazyka vytváří podmanivou, chvílemi překvapivě intimní knihu, v níž je historie především kořením pro osobní příběh hledajícího člověka. A je jedno, je-li ten člověk křižák ze 13. století nebo současný čtenář.

 

 

autor: Vladimír Körner / vydáno: 2007 (1970) / nakladatelství: Duaphin

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.05.2018 13:37:58Vigan

Ühledné. Autora též ctím..

28.05.2018 23:19:38Movsar

poutavě přiblíženo. a pak sovinec, stáčím se tam ve vzpomínkách velmi dávných.

malá poznámka k tomu, co jsi akcentoval v úvodu: rezignace na politickou současnost. to je ta naše věčná touha uniknout zdánlivě neřešitelné politické současnosti, do různých vyprávění o minulém, pohádek a mýtů. škoda že nevznikají podobně kvalitní díla na právě aktuální témata.

28.05.2018 19:51:53Fruhling
Dik obema za cteni.

Zdendo, dobre vis, ze recenze na rps se co nejvic snazi tvarit, ze nejsou recenze.
28.05.2018 19:37:10Zdenda

Já se teda vůbec netuším, jak má vypadat správná recenze. Obvykle čtu jen recenze na rock, paper and shotgun - a ty vypadají jinak. Nicméně se mi to četlo dobře a myslím, že jsem pochopil, co bych od knihy asi tak mohl čekat. (I když po pravdě řečeno stačil mi vlastně jen seznam těch filmů, z nichž žádný jsem nebyl schopen dokoukat.) 

28.05.2018 17:10:06dark matters
redaktor poezie

Mám rada Körnera a táto recenzia ma preto potešila. A mám rada, keď sa recenzia čo najviac vyhne otrockému opisu deja, ale stavia skôr na analýze konfliktov a štýlu, tak, ako to robíš ty. Inak súhlasím s tým, čo píše reka. 

28.05.2018 11:45:30Fruhling

Dík za čtení a editorskou práci :)

Ty pasáže jsem zatím provizorně zafixoval a následně je ještě rozepíšu, protože jak vidím, vyzněly v přesně opačném tónu.

Durychovo Bloudění mi spíš než setting připomněla ta vnitřní rozervanost hrdinů.

28.05.2018 11:21:25reka
redaktor prózy

Dobré.

úraz -> úkaz (někde v polovině).

Na několika místech mi přišlo, že si protiřečíš. Možná to bylo jen tím, že nevysvětlíš věci. Tady např:

Zároveň si nese i stejné břemeno upovídanosti a přebytečné zdobivosti. Nejsilněji Písečná kosa působí ve chvílích, kdy Alwin namísto toho, aby se účastnil bitvy, popíjí víno s rytířem, či pluje na loďce s pohanskou milenkou.

Vytýkáš románu upovídanost a přebytečnou zdobivost, ale pak zmíníš, že nejsilněji působí román v místech, které (takhle z tvého shrnutí) působí jako přebytečné a zdobivé. Nebo ne?

Nebo tady:

Každý strom je zetlelý, dům zbořený, studna otrávená. Často se Körner nechá unést natolik, až se dostane ke konfliktu s vlastním příběhem. Z ošklivé ženy se tak stane krásná světice, z tupé domoviny země zaslíbená.

Na jednu stranu říkáš, že Korner miluje všechno zetlelé atd., ale pak povíš, že z ošklivé ženy udělá krasavici, i když je to v konfliktu s příběhem. Jestli něco, tak bych čekal pravý opak (z krasavice udělá babiznu).

Na základě recenze si dokážu dobře představit, o čem kniha bude. Durych mě při čtení recenze taky napadl, je dobré, že ho tam zmíníš a uděláš aspoň krátké srovnání, i když Durych je samozřejmě dost jiná doba, žádné 13. století. Možná spíš než Bloudění by bylo nasnadě srovnat to s jeho románem o jezuitech misionářích (Služebníci neužiteční), minimálně tématem je to asi bližší.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.