Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+21 neviditelných
z dopisů Kačce
datum / id07.06.2018 / 488424Vytisknout |
autoragáta5
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno404x
počet tipů19
v oblíbených3x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
z dopisů Kačce

Prší… úplně cítím, že bych mohla vyjít z domu a projít ulicí bez deštníku jen tak v pantoflích a tričku. Šla bych nahoru do polí a dívala se na tmavé stromy podél silnice, poslouchala kapky dopadající do větví…kap…kap…kap.  Nahoře bych se rozeběhla, co to dá, roztáhla ruce a vyletěla nad modříny rovnou do tlamy šachty, zatočila se ve vzduchu a letěla dál a dál… (rozvod 2005)

 

Člověk by měl asi hledat nejdřív sebe, najít se, prohlídnout ze všech stran, kapku obrousit hrany a pak ho můžou vystrčit mezi lidi.  Přemýšlela jsem o té intuici, co je v nás. Jak vždycky ťukne a my přesto nedbáme. Na chvíli zafunguje pocit křehkého spojení rukou a těla.  Po obratlích se rozlévá příjemné teplo, všechno je měkké a nebolavé. Z hlavy vypadává jedna blbá myšlenka za druhou, život je prostě nebe se vším všudy… do chvíle než vezme můj polštář, do kterého dva roky fňukám a podloží si s ním záda. (2007)


 
Včera Ketyna uhnala kačenku, normálně tam ležela /ta kačenka/ na trávě a byla dočista mrtvá,…cítila jsem srdce až někde v krku. Když jsem ji kuchala (tu kačenku) , měla v sobě maličkatá vajíčka … a kačer chodil po zahradě, něco káchal do země… Celé dopoledne jsem sháněla náhradu.  Klidný mužský hlas ke mně promlouval jako by z hrozné dálky, že jednu má a ať si pro ni přijedu. Držím v ruce mobil, brečím jako ten kačer a nemůžu přestat. (2008)

 

A je fakt, pro všechno nepodstatné zapomínám jít ven objímat stromy. Vždyť sama vím, jak moc to pomáhá, když se člověk opře o strom a on ho svou majestátností ukonejší. Tak to je, příroda je prostě mocná čarodějka a nikdo to nemůže zpochybnit. Stejně jako láska. Rozhodnutí z minulého týdne, že nechám tu nikam nevedoucí lásku být, nevydrželo. Říkala jsem si, jak budu drsná, neoblomná, jak mu dám najevo, že není jediný na světě…, ono mi to teda chvíli šlo. Ale co naplat, dneska jsem potupně podlehla. Přinesl nám jahody...v lednu, já vím, žádný zázrak, ale byly jak med. Co naplat...víš jak to zpívají Chinaski: "...Čekám na tebe jak na armádu spásy, a i když nejsi královna krásy, podléhám, tomu se nedá nedá čelit..." (2009)

 

Cosi mě nějak nutí analyzovat všechno kolem. Je to, jako by se mě duše ptala: Miluješ své přátele natolik, že i když se děje spousta špatných věcí, tak na ně nezanevřeš? Miluješ? Chceš být milována tolik, že překousneš i věci, které si sama sobě slíbila, že nedovolíš? Přiznáš si stesk? Přiznáš si selhání? Zklamání? Miluješ se? Chybí ti? Zlobíš se? Proč se zlobíš? A duše se ptá a ptá. Pokládá nepříjemné otázky a já se můžu klidně vztekat, ale dřív nebo později odpovím. (2010)

 

Víkend s mámou byl zvláštní, dokonce jsem pár hodin pracovala v dílně a ona nic nenamítala, což bylo divný. Vždycky má plno řečí, že je to ztráta času. Byla ticho jako myška a dívala se na mě, až jsem z toho měla ruce celý zblblý a vůbec se nemohla soustředit. Některé věci by se neměly měnit, člověk si zvykne, že je budižkničemu a hezky se v tom vyzná a najednou tohle mírné souznění. Dlouho seděla u okna a pozorovala zahradu. Nakonec se rozvzpomínala tak moc, až z ní vypadlo, že bychom tu levanduli mohli splétat do homolí. Kdysi jí to naučila její máma. Hlína šla pod igelit a my splétali dlouho do noci. Už dlouho jsem neviděla její prsty takhle půvabné.  (2011)

 

Všichni jednou odejdeme. Je to tak spravedlivé, ale o nic lehčí. Odjížděla jsem z nemocnice v pět odpoledne a závora mě nechtěla pustit. V peněžence jen papírové bankovky. Hlídač taky neměl, okolojdoucí sestra taky ne.  Nakonec se objevil anděl, dneska už ani nevím, jak vypadal. Vhodil do dírky automatu pětikačku, usmál se a mávl rukou. Prý mu to někdy oplatím. Za hodinu mi volali z nemocnice, že v pět umřela. (2013)

 


Dostala jsem zvláštní nápad na kraťoučkou povídku. Přišlo to náhodou, když jsem koukala na dokument o orangutanech. Mluvil tam nějaký místní strážce rezervace o kácení lesů. Povídal o povaze orangutanů, o jejich chování, o tom jak vychovávají mláďata (málem jsem napsala děti, oni jako malé děti i vypadají). O tom, že když se kácejí ty nádherné lesy, tak ti orangutani sedí a neutíkají. Prostě jen sedí ve větvích a sledují s takovým smutkem v očích, jak kolem nich padají stromy k zemi. Tak o tom jsem chtěla napsat. O tom, jak orangutan sedí na stromě, dívá se na padající kmeny a přemýšlí o tom, že tamhle u toho potoka učil své mládě pít vodu, stejně tak jako jeho rodiče učili jeho. Jak tamhle roste tahle rostlina, liána, cokoliv, jak se učil rozpoznávat, co je jedlé a co ne. Jak se chovají predátoři, ptáci, hmyz. Jak se učil znát prales. Jen to chci napsat tak, že nejde vidět, že ten o kom mluvím je právě orangutan na stromě. No a pak udělat takový filmový střih a brát to z pohledu třeba reportéra v terénu, který dělá reportáž o kácení lesů a ukazuje, jak na posledním stromě na naprosté planině, sedí orangutan a nechce slézt a opustit svůj domov a jak ten poslední strom i s tím orangutanem podříznou a ten padá dolů....a klapka.

Chtěla bych jít domů. Vrátit se v čase nebo tak nějak. Zavřela bych oči a najednou by tady byl náš starej barák, klepač na dvoře a táta by soustředěně klepal opelichanej koberec. Máma by napínala na rám vypranou záclonu a říkala něco jako… no, konečně jsi zpátky, tebe si příště pošlu pro smrt. (2015)
 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.12.2018 07:04:59agáta5

:))  to víš, že to beru přesně takhle .. se tu jen u toho připitoměle usmívám

14.12.2018 06:57:53Silene

Ag, však mělo to být jen takové láskyplné poškádlení, snad sis i tak vyložila, dobře si umím představit, kterak není čas či ta pravá energie. Vono holt je i jiný bejt spisovatelem, když ti pořád někdo pere. 

Chtěla jsem zkrátka po ča našem říci, že je to matroš silnej jak kafe s mazutem!

14.12.2018 06:23:10agáta5

silene, to víš, že bych ty střípky sepsala, ale nejsou lidi... já mám ještě tolik věcí okolo, ale čekej, za dva roky jdu do důchodu!! :) to bude času, tedy doufám... pořád nevím, jak to uchopit... ale záchodová knížka by to byla dobrá.. jeden dva odstavce denně při konání potřeby... tohle se dá číst na pokračování :))  podumám... potěšila jsi mě :)

13.12.2018 16:55:48Silene

Zatraceně, Stříbřenko, už máš tu knihu???? Kde se to dozvím?Samozřejmě já, Existenční Socka, jsem spokojená, že je to tu takhle zadáčo, ale vůči poctivě platícím divákům je to až nefér!

Tak to vidíš, Ag, a letos si ten tvůj orangutaní příběh klidně vyhrál Czech Press Photo nebocotozasejcvlastněbylo. A chlap to zas shrábl, že ti není hanba.

Nechce se napsat děti, jsou to skutečně děti a já to vořvala, když tomu nezabráním ani. Jedno mládě za šest let a sedm let pečlivé péče o něj (což jsem ani nevěděla, jak jináč), už to dokazuje, o kolik víc přirozenýho rozumu maj než celý lidstvo...

Všecko je to silný a andělem pozvednutý závory pro vás obě mě rozbrečely teď. Mám podobnou zkušenost... taky.

Jsi úžasná autorka života. No né že bys to potřebovala ode mne kdovíjak slyšet, to zkrátka MUSÍŠ vědět.

Chtěla bych tě mít z papíru na záchodě, toho, co se nikam nesplachuje, což je, jak známo, literární cena Skutečnosti.

29.06.2018 13:11:41Vigan

Smršť deníčková.

Pro smrt si posílá i moje babička /91/ moji matku, svoji dceru....ta je totiž strááášně komunikativní a s každým se zastaví, s ranním nákupem chodí před polednem..:-))

21.06.2018 23:33:15lastgasp

Zase poslední.To není miniatura, to je obrovská zpověď pro sebe, aby člověk nezblbnul. 

18.06.2018 15:53:20Lakrov
redaktor prózy

Minulý týden mi dělal potíže se do toho začíst, ale teď mě těší, že mě napadlo  to odložit a ačkoli je to dost smutné, místy i mrazivě smutné, mám nakonec  ze čtení (nevím proč) dobrý pocit. Vlastně mě nejvíc zaujal první odstavec,  ale i dál to působí tak autenticky, taková zkratkovitá zastřená autobiografie... TIp.

 P.S. Název který (spolu se jménem autora) čtu až nakonec, objasňuje původ  tohohle textu.  

14.06.2018 12:14:27agáta5

kolobajdo, ty jeden mazači medu .. to se tak hezky čte :)  drsňáci jsme naoko všichni občas (no kurva) :)))

14.06.2018 12:06:43Kolobajda

Agi - na dno tvé duše nikdo nedohlédne. Jen jsi trošku poodhrnula závoj a to úplně stačí. Z některých výňatků opravdu mrazí. A máš to skvěle poskládáno - jako koláž. A někdy o sobě pochybuješ... možná je nás víc. Pokud se prezentuješ jako drsňák (no kurva) - tady člověka trkne: tak to jsi TY!!!  Jak napsal Aleš: ...možná nejlepší, co tady od tebe máme. Já bych asi ugumoval to "možná". a omlouvám se za opožděnou reakci.   100% !!   */***

13.06.2018 12:26:46Yan73

Líbí, ahoj Y.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.