Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Imprese
datum / id31.05.2018 / 488189Vytisknout |
autorStargazer
kategoriePovídky
zobrazeno285x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Imprese

           Za horizontem se cesta mírně stáčela dolů k rozcestí. Tady končila nepostihnutelná šíře polí, zde začínal les a někde v dálce se míhala civilizace. Louže ve vyjetých kolejích dávaly vzpomenout na nedávný déšť. 

           Využil jsem stínu a posadil se na hranici čerstvě vytěženého dřeva. Dubové, bukové a habrové klády voněly steskem po právě pozbytém životě. Mělo by mi jich být líto, ale nabíral jsem tu vůni všemi smysly a prohlížel si blízké okolí. Dominovala mu barevně vykládaná ikona oslavující Cyrila a Metoděje. Zavřel jsem oči a položil se na záda. Hudba v mé hlavě ztichla. Jen mužský hlas s indiánským přízvukem odněkud kvílel v bluesovém hávu ponurý žalozpěv:

                                   

                           „Nepij ten jed, co ti nabízejí, je to ryzí iluze.

Nesmrtelný, hypnotizovaný, budeš svobodný v ráji,

život je příliš krátký, tady mezi hvězdami... černými hvězdami.

Cítím, jak pomalu padám, drž se mě,          

ale co jen mám dělat s touhle vizí ráje?“

                                                    

           Otevírám oči. Ne, nejsem mrtvý. Náhlý dotek umění! Podivil jsem se, že ještě dokážu žasnout. Zvláštní pocit, nemívám ho často, ale o to je vzácnější. Člověk nesmí nikdy přestat žasnout. Nad hudbou, nad literaturou, nad světem. Jinak prohrál. Býval bych tam proseděl celé hodiny, ale táhlo mě to do lesa. Vždyť právě proto jsem přišel. Něco bylo uvnitř mě. Nedokázal jsem to pojmenovat. Sedělo mi to v hrudním koši už několik týdnů a nešlo to vykašlat ven.

Do lesa musím přes louku. Při stoupání se ve mně všechno rozpínalo, hlava byla najednou prázdná a jako magnetická pavučina přitahovala a zachytávala myšlenky, které přilétaly ze všech směrů a srážely se v ohnisku mé lebky. Do těla mi zase vstupovala fyzická síla a moc - jak jen jsem ji dříve uměl využít - celý svět se o ni rozbíjel. Dnes to vše marně hledám v časoprostoru.

           Cestu mi přehradí oplocený obdélník, velký asi jako fotbalové hřiště. Uprostřed zelených lánů je kompletně celý bílý. Jediná stavba uprostřed - něco jako stan - ale s průsvitnou špicí. Mohla by to být pozorovatelna hvězd, nebo tamtudy vchází dovnitř kosmická energie. Přicházím blíž a rozpoznávám, že bílou barvu vytváří tisíce a tisíce kopretin. Musel je tu snad někdo vysadit. Nikdy jsem jich tolik neviděl na jednom místě. Vidím, že v kopretinách tančí dívka v jutovém hábitu, točí se kolem dokola a její ladné pohyby vytváří dojem, že nad květinami létá, nebo jimi minimálně proplouvá jako mohutná zaoceánská loď. Kromě kopretin zde jsou nahodile rozprostřeny hromady kamení. Jakoby mohyly starých indiánských hrobů. Na jedné z nich sedí do půl pasu vysvlečený muž s dlouhými vlasy a plnovousem a medituje. Nechci ho rušit a v tichosti se dál brodím loukou. Proboha! Jak to, že jsem tu ještě nikdy nebyl? Jak dlouho tady žiju? A přitom je to tak blízko. Bože! Nemáme ponětí, co všechno kolem nás existuje. V naší těsné blízkosti. Šťastná místa našich životů.

           Na kopci míjím další kovový kříž, jeden z pevných bodů naší kultury. Na návsích, hřbitovech, v polích, na rozcestích, v hloubi lesů, v každé vesnici. Všude je potkávám. Připomínají nám, kdo jsme a kým se stáváme. Přesahují nás. Naše bytí.

Les je zde neskutečný, věčný, inspirující. Brodím se maliním, lýtka a kolena mám už rozedraná do krve, ale je fajn cítit příjemnou bolest. Znamená to, že ve mně ještě zbylo něco živého. Snažím se najít, pro co jsem přišel, ale jako by mi dnes nebylo přáno. Dlouho se nemůžu zorientovat a najít cestu, která by mě nasměrovala zpět k domovu. Ztracen ve vlastním lese. Ke každému člověku patří les. Kdo nezná svůj les, neví, kde je jeho místo v životě. Nezná sám sebe. Marnost nad marnost.

Až tato pěšina je mi nějak povědomá. Už vím! Šel jsme tudy v zimě, jen v opačném směru. Ale teď to tady vypadá jinak. I ten palouk je jiný, tenkrát byl zasněžený, ale teď je všechno zarostlé trávou. Tak stejný a přitom tak jiný. Proč v různých okamžicích života vidíme stejné věci různě? Měníme se my, nebo svět kolem nás?

           Moje intuice byla správná. Za chvíli už se mi otevřel nádherný výhled do kraje. Spatřil jsem střechy naší vísky i monumentální věž barokního kostela. Procházel jsem zahradami. Rajskými zahradami, kam se lidé chodí ukrývat před světem. Uvědomil jsem si, že já se nikam neskrývám. Prázdná místa našich životů. V zahradě, kterou právě míjím, se tyčí devadesátileté třešně. Suché, zlověstné větve a nepřirozeně tlusté kmeny, potečené smůlou, jim dávají trpitelský výraz. Jako by celé ty roky nesly na svých bedrech všechnu tíhu světa. Zahrada je plná rajských ptáků ozobávajících zatím jen narůžovělé třešně.

           „Tak co, rostou?“ ptá se mě chlapík, který pod třešněmi seče trávu.

           „Nebyl jsem na houbách,“ odseknu mu, protože nemám moc chuti se s ním vybavovat. Má pruhované tričko, na rameni vytetovanou kotvu a je cítit rumem.

           „Takže rande? Kde jste ji nechal?“ vyzvídá neodbytně námořník.

           „Ani to ne. Něco jsem hledal.“

           „A našel jste to?“

           „Nenašel... zítra se pro to vrátím.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.06.2018 23:10:01Stargazer

Vesuvanko, díky...

14.06.2018 16:48:47vesuvanka

Pěkná povídka, zaujal mě objev a poetický popis krajiny. Ano, můžeme navštívit opakovaně určité místo, a pokaždé v něm objevíme něco nového, co nás překvapí :-))) TIP

03.06.2018 21:54:11Stargazer

K3, díky za četbu a názory.

Tak jsem ty houby už raději vyskloňoval jinak :-)

03.06.2018 14:35:46K3
redaktor prózy

Ono to bije do očí, protože to je jedno slovo v nářečí, kdyby jich bylo víc ani by to nepřišlo.

Ta imprese je výstižná. Je to asi taky o tom, a nemusí to být neznámé místo, že občas je člověk mnohem vnímavější ke všemu kolem nás a přichází na to, oč obvykle přichází. T.

01.06.2018 16:04:46Stargazer

Jsem z Moravy.... Právě mě překvapuje, že Vás to tak bije do očí :-) Možná to spojení raději změním.    

01.06.2018 13:36:34Lakrov
redaktor prózy

A ještě...Z té věty Nebyl jsem na houby mám spíš dojem, jako by ten, kdo ji vyslovuje, říkal něco ve smyslu "Nebyl jsem zbytečný".

01.06.2018 13:33:38Lakrov
redaktor prózy

Většina lidí, které znám, by řekla "Nebyl jsem na houbách," takže mě napadlo,  že tam původně stálo "Nehledal jsem houby"... Ale je-li to nářeční, je to asi v pořádku. Jen to některé čtenáře překvapí,  porotože jinak je ten text napsaný spisovným jazykem.

01.06.2018 13:30:47Gora
redaktor poezie a prózy

St:

nevím, odkud jsi - takhle jsem slyšela skloňovat lidi, kteří byli původně ze Slovenska...

01.06.2018 13:26:44Stargazer

Lakrove, moc díky...

Jelikož jsi už druhý, uvažuju, co je špatně na té větě s těmi houbami. Možná je to způsobeno nářečím nebo nevím, protože my to takhle normálně říkáme :-) 

01.06.2018 13:10:30Lakrov
redaktor prózy

Hned z prvních řádků začínám tušit autora a je-li to on, pak mám radost,  že se po určté odmlce zas vrátil ke psaní (nebo jen ke zveřejňování?)  Ačkoli je to psané v první osobě (což mi často nesedí), má to náladu,  která mi naopak velmi sedí. (Ono by té nálady možná jinak než psaním v první  osobě ani nešlo dsáhnout.)  ...Nebyl jsem na houby... ## není to překlep nebo následek posledních úprav? Tip.

P.S. A můj odhad autora (jemuž posílám avízo) byl myslný.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.