Imprese

           Za horizontem se cesta mírně stáčela dolů k rozcestí. Tady končila nepostihnutelná šíře polí, zde začínal les a někde v dálce se míhala civilizace. Louže ve vyjetých kolejích dávaly vzpomenout na nedávný déšť. 

           Využil jsem stínu a posadil se na hranici čerstvě vytěženého dřeva. Dubové, bukové a habrové klády voněly steskem po právě pozbytém životě. Mělo by mi jich být líto, ale nabíral jsem tu vůni všemi smysly a prohlížel si blízké okolí. Dominovala mu barevně vykládaná ikona oslavující Cyrila a Metoděje. Zavřel jsem oči a položil se na záda. Hudba v mé hlavě ztichla. Jen mužský hlas s indiánským přízvukem odněkud kvílel v bluesovém hávu ponurý žalozpěv:

                           „Nepij ten jed, co ti nabízejí, je to ryzí iluze.

Nesmrtelný, hypnotizovaný, budeš svobodný v ráji,

život je příliš krátký, tady mezi hvězdami... černými hvězdami.

Cítím, jak pomalu padám, drž se mě,          

ale co jen mám dělat s touhle vizí ráje?“

           Otevírám oči. Ne, nejsem mrtvý. Náhlý dotek umění! Podivil jsem se, že ještě dokážu žasnout. Zvláštní pocit, nemívám ho často, ale o to je vzácnější. Člověk nesmí nikdy přestat žasnout. Nad hudbou, nad literaturou, nad světem. Jinak prohrál. Býval bych tam proseděl celé hodiny, ale táhlo mě to do lesa. Vždyť právě proto jsem přišel. Něco bylo uvnitř mě. Nedokázal jsem to pojmenovat. Sedělo mi to v hrudním koši už několik týdnů a nešlo to vykašlat ven.

Do lesa musím přes louku. Při stoupání se ve mně všechno rozpínalo, hlava byla najednou prázdná a jako magnetická pavučina přitahovala a zachytávala myšlenky, které přilétaly ze všech směrů a srážely se v ohnisku mé lebky. Do těla mi zase vstupovala fyzická síla a moc - jak jen jsem ji dříve uměl využít - celý svět se o ni rozbíjel. Dnes to vše marně hledám v časoprostoru.

           Cestu mi přehradí oplocený obdélník, velký asi jako fotbalové hřiště. Uprostřed zelených lánů je kompletně celý bílý. Jediná stavba uprostřed - něco jako stan - ale s průsvitnou špicí. Mohla by to být pozorovatelna hvězd, nebo tamtudy vchází dovnitř kosmická energie. Přicházím blíž a rozpoznávám, že bílou barvu vytváří tisíce a tisíce kopretin. Musel je tu snad někdo vysadit. Nikdy jsem jich tolik neviděl na jednom místě. Vidím, že v kopretinách tančí dívka v jutovém hábitu, točí se kolem dokola a její ladné pohyby vytváří dojem, že nad květinami létá, nebo jimi minimálně proplouvá jako mohutná zaoceánská loď. Kromě kopretin zde jsou nahodile rozprostřeny hromady kamení. Jakoby mohyly starých indiánských hrobů. Na jedné z nich sedí do půl pasu vysvlečený muž s dlouhými vlasy a plnovousem a medituje. Nechci ho rušit a v tichosti se dál brodím loukou. Proboha! Jak to, že jsem tu ještě nikdy nebyl? Jak dlouho tady žiju? A přitom je to tak blízko. Bože! Nemáme ponětí, co všechno kolem nás existuje. V naší těsné blízkosti. Šťastná místa našich životů.

           Na kopci míjím další kovový kříž, jeden z pevných bodů naší kultury. Na návsích, hřbitovech, v polích, na rozcestích, v hloubi lesů, v každé vesnici. Všude je potkávám. Připomínají nám, kdo jsme a kým se stáváme. Přesahují nás. Naše bytí.

Les je zde neskutečný, věčný, inspirující. Brodím se maliním, lýtka a kolena mám už rozedraná do krve, ale je fajn cítit příjemnou bolest. Znamená to, že ve mně ještě zbylo něco živého. Snažím se najít, pro co jsem přišel, ale jako by mi dnes nebylo přáno. Dlouho se nemůžu zorientovat a najít cestu, která by mě nasměrovala zpět k domovu. Ztracen ve vlastním lese. Ke každému člověku patří les. Kdo nezná svůj les, neví, kde je jeho místo v životě. Nezná sám sebe. Marnost nad marnost.

Až tato pěšina je mi nějak povědomá. Už vím! Šel jsme tudy v zimě, jen v opačném směru. Ale teď to tady vypadá jinak. I ten palouk je jiný, tenkrát byl zasněžený, ale teď je všechno zarostlé trávou. Tak stejný a přitom tak jiný. Proč v různých okamžicích života vidíme stejné věci různě? Měníme se my, nebo svět kolem nás?

           Moje intuice byla správná. Za chvíli už se mi otevřel nádherný výhled do kraje. Spatřil jsem střechy naší vísky i monumentální věž barokního kostela. Procházel jsem zahradami. Rajskými zahradami, kam se lidé chodí ukrývat před světem. Uvědomil jsem si, že já se nikam neskrývám. Prázdná místa našich životů. V zahradě, kterou právě míjím, se tyčí devadesátileté třešně. Suché, zlověstné větve a nepřirozeně tlusté kmeny, potečené smůlou, jim dávají trpitelský výraz. Jako by celé ty roky nesly na svých bedrech všechnu tíhu světa. Zahrada je plná rajských ptáků ozobávajících zatím jen narůžovělé třešně.

           „Tak co, rostou?“ ptá se mě chlapík, který pod třešněmi seče trávu.

           „Nebyl jsem na houbách,“ odseknu mu, protože nemám moc chuti se s ním vybavovat. Má pruhované tričko, na rameni vytetovanou kotvu a je cítit rumem.

           „Takže rande? Kde jste ji nechal?“ vyzvídá neodbytně námořník.

           „Ani to ne. Něco jsem hledal.“

           „A našel jste to?“

           „Nenašel... zítra se pro to vrátím.“