Sny a sníčky života

Často mívám pocit, že jsem se narodila ve špatné době. Možná ne ani tak době jakože teď nejsem ve věku, který by byl pro mě vyhovující, jestli se to tak dá vůbec říct. Ano ano, názory, že nejsem normální a měla bych si užívat svého mládí, párty s kamarády, život ve škole, jistou volnost, už jsem slyšela mnohokrát, proto o tom už nemluvím, jen píšu. Každý máme přece právo cítit se tak, jak chceme. A já se cítím tak nějak nepohodlně. Ne, že bych si občas někam nezašla, popila, zasmála se, zatančila… to ano, to já ráda. Ale to, o čem tu mluvím se týká každodenního života, všech těch starostí a malých radostí.

Patřím do kategorie náctiletých a jak už jsem zmínila-očekává se ode mě nějaký standart, linie, které se budu držet. Tedy dělání blbin, popíjení v parcích, toulání se po nocích, řešení prvních lásek a různých věcí, co k tomu věku prostě patří. Možná jsem prostě jen dětství skončila dřív a tuhle dobu nějak přeskočila, já sama dobře nevím. Co však vím je to, že se necítím pohodlně. Někde tam uvnitř, pod tím hrudním košem, kde mi bije taková malá věc, bez které nic nefunguje.. někde tam uvnitř sním o velkých věcech, které ovšem k mému věku nesedí. Abychom si to ještě jednou a naposledy ujasnili: studuji ráda, ráda trávím čas se svými přáteli a občas ráda dělám kraviny. ALE to, pro co to moje srdíčko tam uvnitř bije nejsou velké hlučné party až do páté hodiny ranní, řešení malicherností v podobě co si kdy vezmu na sebe nebo proč si někdo zobrazí zprávu a neodepíše. Pardon, omlouvám se-je to jen můj pohled. To, pro co mé srdce každý den bije, je život potom. Po čem? Tak moc bych si přála už být v jisté kapitole života.. mít muže, se kterým budu žít, starat se o něj, řešit “jen” život a ne nějaké hloupé followers, like a zobrazení nebo která fotka je víc cool. Teď samozřejmě zveličuji, ale to jen proto, abych ukázala viditelný rozdíl. Tak moc se těším na etapu, a to moje “buch buch” je vždy radostnější, až budu pomalu začínat rodinu. Já vím, že to  možná zní jako klišé a nebo naopak v dnešní době jako něco možná až nesmysluplného. Proč jsem tak kritická? Protože kdykoliv jsem se o tom pokoušela nějakému vrstevníkovi povědět, nenechal mě to ani doříct a už jsem byla divná a nenormální. Ale co je na tom špatného? Nemáme snad každý své sny a priority?

Chci si samozřejmě užít vše, co můj -náctý věk nabízí a to se vším všudy, k životu to prostě patří. Ale mnohem mnohem víc se těším na život potom, na tu rodinu. Tak moc si přeju, aby se mi splnil můj největší sen-být mámou. Těším se na to, až uvidím svoje štěstí běhat po trávě nebo stavět bábovky na pískovišti. Těším se na ten čas strávený s rodinou, která bude má. A samozřejmě počítám i s těmi méně slunnými stránkami, se všemi problémy i překážkami. Každý to máme nějak napsané a co se stát má, to se i stane. A já se rozhodla si ze všeho něco vzít. Ale jestli si něco mohu přát a v něco doufat-chci být jednou mámou. Je to vlastně jednoduché. Takže pokud se mě někdo zeptá na můj sen? Mám jasno. Samozřejmě, že mám různé sníčky okolo v podobě psaní, cestování a takovýchhle klasik. Mám-li vybrat jedno. Volím tohle období. Období startu mojí rodiny, období být ženou muže a mámou dítěte. Jsem naivní? Jsem divná? Tak ať. Pro mě je to priorita číslo jedna a ten největší sen.