Nad Prahou

Do ženských šatů opírá se vítr
žebráci klečí nad prázdnými čepicemi
holubi pijí z kaluží na Václaváku mou tvář 
a Praha odděluje zlato mlčení a hlušinu slov
na dvě hromádky času
neztratil jsem se ani nenalezl 
ani v jedné z nich 
jen zažívám pocit duše 
když na eskalátoru na Andělu
dlouhém jako modlitba za hořící hvězdu 
a nekonečném jako orgasmus, kterým se vydáváš na cestu
nemám nic než světlo na konci tunelů 
a digitální jízdenku na displeji mobilu 
spolu s touhou vystoupit
a konečně spálit své oči na dvě hromádky popela 
spolu se vším viděným 
pak slepý vstoupím dovnitř chrámu, neboť jenom tak jej opravdu spatřím
přispěji na polévku pro chudé, abych nasytil anděly  
pohlédnu úkosem na ruské turisty, protože to pořád ještě ve mně je
a poprosím Boha, jestli by nešlo udělat něco s tím pivem v centru
protože ty ceny jsou nekřesťanské 
a stíny pražských věží bodají jako jehly, jimiž se navěky uspávají psi
však má smrt bude, jako když zavřeš mi polibky víčka
a miluješ mne ústy 
a jak na pokraji útesu 
na věky věků jsem
to město se vlní ulicemi jako had se zmijími čarami autobusových zastávek na hřbetě
hlučí přítomností neonů 
včerejší růže krvácí ticho 
a z kohoutků kape jako z nastuzení 
to voda měří v koupelnách ročním obdobím i taxikářům 
když hluboko v noci semafory podobny Kyklopům 
mrkají jedním okem oranžové 
že přijde čas probudit ptáky v korunách
až poslední pinkl, zamkne bar 
až poslední dítě dosní sen
až poslední lampa zhasne
a nad Prahou 
se rozlije svítání   
jako z pořezaných žil