Fatimin deník 9

Příběh, který hodláte číst je pouhá fikce autorova. Nic z uvedených událostí se nezakládá na pravdě. Události a jména jsou smyšlené. Podobnosti se skutečnými lidmi a událostmi jsou tedy naprosto náhodné.

               Ismaíl ten večer přišel do bytu jako obvykle. Zdálo se mi, že byl naštvaný. Zapadl do své pracovny a rázně za sebou zabouchl dveře. Seděla jsem v kuchyni a čekala, jestli přijde k večeři. Jídlo, které připravila Samícha nevypadalo nijak vábně. Bylo to rizoto s kuřecími játry a k tomu rajčatový salát, který od odpoledne už stačil notně ovadnout. Neměla jsem na jídlo chuť a představa, že ho budu pojídat s Ismaílem a naslouchat mu, mě taky netěšila.

               Měla jsem hlad a tak jsem si z chladničky vzala jogurt. Když jsem ze zásuvky příborníku vyndavala lžičku, všimla jsem si, že mezi příbory leží balení léku Diazepam, že kterého byly odebrány čtyři tablety.

             "Aha, tak proto má ten údajně zázračný bylinkový čaj od Samíchy takovou divnou chuť!  A proto mě nutí, abych ho pila celý den i studený." blesko mi hlavou.

             Ismaíl vešel do kuchyně. Byl ještě v obleku. Prohlásil, že nebude nic večeřet a podával mi peníze.

             "Tady je stopadesát liber, to dej zítra ráno služce. Je to její plat za minulý měsíc. A tady je dalších dvě stě liber v drobných. Zaplať z toho bavába (domovníka) a makvagí (pradláka)." nařídil mi.

             "Já nevím, kolik jim mám dát." hlesla jsem.

             Sto padesát liber nejsou v Súdánu žádné peníze, ale tady v Egyptě to je asi mnoho. 

             "Samícha to zjistí, pak ti to řekne. Chci, abys jim to platila ty.... každý měsíc." rozhodl Ismaíl.

             "Samícha mi řekla, že jsi krvácela. Je to pravda?"

             " Ano, krvácela, v noci." potvrdila jsem informaci od služky.

             Více jsme o tom nehovořili. V pracovně totiž zazvonil telefon a Ismaíl k němu běžel. Asi na ten hovor čekal. Zabouchl za sebou dveře a já jen tlumeně slyšela, jak s někým dlouho a vzrušeně anglicky hovoří. Ani jsem netušila, že umí anglicky.

             Seděla jsem v kuchyni nad hromádkou bankovek a prohlížela si egyptské peníze. 

             " Nechal tady třista padesát liber, které mám zítra předat. Co, když je to taky zkouška, jestli mu je neukradnu a neuteču. A kdy a kde se vlastně viděl se služkou, že mu řekla o mém krvácení, když v bytě se s ní nepotkává. To je tedy záhada. Peníze musí mít někde v pracovně, asi je má zavřené v psacím stole." běžely mi hlavou myšlenky v neustálém sledu, jak na kolotoči.

             Vzpomněla jsem si na matku, jak vyprávěla historky získané od svých kamarádek o tom, jak služky v Súdánu donášejí na muchábarát (tajnou policii)  a i informují, co se děje v domácnostech. Ty mrchy proradné, jak je matka častovala, to dělají za nemalé peníze. "A nemít služku, je taky podezřelé." dodávala k tomu. V Egyptě to asi nebude jinak, napadlo mě. 

            Z Ismaílovy pracovny už nebyl slyšet hovor. V bytě bylo ticho, jen z ulice i přes zavřená okna doléhal hluk hustého večerního provozu. Nebyla jsem z Darfúru zvyklá na všudypřítomný hluk, troubení aut a nemožnost otevřít okna k vyvětrání.

           Do ticha a mého přemítání zazvonil zvonek z Ismaílovy pracovny.

          "Ismaíl asi zjistil, že jsem prohledávala knihovnu a našla jeho pistoli!" lekla jsem se a začala se bát, co nastane.

          Zvonek se rozezněl ještě jednou. Váhavě jsem se zvedla a šla směrem k pracovně. Ismaíl seděl za stolem, prohlížel si nějaký barevný časopis a zapálený doutník byl odložený v popelníku a čadil.

          "Pojď sem, ke stolu. Vyhrň si sukni a stáhni kalhotky. Lehni si přes opěradlo křesla a vystrč zadnici!" poručil mi.

          Když jsem přišla blíže ke stolu, viděla jsem časopis s obrázky nahých žen. Ismaíl měl obě ruce pod stolem a dráždil si přirození. Jen si sundal sako. Obešel, s rozenutým poklopcem, psací stůl, přistoupil ke mně a znásilnil mě zezadu. Do břicha mě tlačila područka koženého  křesla a hlava rytmicky narážela do podsedáku. Netrvalo dlouho a vyrcholil.

          "Zůstaň takhle ležet alespoň půl hodiny, aby z tebe nevytékalo semeno. A nechoď se do koupelny vyplachovat" nařídil mi.

          Ismaíl si zapnul poklopec, urovnal kalhoty, oblékl sako. Hodil časopis do zásuvky, kterou zamknul.  Odešel do předsíně a domácím telefonem si u domovníka objednal taxík. Pak odešel do kuchyně, kde zůstal a pil vodu z vodovodu.

          Já jsem poslušně ležela zlomená přes křeslo, nohy u sebe a čekala až uplyne stanovený čas. Břicho mě bolelo, hlava se zaplavovala krví a pochva pálila od suché a drsné soulože.

          Po pár minutách volal domovník, že taxík je dole. Ismaíl na mě houknul k předsíně, že přijde pozdě a abych šla spát. Dveře za ním zaklaply a já zůstala sama v té ponižují pozici.

 

X X X

 

to be continued....

 

              

---