Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
z dopisů Kačce
datum / id07.06.2018 / 488424Vytisknout |
autoragáta5
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno167x
počet tipů16
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
z dopisů Kačce

Prší… úplně cítím, že bych mohla vyjít z domu a projít ulicí bez deštníku jen tak v pantoflích a tričku. Šla bych nahoru do polí a dívala se na tmavé stromy podél silnice, poslouchala kapky dopadající do větví…kap…kap…kap.  Nahoře bych se rozeběhla, co to dá, roztáhla ruce a vyletěla nad modříny rovnou do tlamy šachty, zatočila se ve vzduchu a letěla dál a dál… (rozvod 2005)

 

Člověk by měl asi hledat nejdřív sebe, najít se, prohlídnout ze všech stran, kapku obrousit hrany a pak ho můžou vystrčit mezi lidi.  Přemýšlela jsem o té intuici, co je v nás. Jak vždycky ťukne a my přesto nedbáme. Na chvíli zafunguje pocit křehkého spojení rukou a těla.  Po obratlích se rozlévá příjemné teplo, všechno je měkké a nebolavé. Z hlavy vypadává jedna blbá myšlenka za druhou, život je prostě nebe se vším všudy… do chvíle než vezme můj polštář, do kterého dva roky fňukám a podloží si s ním záda. (2007)


 
Včera Ketyna uhnala kačenku, normálně tam ležela /ta kačenka/ na trávě a byla dočista mrtvá,…cítila jsem srdce až někde v krku. Když jsem ji kuchala (tu kačenku) , měla v sobě maličkatá vajíčka … a kačer chodil po zahradě, něco káchal do země… Celé dopoledne jsem sháněla náhradu.  Klidný mužský hlas ke mně promlouval jako by z hrozné dálky, že jednu má a ať si pro ni přijedu. Držím v ruce mobil, brečím jako ten kačer a nemůžu přestat. (2008)

 

A je fakt, pro všechno nepodstatné zapomínám jít ven objímat stromy. Vždyť sama vím, jak moc to pomáhá, když se člověk opře o strom a on ho svou majestátností ukonejší. Tak to je, příroda je prostě mocná čarodějka a nikdo to nemůže zpochybnit. Stejně jako láska. Rozhodnutí z minulého týdne, že nechám tu nikam nevedoucí lásku být, nevydrželo. Říkala jsem si, jak budu drsná, neoblomná, jak mu dám najevo, že není jediný na světě…, ono mi to teda chvíli šlo. Ale co naplat, dneska jsem potupně podlehla. Přinesl nám jahody...v lednu, já vím, žádný zázrak, ale byly jak med. Co naplat...víš jak to zpívají Chinaski: "...Čekám na tebe jak na armádu spásy, a i když nejsi královna krásy, podléhám, tomu se nedá nedá čelit..." (2009)

 

Cosi mě nějak nutí analyzovat všechno kolem. Je to, jako by se mě duše ptala: Miluješ své přátele natolik, že i když se děje spousta špatných věcí, tak na ně nezanevřeš? Miluješ? Chceš být milována tolik, že překousneš i věci, které si sama sobě slíbila, že nedovolíš? Přiznáš si stesk? Přiznáš si selhání? Zklamání? Miluješ se? Chybí ti? Zlobíš se? Proč se zlobíš? A duše se ptá a ptá. Pokládá nepříjemné otázky a já se můžu klidně vztekat, ale dřív nebo později odpovím. (2010)

 

Víkend s mámou byl zvláštní, dokonce jsem pár hodin pracovala v dílně a ona nic nenamítala, což bylo divný. Vždycky má plno řečí, že je to ztráta času. Byla ticho jako myška a dívala se na mě, až jsem z toho měla ruce celý zblblý a vůbec se nemohla soustředit. Některé věci by se neměly měnit, člověk si zvykne, že je budižkničemu a hezky se v tom vyzná a najednou tohle mírné souznění. Dlouho seděla u okna a pozorovala zahradu. Nakonec se rozvzpomínala tak moc, až z ní vypadlo, že bychom tu levanduli mohli splétat do homolí. Kdysi jí to naučila její máma. Hlína šla pod igelit a my splétali dlouho do noci. Už dlouho jsem neviděla její prsty takhle půvabné.  (2011)

 

Všichni jednou odejdeme. Je to tak spravedlivé, ale o nic lehčí. Odjížděla jsem z nemocnice v pět odpoledne a závora mě nechtěla pustit. V peněžence jen papírové bankovky. Hlídač taky neměl, okolojdoucí sestra taky ne.  Nakonec se objevil anděl, dneska už ani nevím, jak vypadal. Vhodil do dírky automatu pětikačku, usmál se a mávl rukou. Prý mu to někdy oplatím. Za hodinu mi volali z nemocnice, že v pět umřela. (2013)

 


Dostala jsem zvláštní nápad na kraťoučkou povídku. Přišlo to náhodou, když jsem koukala na dokument o orangutanech. Mluvil tam nějaký místní strážce rezervace o kácení lesů. Povídal o povaze orangutanů, o jejich chování, o tom jak vychovávají mláďata (málem jsem napsala děti, oni jako malé děti i vypadají). O tom, že když se kácejí ty nádherné lesy, tak ti orangutani sedí a neutíkají. Prostě jen sedí ve větvích a sledují s takovým smutkem v očích, jak kolem nich padají stromy k zemi. Tak o tom jsem chtěla napsat. O tom, jak orangutan sedí na stromě, dívá se na padající kmeny a přemýšlí o tom, že tamhle u toho potoka učil své mládě pít vodu, stejně tak jako jeho rodiče učili jeho. Jak tamhle roste tahle rostlina, liána, cokoliv, jak se učil rozpoznávat, co je jedlé a co ne. Jak se chovají predátoři, ptáci, hmyz. Jak se učil znát prales. Jen to chci napsat tak, že nejde vidět, že ten o kom mluvím je právě orangutan na stromě. No a pak udělat takový filmový střih a brát to z pohledu třeba reportéra v terénu, který dělá reportáž o kácení lesů a ukazuje, jak na posledním stromě na naprosté planině, sedí orangutan a nechce slézt a opustit svůj domov a jak ten poslední strom i s tím orangutanem podříznou a ten padá dolů....a klapka.

Chtěla bych jít domů. Vrátit se v čase nebo tak nějak. Zavřela bych oči a najednou by tady byl náš starej barák, klepač na dvoře a táta by soustředěně klepal opelichanej koberec. Máma by napínala na rám vypranou záclonu a říkala něco jako… no, konečně jsi zpátky, tebe si příště pošlu pro smrt. (2015)
 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.06.2018 15:53:20Lakrov
redaktor prózy

Minulý týden mi dělal potíže se do toho začíst, ale teď mě těší, že mě napadlo  to odložit a ačkoli je to dost smutné, místy i mrazivě smutné, mám nakonec  ze čtení (nevím proč) dobrý pocit. Vlastně mě nejvíc zaujal první odstavec,  ale i dál to působí tak autenticky, taková zkratkovitá zastřená autobiografie... TIp.

 P.S. Název který (spolu se jménem autora) čtu až nakonec, objasňuje původ  tohohle textu.  

14.06.2018 12:14:27agáta5

kolobajdo, ty jeden mazači medu .. to se tak hezky čte :)  drsňáci jsme naoko všichni občas (no kurva) :)))

14.06.2018 12:06:43Kolobajda

Agi - na dno tvé duše nikdo nedohlédne. Jen jsi trošku poodhrnula závoj a to úplně stačí. Z některých výňatků opravdu mrazí. A máš to skvěle poskládáno - jako koláž. A někdy o sobě pochybuješ... možná je nás víc. Pokud se prezentuješ jako drsňák (no kurva) - tady člověka trkne: tak to jsi TY!!!  Jak napsal Aleš: ...možná nejlepší, co tady od tebe máme. Já bych asi ugumoval to "možná". a omlouvám se za opožděnou reakci.   100% !!   */***

13.06.2018 12:26:46Yan73

Líbí, ahoj Y.

11.06.2018 07:03:06agáta5

njn, nahatá... když je takový horko :))  gabi moja...

10.06.2018 10:15:10gabi tá istá

Agátka, moja Agátka

čo oblieka pocity do metafor, povodí nás kade-tade a my len tušíme, hľadáme, nachádzame a čo-to zostane navždy pre nás ukryté sa dnes vyzliekla a nahota jej taaak svedčí

ĎAKUJEM *

08.06.2018 21:59:02Dodola

Jde to pod kůži...

08.06.2018 20:00:04Evženie Brambůrková

To je fakt. Nedávno jsem jela i na krokodýlovi. A na dětském kolotoči!!!

07.06.2018 21:05:22agáta5

Jituško... :)

07.06.2018 21:04:35agáta5

jsem moc ráda, že se vám to líbí, jsem se bála trošku, když člověk takhle kosti ven :)  

evžo, nelituj, ty zase umíš jezdit na psovi :)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.